29 Cdo 3474/2007Usnesení NS ze dne 29.11.2007

29 Cdo 3474/2007

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Petra Šuka a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně O. d. i., a. s., zastoupené Mgr. M. Z., advokátkou, proti žalované JUDr. J.B., advokátce, jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně I., s. r. o., o vyloučení spoluvlastnického podílu ze soupisu konkursní podstaty, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 55 Cm 283/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. ledna 2007, č.j. 6 Cmo 47/2005-182, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 7. prosince 2004, č.j. 55 Cm 283/2002-145, kterým Krajský soud v Brně zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala vyloučení spoluvlastnického podílu ve výši ideálních 4/5 nemovitostí specifikovaných ve výroku rozhodnutí (dále jen „sporné nemovitosti“) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně.

Odvolací soud v odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že pohledávka ze smlouvy o úvěru č. 209795030 ze dne 31. května 1995 je zajištěna zástavním právem ke sporným nemovitostem vzniklým podle smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 23. května 1995 (dále jen „zástavní smlouva“). „Zápis“ sporných nemovitostí do soupisu majetku konkursní podstaty shledal opodstatněným, když žalobkyně přes výzvu podle ustanovení § 27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále je „ZKV“), do konkursní podstaty nic nezaplatila. Na rozdíl od soudu prvního stupně přitom shledal - odkazuje na ustanovení § 4a odst. 1 písm. a) ZKV a § 39 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) - důvodnou i námitku absolutní neplatnosti kupní smlouvy ze dne 31. října 2001, kterou úpadkyně převedla na žalobkyni sporné nemovitosti (dále jen „kupní smlouva“).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Dovolatelka soudům obou stupňů vytýká, že se nezabývaly otázkou nesprávného postupu při uzavření zástavní smlouvy. Přitom odkazuje na ustanovení § 43a obč. zák. a zdůrazňuje, že „zástavní věřitel podepsal smlouvu 19. května 1995 a zástavce až 23. května 1995 na katastrálním úřadě“. Dále poukazuje na neurčité vymezení zajištěné pohledávky v zástavní smlouvě, majíc za to, že „očíslování smlouvy není obecně přijímaným údajem, jde toliko o interní číslo zástavního věřitele, které není objektivně seznatelné pro třetí osoby“.

Proto požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, popř. jako nedůvodné zamítl.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde (rozsudek soudu prvního stupně byl prvním rozsudkem ve věci), přičemž dovolání - oproti očekávání dovolatelky - není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).

Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.

Je tomu tak již proto, že řešení otázky (ne)platnosti zástavní smlouvy nemá judikatorní přesah, když je významné právě a jen pro projednávanou věc. Přitom právní posouzení věci odvolacím soudem v tomto směru neshledává Nejvyšší soud ani rozporným s hmotným právem (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. listopadu 2005, sp. zn. 29 Odo 1014/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2006, pod číslem 15 a ze dne 25. dubna 2007, sp. zn. 29 Odo 69/2006).

Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí pak nelze usuzovat také proto, že závěr o absolutní neplatnosti kupní smlouvy (rozuměj smlouvy, od které žalobkyně odvozuje své vlastnické právo ke sporným nemovitostem), na němž rozhodnutí odvolacího soudu rovněž spočívá, nebyl dovoláním napaden a nelze jej tak ani podrobit dovolacímu přezkumu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 48/2006“).

Konečně zásadně právně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani námitka vad kontraktačního procesu (§ 43a obč. zák.) Tuto výhradu totiž dovolatelka vznesla až v dovolání, nehledě na to, že nemá vliv na shora uvedený - na argumentaci obsažené v R 48/2006 založený - závěr o nepřípustnosti dovolání.

Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. listopadu 2007

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu