29 Odo 410/2005Usnesení NS ze dne 01.03.2006

29 Odo 410/2005

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci návrhu I.-CR a. s., na zápis změn do obchodního rejstříku, za účasti 1. E. T. K., 2. B. P., 3. Mgr. J. D., 4. Ing. M. B., 5. Ing. P. Š., 6. Mgr. V. B., 7. J. N., 8. Ing. L. V., 9. I. I. B. V., o dovolání R. M., a S. M., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. listopadu 2002, č. j. 5 Cmo 445/2002-977, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Dovolatelé jsou povinni zaplatit ostatním účastníkům na náhradu nákladů dovolacího řízení každý částku 967,50 Kč, do rukou jejich právního zástupce, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Napadeným usnesením odmítl odvolací soud odvolání dovolatelů proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. září 2002, č. j. F 37 886/2002/B 737-938, kterým tento soud povolil zápis výmazu I. - CR a. s., do obchodního rejstříku ke dni 31. prosince 2002 z důvodu jejího zániku rozdělením s nerovnoměrným výměnným poměrem na dvě nástupnické společnosti, a to P. O. a. s., a I. P. s. r. o. se sídlem tamtéž.

Rozhodnutí odůvodnil odvolací soud tím, že podle ustanovení § 200c odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. června 2005 (dále též jen „o. s. ř.“) je účastníkem řízení ve věcech obchodního rejstříku podnikatel; ve věcech zápisu osob, které se zapisují podle zvláštních předpisů do obchodního rejstříku v rámci zápisu podnikatele, jsou účastníky řízení také tyto osoby. Ustanovení § 94 odst. 1 věty první o. s. ř. se nepoužije. Odvolací soud uzavřel, že z uvedeného je zřejmé, že odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně mohl podat pouze účastník řízení. Kdo je účastníkem řízení je, jak shora uvedeno, přesně vymezeno v ustanovení § 200c odst. 1 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že občanský soudní řád po novele účinné od 1. ledna 2001 výslovně zakazuje použití ustanovení § 94 odst. 1 věty první o. s. ř., došlo k podstatnému rozdílu ve vymezení účastníků řízení oproti úpravě účinné do 31. prosince 2000. Odvolatelé přitom vycházejí z právních závěrů Nejvyššího soudu, které byly vysloveny v rozhodnutí vydaném před účinností zákona č. 30/2000 Sb.

Odvolací soud proto shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že akcionáři, pokud nejsou současně osobami, jejichž účast v řízení upravuje ustanovení § 200c odst. 1 o. s. ř., nejsou účastníky řízení, a tedy ani osobami, oprávněnými k podání odvolání. Proto odvolání odmítl.

Proti usnesení odvolacího soudu podali R. M. a S. M. dovolání. V dovolání uvedli, že byli akcionáři společnosti I. - CR a. s. (dále jen „společnost“). Dne 25. června 2002 valná hromada společnosti rozhodla o jejím rozdělení s nerovnoměrným výměnným poměrem. Následujícího dne podali dovolatelé návrh na vyslovení neplatnosti uvedeného usnesení valné hromady. Bezprostředně po podání tohoto návrhu poslali přípis obchodnímu rejstříku, aby neprováděl na základě napadených usnesení valné hromady zápis do obchodního rejstříku do doby, než nalézací soud rozhodne o návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady. Navrhli rejstříkovému soudu, aby buď vyčkal rozhodnutí nalézacího soudu o platnosti usnesení valné hromady, nebo, pokud dospěje k závěru, že některé z dotčených ustanovení obchodního zákoníku, zejména § 220r a násl., nebo občanského soudního řádu, § 109 odst. 2 písm. c) věta za středníkem, § 220c odst. 1 in fine o. s. ř., jsou v rozporu s Listinou základních práv a svobod nebo s mezinárodní smlouvou, řízení přerušil a podle § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. podal Ústavnímu soudu návrh na zrušení těchto ustanovení, nebo aby návrh na zápis rozdělení společnosti zamítl.

Dále dovolatelé uvádějí, že usnesení napadají v celém rozsahu, a to z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Dovolatelé odkazují na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2002, sp. zn. 29 Odo 43/2002, 29 Odo 44/2002, 29 Odo 124/2002 a žádají Nejvyšší soud, aby byť se po právní stránce nejedná o totožnou věc, vzal v úvahu právní názor vyslovený v tomto usnesení a zabýval se ústavností § 109 odst. 2 písm. c) věty za středníkem o. s. ř.

Dovolatelé rovněž vytýkají odvolacímu soudu, že se nezabýval věcnou problematikou případu a nevycházel z principu vyjádřeného v citovaném usnesení Nejvyššího soudu, tj. zákazem rozhodnout o výmazu společnosti z obchodního rejstříku, dokud není ukončeno řízení o neplatnost usnesení valné hromady, která o zrušení společnosti rozhodla. Protože soud prvního stupně rozhodl předčasně, měl odvolací soud rozhodnutí zrušit. Dále dovolatelé vytýkají soudům obou stupňů, že nezkoumaly otázku platnosti usnesení valné hromady, ačkoli měly k dispozici kopii návrhu na vyslovení neplatnosti tohoto usnesení. Dovolatelé tvrdí, že soud prvního stupně při zápisu rozdělení společnosti do obchodního rejstříku buď ignoroval ustanovení § 220y písm. j) obch. zák. a nevyžádal si prohlášení členů představenstva ve smyslu tohoto ustanovení nebo představenstvo rejstříkový soud úmyslně nepravdivě informovalo.

Dovolatelé dovozují, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam a je v rozporu s hmotným právem, tak, jak bylo vyloženo Nejvyšším soudem ve shora citovaném usnesení. Dovolatelé rovněž dovozují, že ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) věta za středníkem o. s. ř., je v rozporu se základními principy a články 36 odst. 1 a 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod i „se smlouvou podle článku 10 Ústavy“, a proto navrhují, aby Nejvyšší soud řízení o dovolání přerušil podle § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a předložil věc Ústavnímu soudu, ve smyslu čl. 95 odst. 5 Ústavy se žádostí o přezkoumání ústavnosti ustanovení týkajících se účastenství akcionáře v rejstříkovém řízení. Dovolatelé rovněž navrhují, aby Nejvyšší soud usnesení soudů obou stupňů v projednávané věci zrušil.

Účastníci ve vyjádření k dovolání snáší argumenty na podporu závěrů odvolacího soudu.

Dovolání není přípustné.

Dovolatelé se nedovolávají žádného z případů přípustnosti dovolání upraveného v ustanovení § 237 až 239 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Vzhledem k tomu, že v projednávané věci není odmítavé usnesení odvolacího soudu rozhodnutím ve věci samé, nemůže být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. Protože nejde ani o žádné z usnesení, ohledně kterých zakládá přípustnost dovolání ustanovení § 238 a § 238a o. s. ř., není dovolání přípustné.

Proto Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., tak, jak se uvádí ve výroku, a přiznal účastníkům náhradu nákladů řízení podle ustanovení § 8 písm. b), § 14, 15, 17 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 1.860,- Kč a paušální náhradu nákladů řízení podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 1. března 2006

JUDr. Ivana Štenglová, v.r.

předsedkyně senátu