28 Cdo 2926/2020Usnesení NS ze dne 13.10.2020

28 Cdo 2926/2020-180

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně J. P., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Romanem Stoškem, advokátem se sídlem v Opavě, Horní náměstí 55, proti žalovanému J. O., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Rostislavem Tomisem, advokátem se sídlem v Opavě, Bezručovo náměstí 1977/8, o zaplacení 245 026,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 106 C 68/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 12. 2013, č. j. 71 Co 351/2013-116, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

(§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :

V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu (jenž napadl žalovaný dovoláním, jež bylo Nejvyššímu soudu předloženo dne 18. 9. 2020 po odpadnutí překážek řízení) byl rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 27. 2. 2013, č. j. 106 C 68/2011-55, potvrzen v rozsahu, v němž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 245 026,10 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, změněn v části o zaplacení úroků z prodlení za dobu od 7. 8. 2009 do 1. 10. 2009 tak, že se v uvedeném rozsahu žaloba zamítá (to vše výrokem pod bodem I rozsudku odvolacího soudu), a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení u soudu prvního stupně i o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III).

Dovolání žalovaného Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 7 – přechodná ustanovení – části první zákona č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“, neboť – v rozporu s ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. – neobsahuje uvedení toho, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání a absence této (obligatorní) náležitosti dovolání (o níž lze dovolání doplnit jen v průběhu trvání lhůty k podání dovolání; srov. § 241b odst. 3 věty první o. s. ř.) představuje vadu dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 4/2014“), dále i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.]. Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem.

Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (k tomu srov. zejm. R 4/2014). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva (judikatury) se má – podle mínění dovolatele – dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).

Příslušná pasáž dovolání – ve světle výše uvedeného – zjevně není způsobilým vymezením předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., když významově neodpovídá žádnému z tam uvedených hledisek. Požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání nedostál dovolatel ani v jiných částech dovolání (posuzovaném potud z obsahového hlediska).

Z odkazu na ustanovení „§ 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.“ a kategorii rozhodnutí „zásadního právního významu“ je patrno, že při podání dovolání vycházel dovolatel z nesprávného názoru, že přípustnost dovolání v dané věci se řídí ustanoveními občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (ačkoliv dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno až po uvedeném datu; k tomu srovnej – s použitím argumentu a contrario – článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Rozhodnutí odvolacího soudu přitom obsahuje i správné poučení o dovolání, včetně uvedení hledisek přípustnosti dovolání (ve smyslu § 237 o. s. ř.). [K důsledkům nesprávného poučení odvolacího soudu o dovolání, jež také nemůže založit přípustnost dovolání, srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].

Již jen pro úplnost – k dovolatelem současně vymezenému důvodu dovolání – sluší se připomenout, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (viz R 4/2014). Nezávažné pro dovolací řízení byly by proto námitky dovolatele kritizující skutková zjištění odvolacího soudu [že odvolací soud „v první řadě chybně přejal skutkový závěr soudu prvního stupně o tom, že žalobkyně (…) nad rámec exekučního titulu zaplatila částku 245 026,10 Kč“ (představující tak bezdůvodné obohacení žalovaného na její úkor)]. Přípustnost dovolání by nemohla založit ani dovolatelem současně kladená otázka „počátku běhu promlčecí doby“ (jíž označuje za otázku zásadního právního významu), při jejíž formulaci dovolatel mylně vychází z toho, že odvolací soud „vázal počátek běhu promlčení doby na doručení výzvy k vydání bezdůvodného obohacení“ (jež ovšem odvolací soud považoval za relevantní toliko z hlediska splatnosti dluhu, zatímco počátek promlčecí doby vázal na okamžik vzniku práva a možnost jeho uplatnění; i v tomto směru tak dovolatel vychází z jiných než odvolacím soudem učiněných zjištění). Na přípustnost dovolání nelze usuzovat ani na základě tvrzení, že dovoláním napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam, neboť přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. není od 1. 1. 2013 na tomto kritériu postavena (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013).

Směřuje-li snad dovolání i proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (uvádí-li se v něm, že je žalovaný podává i „do obou nákladových výroků“), ve vztahu k této části výroku postrádá již jakoukoliv argumentaci, natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dle § 241a odst. 2 o. s. ř.

Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalovaného bylo odmítnuto a náklady, jež v dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti s podáním stručného vyjádření k dovolání, které však nebylo lze věcně projednat již pro jeho vady, nelze v tomto případě považovat za účelně vynaložené k uplatňování nebo bránění práva.

Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. 1. 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. 10. 2020

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu