29 Cdo 119/2018Rozsudek NS ze dne 30.01.2020

29 Cdo 119/2018-476

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce Great Tea Garden s. r. o., se sídlem v Praze 7, Veletržní 590/43, PSČ 170 00, identifikační číslo osoby 27248267, zastoupeného Mgr. Pavlem Říčkou, advokátem, se sídlem v Praze 10, Litevská 1174/8, PSČ 100 00, proti žalované R. C., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Zdeňkou Maršíkovou Nocarovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem v Praze 1, V Jirchářích 148/4, PSČ 110 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 119/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. března 2015, č. j. 5 Cmo 530/2014-376, ve znění usnesení ze dne 6. března 2015, č. j. 5 Cmo 530/2014-384, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. března 2015, č. j. 5 Cmo 530/2014-376, ve znění usnesení ze dne 6. března 2015, č. j. 5 Cmo 530/2014-384, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 29. října 2008, č. j. 60 Sm 387/2008-13, uložil žalované zaplatit žalobci směnečný peníz ve výši 495.147 Kč s 6% úrokem od 9. května 2008 do zaplacení a směnečnou odměnu ve výši 1.455 Kč, dále směnečný peníz ve výši 630.092 Kč s 6% úrokem od 9. května 2008 do zaplacení a směnečnou odměnu ve výši 1.890 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 105.640 Kč.

Rozsudkem ze dne 4. dubna 2013, č. j. 47 Cm 119/2009-279, soud prvního stupně ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti (výrok I.) a rozhodl o nákladech námitkového řízení (výrok II.).

Vrchní soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž byl směnečný platební rozkaz ponechán v platnosti ve výrocích o věci samé (první výrok); ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že výrok směnečného platebního rozkazu o nákladech řízení se zrušuje (druhý výrok). Dále rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně (třetí výrok) a o náhradě nákladů odvolacího řízení (čtvrtý výrok).

Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle kterého se žalované prostřednictvím včas uplatněných námitek správnost vydaného směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo.

K jednotlivým námitkám žalované přitom (zejména) uzavřel, že:

1) Sporné směnky, jejichž zaplacení se žalobce v dané věci domáhá (jde o dvě směnky vlastní vystavené žalovanou dne 28. dubna 2008 ve prospěch žalobce, se splatností dne 8. května 2008, z nichž první zní na směnečný peníz 495.147 Kč a druhá na směnečný peníz 630.092 Kč), byly původně vystaveny jako blankosměnky, přičemž podle ujednání účastníků měly zajišťovat jakékoliv pohledávky žalobce vzniklé na základě franchisingových smluv uzavřených mezi žalobcem (jako poskytovatelem) a žalovanou (jako nabyvatelem) dne 2. prosince 2006 a 4. ledna 2007.

2) Jestliže žalovaná namítala, že žalobce doplnil blankosměnky neoprávněně (v rozporu s ujednáním účastníků), neboť žalovaná neměla vůči žalobci žádné nesplněné závazky vyplývající z uzavřených franchisingových smluv (případně tyto závazky neodpovídají požadovaným částkám), bylo na žalované, aby tvrzené skutečnosti rovněž prokázala; žalující strana v tomto směru nemá ani povinnost tvrzení, ani povinnost důkazní. Důkazní břemeno ohledně namítaného zániku směnkami zajištěných pohledávek přitom žalovaná neunesla.

3) Mezi pohledávky, jež byly na základě ujednání účastníků zajištěny spornými směnkami, nepochybně patří (vedle nároku na zaplacení ceny zboží, jež žalobce podle uzavřených franchisingových smluv žalované dodal, a nároku na smluvní pokutu za opožděnou úhradu těchto dodávek) rovněž úplata za užívání nebytových prostor (jakož i s tím související platby za spotřebované energie), které žalobce v dohodnutém místě přenechal žalované za účelem provozování sjednané franchisy.

4) Jakkoli „původní“ námitky (rozuměj námitky podané v soudem určené třídenní lhůtě běžící od doručení směnečného platebního rozkazu) neobsahovaly žádné výhrady ohledně výše sjednaných smluvních pokut za prodlení s úhradou ceny dodaného zboží, bylo přesto nezbytné se otázkou (ne)přiměřenosti smluvních pokut – se zřetelem k závěrům, jež formuloval Ústavní soud ve svých nálezech ze dne 16. října 2012, sp. zn. Pl. ÚS 16/12 (vyhlášeném ve Sbírce zákonů pod číslem 369/2012), a ze dne 14. ledna 2013, sp. zn. IV. ÚS 376/2011 (uveřejněném pod číslem 12/2013 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) – v projednávané věci zabývat (námitku týkající se ujednání o smluvních pokutách žalovaná uplatnila „na prvním regulérním jednání svolaném k projednání námitek … dne 2. února 2012“). Podle odvolacího soudu však ani tato námitka důvodná není, když v posuzovaném případě nelze sjednané smluvní pokuty považovat za nepřiměřené a nejsou tak dány ani důvody pro jejich snížení podle ustanovení § 301 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.

Odvolacímu soudu především vytýká, že se (stejně jako soud prvního stupně) vůbec nezabýval aplikací ustanovení § 301 obch. zák. a pouze konstatoval, že k moderaci smluvní pokuty není důvod. Podle názoru dovolatelky je sjednaná smluvní pokuta nepřiměřeně vysoká a soud by ji měl postupem podle ustanovení § 301 obch. zák. snížit.

Dovolatelka nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že sporné směnky zajišťovaly také pohledávku žalobce za údajné užívání nebytových prostor a spotřebu energií. V této souvislosti zdůrazňuje, že mezi účastníky nebyla uzavřena žádná (platná) smlouva o užívání předmětných nebytových prostor, žalobci proto mohla v tomto rozsahu vzniknout pouze pohledávka z titulu bezdůvodného obohacení, jež však nebyla zajištěna spornými směnkami a nemohla být tudíž ani vyplněna jako součást směnečné sumy do vystavených blankosměnek.

Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud nejprve dovolání žalované odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. usnesením ze dne 29. června 2017, sp. zn. 29 Cdo 2112/2015, uzavíraje, že dovolatelka mu nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.

Ústavní soud nálezem ze dne 19. prosince 2017, sp. zn. III. ÚS 3127/17, k ústavní stížnosti žalované výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu zrušil. Přitom uzavřel, že žalovaná v podaném dovolání vymezila právní otázku, na jejímž vyřešení závisí rozhodnutí odvolacího soudu, a to „zda žalobce byl (a to na základě čl. II smluv o udělení vyplňovacího práva k blankosměnce) oprávněn zahrnout do směnečné sumy také svou pohledávku z titulu úplaty za užívání přenechaných nebytových prostor a platby s tím související“, když „žádná podnájemní smlouva v požadované písemné formě uzavřena nebyla, s tím, že v čl. 1.4 franchisingových smluv jde jen o budoucí příslib možného podnájmu, … a „smluvní strany si písemně nesjednaly výši úplaty za podnájem, a není v ní obsaženo ani ujednání o výši úhrady za plnění poskytovaná v souvislosti s užíváním nebytového prostoru, ač … jde o základní náležitosti smlouvy o podnájmu“. Tato otázka „nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena“.

Ústavní soud naopak nijak nezpochybnil závěr Nejvyššího soudu, podle něhož žalovaná ve včasných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu nevznesla žádné výhrady k (ne)přiměřenosti sjednaných (a spornými směnkami zajištěných) smluvních pokut a způsobem odpovídajícím ustanovení § 175 odst. 1 a 4 o. s. ř. tak neučinila ani do skončení prvního jednání, jež se ve věci konalo, pročež lze mít dovoláním uplatněné výhrady k právnímu posouzení věci odvolacím soudem (co do závěru, že sjednaná výše smluvních pokut není nepřiměřená a nejsou tak naplněny ani předpoklady k postupu soudu podle ustanovení § 301 obch. zák.) za objektivně nezpůsobilé zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí (jde o výhrady pro výsledek dovolacího řízení právně bezcenné). K tomu srov. bod 28 citovaného nálezu.

Se zřetelem k výše uvedenému shledává Nejvyšší soud dovolání žalované přípustným podle ustanovení § 237 o. s. ř., když v řešení dovolatelkou předestřené právní otázky (týkající se oprávnění žalobce zahrnout při vyplňování blankosměnek do směnečné sumy také úplatu za užívání nebytových prostor a platby s tím související) je napadené rozhodnutí v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Žalovaná proti povinnosti uložené směnečným platebním rozkazem brojila (mimo jiné) námitkou, že vystavené blankosměnky byly vyplněny v rozporu s dohodou o udělení vyplňovacího oprávnění, když žalobce při doplnění údaje směnečné sumy do celkové částky zahrnul také „nájem a poplatky ve výši 363.507 Kč, které byly účtovány bez existence podnájemní smlouvy“.

Odvolací soud vzal za prokázanou dohodu žalobce a žalované, že franchisa bude provozovaná v tam označených prostorách, a to buď na základě práva nájmu žalobce, který umožní jejich užívání žalované, nebo na základě práva nájmu žalované, pokud si žalovaná nájem sama zajistí a žalobce to doloží (bod 1.4 franchisingových smluv). Franchisingové smlouvy tedy připouštěly alternativně dvě možnosti, a odvolací soud se dále zabýval otázkou, zda žalobce následně umožnil žalované užívání nebytových prostor, nebo zda si žalovaná jejich užívání zajistila sama (u třetí osoby).

Na základě provedeného dokazování pak odvolací soud uzavřel, že žalovaná si sama užívání potřebných prostor nezajistila a tudíž se „uplatnilo … ujednání, že jí potřebné prostory podpronajme žalobce.“ K tomu odvolací soud dodal, že v tomto postupu „není důvod vidět cokoliv neplatného. Zejména není nutné, aby takové ujednání mělo povahu samostatné listiny, když písemnost formy je v tomto případě zachována“.

S takto formulovaným závěrem odvolacího soudu však nelze bez dalšího souhlasit.

Nájem a podnájem nebytových prostor byl v rozhodné době upraven zákonem č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“). K tomu srov. též § 720 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále též jen „obč. zák.“).

Smlouva o nájmu (podnájmu) nebytového prostoru je dvoustranným právním úkonem, o němž zákon – pod sankcí neplatnosti ve smyslu § 40 odst. 1 obč. zák. – stanoví, že musí mít písemnou formu (srov. § 46 odst. 1 obč. zák. a § 3 a § 6 odst. 1 zákona č. 116/1990 Sb.).

Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 29. listopadu 2007, sp. zn. 29 Odo 965/2006, uveřejněném pod číslem 92/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že písemná forma právního úkonu předpokládá existenci dvou náležitostí, a to písemnosti a podpisu. Písemnost spočívá v tom, že projev vůle (právní úkon) jednajícího subjektu zahrnuje všechny podstatné náležitosti zachycené v písemném textu listiny (právně významný je pouze ten projev vůle jednajícího, který je vyjádřen v písemném textu; proto eventuální záměry jednajícího v písemném textu nevyjádřené jsou právně bezvýznamné). Písemný projev musí být zároveň podepsán, tj. je platný až po podpisu jednající osoby (viz Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M., a kol.: Občanský zákoník. Komentář. 8. vydání, C. H. Beck, Praha 2003, str. 206).

Podle § 3 zákona č. 116/1990 Sb. musí nájemní smlouva obsahovat předmět a účel nájmu, výši nájemného a úhrady za plnění poskytovaná v souvislosti s užíváním nebytového prostoru nebo způsob jejich určení, a nejde-li o nájem na dobu neurčitou, dobu, na kterou se nájem uzavírá (věta druhá). Jde-li o nájem sjednaný k účelu podnikání, musí nájemní smlouva obsahovat také údaj o předmětu podnikání v provozovně umístěné v pronajatém nebytovém prostoru (věta třetí).

Judikatura (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2009, sp. zn. 30 Cdo 1364/2007) přitom dospěla k závěru, že podnájemní vztah (ve smyslu § 6 odst. 1 zákona č. 116/1990 Sb.) je v podstatě zvláštním případem nájemního vztahu, na jehož základě nájemce přenechává jinému – podnájemci své nájemní právo k nebytovému prostoru (jeho části), vyznačuje se však vůči nájemnímu vztahu akcesoritou, jinak řečeno, je na nájemním (hlavním) vztahu závislý, a to co do svého vzniku, obsahu i trvání. Proto i při sjednávání smlouvy o podnájmu nebytových prostor ve smyslu ustanovení § 6 zákona č. 116/1990 Sb. je nutné mít na zřeteli nejen všechna pravidla týkající se sjednávání smluv obecně, nýbrž též pravidla pro sjednávání smluv o nájmu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. května 2005, sp. zn. 28 Cdo 575/2005).

Skutková zjištění odvolacího soudu však neumožňují přijmout závěr, že mezi žalobcem a žalovanou byla takováto smlouva (tedy písemná smlouva obsahující všechny citované náležitosti) uzavřena, když franchisingové smlouvy – jak poukazuje dovolatelka – sjednání výše podnájemného a úhrad za plnění poskytovaná v souvislosti s užíváním nebytových prostor neobsahovaly, a ani z výsledků provedeného dokazování nelze usuzovat na to, že by smluvní strany (později) případně uzavřely „jinou“ podnájemní smlouvu, na jejímž základě bylo (pod)nájemné účtováno.

Právní posouzení odvolacím soudem, vycházející ze závěru, že v projednávané věci účastníci platně uzavřeli smlouvu o podnájmu nebytových prostor, tak není správné.

Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 1. 2020

JUDr. Jiří Zavázal

předseda senátu