28 Cdo 3105/2020Usnesení NS ze dne 01.12.2020

28 Cdo 3105/2020-336

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: A. P., nar. XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Viktorem Rossmannem, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 1464/6, proti žalované: Y. M., nar. XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Josefem Moravcem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, o zaplacení 94 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 116 C 1/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 26. 2. 2020, č. j. 18 Co 15/2020-309, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :

V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 22. 5. 2019, č. j. 116 C 1/2015-253, potvrzen, pokud jím bylo žalované uloženo zaplatit žalobci částku 75 102 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení jdoucím od 6. 1. 2015 do zaplacení, žaloba v části o zaplacení částky 19 398 Kč se zákonným úrokem z prodlení byla zamítnuta a bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Výrokem II. odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Rozsudek odvolacího soudu napadla v celém rozsahu dovoláním žalovaná. Předpoklady přípustnosti dovolání spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, zda bezdůvodné obohacení může vznikat též neoprávněným užíváním nezkolaudované nemovitosti (bytu) – při jejím řešení se odvolací soud měl odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4184/2018. Předestřela rovněž otázku, zda pro stanovení výše bezdůvodného obohacení vzniklého neoprávněným užíváním bytu je rozhodné vymezení jeho podlahové plochy v žalobě. Měla za to, že jde o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (v textu i jen „o. s. ř.“); srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným (§ 237 o. s. ř.).

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Judikatura dovolacího soudu, jež reflektuje právní úpravu bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen – „obč. zák.“), a která je se zřetelem k obdobnému znění ustanovení § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen – „o. z.“), použitelná i v poměrech tohoto právního předpisu – bezdůvodné obohacení vzniklé užíváním bytu bez právního důvodu je uplatňováno za dobu od 1. 1. 2014 do 30. 6. 2014 (srovnej k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2113/2016, ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017, nebo ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 129/2019), chápe závazek z bezdůvodného obohacení jako povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, ochuzenému (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3810/2007, ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3113/2007, či ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4897/2014). Výše plnění za užívání cizí věci bez právního důvodu se přitom odvozuje od prospěchu, jejž získal obohacený, který je povinen vydat vše (nikoliv více), co sám získal. Dříve byly naznačené situace podřazovány skutkové podstatě plnění bez právního důvodu (za všechny viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4051/2016); dle nyní účinné právní úpravy, uvádějící demonstrativní výčet skutkových podstat bezdůvodného obohacení, lze řečené kvalifikovat jako protiprávní užití cizí hodnoty ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z. (k tomu srov. zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3090/2018, a ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3310/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 311/2019). Za bezdůvodné obohacení tedy není možno považovat jakýkoliv prospěch, jehož by mohl vlastník věci teoreticky dosáhnout, nýbrž pouze ten prospěch, o nějž na jeho úkor obohacený buď zvýšil svůj majetkový stav, anebo o nějž se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4874/2014, a ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1069/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1265/2018).

Obohacený přirozeně není schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práva užívání cizí věci vrátit, a je proto povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou. Výše peněžité náhrady musí vycházet z finančního ocenění prospěchu, který účastníku užíváním věci vznikl (srov. § 2999 odst. 1 o. z., § 458 obč. zák.). Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání věci, zpravidla právě formou nájmu, a kterou by nájemce byl povinen plnit podle platné nájemní smlouvy; důvodně se tedy tato náhrada poměřuje s obvyklou hladinou nájemného (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53/2000; ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002, či ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 412/2005). Pro určení výše obvyklého nájemného je pak rozhodným aktuální stav užívané věci a její skutečné využití bezdůvodně obohaceným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4337/2018). Ve světle judikatury Nejvyššího soudu přitom vzniku ani kvantifikaci bezdůvodného obohacení užíváním cizí věci bez právního důvodu či z neplatného právního důvodu nikterak nebrání sama o sobě okolnost, že užívaná nemovitost (byt, nebytový prostor apod.) nebyla zkolaudována (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 17/2014).

Uzavřel-li tedy odvolací soud, že žalované užíváním předmětného bytu bez jakéhokoliv právního důvodu vzniklo bezdůvodné obohacení (formou protiprávního užití cizí věci), za něž je povinna poskytnout žalobci peněžitou náhradu (§ 2991 o. z.), jež byla (za pomoci znaleckého posudku Ing. Jany Machkové) za dobu od 1. 1. 2014 do 30. 6. 2014 kvantifikována částkou 75 102 Kč připodobněnou k obvyklému nájemnému za užívání obdobného bytového prostoru v daném místě a čase, zohledňující aktuální stav nemovitosti (včetně nedostatku její kolaudace) – tj., že se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem věci žalovaná užíváním bytu bez právního důvodu bez ohledu na nedostatek jeho kolaudace nabyla v rozhodném období prospěch odpovídající řečené částce – nikterak se tím od judikatury Nejvyššího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil.

Závěry odvolacího soudu přitom nekolidují ani s dovolatelkou odkazovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4184/2018, jež v souladu s výše uvedenými principy odvíjí své konkluze o absenci vzniku bezdůvodného obohacení od individuálních (oproti projednávanému sporu zjevně odlišných) skutkových okolností případu – nepříznivý stavebně technický stav nemovitosti, zcela vylučující úplatnost jejího užívání.

Odvolací soud se pak výše citované judikatuře dovolacího soudu nezpronevěřil ani tím, že při kvantifikaci vzniklého bezdůvodného obohacení nepřikládal izolovaně význam výměře bytové plochy uváděné v žalobě (150 m2), nýbrž vycházel, maje na zřeteli žalobcem vymezený předmět sporu (žalobou identifikovaný byt – k vymezení předmětu řízení v žalobě viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/1996, ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Odon 154/1997, ze dne 20. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 315/2009, či ze dne 12. 7. 2010, sp. zn. 23 Cdo 31/2010), ve smyslu ustanovení § 153 odst. 1 o. s. ř. ze zjištěného skutkového stavu věci (provedeným dokazováním prokázaná výměra sporného bytu

– 154,53 m²); k významu skutkových konkluzí o celkové ploše prostor užívaných bez právního důvodu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2746/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3525/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3460/2016. Zjevně přitom nedošlo k překročení žalobního návrhu, byla-li žalobci za posuzované období přiznána nižší než žalobou uplatněná částka (§ 153 odst. 2 o. s. ř.).

Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že dovolatelkou předestírané předpoklady přípustnosti podaného dovolání očividně naplněny nebyly (§ 237 o. s. ř.).

Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

Jelikož jsou splněny důvody pro odmítnutí dovolání (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), neshledal současně Nejvyšší soud návrh dovolatelky na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu „projednatelným“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16); více se jím proto nezabýval.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy žalobci, jenž se k dovolání nevyjádřil, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 1. 12. 2020

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu