29 ICdo 176/2017Rozsudek NS ze dne 29.08.2019

KSLB 86 INS XY

86 ICm XY

29 ICdo 176/2017-172

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce JUDr. Václava Mlnáříka, Ph. D., se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 1597/19, PSČ 110 00, jako insolvenčního správce dlužníka ProTec servis Česká republika s. r. o., zastoupeného JUDr. Rostislavem Silným, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na zábradlí 205/1, PSČ 110 00, proti žalované M. Ch., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Mgr. Slavomírem Hrinko, advokátem, se sídlem v Praze 3 – Vinohradech, Jičínská 2348/10, PSČ 130 00, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci pod sp. zn. 86 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka ProTec servis Česká republika s. r. o., se sídlem v Jablonci nad Nisou, Poštovní 2055/3, PSČ 466 01, identifikační číslo osoby 28669754, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci pod sp. zn. KSLB 86 INS XY, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. května 2017, č. j. 86 ICm XY, 101 VSPH XY (KSLB 86 INS XY), takto:

I. Dovolání žalované se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. května 2017, č. j. 86 ICm XY, 101 VSPH XY (KSLB 86 INS XY), kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodu IV. výroku, jakož i v rozsahu, v němž směřuje proti druhému výroku o nákladech odvolacího řízení.

II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. května 2017, č. j. 86 ICm XY, 101 VSPH XY (KSLB 86 INS XY), a–s výjimkou zamítavého výroku ohledně úroku z prodlení – rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 18. srpna 2016, č. j. 86 ICm XY, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

[1] Rozsudkem ze dne 18. srpna 2016, č. j. 86 ICm XY, rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen „insolvenční soud“) o odpůrčí žalobě žalobce (JUDr. Václava Mlnáříka, Ph. D., jako insolvenčního správce dlužníka ProTec servis Česká republika s. r. o.), směřující vůči žalované (M. Ch.), tak, že:

1/ Určil, že právní úkon dlužníka spočívající v zaplacení částky 105.000 Kč žalované dne 8. ledna 2014, je vůči věřitelům dlužníka neúčinným právním úkonem (bod I. výroku).

2/ Uložil žalované vydat do 3 dnů od právní moci rozhodnutí do majetkové podstaty dlužníka částku 105.000 Kč (bod II. výroku).

3/ Zamítl žalobu v části, ve které se žalobce domáhal vůči žalované zaplacení úroku z prodlení z částky 105.000 Kč ve výši 8,05 % za dobu od 29. července 2015 do zaplacení (bod III. výroku).

4/ Uložil žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 13.248,50 Kč (bod IV. výroku).

5/ Uložil žalované zaplatit státu do 3 dnů od právní moci rozhodnutí soudní poplatek ve výši 5.250 Kč (bod V. výroku).

[2] Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 3 odst. 1, § 235 odst. 1, § 237, § 239 odst. 4, § 241 odst. 1, odst. 3 písm. a/ a § 242 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl po provedeném dokazování ohledně vyhovujících výroků o věci samé k závěru, že v lednu 2014, kdy žalované uhradil nájemné za označené nemovitosti za měsíce leden až březen 2014, byl dlužník v úpadku dle § 3 odst. 1 insolvenčního zákona, přičemž tento jeho právní úkon (platba nájemného před termínem splatnosti) naplňuje skutkovou podstatu uvedenou v § 241 odst. 3 písm. a/ insolvenčního zákona. Dále insolvenční soud dovodil, že šlo o právní úkon učiněný mezi osobami blízkými, a na tomto základě dovodil, že předmětný právní úkon naplňuje též skutkovou podstatu uvedenou v § 242 insolvenčního zákona.

[3] Insolvenční soud neměl za rozhodné, zda nájemné bylo sjednáno v přiměřené výši, proto zamítl návrh na provedení důkazu znaleckým posudkem k tomuto tvrzení. Dále insolvenční soud zamítl jako opožděné (uplatněné po skončení prvního jednání) důkazní návrhy žalované, aby byl vyslechnut jednatel dlužníka O. F. (dále jen „O. F.“) [k prokázání toho, že dlužník nebyl v úpadku v lednu 2014] a advokát, se kterým konzultovala svůj postup, s tím, že tyto důkazy se nevztahují k důvodu, pro který bylo odročeno první jednání (k prokázání tvrzení žalované, že projevila náležitou pečlivost směřující k rozpoznání odporovatelného právního úkonu), a že skutečnost, že žalovaná konzultovala svůj postup s advokátem, nemůže mít vliv na závěr insolvenčního soudu, že šlo o odporovatelný právní úkon.

[4] K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. května 2017, č. j. 86 ICm XY, 101 VSPH XY (KSLB 86 INS XY):

1/ Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodech I., II. a IV. výroku (první výrok).

2/ Uložil žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 4.114 Kč (druhý výrok).

[5] Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 3 odst. 1 a 2 a § 241 insolvenčního zákona – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům:

[6] Odvolací soud nesdílí právní názor insolvenčního soudu, že žalovaná a dlužník jsou vůči sobě v poměru osob blízkých a skutková zjištění insolvenčního soudu nepostačují ani pro závěr, že šlo o úmyslně zkracující právní úkon ve smyslu § 242 insolvenčního zákona.

[7] Skutková zjištění insolvenčního soudu však jsou spolehlivým podkladem pro závěr, že předmětné plnění je neúčinným právním úkonem ve smyslu ustanovení § 241 odst. 1, odst. 3 písm. a/ insolvenčního zákona, neboť šlo o úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, a jímž splnil dluh dříve, než se stal splatným.

[8] Dodatek nájemní smlouvy ze dne 2. ledna 2014, jenž má prokazovat jinou splatnost nájemného, předložila žalovaná v rozporu se zákonnou koncentrací řízení a nejde o odvolací důvod ve smyslu ustanovení § 205a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), ve spojení s ustanovením § 212a odst. 3 o. s. ř. Přitom nešlo o důkaz, který žalovaná nemohla bez své viny uplatnit (jak tvrdí) již v řízení před insolvenčním soudem.

[9] Odvolací soud má nadto předmětný dodatek za účelově vyrobený a antedatovaný. I kdyby tomu tak ale nebylo, šlo by o důkaz, jenž by potvrzoval, že předmětný právní úkon je neúčinným právním úkonem ve smyslu ustanovení § 241a odst. 3 písm. b/ insolvenčního zákona.

[10] Závěr (insolvenčního soudu), že dlužník platil nájemné v době, kdy již byl v úpadku ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona, plyne z toho, že v oné době měl (jak plyne i z insolvenčního spisu vedeného v insolvenčním řízení, v jehož rámci se projednává tento spor, dostupného v insolvenčním rejstříku) čtyři věřitele s pohledávkami splatnými v rozmezí od 18. listopadu 2013 do konce roku 2013 v celkové výši cca 500.000 Kč. O úpadku dlužníka v rozhodné době svědčí, že předmětné pohledávky (jež v té době byly déle než 30 dnů po splatnosti) neuhradil ani po uplynutí 3 měsíců (a při přezkumném jednání je uznal). Dlužník navíc v lednu 2014 neměl majetek, z něhož by se uspokojili věřitelé se splatnými pohledávkami. Žalovaná sice tvrdila, že v době platby nájemného měl dlužník na bankovním účtu částku 900.000 Kč, nicméně tento majetek (v lednu 2014 už jeho jediný) nepoužil dlužník k úhradě splatných pohledávek svých věřitelů (jež následně uznal při přezkumném jednání), nýbrž z něj v plném rozsahu plnil jiným osobám (zřejmě žalované, eventuálně dalším vybraným věřitelům).

[11] Při zvýhodňujících právních úkonech je charakteristické, že se jimi nemusí zmenšovat celkový objem majetku dlužníka, který může být použit k uspokojení jeho věřitelů; podstatné je, že dlužník nakládá se svým majetkem, který nepostačuje k úhradě všech jeho dluhů, tak, aby jím vybraní věřitelé (v daném případě žalovaná) byli uspokojeni ve větším rozsahu, než v konkursu, v důsledku čehož budou jiní věřitelé uspokojeni v menším rozsahu. Je-li předmětný právní úkon zvýhodňujícím právním úkonem uvedeným v § 241 odst. 3 písm. a/ insolvenčního zákona, je pojmově vyloučeno mít jej za právní úkon ve smyslu ustanovení § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona.

[12] Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti oběma jeho výrokům) podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, namítajíc, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požadujíc, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

[13] I. K úpadku dlužníka. V mezích ohlášeného dovolacího důvodu dovolatelka především namítá, že platba nájemného nebyla zvýhodňujícím právním úkonem ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 insolvenčního zákona, jelikož nešlo o právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. K tomu poukazuje na závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 1. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 38/2010, uveřejněném pod číslem 83/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 83/2012“) [k domněnce úpadku dlužníka dle § 3 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona], a v usnesení ze dne 21. prosince 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2011, uveřejněném pod číslem 44/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek [usnesení jsou (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupná i na webových stránkách Nejvyššího soudu]. Potud dovolatelka namítá, že žalobce netvrdil o úpadku dlužníka nic jiného než skutečnosti, jež měly zakládat domněnku úpadku dlužníka dle § 3 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona, poukazujíc na to, že ač aktivně navrhovala provedení důkazů k prokázání skutečnosti, že dlužník nebyl v rozhodné době v úpadku (i když důkazní břemeno o úpadku dlužníka bylo na žalobci), insolvenční soud její důkazní návrhy zamítl.

[14] II. K aplikaci ustanovení § 241 odst. 3 písm. a/ insolvenčního zákona. Potud dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že závěr, že dodatek nájemní smlouvy je účelově vyrobený a antedatovaný, přijal, aniž by jej opřel o důkazy, a aniž by jej blíže odůvodnil, a že odmítl jí navržené důkazy, z čehož dovozuje, že odvolací soud jí upřel právo na nestranné rozhodování a spravedlivý proces.

[15] Dovolatelka uzavírá, že oba soudy porušily zásadu, že insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen. Dále porušily právo na spravedlivý proces, když „opomenuly provedení navrhovaných důkazů“ a založily tak nepřezkoumatelnost a protiústavnost obou rozhodnutí, k čemuž odkazuje i na ustanovení § 120 odst. 1 o. s. ř. a na ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř.

[16] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

[17] V rozsahu, v němž směřovalo proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodu IV. výroku o nákladech řízení, jakož i v rozsahu, v němž směřovalo proti druhému výroku napadeného rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení, Nejvyšší soud odmítl dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., jelikož potud dovolatelka způsobem odpovídajícím požadavku ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. nevymezila důvod přípustnosti dovolání a ohledně těchto výroků dovolatelka v dovolání žádným způsobem neargumentovala.

[18] K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb. [které je (stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Ústavního soudu].

[19] V rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ve vyhovujících výrocích o věci samé, je dovolání v dané věci přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř., a napadené rozhodnutí je potud v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu k problematice dokazování.

[20] Nejvyšší soud se – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval nejprve tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

[21] Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

[22] Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

[23] Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona a občanského soudního řádu:

§ 3 (insolvenčního zákona)

Úpadek

(1) Dlužník je v úpadku, jestliže má

a/ více věřitelů a

b/ peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a

c/ tyto závazky není schopen plnit (dále jen „platební neschopnost“).

(2) Má se za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže

a/ zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo

b/ je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo

c/ není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo

d/ nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

(…)

§ 241 (insolvenčního zákona)

Neúčinnost zvýhodňujících právních úkonů

(1) Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu.

(2) Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku.

(3) Zvýhodňujícími právními úkony jsou zejména úkony, kterými dlužník

a/ splnil dluh dříve, než se stal splatným,

b/ dohodl změnu nebo nahrazení závazku ve svůj neprospěch,

c/ prominul svému dlužníku splnění dluhu nebo jinak dohodl anebo umožnil zánik či nesplnění svého práva,

d/ poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, ledaže jde o vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné.

(4) Zvýhodňujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby.

(5) Zvýhodňujícím právním úkonem není

a/ zřízení zajištění závazku dlužníka, obdržel-li za ně dlužník současně přiměřenou protihodnotu,

b/ právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka,

c/ právní úkon, který dlužník učinil za trvání moratoria nebo po zahájení insolvenčního řízení za podmínek stanovených tímto zákonem.

§ 101 (o. s. ř.)

(1) K tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména

a/ tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemné vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení,

b/ plnit důkazní povinnost (§ 120 odst. 1) a další procesní povinnosti uložené jim zákonem nebo soudem,

(…)

§ 118a (o. s. ř.)

(1) Ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy.

(…)

(3) Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy.

(…)

§ 118b (o. s. ř.)

(1) Ve věcech, v nichž byla provedena příprava jednání podle § 114c, mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení přípravného jednání, popřípadě do uplynutí lhůty, která jim byla poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností (§ 114c odst. 4). Pokud nebyla provedena příprava jednání podle § 114c, mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení prvního jednání, popřípadě do uplynutí lhůty, která byla účastníkům poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností. K později uvedeným skutečnostem a označeným důkazům smí soud přihlédnout, jen jde-li o skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, které nastaly po přípravném, a nebylo-li provedeno, po prvním jednání, nebo které účastník nemohl bez své viny včas uvést, jakož i ke skutečnostem nebo důkazům, které účastníci uvedli poté, co byl některý z nich vyzván k doplnění rozhodujících skutečností podle § 118a odst. 1 až 3.

(…)

§ 157 (o. s. ř.)

(…)

(2) Není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.

(…)

§ 213b (o. s. ř.)

(1) V odvolacím řízení se postupuje podle § 118a; tento postup však nemůže vést k uplatnění nových skutečností nebo důkazů v rozporu s ustanovením § 205a nebo 211a nebo k uplatnění procesních práv, která jsou za odvolacího řízení nepřípustná.

(2) Porušení ustanovení § 118a odst. 1 až 3 soudem prvního stupně je vadou řízení, jen jestliže potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy vyplyne z odlišného právního názoru odvolacího soudu.

V této podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení insolvenčního zákona a občanského soudního řádu již v době, kdy dlužník činil předmětný „právní úkon“, a do vydání napadeného rozhodnutí nedoznala změn.

[24] Úvodem Nejvyšší soud poznamenává, že 1. ledna 2014 se stal účinným zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), jenž pojem „právní úkon“ dle § 34 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013, nahradil pojmem „právní jednání“ (srov. § 545 a násl. o. z.). S přihlédnutím k ustanovení § 3028 odst. 3 o. z. je nicméně předmětná platba nájemného (z 8. ledna 2014) sjednaného v nájemní smlouvě ze dne 28. února 2013 terminologicky stále „právním úkonem“.

[25] I. K úpadku dlužníka. Odvolací soud přitakal závěrům insolvenčního soudu též tak, že uzavřel, že dlužník platil nájemné v době, kdy již byl v úpadku ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona. K tomu budiž řečeno, že na rozdíl od insolvenčního soudu (jenž se v dotčeném ohledu dovolával pouze ustanovení § 3 odst. 1 insolvenčního zákona) se odvolací soud poukazem na ustanovení § 3 odst. 2 insolvenčního zákona přihlásil k tomu, že stav dlužníkova úpadku dovodil na základě některé z vyvratitelných domněnek platební neschopnosti dlužníka v tomto ustanovení uvedených. S přihlédnutím k akcentu odvolacího soudu na to, že jím zmiňované pohledávky, jež v době právního úkonu dlužníka (8. ledna 2014) byly déle než 30 dnů po splatnosti, neuhradil dlužník ani po uplynutí 3 měsíců, je v daném kontextu zjevné, že odvolací soud pracoval s vyvratitelnou domněnkou uvedenou v § 3 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona.

[26] Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, podle kterého to, že je dána některá ze skutkových podstat popsaných v § 3 odst. 2 insolvenčního zákona, zakládající vyvratitelnou domněnku dlužníkovy neschopnosti platit své splatné závazky, vede jen k tomu, že na dlužníka (po dobu, po kterou domněnka trvá) přechází povinnost tvrzení a důkazní povinnost ohledně skutečnosti, že k úhradě svých splatných závazků schopen je. Dlužník vyvrátí domněnku své platební neschopnosti ve smyslu § 3 odst. 2 insolvenčního zákona, jakmile v insolvenčním řízení osvědčí nebo prokáže schopnost uhradit všechny splatné závazky těch věřitelů, jež má insolvenční soud pro účely rozhodnutí o věřitelském insolvenčním návrhu za osvědčené (doložené) [srov. např. R 83/2012 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2013, sen. zn. 29 NSČR 113/2013, uveřejněné pod číslem 45/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].

[27] Nahrazení předpokladu spočívajícího ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona v neschopnosti dlužníka uhradit svým věřitelům peněžité závazky (dluhy), které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 1 písm. a/ a b/ insolvenčního zákona) vyvratitelnou domněnkou úpadku ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona předpokládá, že ten, komu je v incidenčním sporu o odpůrčí žalobě ku prospěchu prokázání opaku (zde žalovaná), musí být v dotčeném ohledu řádně poučen o své povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2018, sen. zn. 29 ICdo 86/2016). Takového poučení se však žalované (dovolatelce) nedostalo (v intencích závěrů plynoucích z rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněného pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ačkoli podle § 213b odst. 1 o. s. ř. se podle § 118a o. s. ř. postupuje i v odvolacím řízení.

[28] Ze spisu (srov. protokol o jednání před insolvenčním soudem ze dne 18. srpna 2016, č. l. 95-97) je rovněž zjevné, že insolvenční soud zamítl návrh žalované na výslech jednatele dlužníka O. F. (k prokázání skutečnosti, že v době předmětného právního úkonu dlužník nebyl v úpadku). Z odůvodnění rozsudku insolvenčního soudu vyplývá, že se tak stalo proto, že důkazní návrh byl uplatněn opožděně (po skončení prvního jednání); srov. i reprodukce tohoto rozsudku v odstavci [3] výše. Žalovaná proti tomuto postupu výslovně brojila odvoláním (č. l. 115-121) a předmětný důkazní návrh tamtéž zopakovala, přičemž současně navrhla, aby k vyvrácení úpadku dlužníka byl proveden i důkaz stavem účetnictví dlužníka k 8. lednu 2014, jak je předložil O. F. (srov. č. l. 115 p. v.). Odvolací soud se v napadeném rozhodnutí nevypořádal ani s odvolací námitkou žalované ohledně způsobu, jakým insolvenční soud naložil s jejím návrhem na výslech O. F., ani s výše označenými důkazními návrhy pro odvolací řízení. Tím, že se nevypořádal s označenými důkazními návrhy žalované vznesenými v odvolacím řízení, postupoval odvolací soud v rozporu s ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř., jež soudu ukládá, aby v odůvodnění rozsudku též uvedl, proč neprovedl i další (rozuměj navržené) důkazy, a jež je v odvolacím řízení přiměřeně aplikovatelné prostřednictvím § 211 o. s. ř. Odvolací soud tak zatížil odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

[29] Z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod č. 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. června 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). To ovšem neplatí pro argumentačně opomenutou odvolací námitku žalované ohledně nesprávnosti postupu insolvenčního soudu co do zamítnutí jejího důkazního návrhu výslechem O. F. Napadené rozhodnutí je co do absence odpovídající reakce odvolacího soudu na tuto námitku neúplné a tudíž nesprávné. Řečené platí tím více, že insolvenční soud zamítnutím důkazního návrhu žalované nerespektoval závěry obsažené na téma zákonné koncentrace řízení v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněném pod číslem 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 98/2013“).

[30] V R 98/2013 Nejvyšší soud vysvětlil, že účinky tzv. koncentrace řízení podle ustanovení § 118b o. s. ř. nenastanou, jestliže účastníci nebyli o tzv. koncentraci řízení a o jejích účincích poučeni jednak v předvolání k přípravnému jednání, k jednání, nebo k dalšímu jednání, jednak před skončením přípravného jednání, jednání, nebo dalšího jednání, má-li v této době nastat tzv. koncentrace řízení.

[31] Ze spisu se podává, že poučení ve smyslu ustanovení § 118b o. s. ř. o tzv. koncentraci řízení a o jejích účincích se účastníkům řízení dostalo v předvolání k prvnímu jednání (č. l. 88-90), které se ve věci konalo 1. července 2016 (srov. protokol o tomto jednání, č. l. 91-94). Před skončením onoho prvního jednání však již účastníci příslušné poučení neobdrželi, z čehož v intencích závěrů podávajících se z R 98/2013 plyne, že koncentrace řízení nenastala (nemohla nastat) a důkazní návrh žalované vznesený při následném jednání (18. srpna 2016) byl včasný.

[32] Ustálenou judikaturou k výkladu ustanovení § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. (jež určuje, že soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede) je především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98, uveřejněný pod číslem 39/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 39/1999“), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněný pod číslem 71/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 71/2009“). Z judikatury Ústavního soudu srov. např. nález ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, uveřejněný pod číslem 80/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo nález ze dne 13. září 1999, sp. zn. I. ÚS 236/1998, uveřejněný pod číslem 122/1999 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.

[33] Z R 39/1999 a R 71/2009 plyne, že soud neprovede důkazy, které jsou pro věc nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci (ke zjištění skutečností předvídaných skutkovou podstatou právní normy), jakož i důkazy, které jsou zjevně nabízeny jen proto, aby řízení bylo účelově prodlouženo (důkazy pro rozhodnutí bezvýznamné). Stejně tak neprovede důkazy, které byly pořízeny nebo opatřeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy (důkazy nezákonné). K tomu budiž řečeno, že v situaci, kdy je pro aplikaci ustanovení § 241 insolvenčního zákona na danou věc rozhodné, zda v době předmětného právního úkonu (8. ledna 2014) dlužník byl v úpadku, nelze důkazní návrh žalované k prokázání opaku označit bez dalšího jako nepotřebný (pro rozhodnutí bezvýznamný).

[34] Dovolání je tudíž potud důvodné.

[35] II. K aplikaci ustanovení § 241 odst. 3 písm. a/ insolvenčního zákona. Při kritice závěru odvolacího soudu, že dodatek nájemní smlouvy je účelově vyrobený a antedatovaný, dovolatelka přehlíží (a potud argumentačně pomíjí), že odvolací soud důkaz dodatkem nájemní smlouvy neprovedl na základě úsudku, že jde o důkaz předložený v rozporu s principem neúplné apelace (srov. § 205a o. s. ř.). Tato dovolací argumentace tedy důvod pro odklizení napadeného rozhodnutí nezakládá (je právně bezcenná, jestliže dovolání nenabízí žádnou oponenturu k závěru, že jde o důkaz nabídnutý v odvolacím řízení nepřípustně). S dovolatelkou lze souhlasit jen v tom, že u důkazu, který odvolací soud neprovedl, jsou nemístné jakékoli úvahy na téma jeho věrohodnosti (pravosti listiny a správnosti údajů v ní uvedených). Závěr o věrohodnosti důkazu je totiž již součástí jeho hodnocení ve smyslu § 132 o. s. ř., přičemž nelze hodnotit důkaz, který soud neprovedl; srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2002, sp. zn. 29 Cdo 2893/2000, uveřejněné pod číslem 40/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

[36] S přihlédnutím k argumentaci týkající se nevypořádaných důkazních návrhů žalované v odvolacím řízení a důkazního návrhu žalované odmítnutého pro opožděnost v řízení před insolvenčním soudem, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí zčásti (ohledně odmítnutého důkazního návrhu) také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud (s výjimkou zamítavého výroku ohledně úroku z prodlení) i toto rozhodnutí a vrátil věc v dotčeném rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.); ke zrušení obou rozhodnutí přistoupil Nejvyšší soud včetně závislých výroků o nákladech řízení (§ 242 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).

Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. srpna 2019

JUDr. Zdeněk Krčmář

předseda senátu