28 Cdo 2144/2002Usnesení NS ze dne 20.11.2002

28 Cdo 2144/2002

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců A) V. M. a B) J. M., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) H. M. a 2) L. M., oběma zastoupeným advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 9 C 724/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3.9.2002, č.j. 28 Co 220/2002-92, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobě na vyklizení bytu podané dne 21.6.1999 vyhověl Okresní soud v Mělníku jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26.10.2000, č.j. 9 C 724/99-31. K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 3.4.2001, č.j. 28 Co 121/2001-41 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a to pro nedostatečné skutkové zjištění.

Soud prvního stupně nato rozsudkem ze dne 7.2.2002, č.j. 9 C 724/99-73, žalobu zamítl. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že žalobci jsou vlastníky předmětného bytu a mezi prvým žalobcem a prvým žalovaným byla uzavřena nájemní smlouva na dobu určitou jednoho roku ode dne 1.7.1996. Vzal za prokázané, že v roce 1996 dal žalobce žalovaným podepsat novou nájemní smlouvu a ta není totožná s nájemní smlouvou, která byla předložena soudu. Dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána oprávněně, neboť nájem byl sjednán na dobu neurčitou.

Na základě odvolání žalobců Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3.9.2002, č.j. 28 Co 220/2002-92, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil. Převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Podle odvolacího soudu žalovaní unesli důkazní břemeno o tom, že podepsali nájemní smlouvu na dobu neurčitou. Uzavřel, že žalobci se nemohou domáhat vyklizení nemovitosti, jestliže nájemní poměr trvá a byl uzavřen na dobu neurčitou. Dále vyslovil závěr, že žalobci mohou žalovat pouze o přivolení k výpovědi z nájmu bytu po podání řádné výpovědi z nájmu bytu ve smyslu § 710 o.z.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dne 9.10.2002 dovolání, jehož přípustnost blíže nezdůvodnili. Tvrdili existenci dovolacích důvodů podle § 241 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Namítali, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vytýkali odvolacímu soudu, že řešil otázku existence a charakteru nájemního poměru v rozporu s hmotným právem. Poukazovali na skutečnost, že odvolací soud přesunul právní hodnocení na hodnocení skutkové. Navrhli proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Dovolání není přípustné.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,

a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,

b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,

c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. v posuzovaném případě přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozsudek odvolacího soudu nebyl ve výroku o věci samé rozsudkem měnícím, nýbrž potvrzujícím. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť dovoláním napadený rozsudek potvrdil rozsudek soudu prvního, aniž tomu předcházelo obsahově jiné rozhodnutí soudu prvního stupně, které by bylo zrušeno odvolacím soudem s účinky vázanosti tohoto soudu právním závěrem odvolacího soudu.

Zbývá posoudit, zda potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam s důsledky založení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve vztahu k § 237 odst. 3 téhož zákona. O takový případ v dané věci nejde.

V souladu s ustanovením § 132 o.s.ř. byly soudy obou stupňů oprávněny a povinny postupovat při hodnocení důkazů v rámci své volné úvahy. Za využití důsledků plynoucích z povinnosti tvrzení (§ 120 odst. 1 o.s.ř.) je pak věcí soudu, zda a nakolik z dostupných důkazů učiní odpovídající skutkový závěr, to vše při respektování zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř. Odkaz odvolacího soudu na § 132 o.s.ř. je přiléhavý. Odvolacímu soudu nelze upřít ani jeho možnost podle § 219 o.s.ř. rozsudek soudu prvního stupně potvrdit, tedy převzít jeho skutková zjištění.

Dovolateli nelze přisvědčit, pokud tvrdí, že odvolací soud hodnocení právní nahradil hodnocením skutkovým. Opak je pravdou. Prvořadým jsou skutkové závěry, charakterizující podle úsudku (odvolacího) soudu skutkový stav v té podobě, v jaké byl soudem zjištěn postupem uvedeným v § 132 a násl. o.s.ř., jež je ustanovením použitelným i pro odvolací řízení (§ 211 o.s.ř.). Tento zjištěný skutkový stav subsumuje pak soud pod ustanovení příslušného právního předpisu zpravidla hmotného práva. Procesně vyjádřeno vyúsťuje takový postup soudu v závěr o důvodnosti či nedůvodnosti uplatněného nároku.

Pokud odvolací soud v této věci skutkově uzavřel, že smlouva nebyla uzavřena ve znění, které by odůvodňovalo závěr o trvání nájemního vztahu na dobu určitou, jak to tvrdili žalobci, nýbrž naopak konstatoval, že to byli žalovaní, kteří unesli důkazní břemeno o tom, že smlouva na dobu určitou uzavřena nebyla, jde o součást skutkového zjištění. Takové závěry v procesní situaci dané v tomto dovolacím řízení se dovolacímu přezkumu skutečně vymykají. Tomu odpovídající důsledek vyvozený odvolacím soudem, totiž potvrzení zamítavého výroku soudu prvního stupně, tak netrpí vadou nesprávného právního posouzení, neboť - opět procesně vzato - vyjadřuje tak svým výrokem odvolací soud závěr o nedůvodnosti žaloby v podobě, kterou žalobci podali.

Odvolací soud tak postupoval v souladu s ustálenou aplikací ustanovení § 120 a násl.o.s.ř., zejména pak § 132 o.s.ř., jeho rozhodnutí je v souladu s konformní judikaturou vztahující se k dokazování v občanském soudním řízení, takže uvedený postup nelze považovat za řešení otázky lišící se od již akceptované ustálené soudní praxe.

Nelze proto dospět k závěru, že by přípustnost dovolání byla založena v této věci posouzením otázky zásadního právního významu.

Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání v této věci nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení § 218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl, aniž mohl přikročit k meritornímu hodnocení dovolacích námitek v něm uplatněných.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za použití § 224 odst.1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobci neměli v dovolacím řízení úspěch a žalovaným v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. listopadu 2002

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu