28 Cdo 1799/2020Usnesení NS ze dne 25.06.2020

28 Cdo 1799/2020-346

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce B. F., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Vladislavou Hanákovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Čechticích, nám. Dr. Tyrše 56, proti žalovanému Ředitelství silnic a dálnic ČR, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 546/56, IČO 65993390, o zaplacení částky 506.604 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 C 23/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2020 (nesprávně uvedeno ze dne 16. ledna 2019), č. j. 53 Co 343/2019-310, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 30. 7. 2019, č. j. 18 C 23/2017-251, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 253 302 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení, ve výši 8,05 % ročně, z částky 253.302 Kč, od 1. 4. 2015 do zaplacení, jakož i částku ve výši 253.302 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení, ve výši 8,05 % ročně, z částky 253.302 Kč, od 1. 7. 2015 do zaplacení (výrok I.) a na náhradě nákladů řízení částku ve výši 145.252,30 Kč k rukám zástupkyně žalobce (výrok II.); dále rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit České republice náhradu nákladů státu ve výši 8.855 Kč (výrok III.).

K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 1. 2020 (nesprávně uvedeno ze dne 16. ledna 2019), č. j. 53 Co 343/2019-310, rozsudek soudu prvního stupně částečně změnil ve výroku I. tak, že žalobu o zaplacení částky 43.962 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně od 1. 4. 2015 do zaplacení, částky 43.962 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně od 1. 7. 2015 do zaplacení a o zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 209.340 Kč od 1. 4. 2015 do 30. 12. 2016 a z částky 209.340 Kč od 1. 7. 2015 do 30. 12. 2016, zamítl (výrok I.), v části ohledně částky 418.680 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 31. 12. 2016 do zaplacení jej potvrdil (výrok II.) a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 142.106,70 Kč k rukám advokátky JUDr. Vladislavy Hanákové, Ph.D. (výrok III.) a České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 4 náhradu nákladů řízení výši 8.855 Kč (výrok IV.).

Soudy obou stupňů tak rozhodly o žalobou uplatněném nároku žalobce na zaplacení náhrady za bezdůvodné obohacení vzniklé žalovanému faktickým užíváním bez jakéhokoli právního důvodu části pozemků ve vlastnictví žalobce parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v kat. území XY o celkové rozloze užívané plochy 6.978 m2, a to za období I. a II. čtvrtletí roku 2015, na nichž měl umístěny své (dočasné) stavby, respektive jejich pozůstatky. Právním důvodem užívání pozemků žalovaným byla původně nájemní smlouva ze dne 20. 9. 2004 uzavřená mezi účastníky na dobu určitou od 1. 1. 2005, nejpozději do 31. 12. 2009, přičemž pozemky byly žalovanému pronajaty za účelem výstavby silničního okruhu kolem XY. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. 9. 2013, č. j. 21 C 12/2013-56, byla žalovanému uložena povinnost předmětné nemovitosti vyklidit, a protože tak žalovaný neučinil, byla na základě tohoto rozsudku zahájena exekuce. Úřadem městské části Praha 16 je pak pod sp. zn. 00575/13/OVDŽ/Jj vedeno řízení o odstranění stavby z pozemků, přičemž ještě v květnu 2018 nebyly provedeny veškeré úpravy. Při určení výše náhrady z bezdůvodného obohacení vzniklého žalovanému vyšly soudy obou stupňů z revizního znaleckého posudku soudem ustanoveného znalce Ing. Mertena, ve znění jeho dodatků, ve spojení s výslechem znalce, jímž výše obvyklé ceny nájemného v daném místě a čase byla určena v částce 120 Kč/m2/rok. Odvolací soud však

– na rozdíl od soudu prvního stupně - nepovažoval za opodstatněný nárok žalobce na navýšení výsledné výše této náhrady o částku odpovídající dani z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) z přiznaného plnění; v tomto ohledu odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4189/2014, jakož i na závěry vyplývající z rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5429/2014, sp. zn. 30 Cdo 2715/2015

a sp. zn. 30 Cdo 998/2016, s tím, že závěry učiněné v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. 7 Afs 124/2016, nelze na danou věc aplikovat, neboť skutkové okolnosti jsou odlišné v tom, že jím byla řešena otázka zdanění plnění podle smlouvy o dílo, od níž bylo odstoupeno. Za nesprávný (s poukazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 33 Odo 871/2005, a ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 4179/2007, které se podle jeho názoru uplatní i v režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník - dále jen „o. z.“) označil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně též v části, jíž byl žalobci přiznán zákonný úrok z prodlení z částky představující bezdůvodné obohacení žalovaného ode dne 1. 4. 2015, resp. od 1. 7. 2015 do zaplacení, jelikož je třeba vyjít z § 1958 odst. 2 o. z., dle kterého neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. V dané věci je tak třeba stanovit splatnost bezdůvodného obohacení „ve vazbě na výzvu věřitele ke splnění“, jíž je předžalobní výzva žalobce ze dne 27. 12. 2016, doručená žalovanému dne 29. 12. 2016. Žalobce tudíž nemá nárok na zákonný úrok z prodlení

do 30. 12. 2016, neboť žalovaný se dostal do prodlení nejdříve dne 31. 12. 2016.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.), neboť podle § 237 o. s. ř. není přípustné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. především v řešení otázky, „zda podléhá bezdůvodné obohacení v případě bezesmluvního užívání pozemků DPH?“; resp. otázky, „zda lze nepřiznat žalobci částku odpovídající DPH vůči žalovanému za stavu, kdy žalobce je plátcem DPH a je dle platného zákona o DPH tuto povinen přiznat a odvést?“, jinak řečeno, „zda lze v občansko-právním řízení soudně odepřít žalobci povinnému odvést DPH právo na náhradu částky DPH vůči žalovanému subjektu, který se na úkor žalobce bezdůvodně obohacuje“, která by dle jeho mínění měla být dovolacím soudem posouzena jinak, než jak byla vyřešena v jeho dosavadní judikatuře, a kterou odvolací soud posoudil nesprávně.

Při řešení této otázky je třeba vyjít z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která konstantně přijímá závěr, dle nějž užíváním cizí věci (v daném případě pozemků) bez náležitého právního titulu vzniká uživateli majetkový prospěch, bezdůvodné obohacení, jež je povinen vydat (srov. § 2991 o. z.). Za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), byly naznačené situace podřazovány skutkové podstatě plnění bez právního důvodu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4051/2016). Dle nyní účinné právní úpravy, uvádějící demonstrativní výčet skutkových podstat bezdůvodného obohacení, lze řečené kvalifikovat jako protiprávní užití cizí hodnoty ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z. (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3090/2018, ze dne 27. 11. 2018,

sp. zn. 28 Cdo 3310/2018, a ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1060/2017, jakož i další v něm citovaná rozhodnutí).

Rozhodovací praxe dovolacího soudu je dále ustálena v závěru, že plnění v podobě výkonu práva užívání cizí věci, jehož se obohacenému (v daném případě žalovanému) dostalo, není tento schopen in natura vrátit, a je proto povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou (srov. § 2999 odst. 1 větu první o. z. a § 458 odst. 1 in fine obč. zák). Výše peněžité náhrady musí pak vycházet z finančního ocenění prospěchu, který vznikl obohacené osobě, jež takto realizovala uživatelská oprávnění k cizí věci, aniž by za to platila úhradu a aniž by se tedy její majetkový stav zmenšil o prostředky vynaložené v souvislosti s právním vztahem, který zakládá právo věc užívat, kdy majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání věci, zpravidla právě formou nájmu, jíž by byl nájemce povinen plnit podle platné nájemní smlouvy a kdy se proto výše náhrady poměřuje právě s hladinou obvyklého nájemného (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4022/2011, ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2638/2012, ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 208/2013, ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3748/2014, a ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1060/2017). Je tomu tak proto, že institut bezdůvodného obohacení směřuje k odčerpání prostředků od osoby, která je získala některou ze skutkových podstat uvedených dříve v ustanoveních § 451 a § 454 obč. zák. a od 1. 1. 2014 v § 2991 o. z.; výše plnění za užívání cizí věci (nemovitosti) bez právního důvodu, resp. jako protiprávní užití cizí hodnoty ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z., se proto odvozuje od prospěchu, jenž získal obohacený, který je povinen vydat vše, co sám získal, nikoliv od újmy ochuzeného (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 17/2014, ze dne 14. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1614/2018, a usnesení téhož soudu ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4334/2013, a ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1315/2015).

S těmito závěry není právní posouzení věci odvolacím soudem v dané věci v rozporu, jestliže výši peněžité náhrady za vzniklé bezdůvodné obohacení odvozuje od prospěchu obohaceného (žalovaného) a poměřuje ji hladinou obvyklého nájemného v daném místě a čase (zjištěného znaleckým dokazováním) a nepromítá do ní i hledisko případné daňové povinnosti ochuzeného (okolnost, že žalobce z nárokované částky odvedl státu daň z přidané hodnoty), neboť v tomto rozsahu se žalovaný reálně nikterak na úkor žalobce neobohatil.

Požadavek na navýšení peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení vzniklé bezesmluvním užíváním částí předmětných pozemků žalovaným o daň z přidané hodnoty přitom ani nemá oporu v právních předpisech. Tento závěr, k němuž dospěl Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4189/2014, je bezpochyby přenositelný i do poměrů posuzované věci, neboť i dle relevantních ustanovení zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném do 31. 12. 2015, rozhodném pro posuzovanou věc, byl nájem nemovitých věcí zásadně osvobozen od daně z přidané hodnoty [srov. § 51 odst. 1 písm. f) a § 56 odst. 1, § 56a odst. 1 a 2 zákona] s tím, že plátcům bylo umožněno se rozhodnout, že se tato daň uplatňuje také u nájmu nemovitých věcí (srov. § 56a odst. 3 zákona).

Kromě relevantní právní úpravy pak Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4189/2014, akcentoval i skutečnost, že výše náhrady za bezdůvodné obohacení „není přímo závislá na tom, co si účastníci dohodli“. Obdobný závěr pak formuloval i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. 7 Afs 124/2016, v němž mimo jiné uvedl, že ve vztazích z bezdůvodného obohacení „obvykle neexistuje žádné dodání zboží za úplatu, poskytnutí služby za úplatu ani pořízení zboží z jiného členského státu za úplatu uskutečněné v tuzemsku osobou povinnou k dani v rámci uskutečňování ekonomické činnosti nebo právnickou osobou nepovinnou k dani, či nového dopravního prostředku z jiného členského státu za úplatu osobou nepovinnou k dani“.

V posuzované věci se žalobci přiznaná peněžitá náhrada z bezdůvodného obohacení vzniklého žalovanému v I. a II. čtvrtletí roku 2015 neodvíjí od smluvně sjednaného nájemného, nýbrž od (znalecky zjištěné) výše obvyklého nájemného v daném čase a místě; nelze zde proto mechanicky aplikovat závěry formulované Nejvyšším správním soudem v rozhodnutí sp. zn. 7 Afs 124/2016, kde navíc bylo předmětné plnění poskytnuté na základě smlouvy a bezdůvodným obohacením se stalo až po zániku smlouvy odstoupením (v okamžiku, kdy byla smlouva téměř splněna). Oproti tomu totiž užívání předmětných pozemků žalovaným bez právního důvodu a proti vůli žalobce (který se v exekuci domáhá jejich vyklizení žalovaným), o něž jde v posuzované věci, nelze považovat za „poskytnutí služby za úplatu“.

Na danou věc nedopadají ani závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 2. 2010, č. j. 5 Afs 68/2009-113 (na nějž dovolatel poukázal), v němž tento soud dospěl k závěru, že převodem staveb a pozemků ve smyslu § 51 písm. e), resp. § 56 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, je třeba rozumět ve smyslu šesté směrnice Rady 77/388/EHS i přechod staveb a pozemků v dražbě.

Uvedené závěry týkající se řešení otázky, lze-li majetkový prospěch (poměřovaný obvyklým nájemným) navýšit o daň z přidané hodnoty, z nichž Nejvyšší soud vycházel i v rozsudku ze dne 4. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3341/2019, a dále v usnesení ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1701/2019, ve věcech totožných účastníků řízení, nekolidují ani s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2169/2018, přijatým na zasedání občanskoprávního a obchodního kolegia dne 28. 1. 2020 k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž se dovolací soud vyslovil ke specifické otázce zjišťování obvyklého nájemného porovnávací metodou při kvantifikaci bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním cizí věci, uzavíraje, že i v tomto směru je v zásadě relevantní nájemné sjednávané v porovnávaných smlouvách, ať již v sobě zahrnuje daň z přidané hodnoty (fakultativně uplatněnou plátcem DPH vůči jinému plátci; § 56a odst. 3 zákona č. 235/3004 Sb.) či nikoliv; s tou výjimkou, že je-li aplikována porovnávací metoda ke zjištění obvyklého nájemného coby měřítka prospěchu uživatele věci, jenž je plátcem daně z přidané hodnoty a věc užívá v rámci své ekonomické činnosti za podmínek zakládajících nárok na odpočet daně dle § 72 a násl. zákona č. 235/2004 Sb., je v porovnávaných nájemních smlouvách, v nichž je platba nájemného sjednána s daní z přidané hodnoty, zapotřebí od této daně odhlédnout.

Dovolací soud proto dospěl k závěru, že není žádného důvodu se při řešení uvedené právní otázky odchýlit od shora citované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a že tato otázka, resp. otázky formulované žalobcem, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají.

Dále dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v řešení otázek, dle jeho mínění dovolacím soudem dosud neřešených: 1) „Kdy se ocitá dlužník v případě vědomého a dlouhodobého bezdůvodného obohacování v prodlení?“; 2) „Nastává prodlení dlužníka vůči věřiteli v případě dlouhodobého obohacování každý jednotlivý den následující po dni, v němž se dlužník obohatil?“; 3) „Je dlužník povinen plnit v tomto případě i bez vyzvání či jeho prodlení nastává až doručením formální výzvy“? Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem k těmto otázkám shledává v tom, že mu „úrok z prodlení přiznal až od doručení předžalobní výzvy žalovanému, přestože se žalovaný obohacuje vědomě a úmyslně, a je od počátku svého obohacování uvědomen o tom, že žalobce bude požadovat vydání bezdůvodného obohacení ve výši obvyklého nájemného, a současně žalovanému nic nebrání v tom, aby se žalobcem uzavřel řádnou nájemní smlouvu“. Oproti odvolacímu soudu dovolatel zastává názor, že „prodlení dlužníka je nutno posoudit s ohledem na všechny konkrétní okolnosti, aby bylo možné jednoznačně rozlišit, zda se jedná o nevědomé, neúmyslné, případně i nedbalostní bezdůvodné obohacení, nebo zda jde o naprosto vědomé a úmyslné bezdůvodné obohacení, kdy dlužník si je vědom skutečnosti, že se obohacuje, a na čí úkor, přitom současně z pohnutek, které by bylo možno nazvat alibistické, požaduje prosouzení nároku žalobce, nesnaží se mimosmluvní užívání změnit na užívání smluvní, a tím zatěžuje nejen žalobce samotného, ale i celý soudní systém“. „Toto zjišťování a hodnocení však odvolací soud neprovedl, přiznal žalobci úrok z prodlení v návaznosti na doručení předžalobní výzvy s odkazem na § 1958 odst. 2 o. z. s tím, že čas plnění nebyl ujednán, ačkoliv měl postupovat dle § 1958 odst. 1 o. z., tedy tak, že dlužník byl povinen platit i bez vyzvání“.

Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu dospěla k závěru, že dovolání podle 237 o. s. ř. není přípustné, jestliže dovolatel jako důvod přípustnosti dovolání předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013). Tak je tomu i v dané věci, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu na otázkách formulovaných dovolatelem v dovolání ad 1) a ad 2) nezávisí, jelikož je odvolací soud neřešil.

K otázce ad 3) je pak možno uvést, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud výzvu žalobce ze dne 27. 12. 2016, učiněnou prostřednictvím jeho zástupkyně, doručenou žalovanému dne 29. 12. 2016, považoval za hmotněprávní úkon - výzvu podle § 1958 odst. 2 o. z., vedoucí k zesplatnění pohledávky (což vyjádřil slovním spojením „výzvu věřitele ke splnění“), a to za stavu, kdy mezi účastníky nebylo ujednáno, kdy žalovaný jakožto dlužník má dluh (náhradu z bezdůvodného obohacení vzniklého žalovanému v I. a II. čtvrtletí roku 2015 protiprávním užíváním částí pozemků žalobce) splnit (opak žalobce netvrdil ani neprokazoval, přičemž čas plnění nebyl ani jinak stanoven) a kdy tento dluh tak ještě nebyl splatný a žalovaný tudíž nebyl v prodlení s jeho plněním. Jestliže žalobce touto výzvou vyzval žalovaného ke splnění dluhu do 7 dnů od jejího doručení (jak se v ní uvádí), tj. do 5. 1. 2017, pak je jednoznačné, že mu nevznikl nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení z odvolacím soudem mu přisouzené částky do 30. 12. 2016, když do tohoto data nebyl žalovaný s plněním dluhu v prodlení. Co žalobce míní „formální výzvou“, v dovolání nikterak nevysvětlil, byť současně ve svých námitkách použil termín „předžalobní výzva“; výzvu podle § 1958 odst. 2 o. z. ovšem nelze zaměňovat s výzvou podle § 142a občanského soudního řádu (toto ustanovení ostatně žalobce ve výzvě

ze dne 27. 12. 2016 ani nezmínil). K uvedenému přiměřeně srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 643/17. Tato otázka tudíž přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. taktéž nezakládá. Lze jen dodat, že s ohledem na shora uvedené je zcela nesprávný právní názor soudu prvního stupně, že žalovaný se dostal do prodlení s úhradou pohledávky žalobce uplatněné v tomto řízení tak, že s úhradou částky ve výši 253.302 Kč požadované za I. čtvrtletí roku 2015 se dostal do prodlení dnem 1. 4. 2015, a s úhradou částky 253.302 Kč požadovanou žalobcem za II. čtvrtletí roku 2015 se dostal do prodlení dnem 1. 7. 2015.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 6. 2020

JUDr. Olga Puškinová

předsedkyně senátu