28 Cdo 3522/2020Usnesení NS ze dne 14.12.2020

28 Cdo 3522/2020-169

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně D. H. M., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 1297/3, proti žalovanému T. K., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, o zaplacení částky 90.008,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 4 C 347/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. června 2020, č. j. 38 Co 39/2019-138, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 6.098,- Kč k rukám jeho zástupce, JUDr. Jiřího Nováka, advokáta se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Hodoníně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 10. 2018, č. j. 4 C 347/2017-81, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částky 90.008,- Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 90.008,- Kč, jdoucím od 23. 4. 2016 do zaplacení (výrok I.), a dále žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovanému k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši

26.827,- Kč (výrok II.).

Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 25. 6. 2020, č. j. 38 Co 39/2019-138, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovanému k rukám jeho zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 32.392,- Kč (výrok II.).

Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně uzavřela dne 17. 12. 2014 s M. L. smlouvu o zápůjčce označenou jako „Smlouva o úvěru“, na jejímž základě zapůjčitel podle výslovně projevené vůle žalobkyně poukázal na účet č. XY vedený u XY, jehož majitelem byl žalovaný, částku 90.008,- Kč. Celkově poskytnutou částku 687.500,- Kč žalobkyně použila na úhradu investic do nemovitosti, na její opravy a rekonstrukci, jakož i za účelem splacení závazků vůči třetím osobám, které v této souvislosti převzala. Z účtu žalovaného byla žalobkyni poskytnuta prostřednictvím matky žalovaného (svědkyně I. Č.) již dříve částka 40.000,- Kč na nákup stavebního materiálu a dále částka 50.000,- Kč vybraná matkou žalovaného z bankomatu v době, kdy žalobkyně měla z důvodu exekucí vedených proti její osobě zablokovány vlastní bankovní účty. Částka 8,- Kč byla žalovanému vrácena jako náhrada zaplacených bankovních poplatků. O předání a převzetí částek 40.000,- Kč a 50.000,- Kč nebyla sepsána žádná potvrzení, neboť žalovaný k tomu neměl žádný důvod. Žalobkyně a matka žalovaného byly totiž v inkriminované době přítelkyně. Závazek k vrácení další zapůjčené částky 19.500,- Kč v lednu 2015 žalobkyně výslovně písemně uznala co do důvodu i výše, přičemž v případě této zápůjčky žalovaného písemně požádala o splátky; ze zapůjčeného obnosu dosud žalobkyně žalovanému dluží částku 8.000,- Kč.

Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů dospěly k závěru, že žalovaný se na úkor žalobkyně bezdůvodně neobohatil, neboť z částky 687.500,- Kč, která byla žalobkyni zapůjčitelem M. L. poskytnuta, mu byla vrácena částka 90.000,- Kč, kterou žalobkyni prostřednictvím své matky půjčil. Současně dovodily, že provedeným dokazováním byla vyvrácena tvrzení žalobkyně o tom, že žalovaného neznala a že neměla žádný důvod z prostředků získaných na základě smlouvy s M. L. vyplácet jakoukoliv částku na účet žalovaného. Naopak skutkově měly postaveno najisto, že žalobkyně uzavřela s M. L. ve smyslu ustanovení § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále „o. z.“), smlouvu o zápůjčce a z celkově poskytnuté částky 687.500,- Kč byla částka 90.008,- Kč v souladu s projevenou vůlí žalobkyně bezhotovostně převedena na účet žalovaného. Jednalo se tak o plnění na základě platně uzavřené smlouvy, což vylučuje vznik bezdůvodného obohacení na straně žalovaného. Odvolací soud vzhledem ke stavu provedeného dokazování nevyhověl návrhu žalobkyně na doplnění dokazování spisem Městského soudu v Brně sp. zn. 63 C 192/2017 a Okresního soudu v Kroměříži sp. zn. 18 C 324/2017 s odůvodněním, že po seznámení s obsahem uvedených spisů je zřejmé, že u jmenovaných soudů probíhají řízení, jejichž předmětem je posouzení jiné problematiky, přičemž tato řízení nejsou pravomocně skončena, neboť proti prvostupňovým rozhodnutím byl podán řádný opravný prostředek.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) pro řešení otázek procesního práva, při jejichž posouzení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (představované dle mínění žalobkyně závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2492/99, jenž byl publikován pod číslem 40/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a je rovněž přístupný, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), popřípadě s ohledem na specifičnost případu se má jednat o otázky, jež dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny. Táže se, zda rozhodnutí odvolacího soudu netrpí deficitem nepřezkoumatelnosti tehdy, jestliže odvolací soud neprovede účastníkem navržený důkaz, jenž byl v odvolacím řízení uplatněn v souladu s ustanovením § 205 odst. 2 písm. f) o. s. ř., potažmo se k takovému důkazu a důvodům jeho neprovedení ani nevyjádří a s takovým procesním postupem se v odůvodnění rozsudku ani nevypořádá. Dovozuje přitom, že na uvedené otázky je třeba odpovědět kladně, přičemž s odkazem na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 593/17 (tento nález, stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz) má za to, že postupem odvolacího soudu bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v ustanovení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V poměrech projednávané věci přitom žalobkyně vychází z toho, že deficitem nepřezkoumatelnosti trpí dovoláním dotčený rozsudek odvolacího soudu vzhledem k existenci důkazu, jenž vznikl až po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně (svědecká výpověď žalovaného v řízení vedeném u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 18 C 324/2017, jež je v přímém rozporu se skutkovými zjištěními, na nichž jsou rozsudky soudů obou stupňů založeny), nicméně odvolací soud, ač se jednalo o případ výluky z principu neúplné apelace, návrh žalobkyně na provedení důkazu obsahem spisu Okresního soudu v Kroměříži sp. zn 18 C 324/2017 ignoroval, navržený důkaz neprovedl a navíc v odůvodnění rozsudku se svým procesním postupem nevypořádal. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání označil rozsudky obou stupňů za věcné správné. Odkazujíc na bod 10. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu připomíná, že odvolací soud se s žalobkyní navrženým důkazem a důvody, pro něž jej neprovedl, řádně vypořádal. Dále dovozuje, že ani obsah jeho svědecké výpovědi z jiného řízení není v rozporu se skutkovými zjištěními, na nichž jsou rozsudky soudů obou stupňů založeny, přičemž připomíná, že tato zjištění vedoucí k závěru, že žalovaný se na úkor žalobkyně bezdůvodně neobohatil, byla učiněna z výpovědi svědkyně I. Č., smlouvy o zápůjčce uzavřené mezi žalobkyní a M. L. a listiny o uznání dluhu sepsané samotnou žalovanou, kteréžto důkazy byly hodnoceny v souladu s pravidlem obsaženým v ustanovení § 132 o. s. ř. Uzavírá, že se odvolací soud nijak neodchýlil od závěrů formulovaných v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2492/99, a že v přítomné právní věci ani nebyla posuzována právní otázka, která by dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla řešena. Navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl, popřípadě dospěje-li k závěru, že je přípustné, aby dovolání jako nedůvodné zamítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§ 237 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalobkyně není přípustné, neboť podle obsahu dovolání žalobkyně vytýkaný deficit nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu (kterýžto sám o sobě je vadou řízení, jež nezakládá důvod přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.) spojuje s (tvrzeným) nesprávným postupem odvolacího soudu, jenž nepřihlédl k důkaznímu návrhu žalobkyně učiněnému v odvolacím řízení, ač byla naplněna výjimka z principu neúplné apelace upravená v ustanovení § 205 odst. 2 písm. f) o. s. ř., tj. že dosud zjištěný skutkový stav neobstojí, neboť tu jsou další skutečnosti nebo jiné důkazy, které nebyly dosud uplatněny (§ 205a o. s. ř.), přičemž se jedná o skutečnosti nebo důkazy, jež nastaly (vznikly) po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně; námitkou nesprávného procesního postupu tedy žalobkyně vystihuje (rovněž) případ vady řízení, která – dle jejího mínění – měla vliv na správnost vydaného meritorního rozhodnutí odvolacího soudu.

Dovolacími námitkami tak žalobkyně nevymezuje žádnou otázku procesního práva, na jejímž řešení by měl dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu záviset; rozsudky soudů obou stupňů jsou založeny na řešení otázky hmotného práva, tj. zda v individuálně daných skutkových poměrech přítomné právní věci se žalovaný na úkor žalobkyně obohatil či nikoliv.

Vada řízení dovolatelkou vytýkaná, tj. že odvolací soud neprovedl navrhovaný důkaz spisem Okresního soudu v Kroměříži sp. zn. 18 C 324/2017, ač tak v poměrech odvolacího řízení s ohledem na uplatnění výluky z principu neúplné apelace upravené v ustanovení § 205 odst. 2 písm. f) o. s. ř. učinit měl, nemohla založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítané vadě řízení dovolací soud přihlíží podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání z jiného důvodu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo 762/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4847/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5614/2017). O takový případ však v přítomné právní věci zjevně nejde.

V této souvislosti je třeba dále připomenout, že dovolací soud opakovaně ve své rozhodovací praxi uvedl, že účastník řízení, na němž je povinnost tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k jejich verifikaci důkazní prostředky, nemá – v procesním slova smyslu – právo na provedení jím navrženého důkazu před soudem. Soud ve smyslu ustanovení § 120 odst. 1 věta druhá o. s. ř. rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, a pokud takovému návrhu nevyhoví, v odůvodnění rozhodnutí vyloží (srovnej ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř.), z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotně-právním předpisům, které aplikoval, a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě dospěl) navržené důkazy neprovedl (srovnej shodně např. závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3090/2009, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2712/2008, a dále též nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 87/99, a nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 854/09). Této své povinnosti odvolací soud v posuzované věci dostál, neboť - byť stručně - vyložil důvody, pro které navrhovaný důkaz (čtením obsahu soudního spisu či jeho části z jiné právní věci) neprovedl.

Dovolatelka by neměla přehlížet, že skutkový stav, od něhož se odvíjel závěr o právním posouzení věci, tj. že se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně neobohatil, byl spolehlivě zjištěn na základě provedených a náležitě hodnocených důkazů (smlouvy ze dne 17. 12. 2014 soudy obou stupňů správně posouzené jako smlouva o zápůjčce, výpovědi svědkyně I. Č., uznávacího prohlášení žalobkyně ze dne 13. 4. 2015 a dopisu ze dne 27. 7. 2015) a obstojí i při zohlednění obsahu části výpovědi žalovaného coby svědka v řízení vedeném u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 18 C 324/2017. Z provedených důkazů vyplývá, že žalobkyni byly z účtu žalovaného prostřednictvím svědkyně Č. poskytovány peněžní zápůjčky, mimo jiného i v částkách 40.000,- Kč a 50.000,- Kč, jakož i v částce 19.500,- Kč, o jejíž vrácení ve splátkách (po písemném uznání závazku) žalobkyně žalovaného písemně požádala. Částka 90.008,- Kč pak byla na účet žalovaného vrácena na základě vůle žalobkyně, jíž výslovně projevila ve smlouvě uzavřené dne 17. 12. 2014 s M. L., na jejímž základě čerpala finanční prostředky určené (rovněž) k úhradě svých dřívějších závazků.

Sluší se uvést, že odkaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2492/99, není případný, neboť závěry odkazovaného rozsudku o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí se týkaly takového odůvodnění rozhodnutí, jež jednak vycházelo z tzv. souhrnných zjištění, a dále bylo založeno na skutkových zjištěních z dříve zrušeného rozhodnutí bez toho, aby byla v novém rozhodnutí skutková zjištění zopakována nebo alespoň na ně odkázáno.

Do poměrů projednávané věci nelze promítnout ani závěry žalobkyní odkazovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 593/17, neboť závěr o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí obecného soudu naplňující stav porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud shledal ve zcela jiných – specifických – okolnostech jím posuzované věci (nevypořádání se obecného soudu v řízení o zaplacení peněžité částky s námitkou o nedostatku vůle stěžovatelky si s ohledem na své osobní poměry takovou částku na základě uzavřené smlouvy půjčit).

K výtkám dovolatelky o nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu a k námitce o porušení jejího práva na spravedlivý proces pro doplnění, byť již s vědomím určité procesní nadbytečnosti, dovolací soud poznamenává, že Ústavní soud konstantně judikuje, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem, vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05, ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07, a ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 74/06). Zmíněnému pojmu adekvátně je potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (srovnej článek 82 odst. 1 Ústavy České republiky) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. „rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu“ s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 787/06, nebo ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když je nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 919/14, bod 14.). Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva (srovnej jeho rozhodnutí ve věci V. d. H. proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, bod 61, ve věci R. T. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, bod 29, ve věci H. B. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, bod 27, a ve věci H. a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, bod 42; citovaná rozhodnutí jsou přístupná na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva www.echr.coe.int). Podle rozsudku ve věci H. proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, body 59–60, se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu.

Výše označené judikatorní závěry Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva se do poměrů posuzované věci promítají tak, že odvolací soud, jenž na odvolací námitky žalobkyně reagoval zřetelným příklonem k závěrům soudu prvního stupně, které požadavkům ústavně konformního odůvodnění odpovídají, dostál povinnosti své rozhodnutí přiměřeně, a to i popřípadě za použití odpovědi implicitní, odůvodnit. Stručná reakce odvolacího soudu na důkazní návrh žalobkyně uplatněný v odvolacím řízení pak koresponduje tomu, že skutkový stav věci, jenž měl být provedením navrhovaného důkazu zpochybněn, byl založen na řádném hodnocení provedených důkazů (v souladu s pravidly upravenými v ustanovení § 132 o. s. ř.), proti nimž dovolatelka jednak nebrojila a rovněž ani neobjasnila, v jakém ohledu by novým důkazem mohla být dotčena skutková zjištění učiněná z důkazů provedených soudem prvního stupně.

Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalobkyně není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem, o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 146 odst. 3 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, je povinna nahradit ostatním účastníkům řízení (žalovanému) náklady, které jim v průběhu dovolacího řízení vznikly. Žalovaný byl zastoupen advokátem a má nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu v souvislosti s právním zastoupením advokátem v dovolacím řízení vznikly v částce 6.098,- Kč. Výše těchto nákladů byla dovolacím soudem zjištěna součtem mimosmluvní odměny, jež zástupci žalovaného náleží za vykonání jednoho úkonu právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 a 2, § 6 odst. 1 a § 7 bod 5. vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále „vyhláška č. 177/1996 Sb.“), ve výši 4.740,- Kč a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč - § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Protože zástupce žalovaného je plátcem daně z přidané hodnoty [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a § 14a odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů právního zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši

1.058,- Kč (po zaokrouhlení).

Místem splnění náhradové povinnosti je zástupce žalovaného, který je advokátem (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení § 160 odst. 1, část věty před středníkem o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 14. 12. 2020

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.

předseda senátu