3 Tdo 1062/2020Usnesení NS ze dne 22.10.2020

3 Tdo 1062/2020-224

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 10. 2020 o dovolání, které podal obviněný Z. Š., nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 6. 2020, sp. zn. 3 To 155/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 4 T 5/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 16. 1. 2020, sp. zn. 4 T 5/2019, byl obviněný Z. Š. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku, § 67 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému peněžitému trestu ve výměře 30 denních sazeb po 400 Kč, k celkové částce 12.000 Kč. Podle § 69 odst. 1 trestního zákoníku pro případ, že by obviněný výkon tohoto trestu mařil, mu byl uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR částku 27.353 Kč.

O odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 8. 6. 2020, sp. zn. 3 To 155/2020, jímž podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu k dovolání obviněného napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradním trestu odnětí svobody a nově podle § 259 odst. 3 trestního řádu, při nezměněném výroku o vině, rozhodl tak, že podle § 69 odst. 1 trestního zákoníku obviněnému pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti týdnů. V ostatním zůstal napadený rozsudek nedotčen.

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný uvedl, že si kategoricky stojí za tím, že se trestné činnosti nedopustil, ale jednalo se o připravený incident ze strany poškozeného, resp. jeho dcery Z. B., s níž má obviněný dlouhodobé spory týkající se péče o nezletilého syna, kterého má obviněný v péči. Obviněný namítl, že soudy svá skutková zjištění opřely zejména o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Pro právní hodnocení jednání obviněného a předchozí skutková zjištění si však soudy vybraly pouze ty části znaleckého posudku, které mohly prokázat jeho vinu. Z předmětného znaleckého posudku vyplynulo, že nebylo možné rozhodnout, zda ke vzniku poranění kožního krytu na zádech vpravo zevně, ale i všech ostatních poranění, vyjma zhmoždění na hrudníku vlevo vpředu v podklíčkové krajině, došlo akcentovaným pádem ze strany jiné osoby či případně úmyslným nekontrolovaným pádem poškozeného. Podle jeho názoru ze závěru znaleckého posudku plyne, že obviněnému nelze klást za vinu zdravotní následek poškozeného, který byl popsán jako podvrtnutí krční páteře a zhmoždění bederní páteře. Obviněnému totiž nebyl znám zdravotní stav poškozeného. Mohlo se tedy jednat i o právní omyl. Z tohoto důvodu nemůže být obviněný uznán vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku. Z lékařské dokumentace vyžadované nalézacím soudem k osobě poškozeného, bylo prokázáno, že byl léčen dále pro bolesti zad a krční páteře, nikoliv pro následky otřesu mozku. Zdravotní následek otřesu mozku je navíc velice obtížně diagnostikovatelný a vychází se především ze subjektivních sdělení dotyčného. Prostřednictvím běžně dostupných prostředků zdravotní techniky zjištěn nebyl. Podle tvrzení obviněného mohlo být jeho jednání posouzeno maximálně jako přestupek proti občanskému soužití. Soudy nesprávně zjistily skutkový stav a na základě toho dospěly k nesprávnému právnímu hodnocení. Tímto rovněž porušily zásadu in dubio pro reo. V jeho prospěch svědčila řada svědků, např. svědci V., V., Z. Š. starší, K., J., W., kteří vyloučili přítomnost poškozeného v hostinci, kde mělo dojít k incidentu. S těmito svědky se oba soudy vypořádaly pouze lakonickým tvrzením, že chtějí stranit obviněnému. Tomu, že se skutek vůbec nestal, svědčila i další vyjádření svědků N. a B. Obviněný také namítl procesní pochybení a zkrácení jeho práva na obhajobu neboť navrhl marně provedení rekonstrukce, aby bylo možné spolehlivě ověřit, zda rozhledové podmínky a viditelnost mohly umožnit svědkyni sedící v malém osobním vozidle spatřit skutečnosti, o kterých vypovídala.

Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud vydal usnesení, kterým rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 6. 2020, sp. zn. 3 To 155/2020, a rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 16. 1. 2020, sp. zn. 4 T 5/2019, zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení a novému rozhodnutí.

Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství nejdříve předestřel, v čem spočívá dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, a jaké námitky lze na jeho základě v dovolání namítat. Blíže pak uvedl, že obviněný ve své dovolací argumentaci vybočil z mezí uplatněného dovolacího důvodu. Naopak poukazem na dílčí jednotlivosti údajně vyplývající z některých důkazů, které obviněný podával svým způsobem, jemu vyhovujícím, prosazoval vlastní skutkovou verzi, která ale v případě vyhodnocení důkazů ve vzájemných souvislostech z provedeného dokazování nevyplývá a byla vyvrácena. Dále se státní zástupce vyjádřil, že v případě obviněného nenastal ani extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. K námitce obviněného, že soudy nevyhověly jeho návrhu na provedení rekonstrukce, uvedl, že jde výhradně o procesní námitku, jíž není důvod se v dovolání zabývat. Neprovedení rekonstrukce nemohlo být ani tzv. opomenutým důkazem. Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která má význam, pro zjištění skutkového stavu. Soud není povinen provést všechny navržené důkazy či v úvahu přicházející důkazy, musí se ale důkazními návrhy zabývat. V projednávané trestní věci se soudy obou stupňů řídily těmito postuláty a svým povinnostem při dokazování a odůvodnění svého postupu dostály. Dále nesouhlasil s tím, že by měla neznalost obviněného o konkrétním zdravotním stavu poškozeného před útokem, v důsledku něhož dojde k újmě na zdraví na straně poškozeného, vést k beztrestnosti útočníka trestným činem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku. Způsob napadení poškozeného, mohl jednoznačně vést ke zdravotnímu postižení ve stejném rozsahu, přičemž nebylo možno vyloučit ani závažnější následky, např. u osoby, která v minulosti potíže s páteří neměla. Vůbec pak není zřejmé, proč by měla být neznalost zdravotního stavu poškozeného posuzována jako právní omyl. Ze znaleckého posudku jednoznačně vyplynulo, že poškozený byl hospitalizován pro mozkovou komoci, byl mu doporučen klidový režim, symptomatická léčba s možností ambulantní. Závěr znalce zněl, že poškozený utrpěl mimo jiné i otřes mozku. Státní zástupce dále nesouhlasil s obviněným ani v tom, že by zhodnocení svědeckých výpovědí svědků z řad osazenstva pohostinství bylo lakonicky odbyto. Nalézací soud naopak ve vztahu ke každému jednotlivému svědkovi uvedl důvody, pro něž jejich svědectví jako neúplnému neuvěřil. Žádné pochybnosti o tom, že se skutek stal, nebylo možné shledat ani z obsahu výpovědí dalších svědků. V řízení rovněž nebylo zjištěno, že by poškozený nějakým způsobem ovlivňoval svědka S., jak má vypovídat, což ze samotného jejich setkání a z toho, co mělo být podle svědka při schůzce sděleno, jednoznačně nevyplývá. Za relevantní z pohledu dovolacího důvodu nebylo možné považovat ani námitku, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo. Kromě toho, že s tím státní zástupce věcně nesouhlasil, uvedl, že v obecné rovině i tato námitka směřovala výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Tato zásada má procesní charakter a týká se jen skutkových otázek. Jako taková tato námitka proto není způsobilá naplnit zvolený či jiný dovolací důvod.

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako dovolání, jež bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu. Zároveň souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu rovněž s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

Obviněný Z. Š. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným, a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ani Okresního soudu v Prachaticích netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.

Nejvyšší soud shledal, že dovolací námitky obviněného byly založeny výlučně na zpochybňování provedených důkazů a v důsledku toho na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci. Ve své argumentaci nenapadal právní posouzení skutku, ale směřoval do hodnocení důkazů, jejichž prostřednictvím se snažil o prosazení pro něj příznivějších skutkových zjištění. Obviněný ve svém dovolání vlastním pohledem interpretoval pouze některé důkazy a tím zpochybňoval skutkové závěry přijaté nalézacím soudem, zejména stran toho, že se trestné činnosti nedopustil, ale jednalo se o připravený incident ze strany poškozeného, že si soudy pro právní hodnocení vybraly pouze určité části ze znaleckého posudku, které prokazovaly vinu obviněného, že z tohoto posudku vyplývá, že nebylo možné rozhodnout, zda k poranění došlo v důsledku pádu ze strany jiné osoby nebo v důsledku úmyslného nekontrolovaného pádu poškozeného, že obviněnému nebyl znám zdravotní stav poškozeného a mohlo se tudíž jednat o právní omyl, že poškozený nebyl léčen pro následky otřesu mozku. Rovněž šlo o námitky, že soudy nesprávně zjistily skutkový stav, že v jeho prospěch svědčila řada svědků, kteří vyloučili přítomnost poškozeného v hostinci, že se s výpověďmi těchto svědků soudy nedostatečně vypořádaly, že poškozený ovlivňoval svědka S., nebo že nebyla provedena jím navrhovaná rekonstrukce. Všechny tyto námitky obviněného byly skutkového charakteru nebo jimi hodnotil provedené důkazy. Z tohoto důvodu je nelze považovat za relevantní, neboť nenaplňují žádný ze zákonných dovolacích důvodů. Uvedenými námitkami se soudy obou stupňů již náležitě zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi řádně vypořádaly. Nejvyšší soud v posuzovaném případě neshledal ani extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Závěry obou soudů je možné označit za logické a plně vycházející z obsahu provedeného dokazování.

Dále Nejvyšší soud uvádí k námitce neprovedení rekonstrukce, že se jedná o procesní námitku, jíž není důvod se zabývat v dovolání. Neprovedení rekonstrukce nelze označit ani za tzv. opomenutý důkaz. Trestní řád v § 2 odst. 5 a 6 nezakotvuje žádná pravidla pro rozsah důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti ani pro váhu určitých druhů či typů důkazů. Je pouze na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat konkrétní okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence především nalézacího soudu, přičemž není jeho povinností provést všechny navržené či v úvahu přicházející důkazy, musí se ale důkazními návrhy zabývat. V nyní projednávané trestní věci se soudy obou stupňů řídily těmito postuláty a svým povinnostem při dokazování a odůvodnění svého postupu dostály. Nalézací soud o tomto důkazním návrhu rozhodl v průběhu hlavního líčení dne 16. 1. 2020, a to procesním usnesením, které samo o sobě není nutno písemně odůvodňovat. Důvody, pro které k dalšímu doplnění dokazování nepřistoupil, lze dovodit z odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Prachaticích, konkrétně bod 38. odůvodnění. Navíc obviněný námitku odmítnutí návrhu na doplnění dokazování ve svém písemném odůvodnění odvolání ze dne 26. 2. 2020 neuplatnil.

Nejvyšší soud toliko dodává, že nelze souhlasit s tím, že by měla neznalost zdravotního stavu poškozeného před útokem, v důsledku něhož dojde k újmě na jeho zdraví, vést k beztrestnosti útočníka trestným činem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku. Způsob, kterým obviněný napadl poškozeného, mohl jednoznačně vést ke zdravotnímu postižení ve stejném rozsahu, přičemž nebylo možné vyloučit ani závažnější následky i u osoby, která v minulosti potíže s páteří neměla. Už vůbec se pak nemohlo jednat o právní omyl. Ze znaleckého posudku navíc také vyplynulo, že poškozený utrpěl mimo jiné i otřes mozku. Nejvyšší soud uvádí, že rovněž nebylo možné souhlasit s námitkou, že zhodnocení svědeckých výpovědí svědků z pohostinství bylo lakonicky odbyto. Nalézací soud naopak ve vztahu ke každému jednotlivému svědkovi uvedl důvody, pro které jejich svědectví jako neúplnému neuvěřil. Tyto důvody byly naprosto logické. Žádné pochybnosti o tom, že se skutek stal, nebylo možné shledat ani z obsahu výpovědí dalších svědků. Nebylo zjištěno ani, že by poškozený ovlivňoval svědka S.

K námitce porušení zásady in dubio pro reo Nejvyšší soud uvádí, že se jedná o zásadu procesní a nikoli hmotněprávní a Nejvyšší soud v zásadě nepřipouští, aby bylo její dodržení zkoumáno v dovolacím řízení. Uplatňuje se totiž pouze tehdy, jestliže provedené důkazy neumožňují učinit bez důvodných pochybností a při vyčerpání jejich v úvahu přicházejícího okruhu spolehlivý závěr o skutkovém stavu věci. Tato situace v tomto případě ovšem nenastala.

Proto za těchto okolností není taková námitka způsobilá naplnit zvolený či jiný dovolací důvod. Porušením jmenované zásady není bez dalšího ani situace, kdy z různých verzí skutkového děje se soud přiklonil k verzi uvedené v obžalobě.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v § 265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlas stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).

V Brně dne 22. 10. 2020

JUDr. Pavel Šilhavecký

předseda senátu