29 Cdo 4623/2008Rozsudek NS ze dne 29.04.2010

29 Cdo 4623/2008

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně JIZERKA a. s., se sídlem v Krnsku, Jizerní Vtelno 5, PSČ 294 31, identifikační číslo 42 71 57 76, zastoupené JUDr. Jiřím Cehákem, advokátem, se sídlem v Novém Boru, Gen. Svobody 788, PSČ 473 01, proti žalované JUDr. J. M., zastoupené JUDr. Irenou Benešovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Divadelní 1052/16, PSČ 110 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 34 Cm 12/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. května 2008, č. j. 5 Cmo 10/2008-145, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 21. května 2008, č. j. 5 Cmo 10/2008-145, změnil v napadeném rozsahu rozsudek ze dne 21. března 2007, č. j. 34 Cm 12/2006-96, jímž Krajský soud v Hradci Králové ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 16. prosince 2005, č. j. 34 Sm 95/2005-31, v části, kterou uložil žalované zaplatit žalobkyni 1,000.000,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 12. června 2004 do zaplacení a náklady řízení, tak, že směnečný platební rozkaz zrušil.

Odvolací soud, poté co zopakoval důkaz dohodou ze dne 12. června 2003 [dále jen „dohoda“ (č. l. 15)], uzavřel, že byly splněny podmínky sjednané účastníky řízení (žalobkyní jako remitentem a žalovanou jako výstavkyní vlastní směnky) ohledně povinnosti žalobkyně zlikvidovat směnku. Současně – na rozdíl od soudu prvního stupně, který dohodu vyhodnotil jako neplatnou pro neurčitost (§ 37 odst. 1 občanského zákoníku) – uzavřel, že jde o právní úkon určitý a platný.

Konečně konstatoval, že vzhledem k závadě v doručení byla žalované postupem soudu prvního stupně odňata možnost jednat před soudem a jmenovaná tak byla zkrácena na svých procesních právech. Nicméně tato vada byla odvolacím soudem zhojena, když žalovaná byla k odvolacímu jednání řádně předvolána, věc byla za její účasti projednána a žalovaná mohla sama navrhovat důkazy.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc přitom co do důvodu na ustanovení § 241a odst. 2 a 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). „Za nejpodstatnější považuje procesně-právně vadný postup odvolacího soudu, který nerespektoval platnou zásadu neúplné apelace, a to konkrétně v použití ustanovení § 220 o. s. ř.“. Podle názoru dovolatelky odvolací soud nemohl napadené rozhodnutí soudu prvního stupně změnit, ale pouze (eventuelně) zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení podle ustanovení § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř., když „důkazní řízení před soudem prvního stupně proběhlo bez možnosti jedné strany účastnit se důkazního řízení“. Veškeré relevantní důkazy tak byly provedeny až v řízení odvolacím a řízení se tak stalo fakticky jednostupňovým; žalobkyni, resp. účastníkům tak byla odňata faktická možnost řádného odvolání.

Dále podle dovolatelky je „odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu opřeno o skutková zjištění, která nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování“. V odvolacím řízení tudíž bylo zjištěno, že „směnka byla vystavena jako zajišťovací institut k hlavnímu závazku, ve smyslu mimosměnečného ujednání mezi žalobkyní a žalovanou ze dne 12. června 2003“. Jediný důkaz, který byl odvolacím soudem proveden, bylo „čtení dohody“, přičemž odvolací soud dohodu shledal dostatečně určitou, logickou a tedy platnou. „Diametrálně se tak lišil ve svých závěrech od soudu prvoinstančního“. Přitom nezohlednil další osud směnkou zajištěného závazku, který evidentně svědčí o validitě nároku žalobkyně ze směnky.

Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolání žalobkyně je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.

Jakkoli dovolatelka, jde-li o dovolací důvody, odkazuje na ustanovení § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu – jsou její výhrady podřaditelné jen dovolacím důvodům podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., tj. že řízení před soudy nižších stupňů je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Výhrady akcentující nesprávnost postupu odvolacího soudu (ve vztahu k jeho závěru, že žalovaná nebyla k jednání před soudem prvního stupně řádně předvolána), přitom nejsou významné již pro to, že na procesních právech nebyl zkrácen dovolatel, nýbrž žalovaná (k tomu srov. mutatis mutandis rozhodnutí uveřejněné pod číslem 69/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil i v době po 31. prosinci 2000 např. v důvodech usnesení ze dne 27. března 2008, sp. zn. 26 Cdo 2450/2006).

Jako nedůvodnou hodnotí Nejvyšší soud rovněž námitku týkající se dovolatelkou tvrzené jednostupňovosti řízení a doplnění či opakování dokazování odvolacím soudem v rozporu se zásadou neúplné apelace. Otázkou platnosti dohody se totiž zabývaly soudy obou stupňů (oba soudy provedly důkaz zmíněnou dohodou a účastníci se mohli k jejímu obsahu vyjádřit) a rozhodnutí odvolacího soudu tak nemohlo být pro účastníky řízení „překvapivé“ (viz obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2004, sp. zn. 29 Odo 344/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2004, pod číslem 206). Dovolatelka si navíc sama odporuje, když na straně jedné poukazuje na skutečnost, že veškeré relevantní důkazy byly provedeny až v odvolacím řízení a následně konstatuje, že jediným důkazem, který odvolací soud provedl, byla dohoda.

Konečně naplněn není ani dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.

Dovolací důvod podle tohoto ustanovení se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu. Námitka, že se nestala okolnost, kterou měl soud dokazováním za zjištěnou, není sama o sobě v dovolacím řízení rozhodná, neboť je nedostatečná z hlediska skutkové podstaty vymezující dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jestliže dovolatel dostatečně nezpochybní logiku úsudku o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně netvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Prvou z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. (shodně srov. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Samotné hodnocení důkazů nelze dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. napadnout, když na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry.

Při respektování výše uvedených kritérií pak na existenci dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. z pohledu v dovolání obsažených námitek usuzovat nelze. Navíc dovolatekou zmíněný skutkový závěr, podle něhož „směnka byla vystavena jako zajišťovací institut k hlavnímu závazku“, je pro řešení otázky (ne)důvodnosti žaloby bezcenný, když rozhodující je, zda byly naplněny předpoklady, za nichž měla být směnka zničena, respektive za nichž mohla být uplatněna.

Z hlediska věcné správnosti rozhodnutí odvolacího soudu je rovněž bez právního významu výhrada, podle níž odvolací soud „nezohlednil další osud směnkou zajištěného závazku“. Je tomu tak již proto, že práva a povinnosti účastníků ohledně práva uplatnit (povinnost zničit) směnku dle výslovného znění dohody na žalobkyní tvrzený „směnkou zajištěný závazek“ vázána nebyla.

Konečně i pro případ, že by dovolatelka prostřednictvím dovolacích námitek polemizovala i se správností závěru odvolacího soudu ohledně určitosti (a platnosti) dohody, ani potud nemá Nejvyšší soud důvod pochybovat o správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, když jeho právní posouzení věci v tomto směru odpovídá výkladovým pravidlům obsaženým v ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku a formulovaným např. v důvodech rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněném pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v důvodech nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03.

Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. dubna 2010

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu