29 Odo 70/2001Rozsudek NS ze dne 26.03.2002

29 Odo 70/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce A. S., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Ř. s. a d. ČR, o zaplacení 4.662.840,- Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 25 C 119/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. srpna 2000, č.j. 21 Co 319/2000-53, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. srpna 2000, čj. 21 Co 319/2000 – 53, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. srpna 2000, č.j. 21 Co 319/2000-53, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. ledna 2000, č. j. 25 C 119/97-34, kterým tento soud zamítnul žalobu, jíž se žalobce na žalovaném domáhal zaplacení 4.662.840,- Kč s přísl.

Podle odvolacího soudu je smlouva, na základě které se žalobce domáhal plnění (kupní smlouva, kterou měl žalobce žalovanému prodat bilanční zásoby štěrkopísku, resp. právo na jejich vytěžení), neplatná pro následnou nemožnost plnění.

V době uzavření smlouvy byla otázka právní možnosti plnění pouze nejistá, závislá na stranami objektivně neovlivnitelném rozhodnutí správních orgánů (souhlas s těžbou štěrkopísku). Žalovaný o vydání příslušných rozhodnutí požádal a bez úspěchu podal i odvolání, které však bylo zamítnuto. Právní nemožnost plnění tedy nastala okamžikem právní moci rozhodnutí odvolacího správního orgánu (rozhodnutí Okresního Úřadu v P. ze dne 4. 10. 1997). Tímto okamžikem bylo najisto postaveno, že pokud se územní plán obce nezmění, nebude možno v dané lokalitě těžit.

Důsledkem následné nemožnosti plnění je - obdobně jako v případě odstoupení od smlouvy (§ 351 obch. zák.) - zánik všech práv a povinností z ní plynoucích a vzájemná restituční povinnost.

Odvolací soud se dále zabýval postupem žalovaného při žádosti o vydání příslušných povolení. Žalovaný o udělení těžebního povolení požádal a přestože v řízení řádně postupoval, neuspěl. Jeho záměr se dostal do rozporu s podnikatelským zájmem obce, čemuž také odpovídal schválený územní plán. Z tohoto důvodu podle odvolacího soudu neobstojí ani námitka odvolatele, že v budoucnu bude možné snad těžit. Za dané situace je nutno předpokládat, že taková varianta by mohla připadnout v úvahu až po příslušné změně územního plánu. K té ovšem nedošlo a není tedy žádný důvod podávat novou žádost o územní rozhodnutí.

Odvolací soud proto rozsudek soudu druhého stupně potvrdil. Soud dále nevyhověl návrhu žalobce na vyslovení přípustnosti dovolání.

Včas podaným dovoláním napadl žalobce uvedený rozsudek odvolacího soudu celém rozsahu. Přípustnost svého dovolání opírá o ust. § 239 odst. 2 o. s. ř. a podává je z důvodů nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem [241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.].

Žalobce ve svém dovolání zejména uvedl, že skutečnost, že dosud nebylo vydáno příslušné rozhodnutí o těžbě, nemá vliv na posouzení oprávněnosti žaloby. Žalovaný se totiž zavázal ve smlouvě zaplatit kupní cenu nezávisle na existenci příslušného územního rozhodnutí. Těžební rozhodnutí, které dosud nebylo vydáno, lze získat kdykoliv v budoucnu. Je tedy na účastnících smlouvy, aby bylo iniciováno nové územní řízení, jehož výsledkem bude získání kladného těžebního rozhodnutí.

Podle dovolatele je plnění upravené v kupní smlouvě spočívající v odtěžení a použití prodaného štěrkopísku nemožné pouze relativně. I kdyby bylo rozhodnutí o těžbě vydáno později, nemění to nic na povinnosti žalovaného zaplatit za prodaný štěrkopísek kupní cenu.

Žalovaný navíc úmyslně postupoval tak, aby územní rozhodnutí nebylo vydáno. Požádal sice o udělení územního rozhodnutí, jeho žádost však nebyla úplná, nebyla doložena příslušnými doklady a na výzvy k jejich doplnění žalovaný nereagoval. Žalovaný také při zpracování územního plánu v roce 1997 nepožádal o zahrnutí těžby do územního plánu. Soud se proto měl zabývat též otázkou škody způsobenou neplněním povinností ze strany žalovaného.

Dovolatel proto navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil.

V doplnění dovolání doručeném dovolacímu soudu dne 24. 4. 2001 žalobce uvedl, že vstoupil do jednání ve věci změny schváleného územního plánu obce O., jehož existence bránila kladnému rozhodnutí v územním řízení. Dle sdělení obce žalovaný nikdy nepožádal o změnu schváleného územního plánu. Zastupitelstvo obce zaujalo stanovisko, že nemá výhrady ke změně platného územního plánu tak, aby byla umožněna těžba. Z toho dle dovolatele vyplývá, že žalovaný nesplnil řádně svůj závazek vyplývající z uzavřené smlouvy, když nepožádal o změnu územního plánu obce, takže jeho žádost o územní řízení nemohla mít úspěch.

V dalším podání doručeném Nejvyššímu soudu dne 11. 7. 2001 žalobce zaslal vyjádření starosty obce O. ve věci změny územního plánu s harmonogramem časového postupu této změny.

Žalovaný se k podanému dovolání - jak vyplývá ze spisu - nevyjádřil.

Podle bodu 17., hlavy I, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 – dále též jen „o. s. ř.“). Dovolání žalobce se proto projedná a rozhodne podle dosavadních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31.12. 2000.

Nejvyšší soud jako soud dovolací posoudil dovolání žalovaného z hledisek ustanovení § 240 odst. 1, § 241 odst. 1, 2 o. s. ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.

Dovolání žalobce je důvodné.

Nejde-li o případ vad řízení uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř., je třeba v případě, že je dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, zkoumat otázku přípustnosti dovolání proti takovému rozhodnutí podle ustanovení § 238 odst. 1 a § 239 odst. 1 a 2 o. s. ř.

Ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. v posuzovaném případě přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozsudek odvolacího soudu nebyl ve výroku o věci samé rozsudkem měnícím, nýbrž potvrzujícím. Dovolání též není přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť rozhodnutí Obvodního soudu v Praze je prvním rozhodnutím soudu prvního stupně v dané věci.

Dovolání není přípustné ani dle § 239 odst. 1 o. s. ř., neboť soud druhého stupně ve výroku svého rozhodnutí nevyslovil, že je proti jeho rozsudku dovolání přípustné, resp. návrhu žalobce v tomto směru nevyhověl. Žalobce ještě před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu, ve smyslu ustanovení § 239 o. s. ř. navrhl, aby v případě, že odvolací soud dospěje k závěru, že je třeba rozhodnutí potvrdit, vyslovil přípustnost dovolání proti takovému svému rozhodnutí.

Podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Zákonodárce zvolil takové řešení, které umožňuje v každé konkrétní věci posoudit, zda význam rozhodnutí vyžaduje jeho přezkoumání v dovolacím řízení.

Přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu tímto způsobem má povahu výjimečného opatření a je vyhrazeno jen pro řešení závažných právních otázek, přičemž je nezbytné, aby šlo o takové otázky, které se staly vlastním právním podkladem rozhodnutí odvolacího soudu. Zákon uděluje toto oprávnění jen za výslovného předpokladu, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, tj. je v něm např. řešena právní otázka, která je soudy řešena rozdílně nebo je-li právní otázka řešena v rozporu s hmotným právem. Z této zákonné zásady je nutné dovodit, že dovolatel je oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu za podmínek ustanovení § 239 odst. 1 a 2 o. s. ř. jen z důvodu uvedeného v § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., tj. pouze proto, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Za nesprávné právní posouzení je třeba považovat omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, jestliže soud buď použil při právním posouzení věci jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice správně aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.

Zbývá proto posoudit, zda v této věci došlo ke splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř., na něž dovolání žalobce formálně odkazuje, tj. zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. O takový případ se v posuzované věci jedná, neboť jde o aplikaci ustanovení § 352 odst. 2 obch. zákoníku, který je v praxi soudů aplikován nejednotně, popř. v rozporu s hmotným právem.

Z dovoláním napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud dospěl k závěru, že v posuzované věci se jedná o případ „nikoli o počáteční, ale tzv. následné nemožnosti plnění ve smyslu ust. § 352 a násl. obch. zákoníku, nejblíže podobný případu uvedenému pod § 352 odst. 2 obch. zákoníku ovšem s tím, že nešlo o rozhodnutí vydané na základě předpisu účinného až po uzavření smlouvy“.

Podle § 352 odst. 2 obch. zákoníku, v němž jsou obsažena některá ustanovení o dodatečné nemožnosti plnění, se závazek stává nesplnitelným také v případě, kdy právní předpisy, které byly vydané po uzavření smlouvy a jejichž účinnost není časově ohraničena, dlužníkovi zakazují chování, k němuž je zavázán, nebo vyžadují úřední povolení, jež dlužníku nebylo uděleno, ačkoli o ně řádně usiloval.

V posuzovaném případě nebylo po uzavření kupní smlouvy ze dne 2.5.1995 vydáno rozhodnutí správního orgánu o změně využití par. č…. a …, obě v k.ú. O. (územní rozhodnutí) pro těžbu nesoudržné zeminy (štěrkopísku) dle uvedené kupní smlouvy.

Z uvedeného je zřejmé, že územní rozhodnutí, jež bylo podmínkou pro realizaci kupní smlouvy, není úředním povolením, které by bylo vydáváno pro uzavření předmětné kupní smlouvy na základě v té době vydaného právního předpisu, ale jde o správní rozhodnutí vydané na základě dříve vydaných předpisů upravujících správu v oblasti územního plánování.

Aplikace ust. § 352 odst. 2 obch. zákoníku je proto v daném případě nesprávná a taktéž není důvod pro analogické použití tohoto ustanovení.

V daném případě je proto nutné otázku nemožnosti plnění posuzovat podle obecných ustanovení obsažených v § 575 a násl. obč. zákoníku a v případě obchodních závazkových vztahů s přihlédnutím k některým ustanovením o dodatečné nemožnosti plnění obsažených v § 352 a násl. obch. zákoníku.

Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 1 a 2 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu jako nesprávné zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

O nákladech dovolacího řízení bude podle § 243d odst. 1 o. s. ř. rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. března 2002

JUDr. Ing. Jan Hušek, v. r.

předseda senátu