29 Odo 27/2002Usnesení NS ze dne 22.05.2002

29 Odo 27/2002

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce A.a.s., proti žalovaným L. z. a.s. K., o 365.909,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 35 Cm 361/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. února 2001, čj. 2 Cmo 202/2000 - 58 takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen uhradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 7.575,- Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí do rukou advokáta žalovaného.

Odůvodnění:

V záhlaví uvedeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího byl potvrzen rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze, ze dne 19. 10. 1999, čj. 35 Cm 361/96 – 36 o zamítnutí částky 365.909,- Kč. Vedle toho bylo rozhodnuto, že na náhradu nákladů odvolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.

Odvolací soud dospěl k závěru, že v průběhu řízení nebyla prokázána existence peněžitého závazku. Závazek zaplatit kupní cenu totiž předpokládá existenci kupní smlouvy a podle ust. § 409 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb. obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, musí být ve smlouvě kupní cena dohodnuta, nebo musí být stanoven způsob jejího určení, pokud strany neprojeví vůli uzavřít kupní smlouvu bez určení ceny. Z listiny ze dne 25. 4. 1994 označené jako objednávka č. 5.70/1860/94, vystavené právním předchůdcem žalovaného a potvrzené žalobcem, kde není sjednána cena zboží ani způsob jejího určení, ani tato listina neobsahuje vůli stran smlouvu uzavřít bez dohody o ceně, soud dospěl k závěru, že existence peněžitého závazku žalovaného vůči žalobci z kupní smlouvy nebyla prokázána. Z žádných jiných důkazů pak nevyplývá ani závazek z titulu bezdůvodného obohacení podle ust. § 458 odst. 1 zákona č. 40/1960 Sb. občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, neboť se žalobci nepodařilo prokázat, že žalovanému zboží skutečně dodal. Pro přiznání částky 365.909,- Kč (představující úroky z prodlení) proto rovněž neshledal důvod.

Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce včas dovolání. Přípustnost odvozuje z ust. § 238 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), s tím, že ve věci bylo poprvé rozhodnuto dne 25. 6. 1998 rozsudkem pro zmeškání, který odvolací soud usnesením ze dne 29. 3. 1999 zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, neboť dospěl k závěru, že žalovaný byl včas a důvodně omluven z prvního nařízeného jednání a nebylo proto možné ve věci rozhodnout podle ust. § 153 b) o. s. ř. Důvodnost dovolání spatřuje v ust. § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. a nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že nebyla prokázána existence kupní smlouvy, dodání zboží žalovanému ani závazek žalovaného k zaplacení zboží. K prokázání těchto skutečností žalobce předložil soudům obou stupňů dostatečné množství důkazů, na které poukazuje i v dovolání. Dovolatel proto navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení a novému rozhodnutí.

Žalovaný se prostřednictvím svého právního zástupce k dovolání žalobce vyjádřil s tím, že v předmětném sporu nemůže být dovolání přípustné podle ust. § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť odvolací soud, který zrušil rozsudek pro zmeškání, se věcí samou vůbec nezabýval, pouze zkoumal procesní podmínky vydání rozsudku pro zmeškání. Navrhuje proto dovolání zamítnout.

Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001).

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání bylo sice podáno včas, subjektem k tomu oprávněným, tj. účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.) a splňuje obsahové i formální znaky předepsané ustanovením § 241 odst. 2 věty prvé o. s. ř., je však v dané věci nepřípustné.

Z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. a dovolatel existenci těchto vad ani nenamítá.

Nejde - li o případ vad uvedených v § 237 odst. 1 o. s. ř., je třeba, je - li dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, zkoumat přípustnost dovolání z pohledu ustanovení § 238 odst. 1 a § 239 odst. 1 a 2 o. s. ř. Jde - li o rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, úprava připouští dovolání jen ve třech případech. V prvním z nich je dovolání přípustné proto, že jeho přípustnost vyslovil odvolací soud na návrh či bez návrhu podle § 239 odst. 1 o. s. ř. ve výroku svého potvrzujícího rozsudku. Ve druhém případě jde o situaci, kdy za podmínek stanovených v § 238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto jinak než v jeho dřívějším, zrušeném rozsudku. Konečně ve třetím případě (§ 239 odst. 2 o. s. ř.) je dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné také tehdy, jestliže odvolací soud při splnění dalších, v citovaném ustanovení uvedených předpokladů, nevyhoví návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.

O žádný z vyjmenovaných případů přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu v daném případě nejde, neboť odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, aniž by proti svému potvrzujícímu výroku rozsudku připustil dovolání podle § 239 odst. 1 o. s. ř. a aniž by připuštění dovolání bylo odvolatelem navrženo před vyhlášením tohoto rozsudku.

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., je to, aby soud prvního stupně pozdějším rozsudkem rozhodl jinak než předtím právě proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí. Právní názor odvolacího soudu musí mít na nové rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže uplatnit své právní názory při rozhodování věci samé, jinými slovy, mezi novým rozhodnutím soudu prvního stupně a závazným právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, musí být příčinná souvislost potud, že právě tento právní názor má za následek jiné rozhodnutí soudu prvního stupně (shodně též např. usnesení Vrchního soudu v Praze z 29. ledna 1993, sp. zn. 7 Cdo 67/92, uveřejněné v Bulletinu č. 1, ročník 1993, pod poř. č. 16, usnesení Nejvyššího soudu z 30. listopadu 1999, sp. zn. 20 Cdo 299/98, nebo usnesení Nejvyššího soudu z 17. listopadu 2000, sp. zn. 20 Cdo 2458/2000). Právním názorem soudu je názor na právní posouzení věci, tedy názor na to, který právní předpis má být aplikován, případně jak má tento předpis být vyložen a aplikován.

Jak však plyne z usnesení Vrchního soudu čj. 8 Cmo 4/99 – 24 ze dne 29. března 1999, odvolací soud zrušil rozsudek pro zmeškání na základě zjištění, že žalovaný byl přípisem svého původního právního zástupce včas a důvodně z prvního jednání omluven a nebyly proto splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání podle ust. § 153 b) o. s. ř. Ke zrušení prvního rozsudku ve věci došlo v důsledku pouze procesního pochybení soudu prvního stupně, nikoli pro jiný právní názor ve věci samé, což je dáno i povahou rozsudku pro zmeškání. Právní názor na věc samou kasačním usnesením odvolacího soudu nebyl soudu prvního stupně vnucen.

Protože dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je - aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), a aniž se mohl zabývat jeho případnou důvodností - podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením ust. § 146 odst. 2 věty prvé (per analogiam), v návaznosti na § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o. s. ř. Žalobce neměl jako dovolatel úspěch, a je povinen nahradit žalovanému náklady právního zastoupení. Náklady žalovaného sestávají z odměny advokáta za zastupování před soudem v jednom stupni (vyjádření k dovolání) ve výši 7.500,- Kč (výše odměny je určena podle ustanovení § 10 odst. 3, § 3 odst. 1, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a jedné náhrady paušálních výdajů po 75,- Kč (dle vyhlášky č. 177/1996 Sb.), celkem tedy 7.575,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.

V Brně 22. května 2002

JUDr. František Faldyna, CSc., v.r.

předseda senátu