28 Cdo 3089/2012Usnesení NS ze dne 21.11.2012

28 Cdo 3089/2012

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce J. J., bytem V. K., zast. JUDr. Pavlem Indrou, advokátem se sídlem v Blansku, Rožmitálova 40, proti žalovanému F. Š., bytem v B., zast. JUDr. Danou Berkovou, advokátkou se sídlem v Uherském Brodě, Rolnická 2190, o zaplacení 850.000,- s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 11 C 273/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 6. června 2012, č. j. 59 Co 140/2012-210, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému k rukám JUDr. Dany Berkové, advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení ve výši 10.300,- Kč.

Odůvodnění:

Shora označeným rozsudkem odvolací soud z podnětu odvolání žalobce potvrdil rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 25. 1. 2012, č. j. 11 C 273/2009-179, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 850.000,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení (výrok I.); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalovaný na základě kupní smlouvy uzavřené dne 14. 6. 2002 prodal žalobci ideální jednu polovinu hospodářské budovy na st. p., stavebních parcel, pozemků ve zjednodušené evidenci – parcely původ pozemkový katastr (PK) st. p., hospodářské budovy na st. p., stavebních parcel a pozemku ve zjednodušené evidenci – parcely původ pozemkový katastr (PK) st. p. č. 78/2, vše v katastrálním území K. u B., a movitých věcí popsaných v čl. I. bod 2 smlouvy za kupní cenu 850.000,- Kč. Podílový spoluvlastník další ideální jedné poloviny předmětných věcí J. V. se následně dovolal relativní neplatnosti uzavřené kupní smlouvy, neboť mu předmětné spoluvlastnické podíly nebyly nabídnuty ke koupi (§§ 40a, 140 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „obč. zák.“). Žalobce, jenž se domáhá vrácení kupní ceny uhrazené na základě neplatné kupní smlouvy, ovšem dle závěrů odvolacího soudu žalovanému kupní cenu nezaplatil. Na základě takto zjištěného skutkového stavu pak odvolací soud dovodil, že žalobce, jenž žalovanému na základě neplatně uzavřené kupní smlouvy kupní cenu za předmětné věci neuhradil, nemůže mít ani nárok na její vrácení (§ 457 obč. zák.). Žalobě proto nevyhověl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Co do důvodů měl za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně namítal, že odvolací soud při hodnocení provedených důkazů nezohlednil písemné znění uzavřené kupní smlouvy, dle nějž kupní cena ve výši 850.000,- Kč byla zaplacena před jejím uzavřením. Odvolacímu soudu rovněž vytýkal, že svědkyni JUDr. A. K., advokátku, která pro účastníky řízení vypracovala písemné znění předmětné kupní smlouvy, vyslechl, aniž by ji žalobce zprostil povinnosti zachovávat o okolnostech, za nichž byla smlouva uzavřena, mlčenlivost (§ 21 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „adv. zák.“). Upozorňoval přitom na skutečnost, že jej svědkyně coby advokátka zastupovala v řízení o vydání bezdůvodného obohacení vedeném u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 12 C 298/2002 vůči Josefu Václavíkovi coby podílovému spoluvlastníkovi jedné ideální poloviny movitých věcí tvořících součást předmětu dotyčné koupě. Zpochybňoval též správnost nákladového výroku II. rozsudku odvolacího soudu i části výroku I. tohoto rozsudku, jíž byl potvrzen nákladový výrok II. rozsudku soudu prvního stupně. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižšího stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný se ztotožnil se závěry odvolacího soudu a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony).

V části směřující proti nákladovému výroku II. rozsudku odvolacího soudu a té části výroku I. tohoto rozsudku, jíž byl potvrzen nákladový výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, dovolání přípustné není, neboť nákladové výroky nemají charakter rozhodnutí o věci samé a přípustnost dovolání proti nim nezakládají ani ustanovení § 238a či § 239 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003, č. seš. 1, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000).

Nejvyšší soud proto dovolání v uvedené části jako objektivně nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se Nejvyšší soud dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání v části směřující proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím bylo rozhodnuto o věci samé.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).

Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (aniž by soudem prvního stupně byl dříve vydán rozsudek, kterým by tento soud rozhodl ve věci samé jinak; § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), může být dovolání přípustné jen za podmínky uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Při úvaze o přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. § 242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).

O nesprávné právní posouzení věci může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

V projednávané věci se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že dovolatel coby kupující žalovanému na základě neplatně uzavřené kupní smlouvy ze dne 14. 6. 2002 kupní cenu neuhradil, a to ani zčásti. Jde přitom o závěr skutkový založený na hodnocení provedených důkazů a nikoliv o závěr právní, coby výsledek aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav. Brojí-li tedy dovolatel proti závěru odvolacího soudu, že kupní cena na základě předmětné neplatné kupní smlouvy zaplacena nebyla, tvrdíc, že opak vyplývá ze samotného písemného znění smlouvy, uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), k němuž při posuzování zásadní právní významnosti rozhodnutí odvolacího soudu přihlížet nelze (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Je-li dále vytýkáno, že svědkyně JUDr. A. K., jakožto advokátka, která vypracovala pro účastníky řízení písemné znění předmětné kupní smlouvy, byla vyslechnuta, aniž by ji dovolatel zprostil povinnosti zachovávat o okolnostech, za nichž byla smlouva uzavřena, mlčenlivost, je předně třeba podotknout, že prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) na přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usuzovat nelze, ledaže by zásadní právní významnost rozsudku odvolacího soudu vyplývala ze způsobu, jakým odvolací soud aplikoval normy procesního práva. O takový případ však v projednávané věci nejde. Řízení vytýkanou vadou ostatně zatíženo ani není. Z obsahu spisu totiž vyplývá (srov. výpověď svědkyně JUDr. A. K. ze dne 20. 1. 2012 na č. l. 174), že klientem, na jehož žádost svědkyně, jakožto advokátka, vypracovala písemné znění kupní smlouvy, nebyl dovolatel nýbrž žalovaný, jenž svědkyni pro účely posuzovaného soudního řízení v souladu s ustanovením § 21 odst. 2 adv. zák. povinnosti mlčenlivosti zprostil.

Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadně významným neshledává (§ 237 odst. 1, písm. c/, odst. 3 o. s. ř.). Dovolání proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

Podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. je žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, povinen nahradit žalovanému účelně vynaložené náklady dovolacího řízení sestávající z odměny za zastupování účastníka advokátem ve výši 10.000,- Kč (§ 3 odst. 1, bod 4, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb.) a paušální náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.). Nejvyšší soud proto žalobci uložil, aby žalovanému nahradil náklady dovolacího řízení v celkové výši 10.300,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, je žalovaný oprávněn podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 21. listopadu 2012

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu