29 Cdo 1971/2017Usnesení NS ze dne 30.04.2019

29 Cdo 1971/2017-267

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobkyně SOV - trading spol. s r. o., se sídlem v Opavě, Pekařská 2806/73, PSČ 746 01, identifikační číslo osoby 60776196, zastoupené JUDr. Radimem Vicherkem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Masná 1493/8, PSČ 702 00, proti žalované BRANO a. s., se sídlem v Hradci nad Moravicí, Opavská 1000, PSČ 747 41, identifikační číslo osoby 45193363, zastoupené JUDr. Tomášem Hulvou, MBA, LL.M., advokátem, se sídlem v Opavě, náměstí Republiky 2/1, PSČ 746 01, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 Cm 349/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. listopadu 2016, č. j. 4 Cmo 159/2016-211, takto:

I. Řízení o „dovolání“ proti směnečnému platebnímu rozkazu Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. dubna 2015, č. j. 3 Cm 349/2014-52, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. února 2016, č. j. 3 Cm 349/2014-164, se zastavuje.

II. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. listopadu 2016, č. j. 4 Cmo 159/2016-211, se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ostravě směnečným platebním rozkazem ze dne 30. dubna 2015, č. j. 3 Cm 349/2014-52, uložil žalované zaplatit žalobkyni směnečný peníz ve výši 4.027.000 Kč s 6% úrokem od 2. října 2013 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 13.423 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 277.223,50 Kč.

Rozsudkem ze dne 11. února 2016, č. j. 3 Cm 349/2014-164, soud prvního stupně k námitkám žalované ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti (výrok I.) a uložil žalované zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů námitkového řízení částku 240.427 Kč (výrok II.).

Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalované se prostřednictvím včas uplatněných námitek správnost vydaného směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo, když vznesené námitky jsou zčásti nedůvodné, zčásti je pak žalovaná neprokázala. K jednotlivým námitkám žalované přitom (zejména) uzavřel, že:

1/ Námitku „falešnosti“ směnky, jejíhož zaplacení se žalobkyně v dané věci domáhá (jde o směnku vlastní vystavenou žalovanou dne 10. května 2011 na řad žalobkyně, znějící na směnečný peníz 9.236.000 Kč, se splatností 1. října 2013 – dále též jen „sporná směnka“), vzala žalovaná po podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu zpět.

2/ Sporná směnka obsahuje formálně platný podpis výstavce a není neplatná jen proto, že ji za výstavce podepsal (s uvedením údaje, že tak činí na základě plné moci) A. M. (dále též jen „A. M.“). Ani namítané překročení jednatelského oprávnění označeného zástupce totiž nemůže mít na platnost směnky žádný vliv.

3/ Opodstatněnou není ani námitka nedostatku pasivní věcné legitimace žalované, vycházející z tvrzeného nedostatku zmocnění A. M. k podpisu sporné směnky za žalovanou. V řízení totiž bylo prokázáno, že A. M. podepsal spornou směnku za žalovanou na základě plné moci udělené mu žalovanou dne 6. září 2010. Z jejího obsahu je přitom zřejmé, že šlo o všeobecnou plnou moc opravňující zmocněnce (A. M.) ke všem právním úkonům, tedy rovněž k podpisu sporné směnky. Potud soud prvního stupně odkázal rovněž na závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 29. dubna 2008, sp. zn. 29 Cdo 1453/2007. Tvrzení žalované, že plná moc byla koncipována jen jako procesní plná moc, pak zjevně neodpovídá jazykovému vyjádření rozsahu zmocněncova oprávnění uvedenému v plné moci.

4/ Žalovaná by ostatně v poměrech dané věci byla ze směnky zavázána i tehdy, překročil-li by A. M. při podpisu sporné směnky své oprávnění vyplývající z udělené plné moci. Z ustanovení § 33 odst. 1 zákona č. 40/1940 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013, pro věc rozhodném (dále jen „obč. zák.“), totiž vyplývá, že neoznámí-li zmocnitel druhé straně bez zbytečného odkladu (poté, co se o překročení oprávnění dozvěděl) svůj nesouhlas s jednáním zmocněnce, platí, že překročení schválil. Žalovaná se přitom o vystavení sporné směnky dozvěděla již na přelomu let 2011/2012 (podpis směnky A. M. měl být dokonce jedním z hlavních důvodů, pro který byl ukončen pracovní poměr A. M.), nejpozději se pak žalovaná musela o sporné směnce dozvědět z výzvy žalobkyně k úhradě dlužné částky, doručené jí dne 24. září 2013. Jestliže žalovaná vyjádřila své výhrady k podpisu směnky A. M. až v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, je zřejmé, že tak neučinila ve lhůtě bez zbytečného odkladu a nastala nevyvratitelná domněnka, že překročení (došlo-li k němu vůbec) bylo schváleno.

5/ Námitka neexistence směnkou zajištěné pohledávky rovněž není důvodná. Sporná směnka měla podle ujednání účastníků zajišťovat případné pohledávky vzniklé na základě dohody o narovnání uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou dne 22. dubna 2011. Podmínkou platnosti takové dohody přitom není existence původního (narovnávaného) právního vztahu mezi účastníky dohody; dohoda o narovnání je samostatným zavazovacím důvodem vzniku závazku. Výhrady žalované k platnosti (existenci) narovnávaných závazků jsou proto právně bezvýznamné.

6/ Námitka, podle níž „nikdy nedošlo k řádnému uzavření dohody o narovnání“, nebyla řádně odůvodněna, když žalovaná ve včas podaných námitkách neuvedla konkrétní okolnosti, na jejichž základě by bylo možné na „neuzavření“ dohody o narovnání usuzovat. Bez těchto tvrzení není námitka „neuzavření dohody o narovnání“ projednatelná. Žalovaná sice může v průběhu námitkového řízení svá skutková tvrzení doplňovat, může se tak ovšem stát vždy jen v rámci původně vznesené konkrétní a určité námitky.

7/ Provedenými důkazy ostatně nebyla tato námitka (odůvodněná v průběhu námitkového řízení tvrzením žalované, že dohoda o narovnání, kterou jménem žalované podepsal předseda jejího představenstva, nebyla po podpisu jednatele žalobkyně vrácena zpět žalované) ani prokázána. Dokazováním zjištěné skutečnosti totiž nepostačovaly k přijetí závěru, že žalobkyní podepsaná dohoda o narovnání se nedostala zpět do dispozice žalované, a to obzvláště za situace, kdy žalobkyně i žalovaná dle této dohody postupovaly (žalobkyně vzala zpět žaloby v probíhajících sporech dotčených dohodou o narovnání a žalovaná poté zaplatila žalobkyni v období od 2. června 2011 do 18. února 2013 celkem 5.209.000 Kč).

8/ Neurčitou je rovněž námitka „neoprávněnosti vyplnění směnky“, založená na tvrzení, že do směnky byl dodatečně dopsán údaj o datu její splatnosti, k čemuž by žalobkyně byla oprávněna jen tehdy, jestliže by šlo o blankosměnku, k níž by byla také uzavřena dohoda o vyplňovacím právu; žalované přitom není známo, že by taková dohoda existovala. Podle soudu prvního stupně je taková námitka neprojednatelná, když žalovaná „netvrdí jednoznačně, zda byla či nebyla vystavena blankosměnka“.

Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a uložil žalované nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 92.079 Kč (druhý výrok).

Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými zjištěními, jež na základě provedeného dokazování učinil soud prvního stupně, a ve shodě s ním rovněž uzavřel, že žalovaná se vznesenými námitkami povinnosti uložené jí směnečným platebním rozkazem neubránila.

Úvahy, na jejichž základě soud prvního stupně rozhodl o ponechání směnečného platebního rozkazu v platnosti, odvolací soud korigoval jen potud, že plnou moc udělenou žalovanou dne 6. září 2010 neměl (oproti soudu prvního stupně) za postačující k podpisu sporné směnky zmocněncem (podle přesvědčení odvolacího soudu je dle ustanovení čl. III. § 3 odst. 2 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového, k podpisu směnky zmocněncem zapotřebí speciální plné moci). Současně odvolací soud přisvědčil argumentaci žalované, podle níž je z obsahu plné moci zřejmé, že zmocnění směřovalo pouze „k procesnímu zastoupení žalované a v té souvislosti k úkonům upravujícím sporné nároky, nikoli k přejímání zcela nových závazků“. Jinak měl však závěry soudu prvního stupně za přiléhavé.

Podle odvolacího soudu především nemůže být pochyb o tom, že žalovanou váže podpis zmocněnce na sporné směnce, neboť svůj nesouhlas s překročením jednatelského oprávnění neoznámila žalobkyni bez zbytečného odkladu poté, co se o překročení dověděla. Podle ustanovení § 33 odst. 2 obč. zák. tak platí, že překročení oprávnění A. M. vyplývající z plné moci schválila.

Odvolací soud přitakal rovněž závěrům soudu prvního stupně ohledně posouzení námitky neexistence směnkou zajištěného dluhu. Potud zdůraznil, že důkazní břemeno ohledně vznesené námitky (včetně tvrzení, že dohoda o narovnání nebyla vůbec uzavřena) tížilo žalovanou.

Proti rozsudku odvolacího soudu a výslovně též proti rozsudku soudu prvního stupně a proti vydanému směnečnému platebnímu rozkazu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, popř. které by měly být dovolacím soudem posouzeny jinak. Dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud všechna napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Řízení o „dovolání“ proti rozsudku soudu prvního stupně, jakož i proti vydanému směnečnému platebnímu rozkazu, Nejvyšší soud zastavil podle § 104 odst. 1 o. s. ř. z důvodu nedostatku funkční příslušnosti soudu k jeho projednání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2000, sp. zn. 20 Cdo 2068/98, a ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněná pod čísly 10/2001 a 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

Učinil tak proto, že dovolatelka mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.

Dovolatelka má dovolání za přípustné především pro řešení (v dovolání blíže specifikovaných) otázek souvisejících se závazností podpisu sporné směnky zmocněncem A. M. a posouzením případných důsledků překročení oprávnění plynoucího z plné moci udělené A. M. jako zmocněnci dne 6. září 2010.

Potud je však napadené rozhodnutí (co do závěru, že žalovaná je ze směnky jako její výstavce zavázána) souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, z níž plyne, že:

1/ Účastníci směnečných úkonů mohou být zastoupeni, a to včetně zastoupení na základě plné moci; přitom plná moc musí být podle čl. III. § 3 odst. 2 písemná. Zmocnění k zastupování ve směnečných věcech pak není institutem výslovně směnečně právním a jeho úprava se řídí obecnými ustanoveními o zastupování na základě plné moci (ustanovení § 31 a násl. obč. zák.). K tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sp. zn. 29 Cdo 3180/2011, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2013, pod číslem 47.

2/ Jednáním zmocněnce vznikají práva a povinnosti zmocniteli tehdy, jestliže zmocněnec jednal v mezích oprávnění zmocnitele zastupovat, jakož i v případě, že zmocněnec překročil své oprávnění z plné moci, neoznámil-li zmocnitel druhé straně bez zbytečného odkladu svůj nesouhlas s jednáním zmocněnce. Za situace, kdy zmocněnec překročil své oprávnění jednat za zmocnitele nebo kdy osoba jednala za jiného bez plné moci, je z tohoto jednání zavázán zmocnitel (ten, za koho bylo jednáno), jen jestliže právní úkon bez zbytečného odkladu schválil. Důsledkem překročení zmocnění na základě plné moci, popř. jednání bez plné moci, tedy není neplatnost dotčeného právního úkonu, nýbrž pouze to, že zmocnitel, popřípadě ten, za něhož jednala třetí osoba bez plné moci, je učiněným právním úkonem vázán jen za podmínek stanovených v § 33 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2007, sp. zn. 29 Odo 1635/2005, uveřejněný pod číslem 49/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2017, sp. zn. 21 Cdo 2494/2016, uveřejněný pod číslem 148/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 148/2018“).

3/ Překročením oprávnění vyplývajícího z plné moci bude každá odchylka od uděleného oprávnění pro zmocněnce, která není odůvodněna účelem pověření nebo okolnostmi jeho provádění (konání), výjimečně též nesprávné provádění (realizace) zmocnění. Naproti tomu, jednal-li zmocněnec zcela jinak, než jak zněl příkaz (zmocnění, plná moc), pak příkaz (pověření) nebyl splněn a jednání samo o sobě je bez vztahu k pověření zmocnitele, tedy jednatelstvím bez příkazu (srov. opět R 148/2018).

4/ Překročí-li zmocněnec své oprávnění plynoucí z plné moci, je zmocnitel vázán právními účinky tohoto překročení jen tehdy, jestliže překročení dodatečně schválil (tzv. ratihabice). Toto dodatečné schválení pak znamená, že vznikají stejné právní účinky, jako kdyby byl právní úkon již původně učiněn zmocněncem v rozsahu jeho oprávnění jednat. Jestliže však zmocnitel neoznámil osobě, se kterou zmocněnec jednal, svůj nesouhlas bez zbytečného odkladu, poté co se o překročení oprávnění dozvěděl, nastává nevyvratitelná právní domněnka, že překročení schválil. Jinými slovy řečeno, zmocnitel je vázán jednáním zmocněnce, který překročil oprávnění vyplývající z plné moci, nejen tehdy, jestliže překročení oprávnění vyplývající z plné moci výslovně schválil, ale i tehdy, jestliže svůj nesouhlas s jednáním zmocněnce neoznámil druhé straně bez zbytečného odkladu po tom, co se o překročení oprávnění z plné moci dozvěděl. Srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2010, sp. zn. 33 Cdo 4080/2008.

Promítnuto do poměrů projednávané věci výše řečené znamená, že i kdyby A. M. podpisem sporné směnky za žalovanou vskutku, jak dovozuje odvolací soud, překročil oprávnění vyplývající z plné moci udělené mu žalovanou dne 6. září 2010, nebylo by v posuzovaném případě stejně možné uzavřít, že žalovaná není ze sporné směnky zavázána. Jestliže totiž žalovaná neoznámila žalobkyni bez zbytečného odkladu poté, co se o podpisu sporné směnky zmocněncem dozvěděla, svůj nesouhlas s překročením oprávnění, uplatnila se nevyvratitelná právní domněnka, že žalovaná překročení schválila (§ 33 odst. 1 obč. zák.).

Přitom ani Nejvyšší soud nemá žádných pochyb o tom, že A. M. při podpisu sporné směnky, která měla sloužit k zajištění případných pohledávek vzniklých na základě uzavřené dohody o narovnání, nejednal za žalovanou jako nezmocněný jednatel (srov. v této souvislosti obsah plné moci ze dne 6. září 2010, jež vylučuje úvahy o tom, že A. M. jednal jako zmocněnec „zcela jinak, než jak znělo zmocnění“), případně že již na základě obsahu udělené plné moci (v ní uvedeného rozsahu uděleného zmocnění) muselo být žalobkyni zřejmé, že zmocněnec své zástupčí oprávnění zjevně překračuje. S ohledem na dobu, která uplynula od okamžiku, kdy se žalovaná dozvěděla o vystavení sporné směnky, pak nelze rozumně uvažovat ani o tom, že nesouhlas s překročením oprávnění, projevený až v námitkách podaných proti vydanému směnečnému platebnímu rozkazu, by žalovaná učinila ve lhůtě „bez zbytečného odkladu“. Pochybovat konečně nelze ani o tom, že vyslovení nesouhlasu s překročením oprávnění vyplývajícího z plné moci nebylo podmíněno detailní znalostí obsahu vystavené směnky (jak dovozoval dovolatel).

Přípustnost dovolání pak nezakládají ani další dovolatelkou předestírané otázky.

Námitkou, že soud prvního stupně nebyl v projednávané věci „procesně oprávněn“ vydat směnečný platební rozkaz, dovolatelka ve skutečnosti uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (namítá vadu řízení), jinak řečeno, neotevírá jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo a jež by splňovala předpoklady přípustnosti dovolání vymezené ustanovením § 237 o. s. ř.

Přiléhavý (a judikatuře Nejvyššího soudu plně odpovídající) je pak rovněž závěr, podle kterého důkazní břemeno ohledně kauzálních námitek (tj. námitek majících původ v mimosměnečných vztazích účastníků) tíží směnečného dlužníka. K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. března 1999, sp. zn. 32 Cdo 2383/98 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 1999, pod číslem 84), k jehož závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil v celé řadě svých rozhodnutí (za mnohé srov. např. rozsudek ze dne 30. října 2002, sp. zn. 29 Odo 314/2001, uveřejněný pod číslem 62/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V usnesení ze dne 21. října 2009, sp. zn. 29 Cdo 285/2008, Nejvyšší soud rovněž vysvětlil, že ve prospěch opačného názoru nelze argumentovat ani částí starší judikatury a v ní (ojediněle) formulovaným závěrem, podle kterého „je na žalobci, aby dokázal, že případ zajištění nastal a že je oprávněn žádati zaplacení směnky“ (k tomu srov. např. rozhodnutí ze dne 6. června 1898, č. 4596, uveřejněné ve Sbírce směnečně právních rozhodnutí bývalého rakouského nejvyššího soudu, uspořádané F. Czelechowskym, č. 775). Uvedený závěr totiž nebyl bez výhrad sdílen ani v době vydání tohoto rozhodnutí (srov. opačná rozhodnutí uveřejněná tamtéž pod č. 610 a 425) a jako nesprávný byl následně odmítnut také v judikatuře Nejvyššího soudu ČSR, která – ve shodě s názory zastávanými soudobou judikaturou – vycházela z toho, že „je věcí žalovaného směnečného dlužníka, aby vznesl námitky a podal důkaz o tom, že nenastal případ směnečného zajištění z krycích směnek a že zažalovaná směnečná pohledávka buď vůbec nebo v zažalované výši neexistuje“ (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. ledna 1942, sp. zn. Rv II 469/41, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí nejvyšších stolic soudních Čs. republiky, kterou uspořádal Dr. F. Vážný, pod číslem 18.172).

Konečně (pro úplnost) Nejvyšší soud poznamenává, že odvolací soud (oproti mínění dovolatelky) výslovně nezpochybnil ani závěr soudu prvního stupně o tom, že námitka založená na tvrzení, že „nikdy nedošlo k řádnému uzavření dohody o narovnání“, není řádně odůvodněná a je tudíž neprojednatelná. Uvedený závěr má přitom za správný rovněž Nejvyšší soud (k otázce projednatelnosti námitek srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2008, sp. zn. 29 Odo 1799/2006, a ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 2031/2011, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. 29 Cdo 2988/2007, uveřejněného pod číslem 101/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, uveřejněného pod číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být podle ustanovení § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. odůvodněn.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 4. 2019

JUDr. Jiří Zavázal

předseda senátu