28 Cdo 3874/2007Usnesení NS ze dne 10.11.2009

28 Cdo 3874/2007

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně M. Z., zastoupené advokátem, proti žalovanému P. f. ČR, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 8 C 49/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 2. 2007, č. j. 61 Co 618/2006-202, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Plzni jako soud odvolací potvrdil rozsudek Okresního soudu v Klatovech (soudu prvního stupně) ze dne 4. 8. 2006, č. j. 8 C 49/2004-168, jímž byla zamítnuta žaloba o určení vlastnického práva žalobkyně k pozemkům evidovaným ve zjednodušené evidenci, označeným původně v Pozemkovém katastru parcelními čísly 3 (o výměře 252 m2) a 12 (o výměře 1360 m2), představující nyní část nově vytvořené pozemkové parcely č. 12/2 v katastrální území Š., obec Ž. R. (výrok I). Současně odvolací soud rozhodl i o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Ve shodě se soudem prvního stupně vzal za prokázané, že předmětné pozemky byly vlastnictvím rodičů žalobkyně, J. a R. W., kteří již nežijí. Jednalo se o zemědělský majetek, který byl rodičům žalobkyně (jako osobám německé národnosti) konfiskován podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, ač rozhodnutí o konfiskaci majetku těmto osobám (konfiskační vyhláška) nebylo pro účely tohoto řízení dohledáno. Následně došlo i k vysídlení rodičů žalobkyně z Československé republiky (dne 26. 6. 1946) a konfiskovaný majetek stal se předmětem přídělového řízení. V katastru nemovitostí jsou pozemky zapsány jako vlastnictví České republiky, ve správně P. f. Č. r. (žalovaného). O vydání pozemků žalobkyně již dříve usilovala v řízení před příslušným pozemkových úřadem, podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů; jejímu návrhu pozemkový úřad nevyhověl, s odůvodněním, že žalobkyně není oprávněnou osobou k vydání nemovitostí ani podle zákona č. 243/1992 Sb., ve znění zákona č. 212/2000 Sb. (rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu v K. ze dne 3. 12. 2003, č. j. 115/2001 A). Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci i odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně nemá legitimní očekávání v prosazeních svého (tvrzeného) vlastnického práva podle obecných předpisů a na žádaném určení nemá naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) občanského soudního řádu (o. s. ř.). Vycházel přitom z právního názoru Ústavního soudu, prezentovaném ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS st. - 21/05. Uzavřel tudíž, že žalobkyně se nemůže podle obecného právního předpisu domáhat ochrany tvrzeného vlastnického ani v případě jeho porušení, k němuž mělo dojít před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. Takový postup byl by podle odvolacího soudu obcházením smyslu a účelu restitučního zákonodárství. Tvrzení žalobkyně o vadách konfiskačního řízení podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. (případná absence rozhodnutí o konfiskaci ve vztahu k majetku jejích rodičů) nemůže vést ke zpochybnění účinků konfiskace, k níž v době poválečné době docházelo již na základě dekretu samotného.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Označila je za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatnila v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Podle názoru žalobkyně rozsudek odvolacího soudu odporuje hmotného právu a z pohledu jím řešených otázek jde proto o rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Za nesprávný označila žalobkyně zejména závěr odvolacího soudu o zániku vlastnictví svých rodičů konfiskací podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., jestliže ve vztahu k nim nebylo prokázáno vydání individuálního správního aktu o konfiskaci (konfiskační vyhlášky). Žalobkyně má za to, že neobstojí ani závěr odvolacího soudu o absenci naléhavého právního zájmu na žádaném určení. Podaná žaloba totiž smysl a účel restitučních předpisů nijak neobchází, již proto, že tyto předpisy se na danou věc nevztahují, neboť ke ztrátě majetku mělo dojít před 25. 2. 1948, tedy před počátkem rozhodného období podle restituční předpisů. Jiný právní názor odvolacího soudu, byť by jeho pramenem mělo být stanovisko Ústavního soudu, pokládá žalobkyně za nesprávný. Pro vady konfiskačního řízení její rodiče vlastnické právo k nemovitostem neztratili a vlastnictví tudíž nemohlo přejít na stát. Žalobkyně, která po smrti rodičů vešla do jejich právního postavení, nemůže být zbavena práva na ochranu svého vlastnického práva, které je právem nepromlčitelným. Bez žádaného určení je její vlastnické právo ohroženo, neboť předmětné nemovitosti nemůže držet a užívat, ani s nimi disponovat. Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů „zrušil“ (a patrně, aby v takovém případě věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení).

Žalovaný označil napadený rozsudek za věcně správný. S právními závěry odvolacího soudu se ztotožnil, rozsudek označil za nikoliv zásadně právně významný a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) - vzhledem k době vydání rozsudku odvolacího soudu - postupoval v dovolacím řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (srov. čl. II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., zabýval se tím, zda je přípustné.

Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde zde o případ skryté diformity rozhodnutí, kdy odvolací soud potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně, kterým je ve věci samé rozhodnuto jinak než v dřívějším rozhodnutí z důvodu vázanosti právním názorem odvolacího soudu (§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.), může být přípustnost dovolání založena pouze ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy při splnění podmínky zásadního právního významu napadeného rozhodnutí. Zásadně významné po právní stránce je rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacím soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

V rozhodovací praxi soudů se prosadil a nyní již ustálil právní názor (jímž se v posuzované věci řídil i odvolací soud), že „restituční předpisy jsou ve vztahu k občanskému zákoníku v poměru předpisů zvláštních k obecnému a že z tohoto důvodu v případech, na něž typově míří předpisy restituční, nemohou se ti, kdo by byli podle těchto zákonů oprávněnými osobami, domáhat prosazení svých vlastnických nároků podle občanského zákoníku“ (rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, na který později navázala řada dalších rozhodnutí tohoto soudu, srov. kupř. rozsudek ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 31 Cdo 1529/2004; rozsudek ze dne 15.10.2008, sp. zn. 31 Cdo 154/2005; usnesení ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2245/2003; a mnohá další).

Judikatorní činností Ústavního soudu byl uvedený právní názor aprobován a rozšířen i na případy ochrany vlastnického práva, k jehož porušení došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy (viz odvolacím soudem citované stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikované pod č. 477/2005 Sb.). Ve zmíněném stanovisku Ústavní soud uzavírá, že „vlastnické právo oprávněných osob podle restitučních předpisů vzniká až okamžikem vydání věci. Tím je ve skutečnosti legalizován přechod majetku na stát, a to bez ohledu na to, co bylo titulem pro tento přechod, a jen v případech, které jsou v restitučních zákonech výslovně uvedeny, je původní nabývací titul státu, samozřejmě za splnění dalších v zákoně uvedených podmínek, důvodem pro vrácení věci. Restituční zákony v podstatě „legalizovaly“ vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů; tím současně vyloučily možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úpravu je speciální úpravou k předpisům obecným“. Současně Ústavní soud dochází k závěru, že „tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele, není naplněna preventivní funkce žaloby podle § 80 písm. c) o. s. ř., a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání“.

Prezentované závěry Ústavního soudu (jež se posléze prosadily i v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu; srovnej kupř. usnesení ze dne 29.6.2006, sp. zn. 28 Cdo 132/2006; ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 675/07; ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4581/2007; ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. sp. zn. 28 Cdo 2029/2008; ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4091/2008) se v plné míře uplatní i v nyní posuzované věci, v níž se žalobkyně nedomáhá ničeho jiného, než prosazení svých (domnělých) vlastnických nároků podle obecných předpisů, prostřednictvím žaloby o určení vlastnictví k nemovitostem, které patřily jejím rodičům a byly jim odňaty již v poválečném období, uplatněním dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa. I k otázce použití tohoto dekretu se Ústavní soud vyslovil, když v již citovaném stanovisku neopomněl zdůraznit, že „konfiskace podle dekretů č. 12/1945 Sb. a 108/1945 Sb. byla zákonným aktem, jejž nelze posuzovat z hlediska vad na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně připuštěno. Ostatně ve věcech konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. mohlo dojít, a zpravidla také docházelo, ke konfiskaci přímo ze zákona bez správního řízení, byl-li vlastník věci již jako osoba, jejíž majetek konfiskaci podléhal, za strany státních orgánů označen (usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 155/03) a jestliže on sám nenavrhl, aby bylo ve správním řízení rozhodnuto, nebo vydání takového deklaratorního rozhodnutí neuznal za potřebné sám správní úřad“. Na jiném místě odůvodnění stanoviska Ústavní soud uzavírá, že „poskytnutí ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před téměř šedesáti tedy, bylo by narušením principu právní jistoty; odmítnutí ochrany tvrzenému právu nemůže být v takových případech v rozporu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod“.

Posouzení zákonnosti konfiskace přísluší obecným soudům pouze v rámci řízení o restitučních nárocích, z hlediska v úvahu přicházejících restitučních titulů a pouze v rámci k tomu určeného (zvláštního) řízení, na základě zákona, který byl ke zmírnění případných křivd způsobených nesprávnou aplikací dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a 108/1945 Sb. zákonodárcem přijat. Zákonem č. 243/1992 Sb. (přijatým na základě zmocnění obsaženého v § 7 zák. č. 229/1991 Sb.) byla umožněna náprava některých dalších majetkových křivd vzniklých v důsledku použití uvedených dekretů, avšak toliko ve věcném, osobním a časovém rozsahu zákonodárcem určeném. Mimo tento rozsah se nápravy (zmírnění) majetkových křivd dovolávat nelze a nelze tak činit ani prostřednictvím obecných právních předpisů a obcházet tím předpisy restituční, které jsou k tomuto účelu určeny. Důvodem k tomu nemůže být ani okolnost, že v restitučním řízení nebyla žalobkyně úspěšná.

Závěr odvolacího soudu, že žalobkyně nemá legitimní očekávání v prosazením svých (domnělých) vlastnických nároků podle obecných právních předpisů, k nemovitostem, které byly odňaty jejím rodičům již v poválečném období aplikací dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., a tedy že nemá naléhavý právní zájem na žádaném určení ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř., vychází z právního názoru, který je konformní s ustálenou interpretační praxí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu a neodporuje ani hmotnému právu. Rozsudek odvolacího soudu není proto po právní stránce zásadně významný (ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.) a dovolání proti němu přípustné není (§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.).

Proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c) o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., za situace, kdy žalovanému, který by jinak měl na náhradu nákladů dovolacího řízení právo, v tomto řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 10. listopadu 2009

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu