29 Cdo 2136/2018Rozsudek NS ze dne 29.01.2020

29 Cdo 2136/2018-224

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce Ing. Radima Dědice, Ph.D., se sídlem v Ostravě, Českobratrská 7, PSČ 702 00, jako insolvenčního správce dlužníka Office happy s. r. o., se sídlem v Praze 9, Luštěnická 723/13, PSČ 197 00, identifikační číslo osoby 62 91 44 64, zastoupeného JUDr. Pavlem Nastisem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 936/21, PSČ 702 00, proti žalovanému J. M., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Terezou Kocourkovou, B.A., advokátkou, se sídlem v Praze 2, Římská 2575/31, PSČ 120 00, o vyklizení bytové jednotky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 15 C 150/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2018, č. j. 17 Co 326/2017-185, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2.178,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jeho zástupce.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 25. května 2017, č. j. 15 C 150/2015-146, uložil žalovanému (J. M.), aby vyklidil v žalobě specifikovanou bytovou jednotku (dále jen „bytová jednotka“), a vyklizenou ji (ve lhůtě tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku) předal žalobci (Ing. Radimu Dědicovi, Ph.D., insolvenčnímu správci dlužníka Office happy s. r. o. − dále jen „dlužník“).

Přitom šlo o v pořadí druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, když jeho první (rovněž vyhovující) rozsudek ze dne 13. listopadu 2015, č. j. 15 C 150/2015-61, zrušil k odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. září 2016, č. j. 17 Co 146/2016-96, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Soud prvního stupně vyšel z toho, že:

1) Dne 23. října 2009 uzavřeli dlužník (s tehdejší obchodní firmou Fi-Ed-Co, s. r. o.) jako budoucí prodávající a žalovaný jako budoucí kupující smlouvu o smlouvě budoucí o převodu vlastnictví bytové jednotky (dále jen „smlouva o smlouvě budoucí“). Smlouva o převodu vlastnictví bytové jednotky měla být podle smlouvy o smlouvě budoucí uzavřena do 30 dnů od právní moci kolaudačního rozhodnutí, za podmínky, že zároveň bude budoucím kupujícím plně uhrazena kupní cena; nebude-li kupní cena uhrazena formou záloh, lhůta pro uzavření kupní smlouvy se prodlužuje do úplného zaplacení kupní ceny. Budoucí prodávající se zavázal vyzvat budoucího kupujícího k uzavření kupní smlouvy nejpozději patnáct dnů před uplynutím dohodnutého termínu. Kupní cena ve výši 6.390.000,- Kč s daní z přidané hodnoty měla být zaplacena formou záloh a doplatku dle splátkového kalendáře, který tvořil přílohu č. 1 smlouvy o smlouvě budoucí, doplatek kupní ceny ve výši 639.000,- Kč měl být uhrazen do 10 dnů po předložení kolaudačního rozhodnutí na bytovou jednotku s doložkou právní moci.

2) V katastru nemovitostí je jako vlastník bytové jednotky zapsán dlužník.

3) K návrhu dlužníka bylo dne 21. července 2011 zahájeno u Městského soudu v Praze insolvenční řízení pod sp. zn. MSPH 91 INS 12824/2011; podle reorganizačního plánu ze dne 19. září 2011 „se počítalo s dokončením započatých prodejů bytových jednotek a s tím souvisejícím převodem vlastnického práva“. Dne 30. září 2011 přihlásil žalovaný do insolvenčního řízení pohledávku za dlužníkem z titulu zaplacených záloh na kupní cenu.

4) Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. prosince 2011, č. j. MSPH 91 INS 12824/2011-A-47, rozhodl o úpadku dlužníka, povolil řešení úpadku reorganizací a ustanovil insolvenční správkyní Ing. Gabrielu Burzovou; usnesením ze dne 14. března 2012 jmenovanou odvolal z funkce insolvenční správkyně a novým insolvenčním správcem ustanovil žalobce.

5) Usnesením ze dne 24. března 2014, č. j. MSPH 91 INS 12824/2011-B-125, Městský soud v Praze zamítl reorganizační plán dlužníka a na jeho majetek prohlásil konkurs.

6) Bytová jednotka je sepsána v majetkové podstatě dlužníka od 31. prosince 2011.

7) Dne 1. února 2010 uzavřeli žalovaný a V. M. (dále jen „V. M.“) a UniCredit Bank Czech Republic, a. s. (dále jen „banka“) smlouvu o poskytnutí hypotečního úvěru, za účelem financování bytové jednotky. Úvěr měl být splácen pravidelnými měsíčními splátkami, termín ukončení čerpání úvěru byl dne 25. července 2010; čerpání třetí části úvěru ve výši 639.000,- Kč bylo podmíněno mimo jiné „předložením kolaudačního souhlasu“.

8) Dne 2. května 2011 dlužník (jednající J. Š.) vyzval žalovaného k doplacení kupní ceny do 9. května 2011, s tím, že stavba „Bytového domu Luštěnická“ (tj. domu, v němž se nachází bytová jednotka) byla dokončena, dne 8. října 2010 byl vydán „kolaudační souhlas“ a dne 31. ledna 2011 byla bytová jednotka předána do užívání, s tím, že po uhrazení celé kupní ceny bude žalovaný vyzván k podpisu kupní smlouvy a k převzetí jednotky dle smlouvy o smlouvě budoucí. Ke 2. květnu 2011 na bytové jednotce vázlo zástavní právo ve prospěch UNIBON - spořitelního a úvěrního družstva (dále jen „družstvo“).

9) Žalovaný se do bytové jednotky nastěhoval na přelomu srpna a září 2011.

10) Žalovaný v době od října 2008 do dubna 2010 vyfakturoval dlužníku za vypracování studie stavebních úprav, dokumentace ke stavebnímu povolení a dokumentace pro provedení stavby částky 530.502,- Kč, 538.475,- Kč, 537.523,- Kč, 148.800,- Kč a 51.200,- Kč.

11) Banka (původně) přihlásila do insolvenčního řízení dlužníka pohledávku z titulu smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru jako podmíněnou; od května 2016 je pohledávka přihlášena jako nepodmíněná v rozsahu částky 5.345.304,38 Kč, když k 24. únoru 2016 „došlo k nastolení okamžité splatnosti hypotečního úvěru“ a žalovaný a V. M. byli vyzváni k úhradě dlužné částky.

12) Žalovaný nedoplatil celou kupní cenu za bytovou jednotku podle smlouvy o smlouvě budoucí; nezaplacená část kupní ceny činila 219.600,- Kč (tj. 3,4 % kupní ceny).

13) V říjnu 2010 podala společnost ále jen „společnost R“) u soudu prvního stupně žalobu, kterou se vůči dlužníku domáhala (mimo jiné) určení vlastnického práva k bytové jednotce (a k dalším bytovým jednotkám nacházejícím se v téže budově). Rozsudkem ze dne 8. listopadu 2011 soud prvního stupně žalobu zamítl a následným usnesením ze dne 16. dubna 2012 zastavil řízení o odvolání společnosti R proti tomuto rozsudku pro nezaplacení soudního poplatku.

13) Žalobce se do třiceti dnů po prohlášení konkursu na majetek dlužníka (v souladu s pokynem insolvenční správkyně družstva jako zástupce věřitelů) nevyjádřil, zda smlouvu o smlouvě budoucí splní. Dopisem doručeným žalovanému dne 21. listopadu 2014 žalobce vyzval žalovaného k vyklizení bytové jednotky (do tří měsíců); následným dopisem, doručeným žalovanému 30. března 2015, opětovně žalovaného vyzval k vyklizení bytové jednotky ve lhůtě sedmi dnů.

Na tomto základě dospěl soud prvního stupně k těmto závěrům:

a) Žalobce (respektive dlužník) je vlastníkem bytové jednotky.

b) Ke dni prohlášení konkursu na majetek dlužníka nebyla smlouva o smlouvě budoucí zcela splněna ani dlužníkem ani žalovaným; žalobce se do třiceti dnů nevyjádřil tak, že smlouvu splní.

c) Žalovaný bytovou jednotku užíval (jen) na základě ústní smlouvy o výpůjčce; vzhledem k datu zahájení insolvenčního řízení nešlo o „dlouhodobé pokojné užívání“.

d) Dlužník „nebyl schopen“ před zahájením insolvenčního řízení bytovou jednotku „zpeněžit“, když mu v tom bránila žaloba na určení vlastnického práva podaná společností R.

e) Požadavek žalobce na vyklizení bytové jednotky není zneužívajícím výkonem práva.

Proto soud prvního stupně žalobě vyhověl; s ohledem na „rodinnou situaci žalovaného, který má dvě nezletilé dcery“, celkovou délku řízení a již dříve žalobcem poskytnutou lhůtou k vyklizení, stanovil, že žalovaný je povinen bytovou jednotku vyklidit do tří měsíců.

Městský soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 11. ledna 2018, č. j. 17 Co 326/2017-185, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.

Odvolací soud především shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovanému nesvědčí žádný právní titul k užívání bytové jednotky.

Dále s poukazem na ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a na ustanovení § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), přitakal též závěru soudu prvního stupně, podle něhož v poměrech dané věci není „postup“ žalobce rozporný s dobrými mravy a žalobci (respektive dlužníku) nelze (pro tentokrát) odepřít ochranu vlastnického práva.

Potud odvolací soud zdůraznil, že za zneužití výkonu práva lze považovat pouze takové chování, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit újmu jinému (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2000, pod číslem 126).

Přitom žalobce postupem předvídaným ustanovením § 253 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), nezneužil právo; nečinnost žalobce v tomto směru nelze považovat ani za neposkytnutí potřebné součinnosti k uzavření (smlouvou o smlouvě budoucí předvídané) kupní smlouvy. Navíc to byl sám žalovaný, kdo nesplnil „podmínku“ pro uzavření kupní smlouvy, když nedoplatil celou kupní cenu; proto nemohl ani legitimně očekávat „nabytí bytové jednotky do vlastnictví“.

K tíži dlužníka – pokračoval odvolací soud – nelze klást ani stav, kdy nemohl vzhledem k „šikanózní“ žalobě bytové jednotky zpeněžit a dostal se tak do platební neschopnosti. Podal-li za tohoto stavu dlužnický insolvenční návrh, šlo o chování předpokládané zákonem. Rovněž postup žalobce, který v souladu s pokynem „věřitelského orgánu“ odmítl plnit podle smlouvy o smlouvě budoucí, odpovídá požadavkům určeným ustanovením § 36 insolvenčního zákona.

Konečně odvolací soud přitakal i závěru soudu prvního stupně, podle něhož žalobci nebylo možno odepřít právo na vyklizení bytové jednotky s ohledem na společné zájmy věřitelů dlužníka (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněný pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 15/2015“). Žalovanému by se totiž dostalo možnosti bytovou jednotku užívat, současně by dle výsledku konkursu byly uspokojeny jím přihlášené pohledávky z titulu zaplacených záloh na kupní cenu; tím by byli znevýhodněni ostatní nezajištění věřitelé a újmy by doznal i zajištěný věřitel s pohledávkou plynoucí ze smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení „§ 236 - § 239“ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), když odvolací soud se při řešení otázky, „kdy lze pro rozpor s dobrými mravy odepřít výkon práva realizovaných žalobou na vyklizení“, odchýlil od závěrů formulovaných Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 24. května 2016 sp. zn. 26 Cdo 2151/2015.

V této souvislosti dovolatel s poukazem na skutkové okolnosti věci akcentuje, že žalobě na vyklizení nelze vyhovět pro rozpor s dobrými mravy, neboť:

- na straně žalovaného bylo legitimní očekávání v nabytí majetku – bytové jednotky;

- vinou nikoli na straně žalovaného nedošlo k uzavření kupní smlouvy (podané žaloby na určení vlastnického práva, insolvenční návrh dlužníka);

- nedošlo k porušení žádných sjednaných povinností na straně žalovaného;

- z časového harmonogramu jednoznačně vyplývá, že na straně žalovaného nedošlo k žádnému prodlení (na straně žalovaného nebylo možné očekávat události, které na straně dlužníka nastaly krátce po vydání kolaudačního rozhodnutí a to až do rozhodnutí o konkursu);

- v průběhu insolvenčního řízení mělo původně dojít k doplacení kupní ceny a uzavření kupní smlouvy, přičemž žalovaný byl připraven takto na pokyn původní insolvenční správkyně učinit;

- šikanózním postupem žalobce došlo k využití § 253 odst. 2 insolvenčního zákona, když odmítl plnění ze smlouvy, ačkoli s žalovaným komunikoval a žádal od něj podklady týkající se úhrady kupní ceny a plnění dle budoucí smlouvy, to vše v situaci, kdy nezaplacená část kupní ceny činila jen 3,4 %;

- ochrana zájmu věřitele byla postupem žalobce upřednostněna před zájmy žalovaného (tj. legitimní očekávání nabytí jednotky, nedotknutelnost obydlí a rodinné domácnosti, princip právní jistoty a předvídatelnosti ve smluvních vztazích) a byla mu způsobena značně vyšší škoda než v případě, kdyby došlo k převodu jednotky na žalovaného;

- nemůže dojít k zásadnímu poškození nezajištěných věřitelů (mezi které by patřil i žalovaný) v případě převodu bytové jednotky na žalovaného, neboť by po takovém převodu byli nezajištění věřitelé uspokojeni z cca 26,58 %, čili pouze o 7,4 % méně než v případě, kdy by kupní smlouva s žalovaným uzavřena nebyla (nedošlo by k vyklizení);

- došlo k pokojnému užívání jednotky minimálně v letech 2011-2014.

Na projednanou věc tak − pokračuje dovolatel – „analogicky skutkově“ dopadají závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 26 Cdo 2151/2015, a to tím spíše, že právem chráněný zájem v případě vyklizení bytové jednotky je vyšší než u jednotky nebytové.

Dovolávaje se závěrů formulovaných v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. II. ÚS 1355/13, dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení, nebo aby toto rozhodnutí změnil a žalobu zamítl.

Žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, respektive jako nedůvodné zamítl.

Současně připomíná, že v poměrech dané věci odvolací soud právě s poukazem na závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2151/2015 zrušil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, přičemž následně se soudy obou stupňů rozhodnými skutečnostmi zabývaly a došly ke správnému závěru, podle něhož žalobce „nejednal v rozporu s dobrými mravy“.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. a to k řešení otázky dovolatelem otevřené, týkající se výkladu ustanovení § 253 odst. 2 insolvenčního zákona, včetně toho, zda lze považovat (v poměrech dané věci) odmítnutí plnění insolvenčním správcem za šikanózní výkon práva, v jehož důsledku by bylo lze odepřít žalobci ochranu vlastnického práva vyklizením bytové jednotky pro rozpor s dobrými mravy.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 253 insolvenčního zákona (ve znění účinném k datu prohlášení konkursu na majetek dlužníka), nebyla-li smlouva o vzájemném plnění včetně smlouvy o smlouvě budoucí v době prohlášení konkursu ještě zcela splněna ani dlužníkem ani druhým účastníkem smlouvy, insolvenční správce může smlouvu splnit místo dlužníka a žádat splnění od druhého účastníka smlouvy nebo může odmítnout plnění (odstavec 1). Jestliže se insolvenční správce do 30 dnů od prohlášení konkursu nevyjádří tak, že smlouvu splní, platí, že odmítl plnění; do té doby nemůže druhá strana od smlouvy odstoupit, není-li v ní ujednáno jinak (odstavec 2).

Podle ustanovení § 36 odst. 1 insolvenčního zákona insolvenční správce je povinen při výkonu funkce postupovat svědomitě a s odbornou péčí; je povinen vyvinout veškeré úsilí, které lze po něm spravedlivě požadovat, aby věřitelé byli uspokojeni v co nejvyšší míře. Společnému zájmu věřitelů je povinen dát při výkonu funkce přednost před zájmy vlastními i před zájmy jiných osob.

