28 Cdo 4327/2019Usnesení NS ze dne 17.03.2020

28 Cdo 4327/2019-706

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce P. N., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Brožem, MJur, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 767/62, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, o zaplacení částky 650.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 C 156/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. května 2019, č. j. 8 Co 264/2018-633, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 600,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Ostravě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 4. 2018, č. j. 54 C 156/2005-564, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 650.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2 % ročně z částky 650.000,- Kč od 1. 10. 2004 do zaplacení a rovněž rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobci náklady řízení ve výši 455.810,97 Kč k rukám advokáta JUDr. Jaroslava Brože, MJur.

Soud prvního stupně, jenž ve věci rozhodoval v pořadí svým třetím rozsudkem, vyšel ze zjištění, že žalobce se domáhá zaplacení částky ve výši 650.000,- Kč, protože s právní předchůdkyní žalované uzavřel kupní smlouvu, jež byla shledána neplatnou, a původní žalovaná mu kupní cenu nevrátila. V průběhu řízení zemřela původní žalovaná I. J., soud proto v řízení pokračoval na jejím místě s Českou republikou, která nabyla dědictví po původní žalované jako odúmrť. Soud zjistil, že žalobce jako kupující a původní žalovaná jako prodávající uzavřeli kupní smlouvu o prodeji nemovitostí, na základě které kupující uhradil prodávající kupní cenu ve výši 650.000,- Kč. Dále žalobce jako zástavní věřitel a původní žalovaná jako zástavce uzavřeli dne 19. 2. 1996 zástavní smlouvu k zajištění pohledávky ze smlouvy o půjčce mezi zástavním věřitelem a zástavcem uzavřenou téhož dne. Původní žalovaná dále dne 21. 2. 1996 uzavřela se společností Husky s. r. o. smlouvu o půjčce na částku 650.000,- Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná se na úkor žalobce bezdůvodně obohatila ve smyslu ustanovení § 457 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále „obč. zák.“), neboť původní žalovaná žalobci nevrátila kupní cenu ve výši 650.000,- Kč, kterou od něj převzala na základě neplatné kupní smlouvy. Konstatoval rovněž, že s ohledem na ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák. nárok žalobce na vrácení kupní ceny z neplatné kupní smlouvy není promlčen.

K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 5. 2019, č. j. 8 Co 264/2018-633, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 650.000,- Kč spolu s 2% úrokem z prodlení ročně z této částky za dobu od 1. 10. 2004 do zaplacení, zamítl (výrok I.). Dále žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 118.920,- Kč (výrok II.) a náklady odvolacího řízení ve výši 900,- Kč (výrok III.).

Odvolací soud poté, co částečně zopakoval dokazování, korigoval skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně v tom směru, že žalobce žalované částku 650.000,- Kč jako kupní cenu nezaplatil, jelikož žalobce žalované předal částku 650.000,- Kč pouze jednou, a to jako půjčku, přičemž nárok na vrácení půjčky zanikl v důsledku platného zápočtu, což bylo dovozeno již v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 10. 2007, č. j. 57 Co 22/2007-248. Odvolací soud přitom podotknul, že plnění částky 650.000,- Kč žalobcem žalované dvakrát, jednou jako půjčky a podruhé jako kupní ceny, by bylo v rozporu s logikou konstrukce ujednání o propadné zástavě. Výslech svědků přítomných při předávání částky 650.000,- Kč žalobcem žalované, provedený před soudem prvního stupně, odvolací soud nezopakoval, neboť shledal, že těmto důkazním prostředkům nelze přisoudit hodnotu závažnosti (důležitosti) pro zodpovězení klíčové skutkové otázky, neboť samotní účastníci řízení právní důvod plnění částky 650.000,- Kč užívali zaměnitelně či dokonce půjčku s kupní cenou ztotožňovali. Odvolací soud tedy uzavřel, že neplnil-li žalobce žalované na základě neplatné smlouvy, nemohlo dojít ke vzniku bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 451 a násl. obč. zák. na jeho úkor na straně žalované, pročež odvolací soud přistoupil ke změně prvoinstančního rozsudku a žalobu zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, následně doplněné podáním ze dne 10. 9. 2019 a ze dne 22. 10. 2019. Má za to, že dovolání je přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (reprezentované v dovolání konkretizovanými rozhodnutími), eventuálně pro existenci otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené. Za prvé klade otázku hmotného práva, „zda mezi stranami neplatné kupní smlouvy, která je charakterizována jako tzv. propadná zástava, vzniká synallagmatický vztah, u nějž je důvod pro aplikaci ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák.“. Zdůrazňuje, že se odvolací soud snaží deformovat situaci ve prospěch dlužníka, neboť propadná zástava vždy simuluje právní jednání vzniku závazku a jeho zajištění. Dále se táže, zda se odvolací soud mohl odchýlit od hodnocení důkazů a skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně na základě svědeckých výpovědí, aniž by odvolací soud výslech svědků zopakoval. V této souvislosti především vyzdvihuje, že svědectví odvolacím soudem hodnocená jako nevýznamná se přímo dotýkají zjištění, zda byla či nebyla uhrazena kupní cena za předmětné nemovitosti, neboť nezávislí a nestranní svědci byli přítomni při uzavírání předmětné kupní smlouvy a uhrazení sporné kupní ceny. Rozhodnutí odvolacího soudu dle názoru dovolatele představuje jednak porušení dvojinstančnosti soudního řízení, jednak zásah do práva žalobce na spravedlivý proces spočívající v tom, že odvolací soud svým excesivně technicistním přístupem žalobci upřel nárok na vrácení reálně poskytnutých finančních prostředků. Namítá rovněž porušení práva žalobce na zákonného soudce v důsledku neodůvodněné změny složení soudního senátu. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože se domnívá, že odvolací soud nerespektoval závazný právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5630/2015 (zmíněný rozsudek, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), a ani judikaturu dovolacího soudu vztahující se k otázce promlčení nároku v rámci synallagmatického vztahu a ke vzniku synallagmatického plnění při sjednání propadné zástavy, navrhl ve smyslu ustanovení § 243e odst. 3 o. s. ř. odnětí věci Krajskému soudu v Ostravě a její přikázání věci Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření ze dne 29. 10. 2019 a ze dne 28. 11. 2019 označila dovolání žalobce za nepřípustné a nedůvodné a rozsudek odvolacího soudu za správný. Podotkla, že žalobce vznáší ve své podstatě pouze skutkové námitky, jež jsou vyloučeny z dovolacího přezkumu. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 27. 5. 2019 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§ 237 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání není přípustné.

Nejvyšší soud předesílá, že jako soud dovolací není skutkovou instancí, pročež uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, přičemž samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout způsobilým dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, obdobně i usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10. odůvodnění, jež je, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz a jež aprobuje závěr dovolacího soudu, že k revizi hodnotících úvah odvolacího soudu pohybujících se v rovině skutkových zjištění dovolací soud účinnou procesní úpravou povolán není).

Na vyřešení dovolatelem předestřené otázky, „zda mezi stranami neplatné kupní smlouvy, která je charakterizována jako tzv. propadná zástava, vzniká synallagmatický vztah, u nějž je důvod pro aplikaci ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák.“, rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Odvolací soud totiž uvedl, že důvodem pro zamítnutí žaloby bylo zjištění, že žalobce na základě neplatné kupní smlouvy neplnil, a nikoli závěr o promlčení žalobou uplatňovaného nároku. Dovolání žalobce z hlediska takto vymezeného důvodu přípustnosti dovolání tak není přípustné již jen proto, že nesplňuje obecnou podmínku obsaženou v ustanovení § 237 o. s. ř., tj. že se dovolacímu přezkumu předkládá otázka hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí (k vazbě přípustnosti dovolání na otázky, na nichž je dovoláním dotčené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).

Přiléhavost postrádají rovněž výtky, jimiž dovolatel brojí proti postupu odvolacího soudu, jenž nezopakoval všechny důkazy provedené soudem prvního stupně. Nejvyšší soud sice ve své rozhodovací praxi konstantně dovozuje, že odvolací soud se od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě v řízení provedených důkazů, může odchýlit pouze tehdy, jestliže tyto důkazy sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případně odlišné zhodnocení těchto důkazů (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 30 Cdo 1940/2000, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3542/2010; obdobné závěry zaujímá ve své judikatuře také Ústavní soud – viz např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 273/06). Nejvyšší soud se ovšem v minulosti také vyjádřil k tomu, jaké důkazy v takovém případě odvolací soud musí zopakovat, a dospěl k závěru, že rozsah dokazování je určen množinou těch důkazů, z nichž soud prvního stupně čerpal svá skutková zjištění, jež byla zásadně významná pro právní posouzení věci. Jestliže se rozsah dokazování v řízení před soudem prvního stupně nekryje s rozsahem důkazů, které odvolací soud v odvolacím řízení postupem předvídaným v ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval, je v takové procesní situaci nezbytné, aby odvolací soud v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku vyložil, z jakých důvodů došlo k předmětné důkazní redukci, respektive proč ten který – v řízení před soudem prvního stupně provedený – důkaz nepovažoval z hlediska prokazování tvrzených skutkových okolností souzeného případu za právně relevantní (srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1802/2010).

V přezkoumávané věci odvolací soud poté, co zopakoval dokazování listinnými důkazy, přijal skutkový závěr odlišný od soudu prvního stupně v tom, že žalobce žalované kupní cenu ve výši 650.000,- Kč nezaplatil. Soud prvního stupně přitom své rozhodnutí postavil na závěrech učiněných též z výslechů svědků, jimiž ovšem odvolací soud nezopakoval dokazování. Z obsahu spisu v projednávané věci však vyplývá, že odvolací soud důkazy, jež uznal za potřebné ke zjištění rozhodných skutečností provést, řádně zopakoval a v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku se logicky korektním způsobem při zohlednění specifik předmětné věci vypořádal s tím, proč v řízení před soudem prvního stupně provedené důkazy výpověďmi svědků nezopakoval. Proto mohl v souladu s ustanovením § 213 odst. 2 o. s. ř. odůvodnění svého rozhodnutí postavit na skutkových zjištěních odlišných od zjištění soudu prvního stupně. Kromě toho v daném případě odvolací soud přesvědčivě vyložil, proč se odklonil od skutkového závěru soudu prvního stupně. Dvojinstančnost řízení, jíž se žalobce dovolává, pak není obecnou zásadou občanského soudního řízení a ani ústavní zásadou vztahující se k občanskému soudnímu řízení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009).

Přípustnost dovolání rovněž nemůže odůvodnit mínění dovolatele o porušení jeho práva na spravedlivý proces ze strany odvolacího soudu. Skutečnost, že odvolací soud založil své řádně, důvodně a přezkoumatelně odůvodněné rozhodnutí na závěru, s nímž dovolatel nesouhlasí, nezakládá porušení jeho ústavně zaručených práv. Žalobcem uplatněný nárok byl projednán před nezávislým a nestranným soudem, respektive soudy více stupňů, veřejně a v přiměřené lhůtě, přičemž účastníkům nebylo odepřeno právo být přítomen projednání věci a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci bez dalšího. Nad rámec uvedeného se jeví vhodným uvést, že výtka dovolatele týkající se porušení jeho ústavně zaručeného práva ze strany odvolacího soudu nemůže založit přípustnost dovolání také proto, že dovolatel ohledně ní nevymezil, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. (blíže k problematice přípustnosti dovolání založené na námitce porušení ústavně zaručených práv v řízení před obecnými soudy srovnej bod 39. stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jež bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb.).

K výhradě žalobce proti postupu odvolacího soudu, který dle něho rozhodoval v nesprávně obsazeném senátu, čímž porušil jeho ústavním pořádkem zaručené základní právo na spravedlivý proces, konkrétně právo na zákonného soudce, Nejvyšší soud podotýká, že nesprávné obsazení soudu je zmatečnostním důvodem upraveným v ustanovení § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. (srovnej např. usnesení ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2786/2013), jenž sám o sobě není s to přípustnost dovolání dle ustanovení § 237 o. s. ř. přivodit a není ani způsobilým dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. K prověření zmatečnostních vad slouží žaloba pro zmatečnost (k tomu srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1200/2012, či obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002). K posouzení uvedených nedostatků řízení pak může Nejvyšší soud v rámci dovolacího přezkumu přistoupit podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. toliko tehdy, pokud je dovolání přípustné; o takový případ ovšem v nyní projednávané věci nejde.

Přisvědčit nelze ani argumentaci dovolatele, že odvolací soud nerespektoval závazný právní názor, který pro odvolací soud vyplýval z kasačního rozsudku dovolacího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5630/2015, jakož ani judikaturu dovolacího soudu vztahující se k synallagmatickému vztahu. Sluší se opětovně zdůraznit, že poté, co odvolací soud v napadeném rozhodnutí precizoval skutkový základ věci, v němž dominuje zjištění, že žalobce na základě neplatné kupní smlouvy žalované neposkytl jakékoli plnění, je logické, že závěry plynoucí z uvedeného kasačního rozhodnutí dovolacího soudu a z dovolatelem naznačené rozhodovací praxe dovolacího soudu na takto zjištěný skutkový stav již uplatnitelné nejsou. Jinými slovy řečeno, skutková zjištění, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud, odvolacímu soudu umožňovala přistoupit k danému právnímu posouzení věci, které v žádném ohledu nelze považovat za nerespektování právního názoru vyloženého jak ve zmíněném kasačním rozhodnutí dovolacího soudu, tak v judikatuře vážící se k dovolatelem předestřené problematice plnění na základě synallagmatickému vztahu.

Pokud žalobce napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu „v celém rozsahu“, pak se dovolací soud zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k výroku II. o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a ve vztahu k výroku III. o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].

Jelikož dovolání žalobce není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání implikuje i stanovisko Nejvyššího soudu k návrhu žalobce na odnětí věci Krajskému soudu v Ostravě a její přikázání Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení, jenž je bezpředmětný.

V souladu s ustanovením § 243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 17. 3. 2020

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.

předseda senátu