29 Cdo 1353/2013Usnesení NS ze dne 30.04.2015

29 Cdo 1353/2013

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce A. B., zastoupeného JUDr. Jiřím Miketou, advokátem, se sídlem v Ostravě – Slezské Ostravě, Jaklovecká 1249/18, PSČ 710 00, proti žalovanému Ing. Pavlu Bednaříkovi, jako správci konkursní podstaty úpadce Moravia Banka, a. s. v likvidaci, identifikační číslo osoby 45192855, zastoupenému Mgr. Denisou Belošovičovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě – Slezské Ostravě, Bohumínská 788/61, PSČ 710 00, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 9 Cm 18/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. prosince 2012, č. j. 10 Cmo 14/2012-74, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 4. dubna 2012, č. j. 9 Cm 18/2010-50, Krajský soud v Ostravě rozhodl o žalobě, kterou se žalobce (A. B.) domáhal vůči žalovanému (správci konkursní podstaty úpadce Moravia Banky, a. s. v likvidaci) určení pravosti pohledávky ve výši 2 603 778,20 Kč tak, že v části určení pohledávky žalobce za úpadcem ve výši 97 645 Kč řízení zastavil (bod I. výroku), určil, že žalobce má za úpadcem pohledávku ve výši 2 506 133,20 Kč z titulu náhrady škody vzniklé neoprávněným čerpáním prostředků z účtu č. 0-1105298-119 vedeného u úpadce na základě smlouvy o účtu č. 503 ze dne 5. března 1993 (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku).

K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 18. prosince 2012, č. j. 10 Cmo 14/2012-74, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud vyšel z toho, že:

1/ Dne 5. března 1993 uzavřel žalobce s pozdějším úpadcem smlouvu o zřízení a vedení běžného účtu. Dne 17. srpna 1993 pozdější úpadce vyplatil z účtu žalobce na základě předložených příkazů k převodu, na nichž se nacházel zfalšovaný podpis žalobce, částku 1 395 993,55 Kč na cizí účet, z něhož byly následně neznámou osobou vybrány v hotovosti finanční prostředky v celkové výši 1 250 000 Kč.

2/ Dne 14. prosince 1993 podal žalobce proti pozdějšímu úpadci u Krajského obchodního soudu v Ostravě žalobu na zaplacení částky 1 250 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady vzniklé škody. Krajský obchodní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 31. října 1996, č. j. 9 Cm 1083/93-32, žalobě vyhověl. K odvolání pozdějšího úpadce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 14. září 1999, č. j. 4 Cmo 92/97-75, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Rozsudek odvolacího soudu byl právnímu zástupci žalobce řádně doručen až dne 22. prosince 1999.

3/ Dne 8. prosince 1999 Krajský obchodní soud v Ostravě prohlásil konkurs na majetek úpadce.

4/ Žalobce si do konkursního řízení dne 11. února 2000 přihlásil pohledávku za úpadcem v celkové výši ve výši 2 603 778,20 Kč, sestávající z jistiny ve výši 1 250 000 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 256 133,20 Kč a náhrady nákladů řízení ve výši 97 645 Kč.

5/ Žalovaný na přezkumném jednání dne 9. listopadu 2010 pohledávku žalobce v celém rozsahu popřel.

Na tomto základě odvolací soud nejprve s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2001, sp. zn. 32 Cdo 1726/98, uveřejněný pod číslem 76/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 76/2002“), který je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – dostupný též na webových stránkách Nejvyššího soudu, uvedl, že pohledávka žalobce byla popřena pouze co do pravosti. Žalovaný totiž při přezkumném jednání popřel celou přihlášenou jistinu i celý přihlášený kapitalizovaný úrok z důvodu, že škoda nebyla žalobci způsobena úpadcem a že úpadce proto není za škodu odpovědný. Soud prvního stupně se proto správně zabýval pouze základem nároku a nikoli jeho výší.

Podle odvolacího soudu jde v posuzované věci o objektivní odpovědnost úpadce za škodu dle ustanovení § 373 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), když odpovědnost na principu zavinění sjednána nebyla. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 29 Cdo 1622/2009, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2011, pod číslem 11, měl za prokázaný vznik škody ve výši 1 250 000 Kč snížením pohledávky na běžném účtu žalobce. Shodně se soudem prvního stupně měl dále za to, že úpadce porušil povinnost vyplývající ze smlouvy o běžném účtu uzavřenou dle ustanovení § 708 a násl. obch. zák., jelikož došlo k neoprávněnému odepsání finančních prostředků z běžného účtu žalobce, když příkazy k úhradě byly vystaveny někým, kdo k tomu nebyl oprávněn. Úpadce tak porušil povinnost zakotvenou v ustanovení § 37 odst. 1 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách (dále jen „zákon o bankách“). Žalovaný pak v řízení ani přes poučení odvolacího soudu dle ustanovení § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neoznačil důkazy k prokázání svého tvrzení, že úpadce při převzetí příkazů k úhradě ze dne 17. srpna 1993 totožnost osoby podávající příkazy k úhradě ověřoval. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2004, sp. zn. 29 Cdo 2700/2000, odvolací soud uzavřel, že mezi vznikem škody a těmito povinnostmi úpadce je příčinná souvislost, neboť pokud by úpadce ověřil totožnost osoby podávající příkaz k úhradě, musel by zjistit, že příkazy nebyly podány oprávněnou osobou.

S odkazem na stejné rozhodnutí Nejvyššího soudu pak odvolací soud neshledal naplnění liberačních důvodů dle ustanovení § 374 obch. zák., když škoda způsobená majiteli účtu v důsledku napodobení nebo zfalšování podpisu osoby oprávněné disponovat s prostředky na účtu, je škodou předvídatelnou, protože v bankovní praxi běžně v minulosti docházelo k podvodům nejčastěji právě v podobě falzifikace či napodobování podpisového vzoru a každá opatrná banka by s tím měla počítat. Dále též proto, že bylo povinností banky zajistit bezpečné nakládání s peněžními prostředky při obchodech nad 100 000 Kč. Ujednání smluvních podmínek, podle něhož banka neodpovídá za škody způsobené napodobením podpisu, měl odvolací soud za neplatné pro rozpor s kogentním ustanovením § 386 obch. zák.

Ani odvolací soud neměl žalobcovu pohledávku za promlčenou. K námitce žalovaného uvedl, že ke stavění běhu čtyřleté promlčecí doby (§ 397 obch. zák.) došlo podáním žaloby u tehdejšího Krajského obchodního soudu v Ostravě dne 14. prosince 1993, když předmětné řízení nebylo dosud pravomocně skončeno a běh promlčecí doby je stále zastaven, protože prohlášením konkursu na majetek úpadce došlo v souladu s ustanovením § 14 odst. 1 písm. c/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), k přerušení řízení. Dále uvedl, že žalobce si podal přihlášku své pohledávky do konkursu v roce 2000, tj. před uplynutím desetileté promlčecí doby dle ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák., přičemž podle věty druhé tohoto ustanovení nelze námitku promlčení uplatnit v řízení, jež bylo zahájeno před uplynutím této lhůty. Z ustanovení § 20 odst. 8 ZKV pak podle odvolacího soudu vyplývá, že pro běh lhůt pro promlčení je významné, kdy byla podána přihláška pohledávky do konkursního řízení, nikoli to, kdy byla podána incidenční žaloba.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního i hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu „nebyly vyřešeny a vyřešené právní otázky mají být odvolacím soudem vyřešeny jinak“. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud předesílá, že zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem) byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (ustanovení § 433 bod I. a § 434), s přihlédnutím k ustanovení § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Dovolání proti potvrzujícímu výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zástavní význam. Důvod založit přípustnost dovolání podle označeného ustanovení však Nejvyšší soud nemá, a proto jej odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné.

V posouzení otázky, kdy je při přezkumném jednání popřena vedle pravosti i výše přezkoumávané pohledávky, je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s níže označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.

Již v bodě XXXI. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 52/1998“) avR 76/2002 Nejvyšší soud formuloval závěr, podle něhož popření pohledávky přihlášené do konkursu je procesním úkonem, pro nějž (při absenci výslovné úpravy v ZKV) přiměřeně platí ustanovení § 41 odst. 2 o. s. ř. a co do obsahových náležitostí úkonu ustanovení § 42 odst. 4 o. s. ř. Popírá-li konkursní věřitel nebo správce konkursní podstaty výši pohledávky nebo její pořadí, musí uvést, jak vysoká je podle něj přihlášená pohledávka, popř. jaké pořadí má pohledávka v konkursu mít; jinak popření pohledávky nemůže vyvolat zamýšlené procesní účinky. Popřít pravost, výši nebo pořadí pohledávky lze i eventuálním procesním úkonem. Popření pravosti pohledávky umožňuje soudu ve sporu o určení pravosti pohledávky zkoumat pouze základ nároku, nikoli již jeho výši nebo pořadí. Pro závěr o tom, zda byla popřena nejen pravost, nýbrž i výše, případně pořadí pohledávky, je určující obsah popření (jeho důvodu) v podobě zachycené v protokolu o přezkumném jednání nebo v seznamu přihlášených pohledávek, který tvoří součást tohoto protokolu.

Tyto závěry pak byly rozvedeny v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 1206/2009, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2012, pod číslem 54, a ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 4704/2010, uveřejněném pod číslem 81/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém byla současně i vyřešena dovolatelem předestřená otázka možnosti posuzování výše úroků z prodlení v případě, kdy byla popřena pouze pravost pohledávky.

S těmito závěry je přitom právní posouzení věci odvolacím soudem v souladu, když z popěrného úkonu žalovaného vyplývá, že popřel celou přihlášenou pohledávku (jistinu i úrok z prodlení), „jen“ proto, že žalobci nevzniklo právo na náhradu škody.

Výkladem ustanovení § 20 odst. 8 ZKV a § 408 odst. 1 obch. zák. se Nejvyšší soud zabýval především v rozsudku ze dne 29. listopadu 2006, sp. zn. 29 Odo 1453/2005, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2007, pod číslem 41, v rozsudku ze dne 25. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 884/2011 a v rozsudku velkého senátu svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 4091/2010, uveřejněného pod číslem 21/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

V označených rozhodnutích Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil tyto závěry:

Právním úkonem, který se považuje podle předpisu upravujícího soudní řízení za jeho zahájení nebo za uplatnění práva v již zahájeném řízení, kterým se ve smyslu ustanovení § 402 obch. zák. staví běh promlčecí doby, je podle § 20 odst. 8 ZKV i přihláška věřitelovy pohledávky v konkursu vedeném na majetek dlužníka (úpadce).

Ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák. upravuje maximální délku promlčecí doby (deset let ode dne, kdy počala poprvé běžet), a to aniž by s tím, že před jejím uplynutím byla pohledávka uplatněna v soudním nebo rozhodčím řízení, spojovalo jakékoliv následky pro její běh. Pro případ, že řízení ohledně takové pohledávky bylo zahájeno před uplynutím této doby, "zakazuje" v tomto řízení uplatnit námitku promlčení.

Uzavřel-li odvolací soud k otázce vznesené námitky promlčení, že v daném případě žalobce uplatnil v konkursním řízení vůči úpadci včas (před uplynutím) promlčecí doby přihláškou svou pohledávku, pročež vůči němu nelze v tomto konkursním řízení (ani v daném incidenčním sporu) úspěšně vznést námitku promlčení, což vyplývá z ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák., je jeho právní posouzení věci v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Důvod připustit dovolání proto Nejvyšší soud nemá ani k zodpovězení této otázky.

Rovněž v posouzení odpovědnosti banky za škodu způsobenou majiteli účtu za neoprávněné snížení jeho pohledávky ze smlouvy o běžném účtu odpovídají závěry soudů obou soudů rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Soudy potud přiléhavě odkázaly na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2700/2000, v němž Nejvyšší soud vyložil dovolatelem zpochybňované otázky (včetně výkladu ustanovení § 37 zákona o bankách) v souladu s tím, jak věc posoudil v této věci odvolací soud. Důvod odchýlit se od závěrů tam formulovaných Nejvyšší soud neshledává ani v nyní projednávané věci.

Dovolací námitkou, podle níž odvolací soud věc projednal a rozhodl o ní, přestože takovému postupu bránila překážka litispendence a překážka věci rozsouzené (s ohledem na soudní řízení vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 9 Cm 1083/93), dovolatel z obsahového hlediska uplatňuje tzv. zmatečnostní vadu řízení podle ustanovení § 229 odst. 2 písm. b/ o. s. ř., která však není způsobilým dovolacím důvodem (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a pro jejíž posouzení přípustnost dovolání založit nelze (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a § 25a ZKV. Dovolání žalovaného bylo odmítnuto, avšak ustanovení § 25a ZKV neumožňuje přiznat žalobci vůči žalovanému správci konkursní podstaty právo na náhradu nákladů řízení.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. dubna 2015

Mgr. Milan Polášek

předseda senátu