29 ICdo 72/2020Usnesení NS ze dne 11.11.2020

KSLB 76 INS XY

76 ICm XY

29 ICdo 72/2020-91

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce J. J., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou, se sídlem v České Lípě, Jižní 1820/37, PSČ 470 01, proti žalovanému KOPPA, v. o. s., se sídlem v Liberci, Mozartova 679/21, PSČ 460 01, identifikační číslo osoby 254 28 578, jako insolvenčnímu správci žalobce, o „určovací žalobě“, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 76 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci žalobce, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. KSLB 76 INS XY, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. března 2020, č. j. 76 ICm XY, 101 VSPH XY (KSLB 76 INS XY), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

[1] Usnesením ze dne 7. ledna 2020, č. j. 76 ICm XY, Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „insolvenční soud“) odmítl žalobu, kterou žalobce (dlužník J. J.) označil jako „určovací žalobu dle § 159 odst. 1 písm. g)“ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a kterou se domáhal vydání zadržovaných (blíže specifikovaných) movitých a nemovitých věcí.

[2] K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 9. března 2020, č. j. 76 ICm XY, 101 VSPH XY (KSLB 76 INS XY), potvrdil usnesení insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení (druhý výrok).

[3] Odvolací soud se ztotožnil se závěrem insolvenčního soudu, že žaloba je neurčitá a nesrozumitelná; vady žaloby žalobce přes výzvu insolvenčního soudu neodstranil. Odkazuje na ustanovení § 43 odst. 2 a § 79 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a dále též na ustanovení § 159 odst. 1 písm. g) a § 160 odst. 4 insolvenčního zákona, odvolací soud uzavřel, že se žalobce (dlužník) „de facto“ domáhá zrušení pravomocných rozhodnutí vydaných v průběhu insolvenčního řízení, přičemž „takovou možnost“ insolvenční zákon neupravuje.

[4] Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. tak, že odvolací soud „nerespektoval“ závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2016, sen. zn. 29 NSČR 24/2014, uveřejněném pod číslem 135/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 2010, sen. zn. 29 NSČR 10/2009, uveřejněném pod číslem 80/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Dovolatel poukazuje na skutečnost, že na přezkumném jednání konaném dne 24. července 2012 nejednal za insolvenčního správce (KOPPA, v. o. s.) ohlášený společník, což podle dovolatele znamená, že k výsledku přezkumnému jednání nelze přihlížet. Uvádí dále, že v rozporu s rozhodovací praxí Ústavního soudu nebylo vypořádáno společné jmění manželů (žalobce a jeho manželky H. J.), a namítá, že (v dovolání blíže specifikovaná) nemovitost nebyla zpeněžena ve veřejné dražbě za cenu obvyklou ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 151/ 1997 Sb., o oceňování majetku, nýbrž za podstatně nižší „cenu dosaženou při dražbě“. Argumentuje dále, že bylo porušeno jeho ústavně chráněné právo na soudní ochranu, právo vlastnit majetek, právo na spravedlivý proces, jakož i princip důvěry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci. Soudům obou stupňů vytýká vady řízení a neúplnost skutkových zjištění. Shrnuje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

[5] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

[6] Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že na řešení dovolatelem předestíraných právních otázek napadené rozhodnutí nespočívá.

[7] Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v tom, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. a důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení a dovolání je tak nepřípustné jako celek. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2016, sp. zn. 29 Cdo 654/2016 (a judikaturu tam označenou), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2019, sen. zn. 29 ICdo 133/2017. Tím spíše pak dovolání nemůže být přípustné, pokud se s argumentací odvolacího soudu určující pro dovoláním napadené rozhodnutí zcela míjí a vyřešení těch právních otázek, na nichž toto rozhodnutí stojí, nijak nezpochybňuje.

[8] Dovolatel se ve své argumentaci soustředil na kritiku dosavadního průběhu insolvenčního řízení; konkrétně se vyjadřoval k průběhu přezkumného jednání konaného dne 24. července 2012, k otázce vypořádání společného jmění manželů (žalobce a jeho manželky H. J.), jakož i k otázce způsobu určení ceny nemovitosti zpeněžené v insolvenčním řízení. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu však spočívá na jiném závěru; totiž na tom, že žaloba dovolatele musí být odmítnuta pro své vady spočívající v neurčitosti a nesrozumitelnosti podání (včetně formulace „žalobního návrhu“). Proti tomuto závěru se dovolání nijak argumentačně nevymezuje a řešení otázek, jež dovolání klade (posuzováno podle jeho obsahu), je tak pro výsledek dovolacího řízení právně bezcenné.

[9] Způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) nepředstavují ani námitky, podle nichž se odvolací soud – veden „zřejmou snahou žalobu neprojednat“ – měl dopustit „přepjatého formalismu“ a dalších procesních vad (neúplné zjištění skutkového stavu věci, nenařízení „veřejného projednání věci“). Jejich prostřednictvím dovolatel odvolacímu soudu toliko vytýká vady řízení, aniž by otevíral jakoukoliv konkrétní otázku hmotného či procesního práva; ani tyto námitky proto dovolání přípustným nečiní, jelikož k tvrzeným vadám řízení může dovolací soud přihlížet pouze u (jinak) přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) a tzv. zmatečnostní vady řízení nejsou způsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

[10] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. 11. 2020

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu