29 Cdo 2952/2018Usnesení NS ze dne 30.06.2020

29 Cdo 2952/2018-77

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce Československé obchodní banky, a. s., se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00001350, proti žalované R. P., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Milošem Jirmanem, advokátem, se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Nádražní 600/21, PSČ 591 01, o zaplacení částky 1.844.100,26 Kč s postižními právy ze směnky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 13 Cm 113/2014, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. prosince 2014, č. j. 6 Cmo 363/2014-39, takto:

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. prosince 2014, č. j. 6 Cmo 363/2014-39, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 28. května 2014, č. j. 13 Cm 113/2014-17, uložil žalované, aby ve lhůtě patnácti dnů ode dne jeho doručení zaplatila žalobci směnečný peníz ve výši 1.844.100,26 Kč s 6% úrokem od 7. ledna 2014 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 6.147 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 92.513 Kč, nebo aby v téže lhůtě podala proti směnečnému platebnímu rozkazu námitky, které musí být odůvodněny a žalovaná v nich musí uvést vše, co proti směnečnému platebnímu rozkazu namítá s tím, že k později uplatněným skutečnostem nelze přihlížet.

Žalovaná podala proti směnečnému platebnímu rozkazu v určené lhůtě námitky.

Usnesením ze dne 8. července 2014, č. j. 13 Cm 113/2014-24, soud prvního stupně námitky žalované odmítl jako neodůvodněné.

Soud prvního stupně – odkazuje na ustanovení § 175 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) – nejprve obecně předeslal, že námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu musí být podány nejen včas, ale musí být také odůvodněny, tj. musí obsahovat zcela určité skutečnosti, kterými se žalovaný brání povinnosti platit podle směnečného platebního rozkazu (musí obsahovat konkrétní popis skutků, ze kterých žalovaný svou obranu vyvozuje). Jen na základě řádně odůvodněných námitek soud posléze rozhoduje o tom, zda směnečný platební rozkaz ponechá v platnosti či jej zruší.

V projednávané věci podle přesvědčení soudu prvního stupně žalovaná námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu řádně neodůvodnila. Žalovaná sice v námitkách uvedla, že údaje směnečné sumy a data splatnosti byly vyplněny na směnce, jejíž úhrady se žalobce v dané věci domáhá, v rozporu s vyplňovacím prohlášením, ovšem již „nespecifikovala, jakým způsobem je vyplněná směnečná suma nebo datum splatnosti v rozporu s vyplňovacím prohlášením a jakým způsobem měly tyto údaje být vyplněny správně“. Ostatní v námitkách tvrzené skutečnosti pak „žádným způsobem nezpochybňují platnost směnky nebo oprávněnost směnečného závazku, naopak z nich plyne, že žalovaná směnku podepsala a svého závazku si je vědoma, pouze se jej snažila neúspěšně se žalobcem vyřešit“.

Jelikož námitky žalované, z nichž není zřejmé, v jakém rozsahu je napadán směnečný platební rozkaz a co by mělo být předmětem námitkového řízení, jsou neurčité, postupoval soud prvního stupně podle ustanovení § 175 odst. 3 o. s. ř. a námitky žalované odmítl jako neodůvodněné.

Vrchní soud v Praze ve výroku označeným usnesením k odvolání žalované potvrdil usnesení soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že námitky, které žalovaná podala proti směnečnému platebnímu rozkazu, neobsahují řádné odůvodnění. K odvolacím námitkám žalované dodal, že sama skutečnost, že žalovaná neměla k dispozici listiny, na jejichž základě by mohla ověřit správnost vyplnění vystavené blankosměnky, nic nemění na závěru, že námitka nesprávného vyplnění blankosměnky nebyla v projednávané věci řádně odůvodněna.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, případně při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Podle dovolatelky odvolací soud vydal napadené usnesení v rozporu s ustanovením § 140a zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), v době, kdy probíhající řízení bylo přerušeno v důsledku zjištění úpadku žalované. Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) totiž k návrhu žalované usnesením ze dne 31. října 2014, č. j. KSBR 28 INS XY, zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne v 9.30 hodin, zjistil úpadek žalované a povolil řešení jejího úpadku oddlužením. Již okamžikem zveřejnění tohoto usnesení v insolvenčním rejstříku bylo řízení v dané věci přerušeno a nebylo v něm možné pokračovat po dobu, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku.

V této souvislosti dovolatelka poukazuje též na závěry přijaté Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 28. července 2014, sp. zn. 32 Cdo 1026/2014 (při výkladu ustanovení § 140a insolvenčního zákona), dále v usnesení ze dne 29. dubna 2011, sp. zn. 29 Cdo 3031/2009 (při výkladu „obdobného“ ustanovení § 263 odst. 1 insolvenčního zákona) [jde o usnesení uveřejněné pod číslem 123/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek], jakož i v rozsudku ze dne 23. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 478/2010 [v konkursních poměrech při výkladu ustanovení § 14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007] (jde o rozsudek uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročníku 2013, pod číslem 112).

S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném do 29. září 2017 (článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Dovolání žalované je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když napadané rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelkou předestřené otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí šlo o otázku Nejvyšším soudem v insolvenčních poměrech neřešenou).

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 140a insolvenčního zákona (ve znění účinném od 1. ledna 2014, pro věc rozhodném) účinky rozhodnutí o úpadku nastávají okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku. Rozhodnutím o úpadku se přerušují soudní a rozhodčí řízení o pohledávkách a jiných právech týkajících se majetkové podstaty, které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou, nebo na které se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášené, anebo o pohledávkách, které se v insolvenčním řízení neuspokojují (§ 170). Není-li dále stanoveno jinak, v těchto řízeních nelze pokračovat po dobu, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku (odstavec 1). Je-li řízení podle odstavce 1 přerušeno, nekonají se jednání a neběží stanovené lhůty. Jestliže se v řízení pokračuje, počínají lhůty běžet znovu (odstavec 2). Jakmile se soud nebo jiný orgán příslušný k projednání a rozhodnutí věci dozví o přerušení řízení podle odstavce 1, vyrozumí o tom účastníky řízení; současně je poučí, že v řízení nelze pokračovat po dobu, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku. Rozhodnutí již vydaná se v době, kdy je řízení přerušeno, nedoručují, ledaže se týkají i jiných pohledávek; bylo-li řízení přerušeno po doručení rozhodnutí, avšak ještě předtím, než rozhodnutí nabylo právní moci, nenabývá rozhodnutí v rozsahu, v němž bylo řízení přerušeno, právní moci. Jestliže se v řízení pokračuje, rozhodnutí se doručuje znovu.

Nejvyšší soud v důvodech v usnesení ze dne 31. května 2017, sp. zn. 29 Cdo 5749/2016, uveřejněném pod číslem 128/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, (mimo jiné) při výkladu úpravy obsažené v ustanovení § 140a insolvenčního zákona, která byla vtělena do insolvenčního zákona s účinností od 1. ledna 2014 zákonem č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého:

1/ Jestliže soudní řízení o pohledávce věřitele vůči (insolvenčnímu) dlužníku, zahájené (žalobou) před okamžikem, kdy nastanou účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení na majetek dlužníka [tedy (ve smyslu § 109 odst. 4 insolvenčního zákona) před okamžikem zveřejnění vyhlášky, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení, v insolvenčním rejstříku], probíhá i v okamžiku zveřejnění rozhodnutí o úpadku dlužníka v insolvenčním rejstříku (§ 140a odst. 1 věta první insolvenčního zákona) a jde-li o pohledávku, která má být v insolvenčním řízení uplatněna přihláškou [což je i pohledávka, u které věřitel (lhostejno proč) zmeškal propadnou lhůtu k přihlášení], nebo o pohledávku na kterou se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášenou, anebo o pohledávku, která se v insolvenčním řízení neuspokojuje (§ 170 insolvenčního zákona) soudní řízení o takové pohledávce se tímto okamžikem přerušuje (ex lege) [§ 140a odst. 1 věta druhá insolvenčního zákona].

2/ Je-li (následně) způsobem řešení úpadku dlužníka reorganizace nebo oddlužení (§ 4 odst. 1 písm. b/ a c/, § 4 odst. 2 písm. b/ a c/ insolvenčního zákona) nelze v přerušeném řízení pokračovat do skončení insolvenčního řízení. Účinky rozhodnutí o úpadku totiž při reorganizaci trvají do právní moci usnesení, jímž insolvenční soud vezme na vědomí splnění reorganizace (§ 364 odst. 2 insolvenčního zákona) a insolvenční zákon zákaz pokračování v řízení při reorganizaci a při oddlužení neprolamuje (§ 140a odst. 1 věta třetí insolvenčního zákona).

Současně v soudní praxi není pochyb o tom, že vada řízení vyvolaná tím, že soud pokračoval v řízení a vydal rozhodnutí v době, v níž bylo řízení přerušeno, je vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2001, sp. zn. 32 Cdo 2584/98, uveřejněný pod číslem 74/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně judikatury tam dále označené, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 2181/2008, uveřejněný pod číslem 95/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Z výše podaných judikaturních závěrů pak pro poměry projednávané věci plyne, že poté, co nastaly (zveřejněním usnesení insolvenčního soudu ze dne 31. října 2014, č. j. KSBR 28 INS XY, v insolvenčním rejstříku) dne 31. října 2014, v 9.30 hodin účinky rozhodnutí o úpadku žalované (dlužnice), bylo probíhající řízení o směnečné pohledávce žalobce vůči žalované (coby řízení o pohledávce, která má být v insolvenčním řízení uplatněna přihláškou) i před odvolacím soudem přerušeno. Vhledem ke zvolenému způsobu řešení úpadku žalované (oddlužením) bylo možné v přerušeném řízení pokračovat až po skončení insolvenčního řízení (tedy až poté, kdy nabylo právní moci usnesení ze dne 1. prosince 2017, č. j. KSBR 28 INS XY, kterým insolvenční soud vzal na vědomí splnění oddlužení žalované – viz § 413 insolvenčního zákona).

Jelikož odvolací soud o odvolání žalované proti usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí námitek rozhodl v rozporu s ustanovením § 140a insolvenčního zákona v době, kdy řízení bylo ex lege přerušeno, neboť trvaly účinky rozhodnutí o úpadku žalované, je již z tohoto důvodu dovolání žalované důvodné.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Otázkou, zda námitky žalované jsou vskutku neodůvodněné, jak dovodily soudy obou stupňů, se Nejvyšší soud (vázán uplatněným dovolacím důvodem) nemohl zabývat.

Pro úplnost budiž dodáno, že Nejvyšší soud nepřehlédl, že insolvenční soud (výše zmíněným) usnesením ze dne 1. prosince 2017 (tedy v době po vydání směnečného platebního rozkazu) rovněž přiznal podle ustanovení § 414 odst. 1 insolvenčního zákona žalované osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž doposud nebyly uspokojeny s tím, že osvobození se vztahuje také na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo a na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit. Zabývat se v projednávané věci tím, zda účinky osvobození od placení zbytku dluhů přiznaného insolvenčním soudem žalované platí i ve vztahu ke směnečné pohledávce, jež je předmětem probíhajícího řízení, však žádný smysl nemá. I kdyby soudy nižších stupňů v další fázi řízení dospěly k závěru, že námitky vznesené žalovanou proti směnečnému platebnímu rozkazu byly řádně odůvodněny a je namístě se jimi věcně zabývat, nemohla by výše uvedená okolnost (rozhodnutí o osvobození dlužníka od placení pohledávek vydané podle § 414 odst. 1 insolvenčního zákona) představovat důvod ke zrušení vydaného směnečného platebního rozkazu.

Obecně totiž platí, že správnost směnečného platebního rozkazu je nutné posuzovat podle stavu, který zde byl v okamžiku jeho vydání, přičemž skutečnosti, k nimž došlo až po této době, důvodem ke zrušení směnečného platebního rozkazu být nemohou (srov. v této souvislosti např. závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 26. července 2007, sp. zn. 29 Odo 63/2006, uveřejněném pod číslem 31/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i důvody usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2014, sp. zn. 31 Cdo 1170/2012, uveřejněné pod číslem 30/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jestliže by se účinky přiznaného osvobození podle § 414 odst. 1 insolvenčního zákona prosadily i ve vztahu ke směnečné pohledávce, o níž bylo rozhodnuto směnečným platebním rozkazem (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2010, sp. zn. 29 Cdo 3509/2010, uveřejněný pod číslem 63/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), mohlo by jít jen o důvod pro zastavení (případného) výkonu rozhodnutí (exekuce) podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 6. 2020

JUDr. Jiří Zavázal

předseda senátu