29 ICdo 87/2018Rozsudek NS ze dne 28.05.2020

KSPH 65 INS XY

65 ICm XY

29 ICdo 87/2018-225

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobkyně K. E., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Mgr. Štěpánkou Mikovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, PSČ 110 00, proti žalovaným 1/ První konkursní v. o. s., se sídlem v Praze 4, Severozápadní II 306/32, PSČ 141 00, identifikační číslo osoby 26424568, jako insolvenčnímu správci dlužníka J. K., a 2/ R. Š., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Janem Mrázkem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Bozděchova 1840/7, PSČ 150 00, o určení neplatnosti smlouvy o zpeněžení zajištěného majetku dlužníka prodejem mimo dražbu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 65 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka J. K., narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 65 INS XY, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. února 2018, č. j. 65 ICm XY, 103 VSPH XY (KSPH 65 INS XY), takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Ve vztahu mezi žalobkyní a prvním žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit druhé žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8 228 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 15. června 2017, č. j. 65 ICm XY, Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, jíž se žalobkyně (K. E.) domáhala určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 27. dubna 2016, uzavřené mezi prvním žalovaným (První konkursní v. o. s., insolvenčním správcem dlužníka J. K.) jako prodávajícím a druhou žalovanou (R. Š.) jako kupující, na základě které došlo ke zpeněžení pozemků parc. č. XY a XY a dále parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, v katastrálním území XY, zapsaných na listu vlastnictví č. XY (dále jen „nemovitosti“), a to za kupní cenu 4 050 000 Kč (dále jen „kupní smlouva“) [bod I. výroku], a rozhodl o nákladech řízení (body II. a III. výroku).

Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:

1/ Dne 2. června 2015 bylo na základě insolvenčního návrhu věřitele dlužníka Hypoteční banky, a. s. (dále jen „banka“) zahájeno insolvenční řízení, které je vedeno u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSPH 65 INS XY.

2/ Usnesením ze dne 23. listopadu 2015, č. j. KSPH 65 INS XY, insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka, prohlásil konkurs na jeho majetek a prvního žalovaného ustanovil insolvenčním správcem.

3/ Nemovitosti byly zahrnuty do soupisu majetkové podstaty 1. února 2016.

4/ Banka přihlásila do insolvenčního řízení pohledávku ve výši 8 058 330,74 Kč zajištěnou smluvním zástavním právem k nemovitostem; je zajištěna nemovitostmi jako první v pořadí.

5/ Původní žalobkyně (M. E.) přihlásila do insolvenčního řízení dvě pohledávky v celkové výši 7 717 011,56 Kč z titulu půjčky (7 617 011,56 Kč) a smluvní pokuty (100 000 Kč) zajištěné exekutorským zástavním právem na nemovitostech dle exekučního příkazu ze dne 25. října 2013, č. j. 145 EX 562/13-15, vydaného soudním exekutorem Mgr. Hynkem Sekerou, podle kterého jsou její pohledávky zajištěny nemovitostmi jako třetí v pořadí.

6/ Dne 23. února 2016 se konalo přezkumné jednání, na němž byla pohledávka banky zjištěna a pohledávky (tehdy ještě původní) žalobkyně zjištěny co do výše 5 017 843,56 Kč a popřeny co do výše 2 699 168 Kč.

7/ Dne 29. února 2016 vypracoval znalec Zdeněk Myslík na základě objednávky prvního žalovaného znalecký posudek č. 3230/9/2016, podle kterého tržní hodnota nemovitostí činila 4 050 000 Kč (dále jen „první znalecký posudek“).

8/ Dne 21. března 2016 odeslal první žalovaný bance email společně s prvním znaleckým posudkem.

9/ Dne 24. března 2016 udělila banka prvnímu žalovanému pokyn ke zpeněžení nemovitostí mimo dražbu, a to za cenu stanovenou znaleckým posudkem. Výběr znalce ponechala banka na prvním žalovaném (dále jen „pokyn banky“).

10/ První žalovaný tvrdil, že nemovitosti nabízel k prodeji prostřednictvím inzerátů vyvěšených na sloupech v XY, a to za cenu dle znaleckého posudku.

11/ Dne 27. dubna 2016 uzavřel první žalovaný s druhou žalovanou kupní smlouvu. Druhá žalovaná nabyla nemovitosti do svého vlastnictví za kupní cenu ve výši 4 050 000 Kč. Kupní smlouva byla v insolvenčním rejstříku zveřejněna dne 28. dubna 2016.

12/ Dne 15. července 2016 byla podána žaloba.

13/ Dne 13. října 2016 vypracoval znalecký ústav Českého vysokého učení technického v Praze na základě objednávky původní žalobkyně znalecký posudek č. 266-16, podle kterého byla stanovena obvyklá cena nemovitostí na 5 670 600 Kč (dále jen „druhý znalecký posudek“).

14/ Původní žalobkyně postoupila přihlášené pohledávky žalobkyni a ta se stala účastnicí insolvenčního řízení na základě usnesení insolvenčního soudu ze dne 9. května 2017, č. j. KSPH 65 INS XY, a to s účinností k 10. lednu 2017.

Na tomto základě insolvenční soud, cituje § 36 odst. 1, § 289 a § 293 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a § 560, § 580 odst. 1, § 588, § 2079 odst. 1 a § 2128 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), nejprve uvedl, že žaloba byla podána včas a proti oběma stranám kupní smlouvy. Dále dospěl k závěru, že kupní smlouva nebyla uzavřena v rozporu se zákonem, splňuje všechny zákonné náležitosti (písemnou formu, dostatečnou specifikaci účastníků, předmět smlouvy a přesně určenou kupní cenu) a že je platná.

K námitce žalobkyně, že při zpeněžování nemovitostí první žalovaný nedodržel postup dle § 230 odst. 4 insolvenčního zákona, insolvenční soud uvedl, že podmínky pro tento postup nebyly splněny, neboť v souladu s § 167 odst. 3 insolvenčního zákona je-li podle znaleckého posudku vypracovaného v insolvenčním řízení po rozhodnutí o úpadku hodnota zajištění nižší než výše zajištěné pohledávky dalších zajištěných věřitelů s pozdějším pořadím, považují se tyto pohledávky za nezajištěné v plném rozsahu. Zajištěným věřitelem tak v daném případě byla toliko banka, které svědčilo zajištění jako první v pořadí. Stejná situace by nastala i v případě, kdyby nemovitosti měly hodnotu stanovenou druhým znaleckým posudkem; ani tato cena totiž nedosahovala výše pohledávky banky.

Obdobně insolvenční soud odmítl i námitku neplatnosti kupní smlouvy založenou na tvrzení, že první žalovaný nemovitosti prodal tzv. pod cenou, tj. za cenu, která neodpovídala jejich skutečné hodnotě. Insolvenční soud uvedl, že pro posouzení platnosti kupní smlouvy je irelevantní výše ceny, za kterou byly nemovitosti zpeněženy. Podmínkou platnosti kupní smlouvy je toliko dostatečné určení ceny, nikoli její výše. Cena tak nemusí odpovídat reálné hodnotě předmětu koupě (odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 22. prosince 2009, sp. zn. III. ÚS 3066/09, jež je spolu s další judikaturou Ústavního soudu uváděnou níže dostupné veřejnosti na webových stránkách Ústavního soudu). V daném případě první žalovaný zpeněžil nemovitosti za cenu stanovenou prvním znaleckým posudkem vypracovaným soudním znalcem a postupoval zcela v souladu s řádně uděleným pokynem banky. K tomu insolvenční soud dodal, že namítá-li žalobkyně, že první žalovaný nepostupoval při zpeněžení nemovitostí s odbornou péčí (pokud mu mělo být zřejmé, že stanovená cena neodpovídá reálné hodnotě nemovitostí), může se domáhat toliko náhrady škody způsobené nezákonným jednáním prvního žalovaného. Konstatoval též, že insolvenčnímu soudu nepřísluší přezkoumávat závěry znaleckého posudku vypracovaného soudním znalcem.

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).

Odvolací soud - cituje § 167 odst. 3, § 219 odst. 4, § 230 a § 293 insolvenčního zákona - nejprve předeslal, že není sporu, že první žalovaný zadal znalecký posudek k určení obvyklé ceny nemovitostí a znalec ji stanovil na 4 050 000 Kč. Dále uvedl, že podle pokynu banky měly být nemovitosti zpeněženy za cenu na základě stanovené obvyklé ceny podle znaleckého posudku zadaného prvním žalovaným s tím, že znalecký posudek bude bance zaslán a případné snížení ceny pod hodnotu stanovenou v posudku bude podléhat jejímu souhlasu. Z toho dovodil, že banka vydala pokyn ke zpeněžení nemovitostí mimo dražbu za částku 4 050 000 Kč (banka první znalecký posudek obdržela a nic proti němu nenamítala) přesto, že při dosažení výtěžku zpeněžení v této výši bude její zajištěná pohledávka uspokojena pouze ve výši cca 50 %.

Na tomto základě odvolací soud uzavřel, že banka jako zajištěný věřitel vydala zcela jasný a konkrétní pokyn a v souladu s ním byly nemovitosti prodány mimo dražbu kupní smlouvou mající všechny zákonné náležitosti dle § 2079 a násl. o. z. V důsledku závěrů prvního posudku pak nebylo namístě, aby insolvenční soud postupoval podle § 230 odst. 4 insolvenčního zákona, neboť hodnota zajištění byla určena znalecky v nižší výši než pohledávka banky, a proto část její pohledávky, jež nebyla kryta zajištěním, a pohledávky zajištěných věřitelů dalších v pořadí se považovaly za nezajištěné ve smyslu § 167 odst. 3 insolvenčního zákona.

Odvolací soud odmítl námitku žalobkyně, podle níž měl první žalovaný postupovat podle § 230 odst. 2, respektive § 293 odst. 1 insolvenčního zákona, neboť mu mělo být zřejmé, že závěry prvního posudku podhodnocují obvyklou cenu nemovitostí při porovnání s výší úvěru, který byl poskytnut, a s odhadovou cenou nemovitostí zastavených k jeho zajištění, jež si banky při poskytování úvěru zjišťují. K tomu uvedl, že banka by nepochybně poukázala na nesprávné ocenění nemovitostí poté, co podle závěrů prvního posudku její zajištěná pohledávka byla kryta ze zajištění jen v rozsahu cca 50 %. Zjevně proti ocenění nic nenamítala při vědomí poměrů mezi poptávkou a nabídkou na trhu s nemovitostmi, jež nabyla při poskytování úvěrů.

K tomu odvolací soud dodal, že první žalovaný neměl důvod odmítnout pokyn banky s tím, že lze předmět zajištění zpeněžit výhodněji. Zajištěný věřitel má dle odvolacího soudu v insolvenčním řízení specifické postavení oproti věřitelům s nezajištěnými pohledávkami v tom směru, že jeho zajištěná pohledávka může být uspokojena již v průběhu insolvenčního řízení, nikoliv až na základě rozvrhového usnesení. Současně jeho zájem na co nejrychlejším uspokojení zajištěné pohledávky (projevující se i v závazném pokynu pro insolvenčního správce) převyšuje zájem ostatních insolvenčních věřitelů na dosažení co nejvyššího výtěžku zpeněžení předmětu zajištění, aby se na něm mohli případně podílet jako zajištění věřitelé v dalším pořadí, nebo nezajištění věřitelé se zjištěnými pohledávkami. Rozhodující však není výše ocenění předmětu zajištění, nýbrž dosažená cena ve smlouvě o prodeji mimo dražbu v souladu s pokynem zajištěného věřitele, což v projednávané věci nastalo.

Navrhovala-li žalobkyně doplnění dokazování v rozsahu, jak učinila před insolvenčním soudem, k tomu odvolací soud uvedl, že neuvedla žádná tvrzení, z nichž by, byla-li by prokázána, plynulo, že na trhu s nemovitostmi bylo možné nemovitosti zpeněžit za vyšší částku. Případná taková tvrzení by navíc představovala nové skutečnosti, k nimž by odvolací soud v důsledku zásady koncentrace řízení nemohl přihlédnout. Nadto odvolací soud poznamenal, že ani zpeněžení nemovitostí za cenu podle druhého znaleckého posudku by pro věc nemělo žádný právní význam kromě toho, že pohledávka banky by byla uspokojena ve vyšší míře.

Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního i hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena, tvrdí, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení a že řízení je zatíženo „zásadní procesní vadou“, a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Dovolatelka předesílá, že je třeba případ „vnímat v širším kontextu dění v insolvenčním řízení jako celku“, neboť podle ní některé kroky prvního žalovaného, dlužníka a některých věřitelů budí pochybnosti o objektivitě vedení insolvenčního řízení, a to zejména ve vztahu k jeho transparentnosti a skutečné snahy naplnění smyslu a účelu insolvenčního řízení. Stejné pochyby mají mít i další věřitelé. Tvrdí, že první žalovaný nerovnoměrně přistupoval k přezkumu pohledávek jednotlivých věřitelů nebo že se snažil o ukončení účasti dovolatelky v insolvenčním řízení na základě jednostranného zápočtu na pohledávku dlužníka z titulu náhrady škody. Do toho podle dovolatelky „zapadá“ i „problematický“ postup prvního žalovaného a banky při zpeněžení nemovitostí.

Dovolatelka zpochybňuje pokyn banky, který podle ní nebyl jakkoli konkretizován, zejména pokud jde o výši kupní ceny. Má za problematické, že banka vydala „souhlas“ prvnímu žalovanému se zpeněžením nemovitostí za cenu odpovídající „přesně jedné polovině zajištěného hypotečního úvěru“. Míní, že banka nemohla dlužníku poskytnout hypoteční úvěr, aniž by celá jeho výše včetně budoucího příslušenství byla zajištěna zástavním právem. Tento pokles ceny je dle dovolatelky „dostatečným varováním“, že první posudek nemusí být správně, stejně jako pokyn banky. Způsob prodeje byl podle dovolatelky netransparentní, čímž byli poškozeni jednotliví zajištění věřitelé další v pořadí.

Dále dovolatelka namítá, že prodejní cena nemovitostí byla nízká, zpochybňuje i správnost prvního znaleckého posudku. Podle dovolatelky právní úprava neposkytuje zajištěným věřitelům efektivní instrument právní ochrany proti nesprávným znaleckým posudkům opatřeným insolvenčním správcem. Jediným nástrojem je žaloba na určení neplatnosti právního titulu zpeněžení. Dovolatelka vytýká prvnímu znaleckému posudku, že dospěl k podhodnocené, resp. extrémně nízké ceně, neboť byla použita špatná metoda výpočtu a podle jejího názoru měly nemovitosti hodnotu cca 12 000 000 Kč. K tomu uvádí, že si sama nechala zpracovat druhý znalecký posudek, který stanovuje odlišnou cenu i přes absenci přístupu znaleckého ústavu k nemovitostem.

Z těchto důvodů navrhovala dovolatelka v řízení řadu důkazů ohledně hodnoty nemovitostí a k ocenění bankou (před poskytnutím úvěru). Protože těmto návrhům nebylo vyhověno, zatížily tím soudy podle jejího názoru vadou, která je „svou povahou odepřením spravedlnosti a práva na spravedlivý proces“ (k tomu odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, a na rozhodnutí sp. zn. „Pl. ÚS-st. 34/14“).

Dovolatelka dále nesouhlasí s tím, že s ohledem na § 167 odst. 3 insolvenčního zákona nebylo na místě postupovat podle § 293 odst. 2 ve spojení s § 230 odst. 4 insolvenčního zákona. Soudy totiž opomněly, že „i v případě udělení závazného pokynu ze strany zajištěného věřitele prvého v pořadí je insolvenční správce, jakož i insolvenční soud v rámci své dohlédací činnosti, povinen přezkoumat pokyn zajištěného věřitele z hlediska vhodnosti navrhovaného způsobu zpeněžení ve vztahu k ostatním věřitelům, a hospodárnosti insolvenčního řízení jako takového; to vše s přihlédnutím k výše citovanému základnímu principu insolvenčního řízení vyjádřeného v § 1 písm. a/ insolvenčního zákona, jak je konkretizováno v § 5 písm. a/ a b/ insolvenčního zákona“.

Závěrem namítá, že odvolací soud pochybil, když přehlédl smysl a účel § 293 odst. 1 insolvenčního zákona ohledně možnosti insolvenčního správce odmítnout pokyn zajištěného věřitele, čímž postupoval formalisticky a neprovedl patřičné dokazování. V rozporu se zmíněným ustanovením totiž dovodil, že zájem zajištěného věřitele prvého v pořadí na rychlé zpeněžení předmětu zajištění a „dobytí“ své pohledávky má přednost před zájmy ostatních zajištěných věřitelů z téhož předmětu zajištění na uspokojení ze zpeněžení zástavy. Uvedený názor odvolacího soudu je dle dovolatelky citovaným ustanovením zákona přímo vyvrácen. Insolvenční soud je totiž povinen chránit i zájmy menšinových věřitelů.

Nadto podotýká, že „zjistila, že nemovitost je inzerovaná k prodeji na internetovém serveru sreality.cz, a to za cenu bezmála 11 000 000 Kč, čímž se prakticky potvrzují skutečnosti popsané žalobkyní výše. Za zmínku rovněž stojí, že dle textu inzerátu zastupuje druhou žalovanou při prodeji nemovitosti insolvenční dlužník osobně; dle názoru žalobkyně i tyto skutečnosti svědčí o nestandardnosti celé transakce“.

Druhá žalovaná má ve vyjádření za to, že soudy obou stupňů věc posoudily v souladu s insolvenčním zákonem, podle kterého proběhl i celý prodej nemovitostí. Je přesvědčena, že nebyl na místě postup dle § 230 odst. 4 insolvenčního zákona s ohledem na výši pohledávky banky a ocenění nemovitostí. Míní, že první žalovaný neměl důvod odmítnout pokyn banky. K tvrzení dovolatelky, že cena stanovená soudním znalcem v insolvenčním řízení je cenou „netržní“ a že první žalovaný nepostupoval s odbornou péčí, uvádí, že tato námitka případně zakládá pouze odpovědnost prvního žalovaného za škodu, ale nezpůsobuje neplatnost kupní smlouvy. Navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout.

V replice k vyjádření druhé žalované dovolatelka setrvala na důvodech podaného dovolání. Opakuje, že insolvenční řízení je netransparentní, jeho průběh fakticky ovládá dlužník ve spolupráci s dalšími osobami, a to tak, aby minimalizoval škody způsobené insolvenčním řízením.

Druhá žalovaná v duplice na repliku vyvrací tvrzení dovolatelky a upozorňuje, že Nejvyšší soud řeší pouze otázky právní a nikoli skutkové a že k řešení tvrzených pochybení insolvenčního správce a insolvenčního soudu v insolvenčním řízení neslouží řízení o určení neplatnosti smlouvy dle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona.

Dovolatelka následně ještě podala velké množství „doplnění“ dovolání.

S přihlédnutím k době vydání napadeného rozsudku je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění (článek II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení jím předestřené problematiky, neboť se jí Nejvyšší soud dosud v dotčených souvislostech nezabýval.

Nejvyšší soud nejprve – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – posuzoval správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nemohl být zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

V poměrech projednávané věci je zejména určující odpověď na otázku, zda je insolvenční soud v případě mnohosti věřitelů, jejichž pohledávky jsou zajištěny stejným majetkem, povinen vždy postupovat dle § 293 odst. 2 věty první ve spojení s § 230 odst. 4 insolvenčního zákona.

S přihlédnutím k době udělení pokynu bankou a uzavření kupní smlouvy se na danou věc uplatní níže citovaná ustanovení insolvenčního zákona v uvedeném znění.

Podle § 2 písm. g/ insolvenčního zákona (ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 3. ledna 2019) se pro účely tohoto zákona rozumí zajištěným věřitelem věřitel, jehož pohledávka je zajištěna majetkem, který náleží do majetkové podstaty, a to jen zástavním právem, zadržovacím právem, omezením převodu nemovitosti, zajišťovacím převodem práva nebo postoupením pohledávky k zajištění anebo obdobným právem podle zahraniční právní úpravy.

Podle § 167 insolvenčního zákona (ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 30. června 2017) se zajištění věřitelé v rozsahu zajištění uspokojují ze zpeněžení věci, práva pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, jimiž byla jejich pohledávka zajištěna, nestanoví-li zákon jinak. Pro pořadí jejich uspokojení je rozhodující doba vzniku zástavního práva nebo doba vzniku zajištění, nedohodnou-li se zajištění věřitelé písemně jinak (odstavec 1). Je-li podle znaleckého posudku vypracovaného v insolvenčním řízení po rozhodnutí o úpadku hodnota zajištění nižší než výše zajištěné pohledávky, považuje se pohledávka co do takto zjištěného rozdílu za pohledávku nezajištěnou; pohledávky dalších zajištěných věřitelů s pozdějším pořadím se v takovém případě považují za nezajištěné v plném rozsahu. Podle věty první se postupuje, dokud nedojde ke zpeněžení zajištění (odstavec 3).

Podle § 219 odst. 4 části věty před středníkem insolvenčního zákona je-li uplatněno právo na uspokojení přihlášené pohledávky ze zajištění nebo má-li být majetková podstata zpeněžena podle § 290 nebo 292, insolvenční správce zadá znalci ocenění hodnoty zajištění a v případě podle § 290 nebo 292 ocenění hodnoty zpeněžovaného majetku vždy.

Podle § 230 insolvenčního zákona (ve znění účinném od 1. ledna 2014) jde-li o správu věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, která slouží k zajištění pohledávky, je osoba s dispozičními oprávněními vázána pokyny zajištěného věřitele směřujícími k řádné správě; je-li zajištěných věřitelů více, uděluje tyto pokyny zajištěný věřitel, jehož pohledávka se uspokojuje ze zajištění jako první v pořadí. Jestliže zajištěný věřitel neudělí příslušné pokyny ani ve lhůtě určené insolvenčním soudem, má právo je udělit zajištěný věřitel, jehož pohledávka se uspokojuje ze zajištění jako další v pořadí; jinak pokyny udělí v rámci dohlédací činnosti insolvenční soud, který současně rozhodne o nákladech spojených s provedením jeho pokynu. Osoba s dispozičními oprávněními může odmítnout pokyny zajištěného věřitele, má-li za to, že nesměřují k řádné správě; v takovém případě požádá insolvenční soud o jejich přezkoumání v rámci dohlédací činnosti (odstavec 2). Není-li k pokynům zajištěného věřitele podle odstavce 2 připojen písemný souhlas ostatních zajištěných věřitelů, jejichž pohledávka se uspokojuje ze stejného zajištění, osoba s dispozičními oprávněními neprodleně vyrozumí insolvenční soud. Insolvenční soud v takovém případě nařídí do 30 dnů jednání, při kterém rozhodne o tom, zda pokyny zajištěného věřitele schvaluje. Při jednání lze projednat pouze námitky proti pokynům zajištěného věřitele, které ostatní zajištění věřitelé uplatní písemně u insolvenčního soudu nejpozději do 7 dnů ode dne zveřejnění těchto pokynů v insolvenčním rejstříku; k později podaným námitkám se nepřihlíží. K jednání předvolá insolvenční soud insolvenčního správce a dlužníka a zajištěné věřitele, kterým poskytne poučení o námitkách podle věty třetí (odstavec 4).

Podle § 289 insolvenčního zákona (ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 30. června 2017) prodej mimo dražbu může insolvenční správce uskutečnit se souhlasem insolvenčního soudu a věřitelského výboru. Při udělení souhlasu může insolvenční soud stanovit podmínky prodeje. Dokud není souhlas insolvenčním soudem a věřitelským výborem udělen, nenabývá smlouva o prodeji mimo dražbu účinnosti. Souhlas insolvenčního soudu a věřitelského výboru není nutný k prodeji věcí bezprostředně ohrožených zkázou nebo znehodnocením, jakož i věcí běžně zcizovaných při pokračujícím provozu dlužníkova podniku (odstavec 1). Při prodeji mimo dražbu lze kupní cenu stanovit pod cenu odhadní. Insolvenční správce přitom přihlédne i k nákladům, které by jinak bylo nutné vynaložit na správu zpeněžovaného majetku (odstavec 2). Platnost smlouvy, kterou došlo ke zpeněžení prodejem mimo dražbu, lze napadnout jen žalobou podanou u insolvenčního soudu nejpozději do 3 měsíců ode dne zveřejnění smlouvy v insolvenčním rejstříku (odstavec 3).

Podle § 293 insolvenčního zákona (ve znění účinném od 1. ledna 2014) jde-li o zpeněžení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, která slouží k zajištění pohledávky, je insolvenční správce vázán pokyny zajištěného věřitele směřujícími ke zpeněžení; je-li zajištěných věřitelů více, uděluje tyto pokyny zajištěný věřitel, jehož pohledávka se uspokojuje ze zajištění jako první v pořadí. Jestliže zajištěný věřitel neudělí příslušné pokyny ani ve lhůtě určené insolvenčním soudem, má právo je udělit zajištěný věřitel, jehož pohledávka se uspokojuje ze zajištění jako další v pořadí. Insolvenční správce může tyto pokyny odmítnout, má-li za to, že předmět zajištění lze zpeněžit výhodněji; v takovém případě požádá insolvenční soud o jejich přezkoumání v rámci dohlédací činnosti (odstavec 1). Ustanovení § 230 odst. 3 až 5 platí obdobně. Ustanovení § 286 odst. 2, § 287 odst. 2 a § 289 odst. 1 se použije jen tehdy, není-li zde pokynu zajištěného věřitele (odstavec 2).

Pro vypořádání dovolacích námitek jsou v poměrech projednávané věci přiléhavé následující judikatorní závěry:

V usnesení ze dne 31. května 2017, sen. zn. 29 NSČR 47/2015, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2018, pod číslem 105, Nejvyšší soud vysvětlil, že zajištění věřitelé mají právo, aby jejich pohledávka byla uspokojena z výtěžku zpeněžených věcí, práv, pohledávek nebo jiných majetkových hodnot, jimiž byla zajištěna, a to bez toho, aniž by docházelo ke krácení jejich uspokojení. Pro zajištěného věřitele je tedy určen (celý) čistý výtěžek zpeněžení předmětu zajištění [k tomu srov. závěry formulované Nejvyšším soudem v usneseních ze dne 29. května 2015, sen. zn. 29 NSČR 4/2013, a ze dne 30. července 2015, sen. zn. 29 NSČR 37/2013, uveřejněném pod číslem 34/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 34/2016“)]. K dosažení tohoto cíle poskytuje insolvenční zákon zajištěným věřitelům oprávnění udělovat pokyny insolvenčnímu správci zejména ke správě (§ 230 insolvenčního zákona) a zpeněžení (§ 293 insolvenčního zákona) majetku tvořícího předmět zajištění. Označená ustanovení jsou koncipována tak, aby insolvenční správce postupoval pouze ve spolupráci se zajištěným věřitelem a případně insolvenčním soudem. Ingerence ostatních věřitelů je vyloučena, neboť jejich práva (zejména na co nejvyšší uspokojení) a společný zájem (i) na tomto místě hájí právě insolvenční správce, jak plyne z § 36 odst. 1 insolvenčního zákona. Proto i odpovědnost za řádnou správu a zpeněžení zajištěného majetku nese insolvenční správce a za udělené pokyny pak právě zajištěný věřitel (k této odpovědnosti srov. R 34/2016). Pro zpeněžení majetku tvořícího předmět zajištění se tak aplikuje § 293 insolvenčního zákona ve spojení s obecnými ustanoveními o zpeněžení, kromě těch, které počítají s potřebou získat i souhlasy věřitelského výboru (zástupce věřitelů) a insolvenčního soudu.

Na tyto závěry Nejvyšší soud navázal v rozsudku ze dne 27. února 2020, sen. zn. 29 ICdo 8/2018, v němž vysvětlil, že podle § 289 odst. 2 věty první insolvenčního zákona lze při prodeji mimo dražbu kupní cenu stanovit pod cenu odhadní, přičemž je rozhodný pouze pokyn zajištěného věřitele. Ten navíc může insolvenční správce odmítnout, pokud by bylo možné předmět zajištění zpeněžit výhodněji, přičemž za pokyn odpovídá zajištěný věřitel a za zpeněžení insolvenční správce (viz § 293 odst. 1 větu třetí insolvenčního zákona a závěry usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 47/2015). Případná (ne)výhodnost takového prodeje může založit odpovědnosti insolvenčního správce a zajištěného věřitele, avšak není významná pro posouzení platnosti kupní smlouvy. Práv insolvenčních věřitelů se nedotkne případná skutečnost, že kupní cena byla nepřiměřeně nízká, pokud tím nedojde ke snížení míry uspokojení jejich pohledávky za dlužníkem.

V usnesení ze dne 29. listopadu 2012, sen. zn. 29 NSČR 18/2010, uveřejněném pod číslem 65/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (stejně jako v rozsudku ze dne 29. ledna 2015, sen. zn. 29 ICdo 24/2012, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2016, pod číslem 20), Nejvyšší soud objasnil, že znalecký posudek vypracovaný v insolvenčním řízení po rozhodnutí o úpadku může mít (do doby, než se skutečná hodnota zajištění vyjeví případným zpeněžením zajištění) vliv na posouzení, v jakém rozsahu bude věřitel považován (i pro účely hlasovacích práv) za zajištěného věřitele.

Na základě takto ustaveného judikatorního a právního rámce lze pro poměry projednávané věci v návaznosti na dovolací argumentaci uvést následující.

Postavení zajištěného věřitele v insolvenčním řízení se projevuje mimo jiné tím, že má oprávnění udělovat pokyny ke správě (§ 230 insolvenčního zákona) a ke zpeněžení (§ 293 insolvenčního zákona) předmětu zajištění jeho pohledávek. Současně je běžné, že ke stejnému majetku uplatňuje více věřitelů zajištění svých pohledávek. Insolvenční zákon proto stanovuje mechanismus v § 230 odst. 2 a 4, který se uplatní jak u pokynů pro správu tak u pokynů ke zpeněžení (§ 293 odst. 2 insolvenčního zákona). Tato pravidla sledují snahu o co nejefektivnější, nejrychlejší a nejhospodárnější zpeněžení předmětu zajištění [k tomu viz důvodovou zprávou k zákonu č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, str. 98, 140, 141 a 146)], stejně jako upravují případné spory (nebo jim předchází) ohledně pokynů zajištěného věřitele (či zajištěných věřitelů), a postup v případě, kdy tyto pokyny zajištěný věřitel neudělí.

Pro aplikaci zmíněného mechanismu je však určující výklad toho, který z účastníků insolvenčního řízení je pro tyto účely považován za zajištěného věřitele.

Insolvenční zákon obecně definuje zajištěného věřitele v § 2 písm. g/ (jde o taxativní výčet; k tomu srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. listopadu 2015, sen. zn. 29 ICdo 61/2015, uveřejněný pod číslem 81/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro účely veškerých procesů insolvenčního řízení vztahujících se k zajištěným věřitelům je pak v první obecné části insolvenčního zákona platné pro všechny způsoby řešení úpadku v jeho § 167 odst. 3 upraveno, které ze zajištěných věřitelů (§ 2 písm. g/ insolvenčního zákona) uplatňujících právo na uspokojení svých pohledávek ze zajištění lze až do zpeněžení předmětu zajištění a mimo otázek spojených s jejich uspokojením ze zajištění (např. § 398 odst. 3 věta poslední insolvenčního zákona) za zajištěné věřitele považovat a v jakém rozsahu. K tomu lze poznamenat, že insolvenční zákon ukládá insolvenčnímu správci u majetku tvořícího předmět zajištění nechat znalecký posudek vždy vypracovat, jak plyne z § 219 odst. 4 insolvenčního zákona (s případnou výjimkou dle § 219 odst. 3 insolvenčního zákona).

Popsaná právní úprava směřuje k tomu, aby nedocházelo k nepřiměřenému zatěžování insolvenčního řízení spory mezi zajištěnými věřiteli [námitkami těch věřitelů, kteří (též) uplatňují právo na uspokojení ze zajištění], kteří ani nebudou z předmětu zajištění uspokojováni.

Jinak řečeno, za zajištěné věřitele se pro účely udělování pokynů pro správu a zpeněžení majetku tvořícího předmět zajištění dle § 230 a § 293 insolvenčního zákona považují v souladu s § 167 odst. 3 insolvenčního zákona pouze ti zajištění věřitelé (§ 2 písm. g/ insolvenčního zákona) uplatňující právo na uspokojení svých pohledávek ze zajištění, a to v pořadí dle § 167 odst. 1 insolvenčního zákona, jejichž pohledávky jsou nižší, než je hodnota zajištění stanovená znaleckým posudkem vypracovaným v insolvenčním řízení po rozhodnutí o úpadku dle § 219 odst. 4 insolvenčního zákona. V tomto rozsahu se považují pohledávky takových zajištěných věřitelů za ty, které se z majetku tvořícího předmět zajištění uspokojují.

Tato omezení ale nemají vliv na uspokojení pohledávek zajištěných věřitelů, ledaže stanoví zvláštní ustanovení insolvenčního zákona jinak (např. v případě reorganizace). Kdyby nakonec byl předmět zajištění zpeněžen výhodněji, než stanovil znalecký posudek, byli by uspokojeni i zajištění věřitelé další v pořadí, což výslovně upravuje § 167 odst. 3 věta druhá insolvenčního zákona.

Ke shodnému názoru pak dospěla i odborná literatura. K tomu srov. např. Richter, O. Věřitelé a uplatňování pohledávek v insolvenčním řízení: komentář § 165-204. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 22; Taranda, P. v: Hásová, J. a kol.: Insolvenční zákon: komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, str. 677 a 678; Sprinz, P. v: Sprinz, P. a kol.: Insolvenční zákon: komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, str. 450; či též Stanislav, A. v: Kozák, J. a kol. Insolvenční zákon: komentář. 5. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2019, str. 650.

Jestliže tedy znalecký posudek dle § 219 odst. 4 insolvenčního zákona určí hodnotu zajištění nižší, než je výše zjištěné zajištěné pohledávky věřitele již prvního v pořadí, nemusí takový zajištěný věřitel připojovat k pokynu písemné souhlasy ostatních zajištěných věřitelů (neboť se dle ocenění pro tyto účely za zajištěné nepovažují) a insolvenční soud nemusí provést schvalovací proces s projednáním námitek dle § 230 odst. 4 insolvenčního zákona.

Za ocenění majetku tvořícího předmět zajištění včetně volby znalce a zhodnocení znaleckých závěrů odpovídá v insolvenčním řízení v takovém případě insolvenční správce, stejně jako za (ne)odmítnutí pokynů zajištěných věřitelů dle § 293 odst. 1 poslední věty ve spojení s § 167 odst. 1 a 3 a § 219 odst. 4 insolvenčního zákona či též za správu a zpeněžení majetku tvořícího předmět zajištění; za pokyny samotné pak odpovídá zajištěný věřitel nebo zajištění věřitelé, je-li jich podle ocenění dle § 167 odst. 3 insolvenčního zákona více. Zkoumání takové odpovědnosti není předmětem incidenčního sporu dle § 159 odst. 1 písm. f/ a § 289 odst. 3 insolvenčního zákona.

V poměrech projednávané věci přihlásila banka pohledávku ve výši 8 058 330,74 Kč zajištěnou nemovitostmi. Její pohledávka byla zjištěna co do pravosti, výše i pořadí. Současně je mezi účastníky řízení nesporné, že její pohledávka má být uspokojena z výtěžku zpeněžení nemovitostí jako první v pořadí.

První žalovaný nechal dle § 219 odst. 4 insolvenčního zákona zpracovat první znalecký posudek (datovaný byl 29. února 2016), podle kterého byla tržní hodnota nemovitostí stanovena na 4 050 000 Kč. Dne 21. března 2016 zaslal první žalovaný emailem tento znalecký posudek bance. Ta následně dne 24. března 2016 udělila emailem prvnímu žalovanému pokyn ke zpeněžení nemovitostí. Podle něj měly nemovitosti mimo jiné být zpeněženy mimo dražbu, a to minimálně za cenu obvyklou stanovenou znaleckým posudkem. Výběr znalce ponechala banka na prvním žalovaném s tím, že posudek měl první žalovaný zadat. Nemovitosti byly dle tvrzení prvního žalovaného nabízeny k prodeji prostřednictvím inzerátů na sloupech v obci XY. Nemovitosti byly následně zpeněženy prodejem mimo dražbu na základně kupní smlouvy za cenu 4 050 000 Kč druhé žalované.

Nejvyšší soud předesílá, že stejně jako soudy nižších stupňů má pokyn banky za dostatečně zřejmý a konkrétní, a to včetně ceny. Je třeba jej vykládat podle jeho obsahu a také v souvislosti s dalšími skutkovými zjištěními. Vezme-li se do úvahy časová posloupnost a obsah prvního znaleckého posudku, jeho zaslání bance a pokyn banky, je nutno dovodit, že pokynem byla požadována minimální cena 4 050 000 Kč. Lze souhlasit s odvolacím soudem i v tom, že nebylo prokázáno, že by banka následně požadovala jinou cenu či by nějak tento pokyn měnila. Odvolací soud pouze přehlédl, že banka při vydávání pokynu již znalecký posudek měla k dispozici, nebyl jí tedy zaslán až poté. To ale nic nemění na správnosti závěru odvolacího soudu, že insolvenční správce postupoval v souladu s pokynem banky.

Jde-li o námitku netransparentnosti prodeje, dovolatelka neuvádí ničeho konkrétního, v čem by měl být proces prodeje důvodem neplatnosti kupní smlouvy.

Na základě těchto skutečností lze pak souhlasit s odvolacím soudem, že zde nebyl důvod pro aplikaci § 293 odst. 2 ve spojení s § 230 odst. 4 insolvenčního zákona. Je tomu tak proto, že zjištěná pohledávka banky jakožto věřitele s pohledávkou zajištěnou nemovitostmi jako první v pořadí byla téměř dvakrát vyšší, než bylo ocenění nemovitostí dle § 219 odst. 4 insolvenčního zákona. Srov. usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 47/2015.

Tvrzení dovolatelky o podhodnocení nemovitostí nebylo nijak prokázáno. Naopak dovolatelka sama předložila druhý znalecký posudek, který stanovil obvyklou cenu nemovitostí na 5 670 600 Kč. I kdyby tak byly nemovitosti oceněny na takovou výši znaleckým posudkem objednaným prvním žalovaným, nic by to neměnilo na shora uvedeném závěru, že za zajištěného věřitele se (pro účely udílení pokynů ke zpeněžení předmětu zajištění) považovala jen banka. Ani při této ceně nemovitostí by totiž nedošlo k uspokojení pohledávek dovolatelky, tudíž by ani tak nebyla její práva zajištěného věřitele třetího v pořadí dotčena.

K tomu navíc viz § 289 odst. 2 větu první insolvenčního zákona a výše citované závěry rozsudku Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 8/2018, podle nichž samotné zpeněžení za nižší cenu než cenu odhadní nemá za následek neplatnost smlouvy o zpeněžení mimo dražbu.

Veškeré námitky ohledně průběhu insolvenčního řízení, chování prvního žalovaného a banky nejsou způsobilé zpochybnit platnost kupní smlouvy, nadto jde o výhrady, které zůstaly pouze v rovině obecných a neprokázaných tvrzení dovolatelky. Námitky směřující k vnitřní motivaci banky při udělení pokynu taktéž nejsou způsobilé zpochybnit platnost kupní smlouvy; jde o okolnosti, které by mohly být hypoteticky zohledněny pouze při zkoumání odpovědnosti banky za její pokyn. To se však míjí s účelem tohoto typu incidenčního sporu.

Jde-li o výtky proti prvnímu znaleckému posudku, k nim lze pouze zopakovat, že za ocenění, výběr znalce a akceptaci znaleckých závěrů odpovídá insolvenční správce a za pokyn, který tyto závěry použije, pak zajištěný věřitel, které jej udělí. Tyto skutečnosti nejsou relevantní při zkoumání platnosti kupní smlouvy.

Nadto je nezbytné uvést, že těmito námitkami dovolatelka (posuzováno podle obsahu) jednak (nepřípustně) zpochybňuje skutkové závěry, na jejichž základě odvolací soud vybudoval své (následné) právní posouzení věci (a uplatňuje tak dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2012, který od 1. ledna 2013 k dispozici nemá), jednak nesouhlasí s hodnocením důkazů odvolacím soudem; to však – se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. – nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96).

Nejvyšší soud dále posuzoval, zda řízení není postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž shledal, že řízení jimi zatíženo není, a to ani těmi uváděnými dovolatelkou.

Ta namítá, že soudy zamítly její návrhy na provedení důkazů ohledně hodnoty nemovitostí.

Soudy obou stupňů detailně a srozumitelně vysvětlily, z jakého důvody zamítly návrhy na provedení dalších důkazů, přičemž hlavním kritériem zde byla hospodárnost řízení a jejich nadbytečnost s ohledem na právní názor soudů. Tomu nelze nic vytknout. Zejména nebyl nutný revizní znalecký posudek, neboť sama dovolatelka předložila znalecký posudek, který ani vzdáleně neprokázal cenu nemovitostí nad 8 058 330,74 Kč (výše zjištěné zajištěné pohledávky banky). Další návrhy na provedení dokazování pak nesměřovaly k prokázání hodnoty nemovitostí. Důkazy k problematice transparentnosti prodeje, hlavně inzerce nemovitostí, nejsou podstatné pro řešení otázky platnosti smlouvy o zpeněžení majetku mimo dražbu, ale hypoteticky případně pouze pro zkoumání otázky odpovědnosti insolvenčního správce za zpeněžení. K rozhodnutí o neprovedení důkazů viz § 120 odst. 1 věta druhá o. s. ř. a např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2002, sp. zn. 29 Cdo 2893/2000, uveřejněné pod číslem 40/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. března 2007, sp. zn. 21 Cdo 731/2006, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2007, pod číslem 100. Lze doplnit, že z obsahu spisu plyne, že řízení současně netrpí ani vadou tzv. opomenutých důkazů.

Nejvyšší soud dále podotýká, že pro účely dovolacího řízení jsou právně bezcenné veškeré poukazy dovolatelky na skutečnosti nastalé po rozhodnutí odvolacího soudu. Jde o tvrzení ohledně inzerce nemovitostí druhou žalovanou po jejich zpeněžení. Přihlédnout k těmto skutečnostem Nejvyššímu soudu totiž zapovídá § 241a odst. 6 o. s. ř. Nejvyšší soud podle § 242 odst. 4 o. s. ř. nepřihlížel ani k (mnohačetným) podáním dovolatelky po uplynutí lhůty pro podání dovolání (navíc podaných nikoli prostřednictvím její advokátky).

Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněné dovolací argumentace nepodařilo zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu a řízení není postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání podle § 243d písm. a/ o. s. ř. zamítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3 větu první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, čímž žalovaným vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů.

Prvnímu žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Druhé žalované náleží náhrada nákladů dovolacího řízení odpovídající mimosmluvní odměně za dva úkony právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 21. září 2018 a duplika k replice dovolatelky ze dne 19. srpna 2019), která podle § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. c/ a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí 6 200 Kč (2 x 3 100 Kč), dále paušální částce náhrady hotových výdajů ve výši 600 Kč (2 x 300 Kč) [§ 13 odst. 4 advokátního tarifu] a náhradě za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 1 428 Kč. Celkem činí náhrada nákladů dovolacího řízení přiznaná druhé žalované částku 8 228 Kč.

Poučení: Tento rozsudek se považuje za doručený okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).

V Brně dne 28. 5. 2020

Mgr. Milan Polášek

předseda senátu