28 Cdo 67/2020Rozsudek NS ze dne 22.07.2020

28 Cdo 67/2020-665

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně XAVEROV trade, a. s., se sídlem v Praze 4, Lopatecká 223/13, identifikační číslo osoby: 27242731, zastoupené JUDr. Radkem Jonášem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 10, U Roháčových kasáren 1555/10, proti žalovaným 1) Státnímu statku hl. m. Prahy „v likvidaci“, se sídlem v Praze 5, Holečkova 8, identifikační číslo osoby: 00064092, zastoupenému JUDr. Jaroslavem Nejtkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Jeremenkova 763/88, 2) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 52 C 416/2016, o dovolání žalované 2) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. srpna 2019, č. j. 58 Co 199/2019-631, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. srpna 2019, č. j. 58 Co 199/2019-631, se, vyjma výroku I., ruší; současně se ruší rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. listopadu 2018, č. j. 52 C 416/2016-592, a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 9 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 11. 2018, č. j. 52 C 416/2016-592, určil, že žalobkyně je vlastníkem pozemků parc. č. 4572/1 a parc. č. 4573/1, obou v katastrálním území Horní Počernice – dále „předmětné pozemky“ (výrok I.), tutéž žalobu vůči žalovanému 1) zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.).

Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně (toliko proti výrokům II. a III.) a žalované 2) rozsudkem ze dne 15. 8. 2019, č. j. 58 Co 199/2019-631, odmítl odvolání žalované 2) proti výroku II., kterým bylo rozhodnuto o věci samé ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1), a proti výroku III. o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1) (výrok I.), dále rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky III. a IV.).

Žalobkyně se podanou žalobou domáhala určení vlastnického práva k předmětným pozemkům, a to z důvodu duplicitního zápisu vlastnictví v katastru nemovitostí, v němž je jako vlastník předmětných pozemků uvedena nejen žalobkyně, ale též Česká republika, s právem hospodaření pro žalovaného 1). Odvolací soud – ve shodě se soudem prvního stupně – dovodil, že vlastníkem předmětných pozemků je žalobkyně, neboť právo hospodaření k těmto pozemkům svědčilo i jejím právním předchůdcům.

Jako správné odvolací soud aproboval i právní posouzení věci, jež vedlo soud prvního stupně k závěru, že žalovaný 1) není pasivně legitimován v tomto sporu o vydání předmětných pozemků. Žalovaný 1), byť je v katastru nemovitostí stále zapsán jako osoba, které svědčí právo hospodaření s předmětnými pozemky ve vlastnictví státu, ve skutečnosti není oprávněn s tímto majetkem hospodařit. Tento stav platí již ode dne 1. 1. 2001, kdy vstoupil v účinnost zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (dále „zákon č. 219/2000 Sb.“), jež v ustanovení § 57 odst. 5 vyslovil zánik práva hospodaření k věcem ve vlastnictví státu vykonávaného státními organizacemi uvedenými v odstavci 1 tohoto ustanovení (dosavadní státní podniky a státní rozpočtové a příspěvkové organizace, u nichž byla funkce zakladatele a pravomoc tyto organizace zřizovat, řídit a zrušovat přenesena podle zvláštních právních předpisů na příslušná zastupitelstva obcí a které ke dni účinnosti tohoto zákona dosud nezanikly). Na uvedeném závěru podle soudů nižších stupňů ničeho nemění ani ustanovení § 55b zákona č. 219/2000 Sb., včleněné do zákona novelou provedenou zákonem č. 51/2016 Sb., kterým se mění zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále „zákon č. 51/2016 Sb.“), jež dle svého znění, krom jiného, vylučuje z dosahu ustanovení § 57 zákona č. 219/2000 Sb. ty státní podniky, u nichž byla funkce zakladatele přenesena na zastupitelstva příslušných obcí, které vstoupily do likvidace před 1. 1. 2001. K argumentaci tímto ustanovením soudy nižších stupňů uvedly, že zmíněná novela zákona č. 219/2000 Sb. (jež vstoupila v účinnost dnem 1. 3. 2016) nemůže mít zpětnou časovou působnost, připomínajíce, že k jejímu přijetí došlo až poté, co právo hospodaření žalovaného 1) zaniklo podle dosavadních právních předpisů. Jako nerelevantní pak soudy odmítly i výkladové stanovisko Ministerstva financí k aplikovaným ustanovením zákona č. 219/2000 Sb.

Proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu brojí žalovaná 2) dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky hmotného práva, která byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu sice vyřešena, nicméně dovolacím soudem má být posouzena jinak. Za nesprávné považuje posouzení odvolacího soudu, že žalovaný 1) pozbyl právo hospodaření k předmětným pozemkům ke dni 1. 1. 2001 podle ustanovení § 57 odst. 5 zákona č. 219/2000 Sb. Namítá, že ustanovení § 57 zákona č. 219/2000 Sb. nedopadá na státní podniky, které byly zrušeny již před účinností zákona č. 219/2000 Sb. [žalovaný 1) vstoupil do likvidace dne 18. 2. 1998]. Svoji úvahu odůvodňuje tím, že ustanovení § 57 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb. ukládá obcím, na které byla přenesena funkce zakladatele státního podniku, takový podnik zrušit, což je však nemožné, byl-li státní podnik zrušen již před účinností tohoto zákona. Dodává, že ztrátou práva hospodaření podle ustanovení § 57 odst. 5 zákona č. 219/2000 Sb. by bylo narušeno i legitimní očekávání věřitelů v již započatém procesu likvidace státního podniku. Dovolací soud sice již opakovaně dospěl k závěru (zejména v rozsudku ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5387/2007, posléze pak i v usnesení ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 26 Cdo 5255/2014 -označená rozhodnutí jsou, stejně jako dále uvedená rozhodnutí dovolacího soudu, přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), že ustanovení § 57 zákona č. 219/2000 Sb. dopadá i na žalovaného 1), nicméně dovolatelka uvedenou konkluzi považuje za nesprávnou ve vztahu k těm státním podnikům, které byly zrušeny a vstoupily do likvidace před účinností zákona č. 219/2000 Sb.

Důvod pro odlišné posouzení této otázky spatřuje dovolatelka také ve skutečnosti, že zákonem č. 51/2016 Sb. zákonodárce vložil do zákona č. 219/2000 Sb. ustanovení § 55b, podle něhož se ustanovení § 57 téhož zákona nevztahuje na státní podniky, které vstoupily do likvidace před 1. 1. 2001; nejde zde přitom o zpětnou působnost právního předpisu, jelikož odkazovaným ustanovením zákonodárce toliko reagoval na právní a faktický stav existující v době přijetí novely (tedy že ustanovení § 57 se nevztahuje na podniky zrušené před účinností zákona č. 219/2000 Sb.). Domnívá se, že zmíněná část ustanovení § 55b zákona č. 219/2000 Sb. má pouze deklaratorní charakter, ovšem s jednoznačným interpretačním dopadem ve vztahu k ustanovení § 57 zákona č. 219/2000 Sb., a tudíž by zpětná účinnost ve vztahu k této části ustanovení postrádala smysl. Také z důvodové zprávy k zákonu č. 51/2016 Sb. je zřejmé, že podle záměru zákonodárce ustanovení § 57 zákona č. 219/2000 Sb. na státní podniky zrušené před jeho účinností nedopadalo. Tato interpretace je podpořena i skutečností, že likvidátoři těchto státních podniků prováděli a nadále provádějí likvidaci, přičemž jejich postupy a právní jednání nebyly nikým (ani soudy či kontrolními orgány) zpochybňovány. Podle dovolatelky je tak žalovaný 1) ve sporu pasivně věcně legitimován, neboť do likvidace vstoupil před 1. 1. 2001, pročež na něj nedopadají účinky ustanovení § 57 zákona č. 219/2000 Sb. Navrhla proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně k podanému dovolání uvedla, že nemá zájem se k němu vyjádřit, neboť žalovaná 2) totožnou argumentaci předestřela již v řízení před soudy nižších stupňů.

Žalovaný 1) ve vyjádření k dovolání označil napadené rozhodnutí za věcně správné, nikoli však z důvodu, že by ve věci nebyl pasivně věcně legitimován; v tomto směru se připojil k argumentaci dovolatelky, dodávaje, že právní předpisy nelze vykládat „formalisticky“.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 15. 8. 2019 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), že bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), za niž jedná pověřený zaměstnanec, jenž má vysokoškolské právnické vzdělání [§ 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a že byl uplatněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované 2) přípustné (§ 237 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je v otázce, pro niž je přípustné [zda zaniklo podle ustanovení § 57 odst. 5 zákona č. 219/2000 Sb. právo hospodaření s věcmi ve vlastnictví státu i těm státním podnikům (u nichž byla funkce zakladatele přenesena na obce), které byly zrušeny před účinností zákona č. 219/2000 Sb. a probíhala jejich likvidace], opodstatněné. Dovolatelkou předestřená otázka hmotného práva byla v obdobném kontextu již v mezidobí zodpovězena (vyřešena) rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. 31 Cdo 1050/2020, a odvolací soud se v poměrech projednávané věci při jejím řešení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlil. Aplikace nového judikatorního náhledu dovolacího soudu na dovolatelkou předestřenou otázku, kterou odvolací soud řešil v souladu se závěry dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu, od níž se shora označený rozsudek velkého senátu odklonil, je v souladu se zásadou incidentního retrospektivního působení nových judikatorních názorů, jež se prosadí v horizontálních právních vztazích (blíže k incidentní retrospektivě srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09, nebo nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3500/18). Výjimky z uvedené zásady mohou být založeny pouze specifickými okolnostmi, které založí intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání adresátů právních norem. Je na nich, aby vůči soudu argumentovali právě těmito specifiky, která výjimečnou neaplikaci nového právního názoru odůvodní. Ona výjimečnost situace nicméně nemůže spočívat pouze v tom, že v důsledku aplikace nového právního názoru došlo ke zhoršení právního postavení jedné ze stran horizontálního právního vztahu, a ani v tom, že dotčený účastník řízení na dřívější judikaturu spoléhal; zmíněné důsledky jsou totiž pojmovými znaky judikatorního odklonu (nemohou tedy pochopitelně zakládat výjimečnost situace – k tomu z literatury srovnej např. doktrinální názor Kühn, Zdeněk: Prospektivní a retrospektivní působení judikatorních změn, in: Právní rozhledy č. 6/2011, str. 191-197). Sluší se dále uvést, že jiný názor dovolacího soudu na identifikaci zákonného předpokladu přípustnosti dovolání obsaženého v ustanovení § 237 o. s. ř. nečiní dovolání vadným, a tudíž neprojednatelným (k tomu srovnej přiměřeně stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 36, jež bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb. a jež je, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, přístupné i na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz).

Dovolacímu přezkumu nepodléhá skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, jenž byl aprobován soudem odvolacím, neboť s účinností od 1. 1. 2013 je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Závěry dovolacího soudu o tom, zda důvod dovolání byl naplněn, tak musí být založeny na skutkových zjištěních učiněných v nalézacím řízení.

Zmatečnosti [§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.] ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud

u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán vymezený dovolací důvod, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek vymezených dovoláním.

O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 57 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. dosavadní státní podniky a státní rozpočtové a příspěvkové organizace, u nichž byla funkce zakladatele a pravomoc tyto organizace zřizovat, řídit a zrušovat přenesena podle zvláštních právních předpisů na příslušná zastupitelstva obcí a které ke dni účinnosti tohoto zákona dosud nezanikly, nejsou organizačními složkami podle tohoto zákona a nevztahuje se na ně ustanovení § 54 až 56.

Podle ustanovení § 57 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb. právní poměry státních podniků, na které se vztahuje odstavec 1, se řídí zvláštními právními předpisy a přiměřeně ustanovením § 20 odst. 3 zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku; část ustanovení § 20 odst. 3 týkající se zrušení státního podniku se nepoužije. Obec, na niž byla přenesena funkce zakladatele, podnik zruší s likvidací podle zvláštních právních předpisů anebo jej zruší bez likvidace; v tom případě je povinna učinit opatření o veškerém majetku podniku a jeho závazcích (odstavec 6).

Podle ustanovení § 57 odst. 5 zákona č. 219/2000 Sb. právo hospodaření k věcem ve vlastnictví státu vykonávané státními organizacemi uvedenými v odstavci 1 podle dosavadních předpisů dnem nabytí účinnosti tohoto zákona zaniká. Věci, k nimž právo hospodaření takto zaniklo, jsou majetkem podle § 10 písm. b) tohoto zákona. Pokud s těmito věcmi souvisejí závazky uvedených státních organizací, přecházejí takové závazky na stát.

Podle ustanovení § 55b zákona č. 219/2000 Sb. (ve znění zákona č. 51/2016 Sb.) likvidátoři státních podniků, které nejsou založené a nepovažují se za založené podle zákona č. 77/1997 Sb. a byly přitom zrušeny a vstoupily do likvidace, včetně těch dosavadních státních podniků, u nichž byla funkce zakladatele a pravomoc tyto organizace zřizovat, řídit a zrušovat přenesena podle zvláštních právních předpisů na zastupitelstva příslušných obcí, ale které byly zrušeny a vstoupily do likvidace před 1. lednem 2001 a ustanovení § 57 se na ně z toho důvodu nevztahuje, po vypořádání do té doby existujících odvodů do státního rozpočtu, daní, poplatků, jiných obdobných peněžitých plnění a dluhů převedou (§ 55 odst. 3) zbylý majetek, s nímž je státní podnik v likvidaci příslušný hospodařit a s nímž se nepodařilo naložit jinak a jeho existence tak brání skončení likvidace, bezúplatně Úřadu. S tímto majetkem je Úřad příslušný hospodařit v souladu s ustanovením § 9.

V rozsudku ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. 31 Cdo 1050/2020, se velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, odchýlil při řešení otázky, zaniklo-li podle § 57 odst. 5 zákona č. 219/2000 Sb. právo hospodaření s věcmi ve vlastnictví státu i těm státním podnikům (u nichž byla funkce zakladatele přenesena na obce), které byly zrušeny před účinností zákona č. 219/2000 Sb. a probíhala jejich likvidace, od právního názoru odlišného od toho, který byl vyjádřen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5387/2007, a reflektován v další rozhodovací praxi dovolacího soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 26 Cdo 5255/2014).

V citovaném rozsudku velký senát vysvětlil, že „subjekty, na které mělo dopadat ustanovení § 57 zákona č. 219/2000 Sb., měly specifické postavení, kdy se jednalo o státní podniky, státní rozpočtové a příspěvkové organizace, které spravovaly majetek ve vlastnictví státu (případně ho i zhodnocovaly), avšak byly podřazeny pod zakladatelskou, resp. zřizovatelskou, funkci jednotlivých obecních zastupitelstev.“

Uvedl dále, že „čistě gramatickým výkladem ustanovení § 57 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. by bylo lze dospět k závěru, že se dotčené ustanovení vztahuje na ty státní podniky, které ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona existovaly („dosud nezanikly“); jelikož i zrušený státní podnik, k jehož zániku (výmazu z obchodního rejstříku) dosud nedošlo, je existujícím, mělo by se dotčené ustanovení, vycházeje z doslovného znění zákona, vztahovat i na ty státní podniky, které byly ke dni účinnosti zákona č. 219/2000 Sb. v likvidaci.“ S pouhým jazykovým výkladem se ovšem nebylo možné spokojit, neboť obsah ustanovení § 57 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. vzbuzuje relevantní pochybnosti a vyžaduje tedy další interpretaci i s použitím dalších výkladových metod. Výklad logický a systematický pak korigovaly závěr podávající se toliko z gramatického výkladu, že by z dosahu citovaného ustanovení byly vyloučeny toliko státní podniky již zaniklé (na neexistující právnické osoby by se dané ustanovení tak či tak vztahovat nemohlo, aniž danou okolnost musel zákonodárce výslovně deklarovat). Uvedené standardní interpretační metody pak velký senát v rozsudku doplnil výkladem teleologickým (vycházejícím ze smyslu a účelu zákona), jenž založil na analýze důvodové zprávy k ustanovení § 57 zákona č. 219/2000 Sb. Z této zprávy dovodil, že ustanovením § 57 zákona č. 219/2000 Sb. zákonodárce reagoval na skutečnost, že i v době přijetí tohoto zákona existovaly státní podniky, u nichž funkci zakladatele vykonávaly obce, přičemž považoval za žádoucí (s ohledem na „negativa a nelogičnosti“ vyplývající z toho, že tyto organizace hospodařily s majetkem státu, avšak byly řízeny obcemi) postavení těchto subjektů „definitivně dořešit.“

Definitivní vypořádání vztahů k majetku státu ve vztahu k všem státním podnikům, u nichž byla funkce zakladatele přenesena na obce, pak bylo založeno na ustanovení § 57 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb. ukládající obcím povinnost tyto státní podniky zrušit s tím, že ke dni účinnosti zákona právo hospodaření k věcem ve vlastnictví státu nově přechází na příslušné organizační složky státu [§ 57 odst. 5 ve spojení s § 10 písm. b), § 11 a § 20 zákona č. 219/2000 Sb.]. Tím se vyřešil vztah těchto subjektů k majetku státu bez ohledu na skutečnost, zda obce splní povinnost tyto podniky zrušit; jinak řečeno, vyřešení majetkových vztahů těchto státních podniků se státem bylo nezávislé na tom, zda obce splní svou povinnost tyto podniky zrušit.

V případě těch státních podniků, které již byly zrušeny před účinností zákona č. 219/2000 Sb., a probíhala jejich likvidace, nebyl by ovšem dán – podle rozsudku velkého senátu - důvod pro takový zásah do jejich práv k věcem ve vlastnictví státu, „neboť tyto již směřovaly k zániku (jednalo se patrně především o podniky, u nichž obce splnily svou povinnost podle ustanovení § 20 odst. 3 zákona č. 77/1997 Sb. je zrušit).“ Nadto velký senát poukázal na případné nepříznivé konsekvence, jež by případný zásah do majetkových poměrů měl na průběh již probíhající likvidace státních podniků (s odkazem na ustanovení § 74 a § 72 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2000, byla připomenuta zejména povinnost likvidátora sestavit ke dni vstupu státního podniku do likvidace účetní rozvahu, která by pozbytím práv hospodařit s věcmi ve vlastnictví státu ztratila vypovídací hodnotu, či povinnost likvidátora v rámci úkonů směřujících k likvidaci státního podniku mimo jiné plnit jeho závazky, zastupovat státní podnik před soudy a jinými státními orgány, uzavírat smíry a dohody o změně a zániku práv a závazků.

Závěr, že smyslem a účelem ustanovení § 57 zákona č. 219/1991 Sb. bylo vyloučit z dosahu citovaného ustanovení ty státní podniky, které k účinnosti tohoto zákona byly již v likvidaci, Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu podpořil interpretaci zákona podanou Ministerstvem financí, která je sice tzv. výkladem oficiálním, pro soud nezávazným, nicméně ilustruje úmysl předkladatele zákona nezařadit do režimu ustanovení § 57 zákona č. 219/2000 Sb. ty státní podniky, které byly zrušeny již před účinností tohoto zákona. Podpůrně Nejvyšší soud využil i argumentace částí ustanovení § 55b zákona č. 219/2000 Sb., ve znění zákona č. 51/2016 Sb., jež explicitně uvádí, že „ustanovení § 57 nedopadá na státní podniky, které byly zrušeny a vstoupily do likvidace před 1. 1. 2001“ (kdy nabyl zákon č. 219/2000 Sb. účinnosti), přičemž bylo výslovně zdůrazněno, že citované ustanovení nezavádí zpětnou účinnost zákona. Netýká se totiž státních podniků, jež byly zrušeny a vstoupily do likvidace před 1. 1. 2001, tudíž se vůči nim nemohl uplatnit ani režim ustanovení § 57 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb. Ten až s účinností od 1. 1. 2001 stanovil povinnost obcím rozhodnout o zrušení státního podniku, ať již s likvidací nebo bez likvidace (v důsledku toho se na hmotný majetek, k němuž tyto státní podniky před 1. lednem 2001 vykonávaly právo hospodaření, neuplatnilo ani ustanovení § 57 odst. 5 zákona č. 219/2000 Sb., podle kterého tento majetek u nelikvidovaných státních podniků již tehdy přecházel do příslušnosti hospodařit Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových).

Na základě předestřené argumentace, dospívá dovolací soud i v přítomné právní věci k závěru, že ustanovení § 57 zákona č. 219/2000 Sb. nedopadalo na ty státní podniky (u nichž funkce zakladatele byla přenesena na obce), které byly ke dni účinnosti tohoto zákona již zrušeny, pročež tyto státní podniky ani nepozbyly dle ustanovení § 57 odst. 5 tohoto zákona právo hospodaření k věcem ve vlastnictví státu.

Právní posouzení věci odvolacím soudem [jde-li o závěr, že žalovaná 2) je ve sporu věcně pasivně legitimována, neboť s majetkem státu je s účinností od 1. 1. 2001 oprávněna hospodařit příslušná organizační složka státu (§ 10 a § 11 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb.)] tedy správné není a uplatněný dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) byl naplněn.

Mimo rámec argumentační linie o posouzení správnosti věcné pasivní legitimace žalovaných, jež byla vymezena dovolatelkou (a uvedeným rozsahem byl dovolací soud vázán), je vhodné pro potřeby dalšího řízení před soudy nižších stupňů upozornit i na nezbytnost řešení otázky aktivní věcné legitimace žalobkyně, jak se podává z dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2514/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3228/2018, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. II. ÚS 439/19, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 7/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 965/2019).

Protože rozsudek odvolacího soudu je v rozsahu shora uvedeném založen na nesprávném právním posouzení věci, a je tím naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a protože dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu, vyjma výroku I., zrušit (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro které byl ve výše vymezeném rozsahu zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil ve všech výrocích i prvostupňový rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

V dalším řízení je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. 7. 2020

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.

předseda senátu