29 Odo 301/2001Rozsudek NS ze dne 18.12.2001

NEJVYŠŚÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY 29 Odo 301/2001-193

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně PaeDr. I. N., učitelky, zastoupené JUDr. T. S., advokátem, proti žalovanému V.-o. d. Z., zastoupenému JUDr. M. K. advokátkou, o zaplacení částky 710.520,95 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 11 C 172/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. února 2001, čj. 25 Co 555/2000 - 164, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 21.155,- Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí do rukou advokáta žalobkyně.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze rozhodl v předmětné věci výše uvedeným rozsudkem tak, že rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 8. 8. 2000, čj. 11 C 172/97-141 potvrdil. Soud prvního stupně rozhodoval poté, co mu byla věc vrácena k dalšímu řízení dovolacím soudem. Vedle toho odvolací soud připustil dovolání a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Okresní soud v Benešově, v pořadí druhým rozsudkem ve věci, zavázal žalovaného k povinnosti zaplatit žalobkyni částku 710.520,95 Kč s 16% úrokem z prodlení od 1. 7. 1995 do zaplacení. Řízení v části týkající se úroků z prodlení z částky 710.520,95 Kč ve výši 16% od 1. 3. 1995 do 30. 6. 1995 soud na návrh žalobkyně zastavil. Soud prvního stupně, opíraje se o právní názor dovolacího soudu, dospěl k závěru, že ustanovení § 6 odst. 5 stanov žalovaného družstva ze dne 14. 10. 1993, které stanovuje lhůtu desíti let k vypořádání podílu v družstvu, je v rozporu s dobrými mravy, a to podle ust. § 39 zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku, v platném znění (dále též jen „obč. z.“). Žalobkyně má nárok na vypořádání ve lhůtě tří měsíců od schválení účetní závěrky za rok, v němž členství zaniklo, podle ust. § 233 odst. 4 zákona č. 513/1991 Sb. obchodního zákoníku, v platném znění (dále též jen „obch. z.”). Děd žalobkyně pan F. M., člen družstva žalovaného, zemřel dne 26. 8. 1994 a ke schválení účetní závěrky došlo dne 3. 3. 1995, což znamená, že vypořádací podíl měl být žalobkyni vyplacen dne 3. 6. 1995. Nárok žalobkyně na 16 % úrok z prodlení z žalované částky od 1. 7. 1995, je v souladu s ust. § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. Námitku žalovaného, že podíl je nutno vydávat podle ust. § 6 odst. 4 stanov žalovaného družstva, ve skladbě a poměru, v jaké je skladba obchodního jmění družstva, soud neakceptoval s tím, že toto ustanovení stanov je podle ust. § 39 obč. z. neplatné, protože svým obsahem a účelem odporuje zákonu. Vypořádací podíl se podle ust. § 234 odst. 1 obch. z. uhrazuje v penězích, přičemž stanovy mohou určit, že v případech, kdy členský vklad spočíval zcela nebo zčásti v převodu vlastnického práva k nemovitosti na družstvo, může člen žádat vypořádání vrácením této nemovitosti, a to v hodnotě, která je evidována v majetku družstva v době zániku jeho členství. V daném případě však nedošlo k převodu vlastnického práva k nemovitosti na žalované družstvo, je tedy nutno postupovat podle ust. § 234 odst. 1 obch. z. věta první a vypořádat podíl v penězích. Naturální restituce podle ust. § 234 odst. 2 obch. z. v tomto případě není možná a zákon nedává možnost upravit ve stanovách úhradu vypořádacího podílu jinak, než je v obchodním zákoníku uvedeno.

Odvolací soud považoval posouzení lhůty pro splatnost vypořádacího podílu soudem prvního stupně za správné a souladné s kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu v Brně ze dne 4. 4. 2000 čj. 29 Cdo 1633/99-117. V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud posuzoval zejména otázku formy náhrady vypořádacího podílu zděděného žalobkyní, která podle usnesení Okresního soudu v Benešově čj. D 1004/94-25 ze dne 14. 9. 1995 zdědila po svém dědovi F. M. pohledávku nevyplaceného majetkového podílu vypočteného podle zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve výši 710.520,95 Kč, vloženou zůstavitelem do žalovaného družstva. Žalovaný namítal, že je schopen a ochoten uhradit nárok žalobkyně z převážné části ve věcném plnění, nabízel věci použitelné při provozu zemědělské výroby a tvrdil, že mu to umožňuje ustanovení § 6 odst 4 stanov. Odvolací soud dospěl k závěru, že obchodní zákoník jednoznačně preferuje při úhradě vypořádacího podílu náhradu v penězích, což dovodil z ust. § 233 a § 234 obch. z. Družstvo může ve stanovách upravit, že jestliže členský vklad člena spočívá zcela nebo i jen z části ve věcném plnění, v převodu vlastnického práva k nemovitosti - má bývalý člen právo žádat vrácení této nemovitosti. O takový případ se v dané věci nejedná, neboť jak uvedeno výše, žalovaná zdědila pohledávku v žalované výši, a proto není možné jiné plnění než relutární, tj. úhrada vypořádacího podílu v penězích. Žádné zákonné ustanovení nenutí žalobkyni k převzetí žalovaným nabízeného věcného plnění a také stanovy žalovaného v ust. § 6 odst. 4 připouštějí vypořádání finančními prostředky. Protože dohodou účastníků nedošlo k vydání majetkového podílu ve věcné formě, zakládá zákon č. 42/1992 Sb. nárok na zaplacení jeho peněžního ekvivalentu a soud tedy zavázal žalovaného k zaplacení výše uvedené částky. Za otázku zásadního právního významu soud považoval otázku formy (způsobu) uhrazení zděděné pohledávky žalobkyni ve výši vypořádacího podílu.

194

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Přípustnost spatřuje v ust. § 239 odst. 1 o. s. ř. a ust. § 238 odst. 1 písm b) o. s. ř. Dovolacím důvodem je podle ust § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. skutečnost, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V první části dovolání dovolatel polemizuje s právním názorem soudu prvního stupně a odvolacího soudu, které vycházely z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2000 čj. 29 Cdo 1633/99-117 a zejména s právním posouzením ustanovení stanov žalovaného družstva o délce lhůty k vydání vypořádacího podílu a jeho souladu s dobrými mravy podle ust. § 39 obč. z. Dovolatel je přesvědčen, že názor Nejvyššího soudu je v tomto ohledu nesprávný. Ve druhé části dovolatel nesouhlasí se závěrem, že ustanovení § 6 odst. 4 stanov je neplatné. Soudy nesprávně vycházejí ze závěru, že obchodní zákoník preferuje peněžní formu vypořádacího podílu. Dovolatel se domnívá, že podle ust. § 234 odst. 1 obch. z. k takovému závěru dojít nelze. Stanovy mohou určit, že v případech, kdy členský vklad spočíval zcela nebo zčásti v převodu vlastnického práva k nemovitosti na družstvo, může člen žádat vypořádání vrácením této nemovitosti a obdobně se postupuje i v případě, kdy spočíval členský vklad v poskytnutí jiného věcného plnění. Členský vklad pana F. M. byl splacen postoupením práva na vydání majetkového podílu, který mu byl vypočten v ZD Z. podle zák. č. 42/92 Sb., na žalovaného. Majetkový podíl byl tvořen restituční a transformační částí, přičemž podle § 20 zákona č. 229/1991 Sb. se restituční část vydávala ve věcech sloužících k zajištění zemědělské výroby (živý a mrtvý inventář) a rovněž část transformační byla žalovanému ze strany ZD Z. plněna pouze v naturální formě. Vklad právního předchůdce žalobkyně spočíval ve věcech, protože žalovanému postoupil své právo na věcné plnění a úprava provedená stanovami žalovaného je tedy přípustná. Účelem založení družstva je nepochybně zajištění zemědělské výroby na pozemcích členů. Úmyslem zákonodárce vtěleným do zákona č. 229/1991 Sb. bylo obnovení soukromého hospodářství na půdě, a proto byla v celém procesu preferována naturální restituce. Toto preferovali i členové zakládajícího družstva, když si v § 6 odst. 4 svých stanov, upravili, že vypořádací podíl se vydává ve skladbě a poměru, v jaké je skladba obchodního jmění družstva. Vydání vypořádacího podílu ve věcech je pro členy výhodnější. Dovolatel je přesvědčen, že ust. § 6 odst. 4 stanov žalovaného neodporuje ust. § 234 obch. z., ani není v rozporu s dobrými mravy podle § 39 obč. z.

Dovolatel dále odvolacímu soudu vytýká zmatečnostní vady, které spatřuje v tom, že jsou na více místech rozsudku zaměňovány pojmy vypořádací podíl podle obchodního zákoníku, za majetkový podíl podle zákona č. 42/92 Sb., a tím nesprávně aplikována stanoviska soudů ve věcech vydání majetkových podílů. Pro příklad dovolatel uvádí str. 4 rozsudku, kde je konstatováno, že žalobkyně zdědila podle usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 14. 9. 1995 po svém dědovi pohledávku nevyplaceného majetkového podílu vypočteného podle zákona 42/92 Sb. Je-li tomu tak, potom žalovaný namítá nedostatek pasivní legitimace, protože zemřelý F. M. neměl za žalovaným nikdy pohledávku za majetkový podíl podle zákona 42/92 Sb., neboť takové právo mu vzniklo vůči Zemědělskému družstvu Z., tedy jinému subjektu. Na straně 5 v odst. 4 rozsudku odvolací soud dovodil, že pokud nedošlo dohodou účastníků k vydání majetkového podílu ve věcné formě, zakládá zákon č. 42/1992 Sb. nárok na zaplacení jeho peněžního ekvivalentu. Vypořádací podíl však majetkovým podílem podle zák. č. 42/92 Sb. není, na vypořádací podíl dopadají výhradně ustanovení obch. z. a stanov družstva. Dovolatel proto navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu, i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu k novému projednání. Taktéž žádá o odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl. Dovolání považuje jen za snahu o oddálení plnění povinnosti. Žalobkyně se domnívá, že polemizovat se závěry dovolacího soudu tím způsobem, jakým to žalovaný činí v první části svého dovolání, nelze a ani není možné proti těmto závěrům dovolání připustit. Argumentace žalovaného, který tvrdí, že je oprávněn si určit způsob plnění, je nepřesvědčivá. Jediné objektivní kritérium pro vyjádření hodnoty vypořádacího podílu je stanovení částky v penězích a výplata v penězích. Žalobkyně poukazuje na skutečnost, že mezi žalobkyní a žalovaným existuje vztah dlužník-věřitel, který trvá již od právní moci rozhodnutí o dědictví a má za to, že soudní pře ukázala záměr žalovaného zajistit si prostřednictvím vlastních stanov minimálně desetiletý bezúročný úvěr či ještě lépe dlouholetou, neomezenou dispozici s cizím majetkem, který zadržuje a nehodlá jej vydat. Namítané zmatečnostní vady považuje žalobkyně za účelové. Pouze žalobkyně je oprávněna rozhodnout, jakým způsobem naloží s prostředky, které jí náleží. Přijetí názoru dovolatele na způsob vypořádání by mimo jiné znamenalo, že to bude žalovaný, který bude minimálně spolurozhodovat o tom, jakým způsobem bude žalobkyně provozovat zemědělskou výrobu.

Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001).

Nejvyšší soud České republiky po zjištění, že je dovolání přípustné podle ust. § 239 odst. 1 o. s. ř. - přezkoumal bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) rozsudek odvolacího soudu (§ 242 odst. 1, 2, 3 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Dovolatel uplatňuje jako dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., tedy nesprávné právní hodnocení, který je také jediný možný s ohledem na přípustnost dovolání podle ust. § 239 odst. 1 o. s. ř.

Právním posouzením věci je činnost soudu, spočívající v subsumaci zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k závěru, zda a komu soud právo přiznává nebo oduznává (jaká mají účastníci podle dispozice právní normy práva a povinnosti). Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu nebo nesprávnosti, tj. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej interpretoval, anebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry.

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil popř. nesprávně aplikoval. Nesprávné právní posouzení může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

Nevymezí-li odvolací soud ve výroku svého rozsudku právní otázku, pro kterou připustil dovolání, je dovolání přípustné pro řešení všech právních otázek, jež měly pro rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam, a pokud byly dovoláním uplatněny.

Ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 a odst. 3 věty prvé o. s. ř. je přitom dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil.

Poněvadž v otázce platnosti části stanov žalovaného, týkající se délky lhůty k vydání vypořádacího podílu, vyšel odvolací soud ze závazného právního názoru Nejvyššího soudu, vysloveného v jeho shora označeném rozsudku, nemůže dovolatel tuto otázku opětovně označit za způsobilý dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.

195

Posoudit, zda je napadený rozsudek odvolacího soudu se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu, obsahově konkretizovanému dovolacími námitkami správný (§ 243b odst. 1 o. s. ř.), znamená přezkoumat opodstatněnost odvolacím soudem vysloveného právního závěru, že žalobkyně má nárok na uhrazení vypořádacího podílu v penězích.

Podle ust. § 234 odst. 1 obch. z. se vypořádací podíl uhrazuje v penězích. Stanovy mohou určit, že v případech, kdy členský vklad spočíval zcela nebo zčásti v převodu vlastnického práva k nemovitosti na družstvo, může člen žádat vypořádání vrácením této nemovitosti, a to v hodnotě, která je evidována v majetku družstva v době zániku jeho členství. Je-li výše vypořádacího podílu menší, než činí hodnota vrácené nemovitosti, je nabývající člen povinen uhradit družstvu rozdíl v penězích. Stanovy mohou určit, že obdobně se postupuje i v případě, kdy spočíval členský vklad v poskytnutí jiného věcného plnění.

Ustanovení § 6 odst. 4 stanov žalovaného družstva, které určuje, že vypořádací podíl se vydává ve skladbě a poměru, v jaké je skladba obchodního jmění družstva, odporuje zákonu. Vypořádací podíl se uhrazuje v penězích, výjimkou jsou právě jen případy, které zná ust. § 234 odst. 1 obch. z. To však umožňuje vrácení nemovitosti, tj. vypořádání ve věcech, pouze za předpokladu, že o to člen požádá (srov. formulaci „může člen žádat“) a obdobně se postupuje podle věty třetí. To znamená, že pokud člen družstva nepožádá o uhrazení vypořádacího podílu jinak, je družstvo povinno uhradit podíl v penězích.

Pokud jde o posouzení právní otázky, jakou formu má mít vypořádání nároků plynoucích z transformačního podílu, resp. jaký charakter měla zůstavitelova pohledávka, kterou vložil do žalovaného družstva jako další vklad, Nejvyšší soud se touto otázkou nezabýval, neboť jestliže žalobkyně nepožádala o vyplacení vypořádacího podílu ve věcech, není potřebné v projednávané věci tuto otázku řešit.

Z uvedených důvodů je rozhodnutí odvolacího soudu, správné a dovolací soud proto dovolání jako nedůvodné zamítl (ust. § 243b odst. 1, věta před středníkem o. s. ř.).

Pro odložení vykonatelnosti podle § 243 o. s. ř. neshledal dovolací soud důvod.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením ust. § 142 odst. 1 v návaznosti na § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o. s. ř. Žalovaný neměl jako dovolatel úspěch, a je povinen nahradit žalobkyni náklady právního zastoupení. Náklady žalobkyně sestávají z odměny advokáta za zastupování před soudem v jednom stupni (vyjádření k dovolání) ve výši 21.080,- Kč (výše odměny je určena podle ustanovení § 10 odst. 3, § 3 odst. 1 bodu 6 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a jedné náhrady paušálních výdajů po 75,- Kč (dle vyhlášky č. 177/1996 Sb.), celkem tedy 21.155,- Kč.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 18. prosince 2001

JUDr. František Faldyna, CSc., v. r.

předseda senátu