Podle ustanovení § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.

Podle ustanovení § 1040 odst. 1 o. z., kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal.

K výkladu ustanovení § 253 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona (ve znění účinném od 1. ledna 2014).

Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že jeho judikatura je jednotná v závěrech, podle nichž:

1) Smlouvou o vzájemném plnění se ve smyslu § 253 odst. 1 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. prosince 2013) se rozumí vedle tam výslovně uvedené smlouvy o smlouvě budoucí především (typově) kupní smlouva, směnná smlouva nebo smlouva o dílo (a typově jí naopak není např. darovací smlouva).

2) Právo insolvenčního správce rozhodnout se, zda splní smlouvu o vzájemném plnění, je vymezeno zákonnou patnáctidenní lhůtou počítanou od prohlášení konkursu na majetek dlužníka, po jejímž marném uplynutí nastává nevyvratitelná domněnka, že insolvenční správce od smlouvy odstupuje (§ 253 odst. 2 insolvenčního zákona v témže znění).

Srov. např. rozsudek ze dne 31. října 2014, sen. zn. 29 ICdo 20/2012, uveřejněný pod číslem 49/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 49/2015“).

3) Příkladem kupní smlouvy, která nebyla ještě v době prohlášení konkursusplněna ani úpadcem, ani druhým účastníkem smlouvy, anebo byla splněna (oběma stranami) jen částečně, je kupní smlouva, kde na straně jedné nebyla uhrazena kupní cena, a na straně druhé nebylo převedeno vlastnické právo k předmětu koupě.

Viz rozsudek ze dne 30. července 2009, sp. zn. 29 Cdo 1028/2007, uveřejněný pod číslem 105/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

4) Závazek prodávajícího z kupní smlouvy o převodu nemovitostí lze považovat za zcela splněný, jakmile prodávající převedl vlastnické právo k nemovitostem na kupujícího.

Srov. rozsudek ze dne 29. září 2009, sp. zn. 29 Cdo 2506/2007 (proti tomuto rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. III. ÚS 450/10), jakož i obdobně např. usnesení ze dne 27. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 3835/2010 (proti tomuto rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 5. prosince 2013, sp. zn. III. ÚS 2935/2013).

5) Nárok věřitele na vrácení plnění ze smlouvy o vzájemném plnění, včetně smlouvy o smlouvě budoucí, od níž insolvenční správce odstoupil, je podřaditelný pod nároky označené v § 253 odst. 4 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. prosince 2013) jako „náhrada tím způsobené škody“. Nejde o pohledávku za majetkovou podstatou, ale o pohledávku, kterou musí druhá smluvní strana (věřitel dlužníka) uplatnit přihláškou. Odstoupí-li insolvenční správce od smlouvy o vzájemném plnění včetně smlouvy o smlouvě budoucí v době, kdy již druhá smluvní strana nemůže takto vzniklou pohledávku přihlásit do insolvenčního řízení (neboť uplynula přihlašovací lhůta), může ji uplatnit přihláškou i po uplynutí této propadné lhůty, aniž by šlo o přihlášku opožděnou.

K tomu viz rozsudek ze dne 30. září 2016, sp. zn. 29 Cdo 1387/2014.

Ke shora uvedenému Nejvyšší soud dodává, že změna ustanovení § 253 odst. 1, 2 a 4 insolvenčního zákona provedená s účinností od 1. ledna 2014 zákonem č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, spočívající v prodloužení zákonné lhůty k rozhodnutí insolvenčního správce, zda smlouvu splní, v jiném následku marného uplynutí lhůty k tomuto rozhodnutí (odmítnutí plnění oproti odstoupení od smlouvy), včetně povahy nároku druhého účastníka smlouvy („náhrada tím způsobené škody“), nemá vliv ani na vymezení smlouvy o vzájemném plnění, ani na vznik (insolvenčním zákonem pojmenované) nevyvratitelné domněnky, ani na nároku druhé smluvní strany na vrácení poskytnutého (částečného) plnění ze smlouvy o vzájemném plnění (včetně toho, že takovou pohledávku musí věřitel uplatnit přihláškou.

Potud srov. též i obsah důvodové zprávy k vládnímu návrhu novely insolvenčního zákona který projednávala Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 6. volebním období (2010 - 2013) jako tisk č. 929/0 (přijaté posléze s účinností od 1. ledna 2014 jako zákon č. 294/2013 Sb.). Zvláštní část důvodové zprávy (k bodům 135 až 145) změny v § 253 odůvodňuje následovně:

„Lhůtami stanovenými k přihlášení pohledávek v § 253 odst. 4, § 254 a § 258 se vyplňuje dosavadní legislativní mezera v řešení takto vzniklých pohledávek (jež měly být přihlašovány po uplynutí obecné přihlašovací lhůty). Dalšími úpravami textu § 253 insolvenčního zákona se pak mění koncepce ukončení smluv o vzájemném plnění, když veřejná konzultace ukázala, že dosavadní řešení těchto otázek prostřednictvím institutu odstoupení, není pro praxi vhodné. Pro přílišnou krátkost se rovněž prodlužuje lhůta, ve které má být přijato rozhodnutí o odmítnutí nebo akceptaci plnění z takové smlouvy (z 15 na 30 dnů). Jakkoli veřejná konzultace ukázala, že pojem „smlouva o vzájemném plnění“ bývá (nesprávně) zaměňován se „smlouvou o vzájemně podmíněném plnění“, nebyl důvod ke změně terminologie, jež je v dotčeném ohledu terminologií v úpadkovém právu tradiční a v teorii pojmenovanou (srov. např. § 14 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, nebo článek I. § 23 zákona č. 64/1931 Sb. z. a n., kterým se vydávají řády konkursní, vyrovnací a odpůrčí a v literatuře např. již Štajgr, F.: Konkursní právo, Nakladatelství Všehrd, Praha 1947, str. 456-460).“

Dále Nejvyšší soud zdůrazňuje, že ustanovení § 253 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona z hlediska důsledků „mlčení“ (nečinnosti) insolvenčního správce nerozlišuje mezi tím, zda smlouva o vzájemném plnění nebyla k rozhodnému okamžiku zcela splněna v důsledku porušení povinnosti smluvních stran (některé z nich), popř. zda nebyla zcela splněna proto, že dosud nebyly splněny smlouvou o vzájemném plnění předvídané předpoklady pro vznik příslušné povinnosti (nebo dosud neuplynula lhůta k jejímu splnění).

Při rozhodování o tom, zda smlouvu splní místo dlužníka (§ 253 odst. 1 insolvenčního zákona) nebo zda se v tomto směru nevyjádří (§ 253 odst. 2 insolvenčního zákona), je insolvenční správce především povinen respektovat principy určené pro výkon funkce insolvenčního správce ustanovením § 36 odst. 1 insolvenčního zákona, tj. mimo jiné dát přednost společnému zájmu věřitelů před zájmy vlastními a před zájmy třetích osob, to vše proto, aby věřitelé byli uspokojeni v co nejvyšší míře.

Přitom i pro výkon práv insolvenčního správce upravených ustanovením § 253 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona zcela nepochybně platí, že nesmí jít o zjevné zneužití práva, které nepožívá právní ochrany (§ 8 o. z.).

Za stavu, kdy:

1) insolvenční soud usnesením ze dne 24. března 2014 zamítl reorganizační plán dlužníka (a prohlásil na majetek dlužníka konkurs) proto, že předložený reorganizační plán je v rozporu s insolvenčním zákonem [zejména nerespektuje zásadu upravenou v ustanovení § 5 písm. a) insolvenčního zákona, dle které žádný z účastníků nesmí být nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn], nesplňuje podmínky obsažené v ustanovení § 348 odst. 1 písm. d) a e) insolvenčního zákona, a neprošel ani testem podle ustanovení § 348 odst. 2 insolvenčního zákona [jež by nahradil jinak nutnou podmínku přijetí plánu všemi skupinami věřitelů podle ustanovení § 348 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona], neboť negarantuje rovné zacházení s věřiteli a není spravedlivý ke skupině věřitelů, která ho nepřijala, a

2) zástupce věřitelů (dopisem za dne 16. dubna 2014) vyslovil souhlas s postupem insolvenčního správce podle ustanovení § 253 odst. 2 insolvenčního zákona (tj. s odmítnutím plnění dle smlouvy o smlouvě budoucí) [viz oprávnění plynoucí z ustanovení § 58 odst. 1 a 2 písm. a) a i) insolvenčního zákona, ve spojení s ustanovením § 68 odst. 2 insolvenčního zákona],

nelze v žádném případě dovodit, že by postup insolvenčního správce podle ustanovení § 253 odst. 2 insolvenčního zákona byl zjevným zneužitím správa. Naopak, v poměrech dané věci šlo ze strany insolvenčního správce o postup souladný s ustanovením § 36 odst. 1 insolvenčního zákona.

K posouzení výkonu práva realizovaného žalobou na vyklizení z hlediska dobrých mravů a případného zneužití práva.

V tomto směru Nejvyšší soud především připomíná závěry obsažené v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2014, uveřejněném pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 15/2015“).

Z nich zejména plyne, že:

a) V případě neoprávněného zásahu do vlastnického práva užíváním nemovitosti (její části) bez právního důvodu odpovídá žalobě o vydání věci dle § 126 odst. 1 obč. zák. (reivindikační žalobě) žaloba o vyklizení nemovitosti (její části).

b) Dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. shodně např. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1997, pod číslem 62).

c) Za výkon práva v rozporu s dobrými mravy lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2000, pod číslem 126).

d) Z toho, že argumentem rozporu s dobrými mravy má být odepřen výkon práva, vyplývá, že odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními, a že musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují − v konkrétním případě − závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. května 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněného pod číslem 16/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

e) Při posouzení, zda argumentem rozporu s dobrými mravy má být odepřen výkon práva, musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje ten, kdo má povinnost nemovitost vyklidit, tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se vyklizení domáhá. Oněmi rozhodnými okolnostmi jsou pak ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho práva podmínila či odložila (srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 69/96 a obdobně též rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněný pod číslem 36/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek − dále jen „R 36/1996“).

f) Na základě ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nelze (prostřednictvím argumentu, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy) konstituovat právo, které jinak z pozitivní právní úpravy nevyplývá, nýbrž lze jen omezit stávající právo (srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 69/96 a nález Ústavního soudu ze dne 20. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 190/94, uveřejněný pod číslem 87/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky).

g) Skutečnost, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k bydlení) je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, se podle okolností daného případu projeví buď určením delší než zákonné lhůty k vyklizení (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), vázáním vyklizení na poskytnutí přístřeší či jiného druhu bytové náhrady, nebo i zamítnutím žaloby (pro tentokrát) [viz stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod číslem 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].

Jakkoli výše citované závěry Nejvyšší soud přijal při výkladu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., lze je – pokud jde o zneužití práva – přiměřeně aplikovat i na rozhodování podle § 8 o. z. (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2019, sp. zn. 26 Cdo 3382/2017, včetně judikatury zmíněné v jeho důvodech). Pochybnosti nejsou ani o tom, že ochrana vlastnického práva, upravená v ustanovení § 1040 odst. 1 o. z., je založená na stejných principech jako tomu bylo v ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák.; i v tomto směru i nadále vycházet z dosavadní judikatury (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2019, sp. zn. 22 Cdo 1722/2018). Viz též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2018, sp. zn. 29 Cdo 4470/2015, ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 30. září 2019, sp. zn. III. ÚS 2766/18.

Dále Nejvyšší soud v R 15/2015 zdůraznil, že „skutečnost, kdo se vyklizení domáhá (kdo je žalobcem), je obecně vzato jednou ze zásadních právních skutečností ovlivňujících možnost aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. na příslušný spor“. V insolvenčních poměrech založených účinky prohlášení konkursu na majetek žalobce [mezi něž patří i to, že oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, jakož i výkon práv a plnění povinností, které přísluší dlužníku, pokud souvisí s majetkovou podstatou, přechází na insolvenčního správce − srov. § 229 odst. 3 písm. c) a § 246 odst. 1 insolvenčního zákona] platí závěr zformulovaný v předchozím odstavci tím více, že insolvenční správce je osobou reprezentující (též) společný zájem věřitelů. Při úvaze, zda ve vztahu k insolvenčnímu správci lze pro jednání (insolvenčního) dlužníka odepřít právo na vyklizení nemovitosti, musí soud přihlédnout i k tomu, zda to lze spravedlivě žádat též s přihlédnutím ke společnému zájmu věřitelů (insolvenčního) dlužníka.

Za stavu, kdy v poměrech dané věci žalovaný nezaplatil zcela kupní cenu (viz smlouva o smlouvě budoucí), nemohl mít ani legitimní očekávání, že se stane vlastníkem bytové jednotky. To platí tím spíše, že dovolateli nic nebránilo, aby doplatil zbývající část kupní ceny (v rozsahu 3,4 % z její celkové výše) do rozhodnutí insolvenčního soudu o zamítnutí reorganizačního plánu dlužníka a řešení jeho úpadku konkursem, a to bez ohledu na skutečnost, že mu dlužník nepředložil smlouvou o smlouvě budoucí předpokládané kolaudační rozhodnutí s doložkou právní moci, o jehož existenci musel dovolatel vědět.

Na (ne)existenci legitimního očekávání dovolatele nemohla mít vliv ani skutečnost, že mu dlužník umožnil, aby bytovou jednotku „užíval“; ostatně závěr soudů obou stupňů, podle něhož dovolateli nesvědčí žádný právní titul k užívání bytové jednotky, nebyl dovoláním zpochybněn. Výhrada dovolatele ohledně pokojného užívání jednotky „minimálně v letech 2011 až 2014“ je rovněž nepřípadná, když insolvenční řízení ohledně majetku dlužníka bylo zahájeno již v červenci 2011 a již od tohoto data si musel být dovolatel vědom toho, jaké důsledky může mít insolvenční řízení na práva a povinnosti stran (dosud zcela nesplněné) smlouvy o smlouvě budoucí. Rozpor se závěry obsaženými v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1355/13 tak zjevně dán není.

Vzhledem ke shora uvedenému je zjevně neopodstatněná i námitka „nedotknutelnosti obydlí a rodinné domácnosti“ a investic do bytové jednotky.

K tíži dlužníka (respektive žalobce) pak nelze přičítat ani „časovou prodlevu“ v procesu plnění smlouvy o smlouvě budoucí, která byla způsobena jednak žalobou na určení vlastnického práva podanou společností R (šlo o skutečnost, kterou dlužník nemohl ovlivnit), jednak podáním dlužnického insolvenčního návrhu (potud dlužník plnil povinnost založenou ustanovením § 98 insolvenčního zákona).

Ze shora uvedených důvodů tak Nejvyšší soud neshledal šikanózním (zjevně zneužívajícím právo) a odporujícím dobrým mravům ani postup žalobce (insolvenčního správce dlužníka), který odmítl plnění podle ustanovení § 253 odst. 2 insolvenčního zákona, ani právní posouzení věci odvolacím soudem ústící v závěr o povinnosti žalovaného vyklidit bytovou jednotku.

Na uvedeném závěru není způsobilá nic změnit ani úvaha dovolatele o míře uspokojení nezajištěných věřitelů.

Jelikož se žalovanému prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z obsahu spisu se nepodávají ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží Nejvyšší soud z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovolání žalovaného zamítl jako nedůvodné [§ 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.].

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného Nejvyšší soud zamítl a žalovanému vznikla povinnost hradit žalobci účelně vynaložené náklady dovolacího řízení.

Ty sestávají z mimosoudní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 26. června 2018), která podle ustanovení § 7 bodu 4, § 9 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném k datu podání vyjádření, činí 1.500,- Kč, z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.); celkem činí 2.178,- Kč.

K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Konečně Nejvyšší soud dodává, že neshledal důvod pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2016, sp. zn. 29 Cdo 556/2014, včetně judikatury zmíněné v jeho důvodech.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 29. 1. 2020

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu