28 Cdo 4231/2010Usnesení NS ze dne 09.11.2011

28 Cdo 4231/2010

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně D. Ž., bytem v P., zastoupené JUDr. Štěpánem Romanem, advokátem se sídlem v Praze 7, Letohradská 40, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody ve výši 345.538,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 158/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 12. 2009, č. j. 12 C 158/2007-67, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2010, č. j. 30 Co 249/2010-96, takto:

I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 12. 2009, č. j. 12 C 158/2007-67, se zastavuje; jinak se dovolání odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se po žalované původně domáhala zaplacení částky 435.536,- Kč s přísl. z titulu náhrady škody (podáními ze dne 9. 10. 2009 a ze dne 3. 11. 2009 vzala žalobu co do částky 89.998,- Kč s přísl. zpět, domáhala se tedy zaplacení částky 345.538,- Kč s přísl.; viz č. l. 46 a násl. a 56 a násl.). Žalobkyně (jako prodávající) uzavřela kupní smlouvu s Dr. J. Ch. (jako kupujícím), jejímž předmětem byl níže specifikovaný osobní automobil. Následně Dr. Ch. od smlouvy odstoupil s tím, že vozidlo nemá požadované vlastnosti. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 5. 1997, č. j. 15 C 105/95-71, ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 10. 12. 1997, č. j. 15 C 105/95-87, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 1998, č. j. 25 Co 61,62/98-95, byla žalobkyni (v pozici žalované) uložena povinnost zaplatit Dr. J. Ch. (dále též „oprávněný“) částku 210.000,- Kč proti vydání osobního automobilu F. 1,8 CLX, combi, turbodiesel, červené barvy. Na základě uvedených rozhodnutí byla proti žalobkyni vedena exekuce u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 19 Nc 7827/2002, pro již zmíněnou částku 210.000,- Kč a částku 44.670,- Kč představující náklady nalézacího řízení. Žalobkyně podala návrh na zastavení exekuce s tvrzením, že proti vymáhané částce započetla rozdíl mezi skutečnou hodnotou vozidla a jeho kupní cenou a náklady za odtah vozidla, přičemž částku 8.800,- Kč oprávněnému dobrovolně uhradila. Uvedenému návrhu bylo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 9. 2003, č. j. 19 Nc 7827/2002-57, vyhověno pouze do částky 8.800,- Kč, zatímco do částky 201.200,- Kč byl návrh na zastavení exekuce zamítnut s tím, že povinná neprokázala zánik práva započtením své pohledávky proti vymáhané pohledávce. Toto usnesení pak bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. 12. 2003, č. j. 53 Co 454/2003-70, potvrzeno. K dovolání povinné Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1380/2004, uvedená rozhodnutí exekučních soudů v zamítavé části zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení. S odkazem na ustálenou soudní praxi dovolací soud označil za nesprávný závěr soudů, že zánik vymáhaného práva započtením je vyloučen, jestliže existence pohledávky povinné je sporná. Poukázal na ust. § 268 odst. 1 písm. g), h) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a ust. § 580 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), a konstatoval, že povinný může vznést námitku započtení vzájemné pohledávky v exekuci, aniž by musel svůj nárok uplatnit samostatnou žalobou. Z toho plyne, že pohledávka nemusí být judikátní a exekuční soud musí posoudit, zda tvrzená pohledávka vznikla, zda byl učiněn kompenzační projev i zda (a kdy) se obě pohledávky setkaly a v jakém rozsahu. Soud tedy musí postavit najisto, zda jsou splněny předpoklady, s nimiž objektivní právo spojuje zánik závazku. Dne 14. 2. 2007 žalobkyně a oprávněný sdělili soudu, že celá pohledávka již byla vymožena. Usnesením ze dne 17. 9. 2007, č. j. 19 Nc 7827/2002-108, bylo proto řízení o návrhu žalobkyně na zastavení exekuce zastaveno. Žalobkyně podala dne 7. 5. 2004 žalobu proti Dr. Ch., jíž se domáhala náhrady škody ve výši 181.200,- Kč, představující rozdíl mezi hodnotou vráceného vozidla a jeho původní kupní cenou. Žaloba byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 10 C 85/2004, zamítnuta s tím, že žalobkyni nevznikla škoda a na straně Dr. Ch. nedošlo ani ke vzniku bezdůvodného obohacení. Proti citovanému rozsudku podala žalobkyně odvolání, následně však vzala žalobu v celém rozsahu zpět s tím, že žalovanou částku požaduje po Dr. Ch. v rámci exekučního řízení formou započtení pohledávky, a nastala tak překážka litispendence. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil. Dovolání žalobkyně proti tomuto rozhodnutí Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 6. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1127/2006, zčásti odmítl a zčásti zamítl. Žalobkyně svůj nárok na náhradu škody uplatnila u žalované, avšak neúspěšně. Žalovaná částka sestává z kupní ceny automobilu, kterou musela žalobkyně vrátit Dr. Ch. (181.200,- Kč), z nákladů na parkovné (20.000,- Kč), z nákladů na vypracování znaleckého posudku (1.300,- Kč), z nákladů exekutora (43.041,- Kč), z nákladů oprávněného v exekučním řízení (17.330,- Kč) a z nákladů právního zastoupení žalobkyně v exekučním řízení (41.412,- Kč) i v dovolacím řízení vedeném pod sp. zn. 20 Cdo 1380/2004 (41.255,- Kč).

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 2. 12. 2009, č. j. 12 C 158/2007-67, řízení co do částky 89.998,- Kč s přísl. zastavil (výrok I.), co do částky 345.538,- Kč s přísl. žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Soud prvního stupně dovodil, že odpovědnost státu mohla vzniknout jedině na základě nezákonného rozhodnutí a nikoliv nesprávného úředního postupu, neboť ten nebyl v dané věci zjištěn. Postup státních orgánů vždy vyústil ve vydání rozhodnutí. Podmínky pro přiznání náhrady škody ve smyslu ust. § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, nebyly naplněny, neboť žádné z vydaných rozhodnutí nebylo pro nezákonnost zrušeno. Nejvyšší soud sice zrušil usnesení, jímž bylo rozhodnuto o návrhu žalobkyně na zastavení exekuce, následně však Obvodní soud pro Prahu 10 řízení o návrhu na zastavení exekuce zastavil z důvodu vymožení pohledávky oprávněného, přičemž proti tomuto usnesení již žalobkyně nepodala odvolání. Nárok na zaplacení částek 43.041,- Kč, 17.330,- Kč, 41.412,- Kč a 41.255,- Kč pak není po právu, jelikož příslušná rozhodnutí (tedy rozhodnutí o nařízení exekuce a rozhodnutí o zastavení řízení o návrhu na zastavení exekuce) nebyla zrušena a proti druhému rozhodnutí ani nebyl podán opravný prostředek. Náhrady škody spočívající v nákladech řízení se pak žalobkyně nemůže domáhat též proto, že o nich již bylo rozhodnuto v jiném řízení. Částka 202.500,- Kč byla pro oprávněného vyinkasována v rámci exekučního řízení na základě rozhodnutí, které nikdy nebylo zrušeno (tedy rozhodnutí o nařízení exekuce), a žalobkyni navíc nic nenutilo brát zpět žalobu, jíž se po Dr. Ch. domáhala vydání bezdůvodného obohacení, resp. náhrady škody, neboť překážka litispendence nenastala. Žalobkyně se mohla vrácení žalovaných částek domáhat po jejich příjemcích, tedy Dr. Ch. a po exekutorovi, z titulu ust. § 451 obč. zák.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 7. 2010, č. j. 30 Co 249/2010-96, rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu napadených výroků II. a III. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě přichází v úvahu pouze odpovědnost za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Rozhodnutí o nařízení exekuce nemůže být nezákonné ve smyslu ust. § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., neboť nedošlo k jeho zrušení. Na rozhodnutí, jimiž byl zamítnut návrh na zastavení exekuce, je sice třeba vzhledem k jejich následnému zrušení pohlížet jako na nezákonná, odvolací soud však vyjádřil přesvědčení, že žalobkyni v příčinné souvislosti s těmito rozhodnutími škoda nevznikla. Pokud by tato rozhodnutí nebyla vydána, exekuce by na podkladě usnesení o nařízení exekuce byla nadále vedena, a vymáhaná pohledávka by byla vymožena tak, jak k tomu ostatně později došlo. Odvolací soud zdůraznil, že exekuce byla provedena na podkladě řádného exekučního titulu, tedy rozhodnutí vydaného v nalézacím řízení, které nikdy nebylo zrušeno. V příčinné souvislosti s rozhodnutími o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce žalobkyně nevynaložila částku na odtah a parkovné vozidla, ani náklady na vypracování znaleckého posudku. Nejvyšší soud usnesení o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce nezrušil proto, že byl dospěl k závěru, že jsou dány podmínky pro vyhovění návrhu, ale pouze proto, že soudy si neopatřily dostatečné podklady pro závěr, zda došlo či nedošlo k platnému započtení žalobkyní tvrzené pohledávky. Soudy se tak otázkou existence započitatelné pohledávky a samotného započtení měly teprve zabývat. Úvahy o tom, že žalobkyně by byla se svým návrhem úspěšná, tak jsou spekulativní. Odvolací soud rovněž poukázal na ust. § 560 obč. zák. a připomněl, že sama žalobkyně v řízení uvedla, že nebyla připravena splnit svůj závazek. Pokud by tak Dr. Ch. doložil svou připravenost ke splnění závazku v rozsudečné lhůtě, a současně doložil, že odmítl poskytnout plnění výlučně proto, že vzájemnou povinnost nesplnila či nebyla připravena splnit žalobkyně, nedostal by se do prodlení, a naopak by se v prodlení s převzetím automobilu ocitla žalobkyně. Musela by pak nést důsledky předvídané ust. § 522 obč. zák., tedy odpovědnost za amortizaci vozu a náklady spojené s jeho odtahem. Žalobkyně by tak nebyla oprávněna provést započtení pohledávky ve výši 181.200,- Kč jakožto rozdílu mezi pořizovací cenou vozidla a jeho faktickou hodnotou při předání, 20.000,- Kč za odtah vozidla a parkovné (u posledně jmenované částky navíc nebylo doloženo, že ji uhradila sama žalobkyně) či nákladů na vypracování znaleckého posudku. S námitkou započtení by proto nebyla úspěšná. Žalobkyně se též mohla a měla ( viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004) svého nároku na vydání bezdůvodného obohacení domáhat nejprve po Dr. Ch. (nebyla dána překážka litispendence), přičemž i v tomto směru odkázal na závěry soudu prvního stupně.

Proti rozsudkům soudů obou stupňů (rozsudek soudu prvního stupně byl výslovně označen na první straně dovolání) podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce zásadního právního významu, důvodnost pak blíže nespecifikuje. Zrekapitulovala skutkový a právní stav věci a vyjádřila své přesvědčení, že ve věci nemělo dojít k aplikaci ust. § 560 obč. zák., ale naopak ust. § 457 obč. zák. Nesouhlasila rovněž s užitím ust. § 517 odst. 3 a § 522 obč. zák. pro danou věc. Dovolatelka poukázala na nesprávnost rozhodnutí o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce. Zdůraznila, že Dr. Ch. uložil klíče od vozidla a technický průkaz do úschovy teprve v roce 2001 a vozidlo nechal chátrat. Realizací exekuce došlo k bezdůvodnému obohacení Dr. Ch. Do té doby nebyl oprávněný ochoten automobil vydat. Dovolatelka se domáhala vydání bezdůvodného obohacení v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 9 pod sp. zn. 10 C 85/2004, avšak žaloba byla zamítnuta. Dr. Ch. vozidlo nevrátil v hodnotě a stavu odpovídajícím okamžiku uzavření kupní smlouvy, rozdíl měl představovat náhradu ve smyslu ust. § 458 odst. 1 obč. zák., a nesplnil tak svůj závazek.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném ode dne, kdy nabyl účinnosti zákon č. 7/2009 Sb., kterým byla provedena novela tohoto předpisu (viz článek II bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.).

Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (ust. § 10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (ust. § 240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (ust. § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně dovozuje přípustnost dovolání z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod, který by Nejvyšší soud přezkoumal v případě,

že by dovolání shledal přípustným, blíže nekonkretizovala.

Dovolání však přípustné není.

Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Dle ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.

Celková částka, jejíž zaplacení žalobkyně po žalované požadovala, činí 345.538,- Kč s přísl. Ta sestává z částek 181.200,- Kč (kupní cena automobilu), 20.000,- Kč (parkovné), 1.300,- Kč (znalecký posudek), 43.041,- Kč (náklady exekutora), 17.330,- Kč (náklady oprávněného v exekučním řízení), 41.412,- Kč (právní zastoupení žalobkyně v exekučním řízení) a 41.255,- Kč (náklady dovolacího řízení). V jediném řízení tak uplatnila více samostatných nároků, a je tedy třeba přípustnost dovolání posuzovat u každého jednotlivého nároku samostatně. Z tohoto hlediska pak musí být zkoumána i hodnotová hranice peněžitého plnění omezující přípustnost dovolání podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 9/2000). Vzhledem k tomu, že částky 20.000,- Kč, 1.300,- Kč, 43.041,- Kč, 17.330,- Kč, 41.412,- Kč a 41.255,- Kč nepřevyšují částku 50.000,-Kč, není dovolání proti té části výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně těchto částek s příslušenstvím, pro ust. § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné, a dovolací soud je proto dle ust. § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Nyní se dovolací soud bude zabývat přípustností dovolání proti té části výroku napadeného rozsudku, jíž bylo potvrzeno zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně částky 181.200,- Kč s přísl. K tomu, aby byla shledána odpovědnost státu za škodu, musí být kumulativně naplněny tři zákonné předpoklady, a sice vznik škody, existence nezákonného rozhodnutí, resp. nesprávného úředního postupu, a příčinná souvislost mezi nimi. V posuzovaném případě dospěl odvolací soud k závěru, že není dána nezákonnost rozhodnutí (v případě usnesení o nařízení exekuce), jelikož tato nebyla zrušena, resp. neexistuje příčinná souvislost mezi tvrzenou škodou a zrušenými a tudíž nezákonnými rozhodnutími (usnesení o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce). Současně konstatoval, že se žalobkyně měla náhrady škody, resp. vydání bezdůvodného obohacení domáhat nejprve po Dr. Ch., a odkázal na závěry soudu prvního stupně v tomto směru, a tedy i na závěr o předčasnosti žaloby, neboť škoda dosud nevznikla. Odvolací soud tak svůj potvrzující rozsudek založil na více samostatných důvodech, přičemž poslední z nich žalobkyně ve svém dovolání žádným způsobem nezpochybnila (konstatovala pouze, že její žaloba v tomto směru byla zamítnuta; dovolací soud pak podotýká, že žalobkyně vzala žalobu zpět, viz výše). Jelikož však rozhodnutí odvolacího soudu obstojí již na základě tohoto důvodu, který vzhledem k jeho nenapadení nelze podrobit dovolacímu přezkumu, nemůže být dovolání shledáno ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustným, a dovolací soud proto dovolání podle ust. § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

Nad rámec již řečeného pak dovolací soud podotýká, že ust. § 457 obč. zák., zakotvující pravidlo vzájemné vázanosti práv a povinností účastníků neplatné nebo zrušené smlouvy, je charakterizováno zásadou (shodně jako v případě smluvně založeného synallagma), vyjádřenou v ust. § 560 obč. zák., tj. že splnění závazku se může domáhat jen ten, kdo sám již splnil (předmět bezdůvodného obohacení vrátil), popřípadě je připraven svůj závazek vůči druhému splnit, a zároveň s uplatněním svého práva vrací nebo nabízí vrácení toho, co přijal (viz Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 1344). Ust. § 457 a § 560 obč. zák. jsou tedy co do svých důsledků srovnatelná.

Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (viz ust. § 201 o. s. ř.); občanský soudní řád proto také ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Tím, že žalobkyně směřuje své dovolání též přímo proti rozhodnutí soudu prvního stupně, uvedenou podmínku dovolacího řízení opomíjí. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, a Nejvyšší soud proto řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 12. 2009, č. j. 12 C 158/2007-67, které touto vadou trpí, zastavil (viz ust. § 104 odst. 1 o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty první, a § 146 odst. 2, věty první, odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. listopadu 2011

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu