29 Cdo 2607/2018Usnesení NS ze dne 31.08.2020

29 Cdo 2607/2018-588

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce T. F., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Martinem Razímem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Pavla Hanuše 252, PSČ 500 02, proti žalovanému Z. A., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Šárkou Veskovou, advokátkou, se sídlem v Hradci Králové, Brněnská 300/31, PSČ 500 06, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 39 Cm 89/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. prosince 2017, č. j. 12 Cmo 50/2016-519, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 16.165,60 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupkyně.

Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové směnečným platebním rozkazem ze dne 23. května 2005, č. j. 39 Sm 69/2005-26, uložil žalovanému (Z. A.), aby zaplatil žalobci (T. F.) směnečný peníz ve výši 1.500.000,- Kč s 6% úrokem od 3. června 2003 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 5.000,- Kč a náhradu nákladů řízení.

K námitkám žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 3. února 2014, č. j. 39 Cm 89/2005-356, směnečný platební rozkaz zrušil v rozsahu směnečného peníze ve výši 1.177.324,88 Kč s 6% úrokem od 3. června 2003 do zaplacení, směnečné odměny ve výši 3.924,42 Kč a náhrady nákladů řízení; v rozsahu směnečného peníze ve výši 322.675,12 Kč s 6% úrokem od 3. června 2003 do zaplacení a směnečné odměny ve výši 1.075,58 Kč ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů námitkového řízení (výrok II.). Usnesením ze dne 22. dubna 2015, č. j. 39 Cm 89/2005-463, Krajský soud v Hradci Králové uložil žalobci zaplatit státu soudní poplatek za odvolání ve výši 60.200,- Kč

Vrchní soud v Praze k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 5. prosince 2017, č. j. 12 Cmo 50/2016-519, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok); současně změnil usnesení soudu prvního stupně ze dne 22. dubna 2015, č. j. 39 Cm 89/2005-463, tak, že žalobce je povinen zaplatit státu soudní poplatek za odvolání ve výši 33.712,- Kč (třetí výrok).

Přitom šlo o v pořadí druhé rozhodnutí soudu prvního stupně a třetí rozhodnutí odvolacího soudu, když první rozsudek ze dne 23. dubna 2007, č. j. 12 Cmo 449/2006-95, jímž Vrchní soud v Praze změnil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. dubna 2006, č. j. 39 Cm 89/2005-47, zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. prosince 2009, č. j. 29 Cdo 4061/2007-132; v pořadí druhý rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. září 2010, č. j. 12 Cmo 144/2006-180, jakož i v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ze dne 12. dubna 2006, zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. dubna 2013, č. j. 29 Cdo 692/2011-241.

Ze zjištění soudů nižších stupňů (v návaznosti na obsah spisu) plyne, že:

1) Dne 28. srpna 2000 uzavřely společnost Climex s. r. o. (jako pronajímatel ˗ dále jen „společnost C“) a společnost MONTAS CZ spol. s r. o. (jako nájemce ˗ dále jen „společnost M“) smlouvu „o koupi najaté věci ˗ finanční pronájem č. 000/0023“ (dále jen „smlouva“), jejímž předmětem byly „nůžky na plech tab. CNTA 3150/16“ v pořizovací ceně 427.000,- Kč (včetně daně z přidané hodnoty); doba finančního pronájmu činila 36 měsíců a 1 den. Ve smlouvě se společnost M (mimo jiné) zavázala uhradit smluvní pokutu „za nedodržení termínu nebo výše plateb“ podle splátkového kalendáře v částce 350,- Kč za den prodlení.

2) Téhož dne vystavila společnost M v Hradci Králové ve prospěch společnosti C vlastní směnku na směnečný peníz 1.500.000,- Kč, splatnou 2. června 2003 (dále též jen „sporná směnka“); spornou směnku podepsal jako směnečný rukojmí (mimo jiné) žalovaný. Sporná směnka byla původně vystavena jako blankosměnka bez vyplněných údajů data splatnosti a směnečné sumy, s tím, že „touto směnkou je jištěna leasingová smlouva č. 000/0023“.

Obě výše zmíněné společnosti uzavřely dne 28. srpna 2000 (i) smlouvu o udělení vyplňovacího práva (dále jen „smlouva o vyplnění“), ve které sjednaly podmínky k vyplnění blankosměnky; podle těchto podmínek byla společnost C oprávněna doplnit do blankosměnky údaje směnečné sumy a data splatnosti podle aktuálního stavu pohledávky ze smlouvy.

Dne 31. srpna 2004 převedla společnost C spornou směnku rubopisem na žalobce.

3) Společnost C odstoupila od smlouvy pro prodlení společnosti M s úhradou splátek dle smlouvy k 2. červnu 2003.

4) Společnost M byla ke dni zániku smlouvy v prodlení s placením měsíčních splátek celkem 3 885 dní; nezaplacené zůstaly 19 až 34 splátka (v měsíční výši 13.953,30 Kč).

5) Smlouvou ze dne 31. srpna 2004 postoupila společnost C žalobci pohledávku ze smlouvy, sestávající ze souboru neuhrazených leasingových splátek v celkové výši 209.299,50 Kč, příslušenství dlužných částek a nároku na úhradu smluvní pokuty. Podle popisu dlužné částky ze smlouvy společnost M dlužila společnosti C na leasingových splátkách 209.299,50 Kč a na smluvní pokutě 1.359.750,- Kč; tj. celkem 1.569.049,50 Kč.

6) Dne 27. srpna 2003 společnost C prodala předmět leasingu (nůžky na plech) P. D.; kupní cena činila 305.000,- Kč (včetně daně z přidané hodnoty) a kupující ji uhradil před podpisem smlouvy.

7) Společnost C a společnost M se dohodly, že částka získaná prodejem předmětu leasingu bude použita na úhradu dluhu ze smlouvy (viz zjištění soudu prvního stupně ve vazbě na odvolacím soudem doplněné dokazování výslechem svědka J. N.).

Na tomto základě se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, podle nichž:

a) Směnečná suma ve výši 1.500.000,- Kč zahrnovala dluh na leasingových splátkách (209.299,50 Kč) a z titulu smluvní pokuty (1.290.700,50 Kč).

b) Ve smlouvě sjednaná smluvní pokuta (ve výši 350,- Kč za každý den prodlení se zaplacením každé jednotlivé smlouvou stanovené měsíční splátky) není přiměřená povaze a hodnotě zajišťované pohledávky, a to (i) s přihlédnutím k delšímu časovému odstupu od vzniku prodlení společnosti M do zániku smlouvy odstoupením, k realizovanému prodeji předmětu leasingu (a použitím výtěžku k zaplacení leasingových splátek) a ke skutečnosti, že společnost C nevznikla v důsledku prodlení škoda.

Proto měl za splněné podmínky pro moderaci smluvní pokuty (§ 301 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku ˗ dále jen „obch. zák.“) o 75 % (tj. o částku 968.025,38 Kč).

c) Jelikož na základě ujednání mezi společností C a společností M byl výtěžek prodeje předmětu leasingu (částka 305.000,- Kč) použit na úhradu dlužných leasingových splátek, který činil 209.299,50 Kč, byla směnečná suma do blankosměnky doplněna po právu (jen) v rozsahu částky 322.675,12 Kč (rozuměj co do výše smluvní pokuty za prodlení výstavce s leasingovými splátkami, snížené v důsledku užití moderačního práva).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje, že odvolací soud se při řešení otázek: 1/ vzájemných nároků z předčasně zaniklé leasingové smlouvy (konkrétně práva společnosti M na vrácení výtěžku prodeje předmětu leasingu třetí osobě po zániku smlouvy odstoupením), 2/ moderace smluvní pokuty, 3/ (ne)přihlédnutí k námitce promlčení, a 4/ (ne)určitosti námitky moderace smluvní pokuty, odchýlil od (v dovolání specifikované) judikatury Nejvyššího soudu.

Dovolatel ˗ poukazuje na závěry formulované v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. ledna 2010, sp. zn. 31 Cdo 4356/2008, a ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2010, sp. zn. Cpjn 204/2007, uveřejněných pod čísly 24/2011 a 25/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2011, sp. zn. 23 Cdo 1289/2009, a ze dne 20. prosince 2011, sp. zn. 23 Cdo 4061/2011 ˗ zdůrazňuje, že „výtěžek z prodeje vráceného předmětu leasingu není plněním, které by byl povinen pronajímatel poskytnout nájemci, když takovou povinnost nezakládala leasingová smlouva ani právní předpis“; v poměrech smlouvy navíc smluvní strany nesjednaly „žádné konečné vyrovnání pro případ jejího předčasného ukončení“. Přitom právo nájemce na odpočet výtěžku z prodeje předmětu leasingu třetí osobě není ani dohodou o zápočtu ve smyslu ustanovení § 580 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), respektive ustanovení § 358 a násl. obch. zák.

V situaci, kdy smlouva měla písemnou formu – pokračuje dovolatel – musela mít písemnou formu i odvolacím soudem „dovozená“ dohoda (rozuměj dohoda o použití výtěžku zpeněžení předmětu leasingu na úhradu leasingových splátek) [§ 272 odst. 2 obch. zák.].

V této souvislosti dovolatel polemizuje rovněž se závěrem odvolacího soudu ve vztahu uzavření výše zmíněné dohody, když „zjištěný skutkový stav je vnitřně rozporný“. Navíc žalovaný, který je ve věci žalován jako přímý dlužník ze směnky (směnečný rukojmí), ani nebyl smluvní stranou smlouvy (leasingovým nájemcem).

Současně dodává, že i kdyby společnosti M vznikl nárok na „vrácení výtěžku z prodeje předmětu leasingu“, toto právo (jako právo majetkové) podléhá promlčení; vzhledem k délce promlčecí doby (§ 397 obch. zák.) a k datu odstoupení od smlouvy (2. června 2003) dovolatel důvodně vznesl námitku promlčení, ke které ovšem soudy nižších stupňů (nesprávně) nepřihlédly. Potud se dovolává závěrů obsažených v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 162/2003, a ze dne 29. října 2003, sp. zn. 32 Odo 879/2002, uveřejněných pod čísly 13/2005 a 45/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Konečně je dovolatel přesvědčen, že žalovaný v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu nevymezil řádně a dostatečně „rozsah moderace“, pročež v daném rozsahu nešlo o námitky včasné a řádně odůvodněné; k takovým námitkám nebyly soudy oprávněny přihlédnout [viz „rozsudky“ (správně „usnesení“) Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2016, sp. zn. 29 Cdo 1954/2014, a ze dne 30. června 2017, sp. zn. 29 Cdo 2112/2015].

Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu (v rozsahu dovoláním dotčeném) za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Dovolání žalobce, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

Učinil tak proto, že:

1) Pro posouzení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. je právně nevýznamná argumentace dovolatele, vztahující se k otázce (ne)možnosti užití kupní ceny získané prodejem předmětu smlouvy (po jejím zániku v důsledku odstoupení ze strany společnosti C) a vycházející ze shora citované judikatury Nejvyššího soudu, když odvolací soud založil v tomto směru své právní posouzení věci na existenci (následné) dohody uzavřené mezi společností C a společností M.

Poukaz dovolatele na ustanovení § 272 odst. 2 obch. zák. je zjevně nepřípadný již proto, že smluvní strany zmíněnou dohodu uzavřely po zániku smlouvy; z povahy věci tak nemohlo jít o změnu či zrušení smlouvy.

2) Vzhledem ke shora uvedenému je z hlediska věcné správnosti rozhodnutí odvolacího soudu nevýznamná též dovolací námitka ohledně promlčení „nároku na vrácení výtěžku z prodeje předmětu leasingu“; navíc nelze mít opodstatněné pochybnosti ani o tom, že pro vznik (a platnost) zmíněné dohody by bylo případné promlčení „nároku“ irelevantní.

3) V poměrech dané věci podepsal žalovaný spornou směnku (původně blankosměnku) jednak jménem společnosti M (výstavce) jako její jednatel, jednak jako fyzická osoba (směnečný rukojmí); již proto měl (při absenci jiného ujednání) vůči společnosti C (remitentu) k dispozici stejné kauzální námitky (rozuměj námitku nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty a námitku použití výnosu z prodeje předmětu leasingu na úhradu dlužných splátek dle smlouvy) jako společnost M.

K tomu srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2015, sp. zn. 31 Cdo 4087/2013, uveřejněného pod číslem 103/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2018, sp. zn. 29 Cdo 5999/2017.

4) Jde-li o posouzení (ne)určitosti námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu, podle níž (…) by měl soud nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu vzhledem k okolnostem obchodního vztahu snížit i s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, je právní posouzení věci odvolacím soudem (ve výsledku) souladné se závěry formulovanými Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, uveřejněném pod číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v důvodech rozsudku sp. zn. 29 Cdo 5999/2017.

Jakkoli Nejvyšší soud nepovažuje za správný závěr odvolacího soudu, podle něhož byl vázán (§ 226 o. s. ř.) právním názorem ohledně určitosti (a projednatelnosti) námitky snížení nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty [v kasačním rozsudku ze dne 29. dubna 2013 Nejvyšší výslovně uvedl, že „má-li žalovaný (obecně vzato) kauzální námitky k dispozici a obstojí-li uplatněná kauzální námitka z hlediska požadavků plynoucích z ustanovení § 175 odst. 1 a 4 o. s. ř., tj. je-li z ní patrno z jakého důvodu a v jakém rozsahu je správnost směnečného platebního rozkazu zpochybněna, je povinností soudu se takovou námitkou věcně zabývat“; současně za stavu, kdy rozhodoval o dovolání žalovaného, neměl z povahy věci dovoláním otevřenu právní otázku (ne)určitosti této námitky, pročež se jí ani nezabýval (nemohl zabývat)], nemá žádné pochybnosti o tom, že zmíněná námitka je určitá, jak z hlediska skutkového vymezení okolností, na nichž žalovaný založil svou obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu, tak z hlediska rozsahu, v němž žalovaný směnečný platební rozkaz napadl.

Ani (případný) právní omyl žalovaného v tom směru, zda lze nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu snížit „na nulu“, není způsobilý na výše uvedeném nic změnit.

5) Konečně Nejvyšší soud neshledal zjevně nepřiměřenými ani skutková zjištění, na jejichž základě dospěl odvolací soud k závěru, podle něhož se společnost C a společnost M dohodly na tom, že částku získanou prodejem předmětu leasingu společnost C použije na úhradu dluhu společnosti M z titulu nezaplacených splátek dle smlouvy.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce Nejvyšší soud odmítl a žalobci tak vznikla povinnost hradit žalovanému jeho náklady dovolacího řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 22. května 2018), která podle ustanovení § 7 bodu 6., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí (z tarifní hodnoty ve výši 1.181.249,30 Kč) částku 13.060,- Kč, z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu, ve znění účinném k datu sepisu vyjádření) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.); celkem činí částku 16.165,60 Kč.

K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 31. 8. 2020

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu