29 Cdo 3295/2018Usnesení NS ze dne 30.07.2020

29 Cdo 3295/2018-325

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce J. U., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Vladimírem Hamplem, advokátem, se sídlem v Novém Jičíně, Havlíčkova 864/4, PSČ 741 01, proti žalovanému R. K., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Petrem Cembisem, advokátem, se sídlem v Brně, Ponávka 185/2, PSČ 602 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 5 Cm 618/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. listopadu 2017, č. j. 7 Cmo 187/2017-266, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 18.150 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.

Odůvodnění:

Krajský soud v Brně směnečným platebním rozkazem ze dne 24. července 2012, č. j. 5 Cm 618/2011-20, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci směnečný peníz ve výši 1.600.000 Kč s 6% úrokem od 2. ledna 2011 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení částku 163.880 Kč.

Rozsudkem ze dne 11. května 2016, č. j. 5 Cm 618/2011-151, soud prvního stupně směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti ve výroku ve věci samé, zrušil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok I.) a uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 239.250 Kč (výrok II.).

Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovanému se prostřednictvím včas uplatněných námitek správnost vydaného směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo.

K jednotlivým námitkám žalovaného přitom (zejména) uzavřel, že:

1/ Směnka, jejíhož zaplacení se žalobce v dané věci domáhá (jde o směnku vlastní, vystavenou dne 1. ledna 2008 ve prospěch J. S., se splatností dne 1. ledna 2011, znějící na směnečný peníz 1.600.000 Kč, kterou remitent převedl indosamentem datovaným 15. listopadu 2011 na žalobce – dále též jen „sporná směnka“), obsahuje pravý podpis žalovaného (výstavce).

2/ Námitka nepravosti podpisů indosanta a indosatáře žalovanému nepřísluší, neboť pravost podpisu může zpochybnit pouze osoba, o jejíž podpis na směnce jde. Pravost obou podpisů navíc jak indosant (původní majitel), tak žalobce (jehož podpis coby indosatáře je na směnce ostatně nadbytečný) potvrdili.

3/ Označení remitenta na sporné směnce (jeho jménem a příjmením) zcela odpovídá ustanovení čl. I. § 75 bodu 5. zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“); vadný proto není ani (remitentem na sporné směnce vyznačený) rubopis, na jehož základě žalobce nabyl aktivní věcnou legitimaci k výkonu práv ze sporné směnky.

4/ Tvrzení o tom, že žalovaný podepsal nevyplněnou listinu, která nebyla blankosměnkou a nemohla být proto doplněna na směnku úplnou, žalovaný „naprosto ničím“ neprokázal.

5/ Rovněž námitku, že směnkou zajištěný dluh zanikl zaplacením a vystavená blankosměnka tak byla v údaji směnečné sumy vyplněna neoprávněně (představující co do své povahy námitku neexistence kauzálního dluhu a námitku doplnění blankosměnky v rozporu s vyplňovacím prohlášením), žalovaný v řízení neprokázal. V námitkách podaných proti směnečnému platebnímu rozkazu sice žalovaný tvrdil, že sporná směnka podle ujednání remitenta a žalovaného zajišťovala zaplacení podnájemného dle „nájemní smlouvy“ uzavřené mezi remitentem (jako „pronajímatelem“) a žalovaným (jako „nájemcem“) dne 1. ledna 2007 (dále jen „podnájemní smlouva“), s tím, že „veškeré podnájemné“ za dobu trvání smluvního vztahu bylo uhrazeno, takto tvrzený účel sporné směnky však žalovaný „nebyl schopen dostatečně prokázat“. Nepotvrdil jej přitom ani původní majitel směnky, který ve své svědecké výpovědi uvedl, že sporná směnka byla vystavena k zajištění případných nároků remitenta na náhradu škody, kterou by žalovaný způsobil na pronajatých nemovitostech. Vzhledem k tomu, že kauzální podstata směnky zůstala i po provedeném dokazování sporná, nemohl žalovaný, zatížený v tomto směru důkazním břemenem, s uvedenou námitkou obstát.

Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud – vycházeje ze skutkového stavu zjištěného na základě provedeného dokazování soudem prvního stupně – přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle kterého se žalovaný včas uplatněnými námitkami povinnosti uložené mu směnečným platebním rozkazem neubránil.

Za stěžejní pro rozhodnutí dané věci považoval odvolací soud posouzení důvodnosti kauzální námitky, na níž žalovaný setrval i v podaném odvolání. V této souvislosti pak odvolací soud nejprve obecně předeslal, že směnka sama o sobě je jediným a zcela dostatečným důvodem pro placení. Jde-li o směnku „platnou a pravou“, má v zásadě dlužník povinnost zaplatit majiteli sumu, na kterou směnka zní, přičemž majitel směnky není povinen tvrdit a prokazovat nic jiného než existenci směnky samotné. K prokázání žádných jiných právně významných skutečností nemá žalobce ve směnečném řízení břemeno tvrzení ani důkazní břemeno, třebaže není vyloučeno, aby „proti námitkám a důkazům žalovaného vznášel proti tvrzení a navrhoval důkazy vlastní“.

V projednávané věci žalovaný namítal, že sporná směnka byla vystavena k zajištění závazku žalovaného zaplatit podnájemné vzniklé na základě podnájemní smlouvy uzavřené mezi remitentem a žalovaným, v průběhu řízení však neoznačil ani nepředložil žádné důkazy, jimiž by byl tvrzený účel sporné směnky prokázán. Jinak řečeno, žalovaný neprokázal, že obsahem směnečné smlouvy uzavřené mezi účastníky směnečného vztahu byly právě ty skutečnosti, které uváděl ve včas podaných námitkách.

Odvolací soud současně neshledal opodstatněnými výhrady žalovaného, že v námitkách vymezil rozsah pohledávek, jež měly být směnkou zajištěny, šířeji, když měl tvrdit, že sporná směnka byla vystavena k zajištění všech případných závazků vzešlých z podnájemní smlouvy. Takové tvrzení však podle odvolacího soudu v námitkách obsaženo nebylo.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Konkrétně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že stejně jako soud prvního stupně v rozporu s ustanovením § 175 odst. 4 o. s. ř. odmítl připustit „doplnění, respektive vysvětlení“ kauzální námitky, kterou dovolatel řádně uplatnil již ve včas podaných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu. Podle dovolatele z tvrzení obsažených v námitkách lze dovodit, že podstatou vznesené kauzální námitky byla výhrada, podle níž sporná směnka byla vystavena nikoli jen za účelem zajištění závazku zaplatit podnájemné, nýbrž za účelem zajištění všech případných dluhů vzniklých na základě podnájemní smlouvy s tím, že ke dni ukončení smluvního vztahu žádný takový dluh dovolatele neexistoval. Jestliže takto vymezenou námitku dovolatel později (v reakci na přednes žalobce, který k účelu vystavené směnky až při projednávání námitek uvedl, že sloužila k zajištění případných škod vzniklých na předmětu podnájmu) „konkretizoval“ tak, že specifikoval konkrétní dluh, jehož existenci popírá (nárok na náhradu škody), nemohlo tím dojít k porušení zásady koncentrace námitek. Soudy se proto podle přesvědčení dovolatele správně měly zabývat tvrzením dovolatele, že na pronajatých nemovitostech žádnou škodu nezpůsobil a nebyl tudíž dán ani důvod pro doplnění blankosměnky, jakož i provést důkazy navržené k prokázání této námitky. Nic z toho však neučinily.

Na podporu své argumentace dovolatel odkazuje na závěry formulované Nejvyšším soudem v „rozsudku“ ze dne 31. května 2016, sp. zn. 29 Cdo 1796/2015 (správně jde o „usnesení“), dále v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, uveřejněném pod číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 3/2010“) [jde o rozhodnutí ze dne 31. března 2009], v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 2317/2011 (jde o rozhodnutí ze dne 24. října 2013) a konečně v „rozsudku“ sp. zn. 29 Cdo 2979/2014 (správně jde opět o „usnesení“, a to ze dne 29. července 2015).

K výše řečenému pak dovolatel doplnil, že jej sice jako směnečného dlužníka nepochybně tížilo břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně vznesené kauzální námitky, nelze ovšem pominout, že „ani v řízení o námitkách ve směnečné věci neodpadá ve vztahu k žalobci tzv. vysvětlovací povinnost“. Ta je přitom v judikatuře Nejvyššího i Ústavního soudu (v dovolání blíže specifikované) definována jako procesní povinnost strany nezatížené důkazním břemenem vysvětlit a objasnit skutečnosti, o nichž má dostatečné informace, jestliže druhá strana (která by jinak ve vlastním zájmu měla tyto skutečnosti přednést) potřebnými informacemi nedisponuje a nemá ani reálnou možnost získat je jiným způsobem. V situaci, kdy v průběhu řízení byla prokázána pravdivost tvrzení dovolatele, že kauza směnky je „svázána s podnájemní smlouvou“, přičemž současně dovolatel „nemohl objektivně vědět, k čemu konkrétnímu žalobce, případně dřívější vlastník směnky (…) mají v úmyslu směnečnou sumu na směnce uvedenou vztahovat“, bylo na žalobci, aby splnil svou vysvětlovací povinnost a uvedl, „k uplatnění které striktně konkrétní pohledávce byla blankosměnka vyplněna“.

Konečně dovolatel namítá, že odůvodnění napadeného rozhodnutí je nedostatečné, když odvolací soud se žádným způsobem nevypořádal s výhradami, jež dovolatel (v podaném odvolání) vznášel proti tomu, jak soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy (především věrohodnost svědecké výpovědi původního majitele sporné směnky), jakož i proti skutkovému závěru, který na základě provedeného dokazování následně soud prvního stupně učinil (podle něhož nebylo v řízení prokázáno, že blankosměnka byla vystavena k zajištění dlužného podnájemného). Potud opět odkazuje na (v dovolání blíže vymezenou) judikaturu Nejvyššího soudu, jež takový postup odvolacího soudu shledává nesprávným.

Z výše uvedených důvodů dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, maje závěry napadeného rozhodnutí za věcné správné. Podle žalobce se argumentace dovolatele předestřená v dovolání naprosto míjí s obsahem skutečně vznesených námitek, v nichž je (opakovaně) výslovně uvedeno, že sporná směnka měla zajišťovat pouze dluh na splatném podnájemném. Jestliže dovolatel v námitkách „nedefinoval případnou existenci jiných dluhů, které měly být zajištěny spornou směnkou, pak následné tvrzení neexistence ve vztahu k pohledávce ze škody, která byla žalovaným (…) způsobena, je porušením koncentrace námitek“ a postupu soudů nižších stupňů, jež se opírá o ustanovení § 175 odst. 4 o. s. ř., nelze nic vytknout.

Obstát podle žalobce nemůže ani argumentace dovolatele ohledně tzv. vysvětlovací povinnosti. Odkaz na v dovolání označenou judikaturu není případný již proto, že dovolatel v poměrech dané věci zjevně informačním deficitem netrpěl.

Nejvyšší soud dovolání žalovaného, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.

Dovolatelem zpochybněné právní posouzení věci odvolacím soudem (co do výkladu ustanovení § 175 o. s. ř. a řešení otázky, zda v projednávané věci bylo možné při projednávání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu přihlížet k tvrzení o účelu sporné směnky, které dovolatel uplatnil až v průběhu řízení o námitkách) zcela odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž:

1/ Závěr, podle něhož v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu musí žalovaný uvést vše, co proti němu namítá, jednoznačně vyplývá již z ustanovení § 175 o. s. ř. (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2008, sp. zn. 29 Odo 1799/2006, a ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 2031/2011, jakož i rozsudku ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. 29 Cdo 2988/2007, uveřejněného pod číslem 101/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

2/ Důkazní břemeno k prokázání kauzálních námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu, tj. námitek majících původ v mimosměnečných vztazích účastníků, tíží žalovaného směnečného dlužníka (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. března 1999, sp. zn. 32 Cdo 2383/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 1999, pod číslem 84, jakož i rozsudek ze dne 29. dubna 2008, sp. zn. 29 Cdo 1650/2007 a důvody usnesení ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněného pod číslem 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 30/2011“).

3/ Mají-li mít námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu původ v mimosměnečných vztazích účastníků, se směnkou toliko souvisejících (tzv. kauzální námitky), bude požadavek na řádné odůvodnění námitek zásadně naplněn jen tehdy, jestliže žalovaný v námitkách alespoň stručně vylíčí obsah tzv. směnečné smlouvy, jež byla bezprostředním důvodem vzniku směnky, popřípadě závazku konkrétního směnečného dlužníka (např. uvede, že podle konkrétního ujednání účastníků směnka zajišťovala určitou kauzální pohledávku) a dále vymezí skutečnost, v jejímž důsledku by měl být zproštěn povinnosti směnku zaplatit (např. že pohledávka směnkou zajištěná již byla zaplacena, zanikla započtením, uzavřením dohody o narovnání a podobně). Žalovaný přitom nemůže – se zřetelem k zásadě koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu – po uplynutí lhůty k podání námitek uplatňovat takovou obranu, která nebyla uvedena již v námitkách (k tomu srov. např. R 3/2010, o jehož závěry opíral svou argumentaci rovněž dovolatel, nebo R 30/2011).

4/ Směnka představuje abstraktní a nesporný závazek a její majitel nemusí při jejím předložení k placení ani při případném vymáhání plnění z ní dokazovat nic jiného, než že je majitelem platné směnky (srov. ustanovení § 495 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2001, sp. zn. 32 Cdo 1338/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2001, pod číslem 97, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2010, sp. zn. 29 Cdo 1628/2009).

Ani Nejvyšší soud přitom nemá pochyb o tom, že v projednávané věci ve včasných námitkách (v nichž žalovaný uplatnil mimo jiné výhradu, podle níž údaj o výši směnečné sumy byl do blankosměnky doplněn v rozporu s uděleným vyplňovacím právem), výslovně uvedl, že sporná směnka měla zajišťovat závazek žalovaného k úhradě splatného podnájemného podle podnájemní smlouvy uzavřené mezi remitentem a žalovaným, přičemž tento závazek již splněním zanikl. Jiný účel sporné směnky (ve vazbě na namítané porušení sjednaného vyplňovacího práva) žalovaný v námitkách netvrdil.

Jinak řečeno, argumentace, podle níž sporná směnka ve skutečnosti zajišťovala pohledávku remitenta vůči žalovanému z titulu případné náhrady škody vzniklé na pronajatých nemovitostech, s tím, že právě tato pohledávka k okamžiku, kdy remitent doplnil do blankosměnky chybějící údaj směnečné sumy, ve skutečnosti neexistovala, ve včas podaných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu uplatněna nebyla. Později tvrzené skutečnosti přitom zjevně nesměřují jen k doplnění dříve uplatněné námitky (oproti včasným námitkám odlišně vymezují účel sporné směnky a okolnost, jež měla být důvodem porušení uděleného vyplňovacího práva) a nelze proto na ně nahlížet jinak než jako na námitku novou (a tudíž opožděnou), k níž soudy již nemohly (v intencích zákazu formulovaného v ustanovení § 175 odst. 4 části věty první za středníkem o. s. ř.) přihlížet.

Otázky, jež dovolatel Nejvyššímu soudu předestírá k řešení v souvislosti s problematikou plnění tzv. vysvětlovací povinnosti, nečiní dovolání přípustným již proto, že v poměrech dané věci (oproti případům řešeným v dovolatelem označených rozhodnutích Nejvyššího a Ústavního soudu) zjevně nešlo o situaci, kdy by jedna ze stran sporu byla postižena „informačním deficitem“ (každý z účastníků pouze vylíčil odlišnou skutkovou verzi toho, k čemu měla podle jejich názoru sporná směnka sloužit, přičemž soudy nižších stupňů po provedeném dokazování dospěly k závěru, že kauzální podstata směnky zůstala sporná).

Konečně ve vztahu k námitce nedostatečného odůvodnění skutkových závěrů, na nichž jsou rozhodnutí soudů nižších stupňů založena, jež otevírá otázku přezkoumatelnosti obou rozhodnutí, je rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele.

Dovoláním napadené rozhodnutí (potažmo rozhodnutí soudu prvního stupně) pak zjevně ani v intencích výše citovaných závěrů nepřezkoumatelné není. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) dostatečným způsobem vyložil, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jaký učinil závěr o skutkovém stavu i jak věc posoudil po právní stránce; nedostatek důvodů soudům obou stupňů proto vytýkat nelze.

Bez zřetele k výše uvedenému je navíc z uplatněné dovolací argumentace (týkající se hodnocení provedených důkazů, zejména věrohodnosti svědecké výpovědi původního majitele směnky) zřejmé, že její podstata spočívá zejména v polemice se (skutkovým) závěrem, podle kterého v řízení nebylo prokázáno, že sporná směnka plnila zajišťovací funkci ve vztahu k pohledávce z titulu dlužného podnájemného dle uzavřené podnájemní smlouvy (zejména se způsobem, jakým soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy). Prostřednictvím těchto výhrad však dovolatel uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem), jinak řečeno, neotevírá jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo a jež by splňovala předpoklady přípustnosti dovolání vymezené ustanovením § 237 o. s. ř.

K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř., jež se nepochybně uplatní i v řízení, ve kterém žalobce uplatňuje pohledávky ze směnky) dále srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, uveřejněný pod číslem 179/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost hradit žalobci jeho náklady řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 3. srpna 2018), která podle ustanovení § 7 bodu 6., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí (z tarifní hodnoty ve výši 1.600.000 Kč) částku 14.700 Kč, a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Spolu s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1, 3 o. s. ř.) ve výši 3.150 Kč tak dovolací soud přiznal žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 18.150 Kč.

S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí byl pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 30. září 2017 (článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).

V Brně dne 30. 7. 2020

JUDr. Jiří Zavázal

předseda senátu