29 Odo 1104/2003Rozsudek NS ze dne 22.12.2005

29 Odo 1104/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. František Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Ivana Meluzína v právní věci žalobkyně JUDr. L. H., advokátky, jako správkyně konkursní podstaty úpadce V. o. d. B., družstvo v likvidaci, proti žalovanému Fondu národního majetku České republiky, o zaplacení 4,541.872,- Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 51 Cm 725/94, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. května 2003, č. j. 1 Cmo 228/2002 - 108, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. května 2003, č. j. 1 Cmo 228/2002 - 108 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2002, č. j. 51 Cm 725/94 - 91, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze jako soud prvního stupně, v pořadí třetím rozhodnutím v předmětné věci, rozhodl ve výroku označeným rozsudkem, že žaloba o zaplacení 4,541.872,- Kč se zamítá (výrok I.) a že žalobkyně (správkyně konkursní podstaty) je povinna zaplatit z konkursní podstaty žalovanému částku 183.676,- Kč na náklady řízení (výrok II.). Soud prvního stupně poukázal na to, že předmětem řízení je nárok ze zákonného ručení žalovaného (Fondu národního majetku České republiky) podle § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, za závazky odběratele (kupujícího), jímž původně byl státní podnik Z. B. a které v rámci privatizace státního majetku přešly na obchodní společnost D. s. r. o., z titulu pozdějšímu úpadci (V. o. d. B., v likvidaci), nezaplacených dodávek výrobků, uskutečněných v roce 1991. S poukazem na § ustanovení § 131b zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku ve znění účinném před 1. lednem 1992 (dále též jen „hosp. zák.“) pak k námitce promlčení vznesené žalovaným uzavřel, že nárok je promlčen.

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rovněž ve výroku označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že předmětný závazkový vztah mezi účastníky na základě zákonného ručení Fondu národního majetku, je nutno se zřetelem k ustanovení § 763 odst. 1 obchodního zákoníku (zákona č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též „obch. zák.“) posuzovat jako vztah podle hospodářského zákoníku. Obsah i zánik zajišťovacího vztahu účastníků je tedy třeba podřadit pod „komplexní úpravu hospodářského zákoníku, vztahující se i na ručení ze zákona“. V ustanovení § 129a hosp. zák. se mj. určuje, že závazek ručitele zaniká současně se zánikem povinné organizace. Společnost D., s. r. o. zanikla k 31. 12. 2002, kdy byla vymazána z obchodního rejstříku a proto ručitelský závazek k době vydání tohoto rozhodnutí odvolacího soudu již zanikl. Vzhledem k této skutečnosti nemůže být žaloba považována za důvodnou.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., s tím, že je podává z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka popisuje průběh dosavadního řízení a oponuje závěru odvolacího soudu vyslovenému v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Podle jejího názoru ručitelský vztah, vzniklý podle zákona o velké privatizaci k 1. 8. 1992, kdy došlo k přechodu privatizovaného majetku z žalovaného na společnost D., s. r. o., podléhá úpravě obsažené v ustanoveních § 303 až 312 obch. zák., nikoli úpravě obsažené v hospodářském zákoníku. Převod majetku byl proveden podle zvláštního předpisu o privatizaci již za účinnosti obchodního zákoníku. Proto nelze na tento právní vztah použít zpětně ustanovení hospodářského zákoníku, podle kterého vznikl závazkový vztah mezi úpadcem jako věřitelem a státním podnikem Z. B. jako dlužníkem. Tento závazek na základě privatizačního projektu a uzavřené kupní smlouvy převzala společnost D., s. r. o. a uznala jej vůči úpadci co do důvodu i výše.Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že podané dovolání splňuje zákonem stanovené podmínky (§ 240 odst. 1, § 241, § 241a odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností dovolání, jelikož dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Dovolací soud shledal dovolání přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., když zásadní význam po právní stránce ve věci samé přisuzuje řešení otázky, zda se závazkový vztah, vzniklý ze zákonného ručení žalovaného Fondu národního majetku České republiky vůči pozdější úpadkyni, řídí právním režimem hospodářského zákoníku anebo právním režimem obchodního zákoníku, což je z hlediska právních důsledků rozhodující, když na řešení této právní otázky napadené rozhodnutí spočívá.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Je namístě konstatovat, že podle skutkového stavu věci zjištěného soudy nižších stupňů hlavní závazek (závazky), zajišťovaný zákonným ručením, vznikl v r. 1991, tedy v době účinnosti hospodářského zákoníku (ať již se jedná o závazky z faktur za dodávky výrobků na základě dodávkové smlouvy anebo o závazky z bezesmluvních dodávek, tj. z neoprávněného majetkového prospěchu), avšak zákonné ručení Fondu národního majetku jako zajišťovací akcesorický závazek vzniklo až v roce 1992, tedy za účinnosti obchodního zákoníku, jímž byl hospodářský zákoník s účinností od 1. 1. 1992 zrušen.

V principu lze sice říci, že ručení v důsledku své akcesorické povahy sleduje právní osud zajištěného závazku, je však nicméně relativně samostatným závazkem vedle závazku hlavního, neboť vzniká jako svébytný, závazkový vztah, jehož subjekty a obsah se liší od hlavního, zajišťovaného závazkového vztahu.

Jestliže proto v tomto případě ručitelský závazek nevznikl současně se zajišťovaným závazkem (závazky) v roce 1991 v době účinnosti hospodářského zákoníku, nýbrž vznikl ze zákona teprve v roce 1992 při uzavření kupní smlouvy na základě zákona o velké privatizaci za subsidiární (podpůrné) účinnosti obchodního zákoníku, nelze na ručitelský závazek (navíc vzniklý ze zákona) vztáhnout režim v té době již neúčinného hospodářského zákoníku. Hospodářský zákoník není možno aplikovat na nově vzniklé, samostatné závazkové vztahy, které vznikly po zániku jeho účinnosti. Pouze takový výklad je v souladu s ustanovením § 763 odst. 1 obch. zák., které váže režim hospodářského zákoníku a obchodního zákoníku na vznik právních vztahů v době účinnosti toho či onoho zákoníku.

Poněvadž odvolací soud posuzoval předmětný ručitelský závazek podle hospodářského zákoníku, je jeho právní posouzení nesprávné a obdobně vadně aplikoval hospodářský zákoník též soud prvního stupně (ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).

Dovolací soud z výše uvedených důvodů napadené rozhodnutí zrušil a jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i je a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 in fine a odst. 3 cit. ustanovení).

V dalším řízení se bude soud prvního stupně zabývat závazkem žalovaného ze zákonného ručení z pohledu právní úpravy podle zákona o velké privatizaci a obchodního zákoníku.

O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodné soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně 22. prosince 2005

JUDr. František Faldyna, CSc.,v. r.

předseda senátu