3 Tdo 1074/2014Usnesení NS ze dne 08.10.2014

3 Tdo 1074/2014-20

USNESENÍ

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 8. října 2014 dovolání, které podal obviněný P. K. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 5. 2014, sp. zn. 3 To 140/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 4 T 259/2013, a rozhodl takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. odmítá .

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 4 T 259/2013, byl obviněný P. K. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „ačkoliv rozhodnutím odboru dopravy a silničního hospodářství Městského úřadu Nový Jičín, ze dne 6. 10. 2010, č. j. OD-34393/2010-Koc-886, ve spojení s rozhodnutím Odboru dopravy a silničního hospodářství Krajského úřadu Ms kraje v Ostravě ze dne 23. 11. 2010, č. j. MSK 194245/2010, sp. zn. DSH/43131/2010/Lip, které nabylo právní moci dne 25. 11. 2010, mu byla uložena správní sankce zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, na dobu deseti měsíců, přičemž rozhodnutím odboru dopravy a silničního hospodářství Městského úřadu Nový Jičín ze dne 3. l2. 2010 č. j. OD-34393/2010-Koc-886, které nabylo právní moci dne 10. l2. 2010, byl výkon této sankce odložen do doby nabytí právní moci rozhodnutí soudu o žalobě a dne 19. 8. 2013 nabyl právní moci rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 8. 2013 č. j. 58A78/2010-31, kterým byla žaloba proti shora citovanému rozhodnutí Odboru dopravy a silničního hospodářství Krajského úřadu Ms kraje v Ostravě zamítnuta a uložená sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu deseti měsíců se tak stala vykonatelnou, v době kolem 21:25 hodin dne 07. 11. 2013 ve F.-M., po silnici ze směru od O. do F.-M. řídil motorové vozidlo zn. JEEP Wrangler, přičemž na odstavné ploše před kruhovým objezdem u Hypermarketu Tesco byl zastaven a kontrolován hlídkou Policie ČR“.

Za to byl obviněný podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 60 (šedesáti) denních sazeb, přičemž jedna denní sazba činí 600 (šest set) Kč, celkem tedy 36.000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) měsíců. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 1 (jednoho) roku a 8 (osmi) měsíců.

Proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 4 T 259/2013, podal obviněný odvolání směřující do výroku napadeného rozsudku.

O odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. 5. 2014, sp. zn. 3 To 140/2014, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněného P. K. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. obviněného nově odsoudil podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 (jednoho) roku. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 1 (jednoho) roku.

Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

II.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný P. K. dovolání (č. l. 113 − 116), v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť je přesvědčen, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, kdy napadeným rozhodnutím došlo při ukládání trestu k porušení zásady reformace in peius vyslovené v ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř. Tato skutečnost dle obviněného vyplývá z porovnání shora citovaného rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 13. 3. 2014, č. j. 4 T 259/2013-80, kterým byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 60 denních sazeb, přičemž jedna denní sazba činí 600 Kč, tedy celkem 36.000 Kč. Krajský soud v Ostravě však tento výrok o trestu zrušil a nově jej odsoudil podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 1 roku. Z uvedeného tedy jednoznačně vyplývá, že obviněnému byl uložen přísnější trest, nežli dříve uložený trest peněžitý, neboť v hierarchii trestů dle § 52 odst. 1 tr. zákoníku je peněžitý trest pod písm. e), což značí, že je až za trestem odnětí svobody, byť podmíněně odloženým. Trest odnětí svobody považuje zákonodárce za nejpřísnější trest, proto je v pořadí pod písm. a). Tímto postupem odvolacího soudu došlo ke zhoršení jeho postavení a porušení zásady reformatio in peius. Dále podmíněný trest odnětí svobody považujeme za přísnější i vzhledem k samotnému druhu peněžitého trestu a jeho následkům tak, že u uloženého peněžitého trestu, řádnou a včasnou úhradou stanovených denních sazeb nehrozí obecně odsouzenému možnost náhradního výkonu trestu odnětí svobody, kdežto v případě podmíněného trestu odnětí svobody hrozí nařízení jeho výkonu, pakliže se ve zkušební době neosvědčí.

V návaznosti na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle ustanovení § 265k odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 5. 2014, sp. zn. 3 To 140/2014, zrušil, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal tomuto soudu, aby věc znovu v potřebném rozsahu projednal a znovu rozhodl o uloženém trestu.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že podmínky uvedené v ustanovení § 81 odst. 1 tr. zákoníku byly splněny a obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon připouští. K otázce, zdali byl trest uložen v rámci zákonem stanovené trestní sazby, lze toliko uvést, že ani v tomto případě státní zástupce neshledal pochybení odvolacího soudu, neboť čtyřměsíční lhůta trestu odnětí svobody je v případě § 337 odst. 1 tr. zákoníku zcela v souladu se zákonnou právní úpravou stejně jako stanovení délky zkušební doby podmíněného odsouzení trestu odnětí svobody, jež dle § 82 odst. 1 tr. zákoníku může činit jeden rok až pět let. Dále uvedl, že ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř., v němž je zakotven zákaz reformatio in peius, je sice normou procesní, která má ovšem závažné hmotně právní dopady. Soudem prvního stupně byl uložen peněžitý trest v celkové výměře 36.000 Kč, přičemž pro případ, že by trest nebyl vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody na čtyři měsíce. Vedle toho byl obviněný postižen trestem zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel na dobu jednoho roku a osmi měsíců. Odvolací soud základní sankci změnil na zřejmě přísnější podmíněný trest odnětí svobody na čtyři měsíce (tedy shodně s dřívějším náhradním trestem odnětí svobody) se stanovením zkušební doby na jeden rok, ovšem trest zákazu činnosti vyslovil v podstatně kratší výměře jednoho roku. Právě tuto výraznou změnu vedlejšího trestu je dle státního zástupce možné považovat za element, který vyrovnává míru komplexní sankce uložené soudem prvního a soudem druhého stupně. K porušení zákazu reformace in peius tedy nedošlo.

Vzhledem k shora uvedeným zjištěním státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného P. K. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 5. 2014, sp. zn. 3 To 140/2014, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně z podnětu odvolání obviněného zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu a jeho výkonu, o kterém poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným P. K. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

V rámci uvedeného dovolacího důvodu lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu (a ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.) tedy nelze namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 a násl. tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného (nebo naopak mírného) trestu. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem sloužícím k napravení skutečně zásadních a podstatných vad, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát a kdy na právní moci není možno trvat, neboť by to bylo ohrožením zákonného a spravedlivého rozhodování, přičemž v tomto smyslu je koncipován i předmětný dovolací důvod.

Přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že vykonává činnost, která mu byla takovým rozhodnutím zakázána nebo pro kterou mu bylo odňato příslušné oprávnění podle jiného právního předpisu.

Za uvedený přečin bude pachatel potrestán trestem odnětí svobody až na dvě léta.

Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku může soud podmíněně odložit výkon trestu odnětí svobody nepřevyšujícího tři léta, jestliže vzhledem k osobě a poměrům pachatele, zejména s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a prostředí, ve kterém žije a pracuje a k okolnostem případu má důvodně za to, že k působení na pachatele, aby vedl řádný život, není třeba jeho výkonu.

Podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku při podmíněném odsouzení stanoví soud zkušební dobu na jeden rok až pět let.

Obviněnému byl napadeným rozsudkem odvolacího soudu uložen podmíněný trest odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) měsíců, se zkušební dobou v trvání 1 (jednoho) roku. S ohledem na podmínky uvedené v ustanoveních § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku, stejně jako ustanovení § 337 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon připouští, a současně stanovená délka trestu odnětí svobody, stejně jako zkušební doba podmíněného odsouzení, byly uloženy v rámci zákonem stanovené trestní sazby. V této části jsou tedy námitky obviněného neopodstatněné.

Pokud pak obviněný namítá porušení zásady zákazu reformace in peius, je třeba uvést, že uvedená zásada je svou povahou procesního charakteru, ale jak v rámci vyjádření státní zástupce správně uvedl, má závažné hmotně právní dopady. Tato námitka by v případě důvodnosti byla způsobilá zpochybnit dodržení pravidel spravedlivého procesu.

Zákaz reformace in peius v podmínkách odvolacího řízení znamená, že odvolací soud nesmí z podnětu odvolání obviněného nebo z podnětu odvolání jiné oprávněné osoby, pokud bylo podáno ve prospěch obviněného, změnit rozsudek soudu prvního stupně tak, aby to bylo v neprospěch obviněného. Zákaz reformace in peius je, pokud jde o rozhodování odvolacího soudu, zakotven v § 259 odst. 4 tr. ř.

Soud nalézací při stanovení druhu a výměry trestu konstatoval, že k nápravě obžalovaného bude postačovat uložení toliko výchovného trestu, proto „v souladu s předchozím trestním příkazem, kdy nutno poznamenat, že důkazní ani jiná situace okolo obžalovaného se nikterak nezměnila, uložil obžalovanému peněžitý výchovný trest ve výměře 60 denních sazeb, přičemž jedna denní sazba činí 600 Kč, celkem tedy 36.000 Kč. Zároveň uložil obžalovanému náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán. Jelikož obžalovaný nerespektoval předchozí rozhodnutí správního orgánu o uložené sankci zákazu činnosti, bylo plně na místě uložit mu další trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel a to na dobu 1 roku a 8 měsíců, taktéž v souladu s předchozím trestním příkazem. Takovýto trest zákazu činnosti pokládá okresní soud spíše za mírnější, když je nutno zohlednit, že se jedná o nedisciplinovaného řidiče, který opakovaně ohrožuje své okolí jízdou s výrazným překročením maximálně povolené rychlosti“ (str. 5 až 6 rozsudku nalézacího soudu).

Odvolací soud z podnětu obviněného přezkoumal výrok o trestu a dospěl k závěru, že „soud prvního stupně nepostupoval správně, pokud obžalovanému uložil trest peněžitý. Nicméně ne proto, že by takový druh trestu nebylo možno obžalovanému za spáchaný skutek uložit, nebo že by takový druh trestu neodpovídal škodlivosti jednání obžalovaného, ale toliko proto, že soud prvního stupně neměl k uložení peněžitého trestu zjištěny zákonné podmínky, tj. k výši jedné denní sazby, konkrétní osobní a majetkové poměry obžalovaného. Také ani z odůvodnění tohoto výroku v rozsudku, nebylo možno zjistit, na základě jakých skutečností dospěl soud prvního stupně k výši denní sazby a délce doby tohoto trestu. Proto odvolací soud podle § 259 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obžalovaného napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a za podmínek ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl“ (str. 5 napadeného rozsudku).

S uvedeným postupem odvolacího soudu se Nejvyšší soud ztotožňuje, neboť nalézací soud toliko konstatoval, že má za to, že postačí uložení výchovného trestu, kdy následně uložil obviněnému peněžitý trest, nicméně tak učinil bez bližšího odůvodnění, resp. neuvedl, na podkladě jakých úvah dospěl k uvedené výši peněžitého trestu.

Podle § 68 odst. 3 tr. zákoníku soud určí počet denních sazeb s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu. Výši jedné denní sazby peněžitého trestu stanoví soud se zřetelem k osobním a majetkovým poměrům pachatele. Přitom vychází zpravidla z čistého příjmu, který pachatel má nebo by mohl mít průměrně za jeden den. Podle § 68 odst. 4 tr. zákoníku pak příjmy pachatele, jeho majetek a výnosy z něj, jakož i jiné podklady pro určení výše denní sazby mohou být stanoveny odhadem soudu.

Odvolací soud změnil uložený peněžitý trest na zcela zřejmě přísnější podmíněný trest odnětí svobody ve výši čtyř měsíců, což odpovídalo výši dřívějšího náhradního trestu odnětí svobody, současně však nelze opomenout, že obviněnému byl uložen i trest zákazu činnosti, kdy odvolací soud předchozí trest zákazu činnosti ve výměře 20 měsíců snížil na jeden rok. Uvedenou sankci je třeba vnímat jako komplexní. Na jedné straně sice došlo ke zpřísnění, nicméně důvodem bylo procesní pochybení nalézacího soudu stran nedodržení podmínek pro uložení peněžitého trestu, na straně druhé došlo ke snížení trestu zákazu činnosti o celou jednu třetinu. Nejvyšší soud tedy porušení zásady zákazu reformace in peius neshledal.

Nad rámec těchto skutečností je nutno poznamenat, že obviněnému byl uložen přípustný druh trestu v rámci zákonné trestní sazby stanovené za přečin, jímž byl uznán vinným.

IV.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného P. K. odmítl.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 8. října 2014

Předseda senátu:JUDr. Petr Šabata