28 Cdo 816/2019Rozsudek NS ze dne 10.04.2019

28 Cdo 816/2019-146

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti – děkanství Chotěboř, se sídlem v Chotěboři, Trčků z Lípy 61, identifikační číslo osoby: 15060535, zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, za účasti: Lesy České republiky, s. p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, identifikační číslo osoby: 42196451, o vydání nemovitosti – o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 90/2016, o dovolání účastníka řízení proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2018, č. j. 4 Co 180/2017 - 111, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2018, č. j. 4 Co 180/2017 - 111, se ruší a věc se vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 6. 2017, č. j. 16 C 90/2016 - 83, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vydání pozemku parc. XY v katastrálním území XY – dále „předmětný pozemek“ (výrok I.), a žalobkyni uložil povinnost nahradit dalšímu účastníkovi řízení náklady řízení ve výši 3.826,- Kč (výrok II.).

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně je osobou oprávněnou podle ustanovení § 3 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu č. 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“), jejíž majetek se stal předmětem majetkové křivdy ve smyslu ustanovení § 5 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Mezi účastníky bylo sporné, zda se v případě předmětného pozemku uplatní výluka z vydání nemovité věci podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Na předmětném pozemku se totiž nachází stavba stožáru základnové stanice veřejné komunikační sítě ve vlastnictví jiné osoby než státu nebo oprávněné osoby, jež je se zemí spojena pevnými základy a jež byla povolena jako stavba dočasná na dobu třiceti let. Vzhledem k tomu, že ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. hovoří o stavbě, aniž by vymezilo jakýkoliv parametr týkající se jejího trvání [na rozdíl od ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 229/1991 Sb.“), výslovně zakotvujícího možnost pozemek vydat, nachází-li se na něm jen dočasná stavba], soud prvního stupně uzavřel, že předmětný pozemek žalobkyni nelze vydat.

Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 1. 11. 2018, č. j. 4 Co 180/2017 - 111, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žalobkyni vydává předmětný pozemek, a tím se nahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Kraj Vysočina ze dne 2. 6. 2016, č. j. SPU 286378/2016/520100/Krška (výrok I.). Dále rozhodl o povinnosti účastníka řízení nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 16.456,- Kč (výrok II.) a náklady odvolacího řízení ve výši 9.385,24 Kč (výrok III.). Rovněž účastníkovi řízení uložil povinnost zaplatit České republice na účet Krajského soudu v Hradci Králové soudní poplatek částkou 5.000,- Kč (výrok IV.).

Odvolací soud vyšel z týchž skutkových zjištění, jež vzal za prokázaná i soud prvního stupně. Konstatoval však, že úmyslem zákonodárce nebylo upravit výlukové důvody pro nevydání pozemku – s ohledem na dobu existence stavby na něm umístěné – v zákoně č. 428/2012 Sb. a v zákoně č. 229/1991 Sb. odlišně. Teleologickým a komparativním výkladem proto dospěl k závěru, že dočasná stavba nebrání vydání zemědělského pozemku v režimu zákona č. 428/2012 Sb. Odvolací soud akcentoval i důvodovou zprávu k ustanovení § 8 zákona č. 428/2012 Sb., podle níž se nevydávají zastavěné pozemky, jejichž vydání neumožnily ani předchozí restituční právní předpisy, jakož i skutečnost, že nebylo platně rozhodnuto o dočasném odnětí funkce lesa předmětného pozemku v celé jeho výměře, pročež rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě vyhověl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal účastník řízení dovolání, jehož přípustnost ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (reprezentované v dovolání blíže specifikovanými rozhodnutími) při řešení otázky naplnění zákonné výluky zastavěnosti podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. a dále při řešení otázky pojmu stavba v občanskoprávním smyslu. Předně poukazoval na nepřiměřenou a nesprávnou aplikaci závěrů formulovaných v souvislosti s obdobně konstruovaným ustanovením § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., neboť z aplikace výluky zakotvené v ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. nejsou vyloučeny stavby povolené jako dočasné. Na rozdíl od mínění odvolacího soudu má za to, že pro posouzení naplnění podmínek zákonné výluky zastavěnosti dle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. je rozhodující stavebně-technické provedení stavby, neboť v judikatuře dovolacího soudu je vyjádřen názor o způsobilosti stavby relativně trvalého charakteru (což je stavba spojená se zemí pevným základem) vytvořit překážku naturální restituce. Dle názoru dovolatele předmětná stavba základnové stanice představuje samostatnou věc, kterou nelze bez nežádoucích obtíží přemístit z pozemku, na němž se nachází, na jiné místo. Domnívá se, že odvolací soud postupoval nesprávně, jestliže vlastním výkladem doplnil či nahradil text zákonného ustanovení a mechanicky aplikoval judikatorní závěry vztahující se k zákonu č. 229/1991 Sb. na jiný restituční předpis. Posouzení věci odvolacím soudem podle dovolatele neobstojí také proto, že zmíněný soud přehlédl jednak veřejný zájem na nevydání předmětného pozemku, a dále nevzal v úvahu fakt, že základnová stanice tvoří vzájemně provázaný funkční celek s dalšími nemovitostmi. Účastník řízení navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 1. 11. 2018 (srov. čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) oprávněnou osobou (účastníkem řízení), za niž jedná osoba s vysokoškolským právnickým vzděláním [§ 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a splňuje náležitosti vyplývající z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., tj. dovolatel vymezil některý ze zákonných předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) a uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání účastníka řízení je z hlediska důvodu přípustnosti dovolání, spočívajícího v odchýlení se odvolacího soudu od rozhodovací praxe soudu dovolacího, přípustné pro posuzování otázky, zda jsou splněny podmínky, pro něž by bylo možno považovat předmětný pozemek za zastavěný ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., a pozemek nárokovaný v restitučním řízení by tak nebylo možné vydat osobě oprávněné podle ustanovení § 3 zákona č. 428/2012 Sb.

Dovolacímu přezkumu nepodléhá skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, jenž byl aprobován soudem odvolacím, neboť s účinností od 1. 1. 2013 je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Závěry dovolacího soudu o tom, zda důvod dovolání byl naplněn, tak musí být založeny na skutkových zjištěních učiněných v nalézacím řízení.

Zmatečnosti [§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.] ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán vymezený dovolací důvod, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek vymezených dovoláním.

O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. věc nelze vydat v případě, že se jedná o zastavěný pozemek; za zastavěný pozemek se považuje část pozemku, která byla poté, kdy se stala předmětem majetkové křivdy v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5, zastavěna stavbou nebo částí stavby schopnou samostatného užívání, byla-li stavba zřízena v souladu se stavebním zákonem a je užívána, a dále část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k užívání stavby; za zastavěný pozemek se rovněž považuje část pozemku zastavěná stavbou, která je ve vlastnictví jiné osoby než je stát nebo oprávněná osoba, a dále část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k užívání stavby.

Podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. pozemek nelze vydat v případě, že byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, nebo dočasnou, nebo jednoduchou, nebo drobnou anebo stavbu umístěnou pod povrchem země. Za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24. červnem 1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby. Zahájením stavby se rozumí datum skutečného zahájení stavby, zapsané do stavebního deníku a oznámené stavebnímu úřadu, pokud byla stavba zahájena do dvou let od vydání stavebního povolení.

Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dovodila, že při aplikaci ustanovení zakládajícího překážku vydání věci oprávněné osobě podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. je možné přiměřeně zohledňovat i některé závěry vyslovené při výkladu obdobně konstruovaného ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4343/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2245/2018 – zmíněná rozhodnutí, stejně jako dále uvedená rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz). Stejný názor zastává i odborná literatura (srovnej Jäger, P., Choholáč, A. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2015; Kříž, J., Valeš, V. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck. 2013, s. 196 a násl.). Je třeba ovšem zdůraznit, že veškeré závěry učiněné v poměrech zákona č. 229/1991 Sb. nejsou bezezbytku přenositelné do poměrů založených jinými restitučními předpisy a nelze je aplikovat mechanicky, což platí i pro poměry založené (o jedenadvacet let později přijatým) zákonem č. 428/2012 Sb., navíc jsou-li i dle judikatury k výkladu tohoto právního předpisu aplikovatelné toliko „některé závěry“, jejichž zohlednění má být „přiměřené“ (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2697/2018).

Judikatura současně dovodila, že ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. se zásadně týká zastavěného pozemku (jeho takto dotčené části), přičemž za stavbu se pro účely tohoto ustanovení považuje stavba v občanskoprávním smyslu, kterou je výsledek stavební činnosti, pokud je tento výsledek samostatnou věcí v právním smyslu, tedy způsobilý předmět občanskoprávních vztahů (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5587/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 907/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 6081/2017). Při řešení otázky, zda je pozemek zastavěn stavbou vylučující jeho restituci, je proto nezbytné vždy zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností dle občanskoprávních předpisů, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů (např. koupě a prodeje, nájmu apod.), a také k jejímu stavebnímu provedení. Závěr, zda je konkrétní stavba samostatnou věcí naplňující tak důvody restituční výluky, je věcí posouzení těchto kritérií soudy, a to vždy ve vazbě na učiněná skutková zjištění. Posouzení toho, zda stavební úpravy pozemku jsou samostatným objektem právních vztahů (a zakládají tak důvody restitučních výluk) nebo součástí předmětného pozemku, záleží tedy na individuálním posouzení každé konkrétní věci a je tu široký prostor pro uvážení soudu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3851/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4378/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 835/2012).

Co do posouzení povahy stavby jeví se vhodným připomenout též závěry prezentované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 267/96, uveřejněném pod číslem 23/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve vztahu k obdobnému ustanovení § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů, podle nichž „stavbou, kterou má na zřeteli toto ustanovení, lze rozumět pouze takovou stavbu, kterou nelze bez nežádoucích obtíží, spočívajících zejména v neúměrných nákladech, technické náročnosti, v nebezpečí nadměrného poškození nebo znehodnocení, přemístit z pozemku, na němž stojí, na jiné místo, tedy stavbu relativně trvalého charakteru“ (k tomu dále srovnej např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1681/99, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4560/2014).

Spatřuje-li odvolací soud východisko pro řešení nyní projednávaného sporu v zákoně č. 229/1991 Sb., je jeho teze - se zřetelem k výše vylíčenému - nesprávná, neboť relevantní ustanovení obou zákonů [tj. ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. a ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb.] se obsahově významně liší. K opačnému závěru nelze dospět ani za pomoci zásady výkladu restitučních předpisů in favorem restitutionis, neboť soudy nejsou zmocněny k tomu, aby modifikovaly relevantní právní úpravu aplikací ustanovení (či jejich částí) z jiných restitučních předpisů (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4835/2016). Ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. neobsahuje pojem dočasnost staveb, a proto z dosahu tohoto výlukového ustanovení nejsou vyloučeny v zásadě ani stavby dočasné, jež jsou ve smyslu výše naznačených judikatorních závěrů stavbami relativně trvalého charakteru.

Pokud odvolací soud odůvodňuje své rozhodnutí též s ohledem na plánovanou dobu existence dané stavby či zemědělským charakterem předmětného pozemku, je v těchto směrech jeho argumentace nepřípadná. Za irelevantní pro posouzení trvalosti charakteru stavby je totiž ve světle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1262/2001, nutno označit stavební rozhodnutí, kolaudační rozhodnutí, případně rozhodnutí o dočasném odnětí pozemků určených k plnění funkcí lesa. Obdobně nelze na dočasný, nikoliv trvalý charakter stavby pro účely restitučních zákonů usuzovat ani z doby trvání občanskoprávního titulu k umístění stavby na pozemku (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 162/2007), když uplynutím této doby nedochází bez dalšího k odstranění stavby na pozemku a předmětný pozemek se tedy nestává nezastavěným, jelikož vlastník pozemku sice má právo domáhat se odstranění takové stavby, nicméně tohoto práva využít nemusí, a může se s vlastníkem stavby dohodnout jinak.

Z výše uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem, pokud jde o uplatnění výluky z naturální restituce pozemků ve smyslu ustanovením § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. (zda je předmětný pozemek zastavěn stavbou v občanskoprávním smyslu, a to stavbou relativně trvalého charakteru), je nesprávné. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci byl tak v uvedeném rozsahu účastníkem uplatněn právem.

Naproti tomu nelze přisvědčit dovolatelem vznesené námitce o absenci posouzení předmětné stavby základnové stanice jakožto vzájemně provázaného funkčního celku s vedlejšími stavbami ani výtce o nezohlednění veřejného zájmu na nevydání předmětného pozemku, neboť na řešení těchto aspektů rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).

Protože rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním posouzení věci, a je tím naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a protože dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2, věta první, o. s. ř.).

V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. 4. 2019

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.

předseda senátu