28 Cdo 4250/2014Rozsudek NS ze dne 07.04.2015

28 Cdo 4250/2014

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců a) A. Š., O., a b) J. Š., P., obou zastoupených JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem se sídlem ve Zbečně, Na Riviéře 123, proti žalované městské části Praha 13, IČ: 002 41 687, se sídlem v Praze 5, Sluneční náměstí 2580/13, zastoupené JUDr. Vlastimilem Řezníčkem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dobrovského 554/10, o zaplacení částky 635.446,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 76/2013, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. března 2014, č. j. 18 Co 50/2014-96, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. března 2014, č. j. 18 Co 50/2014-96, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 1. října 2013, č. j. 31 C 76/2013-65, uložil žalovanému zaplatit každému z žalobců částku 317.723,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I) a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Vyšel přitom ze zjištění, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky pozemků p. č. 2109/4, p. č. 2117/1, p. č. 2145/7, p. č. 2131/520 a p. č. 2131/684 v obci P. a kat. území S., které se nacházejí v Centrálním parku Jihozápadního města a plní tak funkci veřejné zeleně. Jako takové jsou veřejným prostranstvím [§ 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení)], které bezesmluvně užívá žalovaná, aniž by žalobcům za jejich užívání poskytovala náhradu. Žalované tak vzniká na úkor žalobců majetkový prospěch (plněním bez právního důvodu), bezdůvodné obohacení, jež je povinna žalobcům vydat (§ 451 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“), a to ve formě peněžité náhrady (§ 458 odst. 1 obč. zák.). Při určení její výše soud prvního stupně vyšel z hodnoty práva užívání, jež s přihlédnutím k zpracovanému znaleckému posudku stanovil v maximální výši nájemného z pozemků nesloužících k podnikání, jak je regulováno výměry Ministerstva financí.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. března 2014, č. j. 18 Co 50/2014-96, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba zamítá (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Vyšel z těchže skutkových zjištění, jako soud prvního stupně a s přihlédnutím k závěrům vysloveným Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 21. března 2013, sp. zn. 26 Cdo 3244/2012, shledal závěr soudu prvního stupně o pasivní věcné legitimaci žalované jako nesprávný. Vycházel přitom z toho, že vlastníkem „stavby Centrálního parku Jihozápadního města“ je hlavní město Praha, které pozemky představující označený park nesvěřilo do správy žalované (postupem podle zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním město Praze, resp. Statutu hlavního města Prahy), která proto pasivní věcnou legitimaci ve sporu postrádá. V dané souvislosti pokládá odvolací soud již za nevýznamné, že předmětné pozemky jsou fakticky obhospodařovány právě žalovanou městkou částí, která zajišťuje údržbu celého parku.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost podle § 237 občanského soudního řádu (o. s. ř.) spatřují v tom, že se odvolací soud v otázce pasivní věcné legitimace obce k vydání bezdůvodného obohacení (vzniklého bezesmluvním užíváním pozemků ve vlastnictví jiného) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně že tato otázka za daných skutkových okolností nebyla dovolacím soudem dosud řešena. Právní posouzení, že povinnou osobou k vydání bezdůvodného obohacení není žalovaná, ale případně toliko hlavní město Praha, pokládají za nesprávný a odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 3244/2012 za nepřiléhavý, neboť v něm byla řešena otázka aktivní věcné legitimace hl. m. Prahy a městských částí k podání žaloby na ochranu vlastnického práva k věci ve vlastnictví hl. m. Prahy. Pro řešení otázky pasivní věcné legitimace ve sporu mají žalobci za rozhodující, že právě žalovaná městská část na předmětných pozemcích hospodaří, vykonávajíc tím zákonem uloženou povinnost, a proto bezdůvodné obohacení vzniká jí, bez ohledu na to, zda jí hlavní město Praha svěřilo pozemky formálně do správy; přitom poukazují na to, že pozemky, které jsou v jejich podílovém spoluvlastnictví a nikoliv ve výlučném vlastnictví hl. m. Prahy, do správy městské části svěřit ani nelze. Navrhli, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.

Žalovaná považuje napadený rozsudek za správný. Přitom odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu v otázce pasivní věcné legitimace městské části na vydání bezdůvodného obohacení za umístění stavby ve vlastnictví hlavního města Prahy na pozemku jiného vlastníka, neshledávajíc důvod, pro který by měl být činěn rozdíl mezi stavbou pozemní komunikace či budovy a „stavbou Centrálního parku Jihozápadního města“. Dovolává se též závěrů vyslovených Ústavním soudem v odůvodnění nálezu ze dne 7. července 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, navrhujíc, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., jimiž se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení), zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., shledal dovolání přípustným podle ustanovení § 237 o. s. ř. pro řešení otázky určení povinné osoby (ve sporu pasivně legitimované) k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého bezesmluvním užíváním pozemků ve vlastnictví jiného, jež plní funkci veřejné zeleně (a jsou tak veřejným prostranstvím), při jejímž řešení v dané věci se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný v dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek označených dovoláním.

O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Protože ke vzniku práva na vydání bezdůvodného obohacení mělo dojít před 1. lednem 2014, řídí se práva a povinnosti zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“ (srov. hlavu II. – ustanovení přechodná a závěrečná – díl 1, oddíl 1, § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).

Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.

Podle § 451 odst. 2 obč. zák. je bezdůvodným obohacením majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

Podle § 454 obč. zák. bezdůvodně se obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám.

Podle § 456 předmět bezdůvodného obohacení se musí vydat tomu, na jehož úkor byl získán. Nelze-li toho, na jehož úkor byl získán, zjistit, musí se vydat státu.

Podle § 458 odst. 1 musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení náleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.

Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení založenou na tom, že mezi zúčastněnými osobami chybí od počátku právní vztah, který by zakládal právní nárok na předmětné plnění. Příkladem plnění bez právního důvodu je i užívání cizího pozemku bez nájemní smlouvy či jiného titulu opravňujícího užívat cizí věc; prospěch vzniká tomu, kdo realizuje uživatelská oprávnění, aniž by za to platil úhradu a aniž by se tedy jeho majetkový stav zmenšil o prostředky vynaložené v souvislosti s právním vztahem, který zakládá právo věc užívat. Ve své rozhodovací praxi se Nejvyšší soud opakovaně přihlásil k závěru, že „není-li v občanskoprávní rovině (např. smlouvou) upraveno obecné užívání veřejného prostranství, zahrnující i jen z části pozemky vlastnicky náležející třetí osobě, má to za následek vznik bezdůvodného obohacení na straně obce plněním bez právního důvodu (§ 451 odst. 2 obč. zák.), neboť i když existuje právní důvod užívání veřejného prostranství, nejde o titul, podle kterého by obci vzniklo oprávnění, aby takové plnění ze strany třetí osoby (strpění užívání jejího majetku) bylo poskytováno bezplatně“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. února 2006, sp. zn. 33 Odo 396/2004; rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 33 Odo 1253/2005 a sp. zn. 33 Odo 1064/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. května 2012, sp. zn. 28 Cdo 561/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. dubna 2013, sp. zn. 28 Cdo 2509/2012 – všechna rozhodnutí jsou dostupná na www.nsoud.cz). Uvedený závěr byl jako ústavně konformní aprobován i judikaturou Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 27. září 2012, sp. zn. III. ÚS 3735/11; nález ze dne 25. dubna 2012, sp. zn. I. ÚS 1607/11; nález ze dne 16. listopadu 2014, sp. zn. II. ÚS 3624/13; usnesení ze dne 14. září 2004, sp. zn. III. ÚS 338/04, či usnesení ze dne 15. dubna 2010, sp. zn. II. ÚS 731/10 – dostupné na http://nalus.usoud.cz). K argumentaci žalované dílčími závěry, jež vyslovil Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 581/14, sluší se pak uvést, že citovaná pasáž o vyřešení právního vztahu mezi vlastníkem pozemku a subjektem, spravujícím veřejný statek (obiter dictum odůvodnění nálezu, bod 40 a 41) nepatří k nosným důvodům rozhodnutí, které Ústavní soud jinak zakládá na otázkách týkajících se jedné z překážek vydání pozemku oprávněným osobám v restituci (výklad a aplikace ustanovení § 11 odst. 1 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku ve znění pozdějších předpisů), nehledě na to, že citované závěry o vyloučení závazku z bezdůvodného obohacení nebyly sledovány ani samotným Ústavním soudem v jeho v další rozhodovací praxi (srov. např. nález ze dne 16. listopadu 2014, sp. zn. II. ÚS 3624/13).

Dochází-li tedy k omezení ústavně zaručeného vlastnického práva k nemovitému majetku tím, že je pozemek užíván jako veřejné prostranství, přísluší jeho vlastníku náhrada ze strany obce, a není-li poskytována, lze ji po obci vymáhat jakožto nárok z bezdůvodného obohacení. Povinnost k poskytnutí náhrady (§ 458 odst. 1 obč. zák.) vlastníku se zásadně připíná k obci (v případném sporu pasivně věcně legitimované), ovšem v případě, kdy je touto obcí hlavní město P., je třeba zohlednit i specifika jejího samosprávného uspořádání daná zákonem č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, jak byly při řešení dané otázky již dříve reflektovány dovolacím soudem v jeho ustálené rozhodovací praxi (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 2009, sp. zn. 28 Cdo 1127/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2014, sp. zn. 28 Cdo 2030/2013, nebo rozsudek ze dne 7. května 2014, sp. zn. 28 Cdo 3684/2013). Tou byl formulován a odůvodněn závěr, že povinnou osobou k poskytnutí náhrady za bezdůvodného obohacení vzniklého obhospodařováním pozemků, jež jsou veřejným prostranstvím (veřejnou zelení) a vlastnicky přináleží třetí osobě, je zpravidla příslušná městská část obhospodařující pozemek užívaný jako veřejná zeleň a nikoli hlavní město Praha – členící se na městské části, které v rozsahu stanoveném zákonem a Statutem hlavního města Prahy vystupují v právních vztazích svým jménem a nesou odpovědnost z těchto vztahů vyplývající (srov. § 3 odst. 1 a 2 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze). Za relevantní hledisko označil Nejvyšší soud i to, že péče o pozemky veřejné zeleně a umožňování jejich užívání patří k veřejné funkci městské části (srov. též § 18 odst. 1 zákona č. 131/2000 Sb.), jež takto plní svou zákonnou povinnost pečovat o všestranný rozvoj svého území a dbát potřeb svých občanů a jež by jinak svou povinnost musela plnit jiným způsobem.

V posuzované věci – vycházeje z dosavadních skutkových zjištění soudů nižších stupňů – přitom nejde o situaci, kdy se žádá náhrada za bezesmluvní užívání pozemků zastavěných stavbou (v občanskoprávním smyslu) ve vlastnictví hl. m. Prahy, kdy lze povinnost k vydání takto získaného bezdůvodného obohacení připínat právě k vlastnictví stavby (pozemní komunikace) zatěžující pozemek ve vlastnictví jiného (srov. např. žalovanou citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2009, sp. zn. 28 Cdo 181/2009, ze dne 2. prosince 2009, sp. zn. 28 Cdo 1537/2009, ze dne 4. února 2010, sp. zn. 28 Cdo 2542/2009, nebo ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. 28 Cdo 2056/2009). Je pak poněkud zavádějící, hovoří-li odvolací soud o „stavbě Centrálního parku Jihozápadního města“ (coby jediném předmětu vlastnického práva hl. m. Prahy), nejde-li ani podle závěrů odvolacího soudu o stavbu v občanskoprávním smyslu, nýbrž o soubor nemovitostí zahrnujících též pozemky ve vlastnictví jiných osob. Přitom ani okolnost, jaký subjekt zajišťuje výstavbu určitého areálu, nemusí být sama o sobě determinující okruh osob, k zajištění jejichž potřeb byl tento areál vybudován (shodně např. usnesení Nejvyššího soud ze dne 4. února 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013). Přiléhavý není ani odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 3244/2012, jež řeší otázku věcné legitimace k podání žaloby na vydání věci v majetku hl. m. Prahy, svěřeného do správy příslušné městské části. V dané věci totiž žalobci žádají náhradu za bezesmluvní užívání pozemků (fakticky obhospodařované městskou příslušnou částí), jež nejsou ve výlučném vlastnictví hl. m. Prahy a jež proto nemohly být svěřeny do správy žalované (srov. § 17 odst. 1 písm. h/ zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městu Praze; § 13 odst. 1 a § 14 obecně závazné vyhlášky hlavního města Prahy č. 55/2000 Sb. hl. m. Prahy, kterou se vydává Statut hlavního města Prahy). V souladu se shora citovanou judikaturou se sluší také připomenout, že i poplatek za zvláštní užívání veřejného prostranství bývá příjmem městské části, jíž je také administrován (srov. § 9 písm. f/, příloha č. 3, bod 8 a přílohu č. 6 Statutu) a že i v rámci územního plánování není městská část hl. m. Prahy bez možnosti ovlivnit způsob využití území v jejím obvodu (srov. § 25 a násl. Statutu, dále např. i rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 11. června 2013, sp. zn. 3 Ao 9/2011).

Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem v otázce vymezené dovoláním, tedy určení povinné osoby k poskytnutí náhrady za bezesmluvní užívání pozemků představujících veřejné prostranství, správné není a že závěry, k nimž zde odvolací soud dochází, lze pokládat za přinejmenším předčasné. Coby důsledek nesprávného řešení dané otázky pak odvolací soud již neprověřoval správnost rozhodnutí soudu prvního stupně v ostatních odvoláním označených otázkách (týkajících se nejenom základu uplatněného nároku, ale zejm. pak jeho výše). Proto Nejvyšším soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta první, o. s. ř.).

Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

V novém rozhodnutí o věci bude rozhodnuto i náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věty druhé o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 7. dubna 2015

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu