28 Cdo 1762/2020Rozsudek NS ze dne 10.07.2020

28 Cdo 1762/2020-287

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně M. P., nar. XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Janem Andráškem, advokátem se sídlem v Brně, Kopečná 241/20, proti žalované H. J., nar. XY, bytem XY, zastoupené Mgr. et Mgr. Kamilou Mesiarkinovou, advokátkou se sídlem v Brně, Josefská 504/8, o 369.420 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 61 C 300/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. ledna 2020, č. j. 15 Co 154/2019-259, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. ledna 2020, č. j. 15 Co 154/2019-259, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 6. února 2019, č. j. 61 C 300/2016-216, se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. 2. 2019, č. j. 61 C 300/2016-216, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 369.420 Kč s příslušenstvím (výrok I.), jakož i náhradu nákladů řízení (výrok II.). Soud dospěl k závěru, že žalovaná bez právního důvodu užívala pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY (jehož součástí je dům č. p. XY) vlastněný žalobkyní. Výši bezdůvodného obohacení stanovil soud částkou 14.000 Kč měsíčně. Žalovaná proti nároku žalobkyně uplatnila vlastní pohledávku ve výši 1.846.144 Kč s příslušenstvím, přičemž svůj procesní úkon označila za vzájemný návrh podle § 97 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“). Soud posléze usnesením ze dne 11. 10. 2018, č. j. 61 C 300/2016-180, z důvodu procesní ekonomie tento protinávrh vyloučil k samostatnému projednání a jeho uplatnění nepřiznal žádný vliv na důvodnost projednávané žaloby.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 1. 2020, č. j. 15 Co 154/2019-259, k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). V reakci na odvolací námitky žalované, jež se zaměřovaly převážně na účinky uplatnění vzájemného nároku z její strany, odvolací soud zdůraznil, že žalovaná požadovala po žalobkyni uhrazení vyšší částky, než jaké se domáhala žalobkyně. Bylo na uvážení soudu prvního stupně, zda na základě § 97 odst. 2 o. s. ř. vyloučí protinávrh žalované k samostatnému projednání. Jelikož se skutková tvrzení, o něž se opírá vzájemná žaloba, míjejí s předmětem sporu vymezeného žalobou, bylo procesně ekonomické rozhodnout o samostatném projednání návrhu žalované. Odvolací soud dále podotkl, že lze souhlasit s odvolatelkou, že do výše žalobního nároku by jí vznesený protinávrh bylo možné považovat za pouhou procesní obranu, dodal ovšem, že usnesení o vyloučení vzájemné žaloby z tohoto řízení již nabylo právní moci, a soudy jsou jím tedy vázány. Pokud jde o posouzení důvodnosti žaloby, ztotožnil se odvolací soud se všemi skutkovými i právními závěry, jež městský soud v daném směru učinil.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž namítá, že odvolací soud nerespektoval ustálenou rozhodovací praxi, když uplatnění jejího nároku posoudil v celém rozsahu jako vzájemný návrh. V míře, v níž nepřesahuje žalobní požadavek, bylo totiž namístě kvalifikovat její podání v souladu s § 98 o. s. ř. jako obrannou námitku započtení, kterou podle ustálené judikatury k samostatnému projednání vyloučit nelze. Vyloučení části jejího návrhu pak bylo navíc v rozporu se zásadou hospodárnosti, jelikož právo žalované vykazuje s žalobním požadavkem skutkovou souvislost, a bylo by tedy účelné, aby byly oba procesní nároky projednány společně (dovolatelka zde spatřuje rozpor s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2930/09).

Dovoláním napadený rozsudek navíc žalovaná pokládá za nepřezkoumatelný, jelikož se odvolací soud omezil na konstatování vázanosti usnesením soudu prvního stupně o vyloučení protinávrhu k samostatnému projednání a nevypořádal se dostatečně s argumenty přednesenými v odvolacím řízení. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

K dovolání se vyjádřila žalobkyně, jež zdůraznila, že se žalovaná domáhala vyšší částky, než byla požadována žalobou, a dále podotkla, že námitka započtení je rovněž hmotněprávním jednáním, které musí dojít druhé straně, přičemž žalovaná v průběhu řízení žádný kompenzační projev vůle neučinila. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud předmětné dovolání zamítl.

Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak

Dovolání žalované je přípustné, jelikož se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury při posuzování otázky vázanosti soudu usnesením o vyloučení věci k samostatnému projednání.

Krajský soud v Brně vyjádřil mínění, že v projednávané věci je vázán usnesením soudu prvního stupně o vyloučení nároku žalované k samostatnému projednání, jež nabylo právní moci. Přehlédl však, že usnesení o vyloučení věci, ať již podle § 112 odst. 2 o. s. ř., nebo dle § 97 odst. 2 o. s. ř., je rozhodnutím o vedení řízení ve smyslu § 170 odst. 2 a § 202 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2014,

sp. zn. 21 Cdo 2263/2014, ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2786/2013, a ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3918/2016, srovnej též Steiner, V. In: Handl, V., Rubeš, J. Občanský soudní řád: komentář. I. díl. Praha: Panorama, 1985. s. 445, či Doležílek, J. In: Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 766), jímž soud není vázán, a může je proto změnit nebo vydat nové usnesení, kterým bude příslušná procesní otázka upravena jinak, aniž by bylo nezbytné předchozí rozhodnutí výslovně zrušit či jinak formálně odklidit [k tomu viz rovněž Drápal, L. In: Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 1142, a Lavický, P. In: Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až 250l). Zákon o rozhodování některých kompetenčních sporů. Praha: Wolters Kluwer, 2016. s. 830–831]. Již tím je naplněn dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.

Dále je zapotřebí zdůraznit, že podle stabilizované rozhodovací praxe nelze pohledávku namítnutou žalovaným toliko k započtení vyloučit k samostatnému řízení (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 33 Odo 67/2005,

ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2507/2005, a ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5844/2017, popřípadě nález Ústavního soudu ze dne 5. 11. 1997, sp. zn. II. ÚS 159/97), pročež je nezbytné zkoumat, zda měl procesní úkon učiněný žalovanou dne 20. 11. 2017 povahu vzájemného návrhu, jehož vyloučení možné je, nebo zdali se jednalo o námitku započtení, jejíž důvodnost nezbývá než posoudit v řízení o návrhu žalobkyně.

V kontextu nynější kauzy nelze přehlédnout, že dovolatelka v podání ze dne 20. 11. 2017 (č. l. 43–46), jímž svou protipohledávku za žalobkyní vznesla, sice odkázala na § 97 o. s. ř., současně však vyslovila mínění, že by žaloba podaná vůči ní měla být zamítnuta, neboť pohledávka žalobkyně „zcela zanikne započtením na pohledávku žalované“, a dále uvedla, že jí vznikl nárok na zaplacení částky odpovídající rozdílu mezi výší plnění označeného ve „vzájemném návrhu“ a žalobním požadavkem žalobkyně. Na základě těchto formulací je podle názoru Nejvyššího soudu přinejmenším možné, že žalovaná svou pohledávku (v rozsahu odpovídajícím sumě požadované žalobou) započetla a vzájemný návrh ve smyslu § 97 o. s. ř. uplatnila toliko v míře, v níž její údajný nárok převyšoval žalobní žádání. Případnou přetrvávající nejistotu v tomto směru lze odstranit výzvou adresovanou žalované k vyjasnění obsahu daného procesního úkonu. Nepodává-li se z rozhodnutí odvolacího soudu, že by náležitě prověřil, zda skutečně žalovaná celou svoji pohledávku uplatnila vzájemným návrhem, anebo zdali zčásti vznesla vzájemný návrh a zčásti pouze námitku započtení, kterou není přípustné vyloučit k samostatnému projednání, je jeho právní posouzení věci nesprávné.

S ohledem na obsah vyjádření žalobkyně k dovolání pokládá Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, že je zapotřebí odlišovat kompenzační projev vůle, tj. hmotněprávní jednání podle § 1982 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, působící zánik závazku, a námitku započtení jakožto procesněprávní úkon ve smyslu § 98 o. s. ř. spočívající ve skutkovém tvrzení o zániku závazku započtením (srovnej kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3787/2011, a ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4182/2016, nebo Dvořák B. Námitka započtení. Právní rozhledy, 2012, č. 8, s. 267). Oba zmíněné projevy vůle mohou být učiněny souběžně (k přípustnosti uskutečnění hmotněprávního jednání v rámci procesního úkonu srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1992/2014, či jeho usnesení ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3450/2016), obecně vzato jsou však na sobě nezávislé, pročež možnost, že dovolatelka (potenciálně) vznesla procesní námitku započtení, není principiálně neslučitelná s eventuálním zjištěním, že žalovaná nikdy neučinila kompenzační projev vůle, a k započtení tedy po hmotněprávní stránce nedošlo.

Co se týče otázky procesní účelnosti vyloučení nároku žalované vůči žalobkyni do zvláštního řízení (v rozsahu, v němž byl skutečně uplatněn), konstatuje Nejvyšší soud, že péče o rychlost a plynulost civilního procesu je věcí soudů, jež tato řízení vedou a za jejich efektivní průběh odpovídají. Nejvyššímu soudu proto zásadně nepřísluší vměšovati se do hodnocení hospodárnosti společného, nebo naopak odděleného posuzování více nároků nižšími instancemi. Tomu odpovídá i dříve vyslovený judikatorní závěr, že postup soudu podle § 112 o. s. ř. odůvodněný procesní vhodností nemůže založit procesní vadu ohrožující správnost rozhodnutí ve věci samé (srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu

ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2558/2008, 25 Cdo 2560/2008, 25 Cdo 2563/2008, ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2743/2014, a ze dne 30. 11. 2017,

sen. zn. 29 NSČR 7/2016). V tomto směru tudíž dovolací soud žádnou výtku soudům nižších stupňů adresovat nemíní.

Odkazuje-li dovolatelka na nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 2930/09, je předně třeba podotknout, že citovaný judikát byl vydán v kontextu exekučního řízení a v něm vyslovené závěry nelze mít za bez dalšího přenositelné do souvislostí řízení nalézacího (srovnej kupř. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 3445/17). Zejména se však patří poznamenat, že Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 2930/09 (jakož i navazujících nálezech ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. II. ÚS 2013/10, a ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. IV. ÚS 247/11) akcentoval potřebu ochrany dlužníka před multiplikací nákladů v důsledku vedení více samostatných exekucí při hromadném vymáhání pohledávek. Není pochyb, že uplatnila-li žalovaná v řízení o (jedné) žalobě směřující vůči ní (jeden) vlastní protinávrh, jde o případ podstatně odlišný již proto, že ani v případě samostatného projednání obou návrhů zde okolnosti nenasvědčují hrozbě vzniku nepřiměřených či procesně neodůvodnitelných nákladů.

Ani námitky nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu a nedostatečného vypořádání odvolací argumentace se Nejvyššímu soudu nejeví opodstatněnými. Z naříkaného rozsudku je dostatečně zřetelné, proč odvolací soud pokládal za vyloučené, aby zkoumal, zda žalovaná protipohledávku uplatnila vzájemnou žalobou či námitkou započtení, a proč vyhodnotil počínání soudu prvního stupně jako procesně ekonomické. Také reakce odvolacího soudu na žalovanou vznesené námitky, byť by byla zčásti implicitní, obstojí ve světle konstantně zastávaného judikatorního závěru, že povinnost odůvodnit soudní rozhodnutí nevyžaduje podání podrobné odpovědi na každý jednotlivý argument (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1990/2018, nebo jeho usnesení ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 6020/2017, a ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2982/2019), jako postačující. Nepřezkoumatelností či jinými nedostatky odůvodnění (srovnej § 157 odst. 2 o. s. ř.) tak zpochybněný rozsudek zatížen není, a to přestože jsou krajským soudem předestřené argumenty věcně nesprávné.

Se zřetelem na shora uvedené pochybení při právním posouzení věci nicméně Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Brně, jakož i rozsudek Městského soudu v Brně, na který se důvody kasace vztahují obdobně, v souladu s § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení.

Soudy nižších stupňů jsou podle § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Návrh na odklad vykonatelnosti se zrušením napadeného rozsudku stal bezpředmětným, a dovolací soud tak o něm již samostatně nerozhodoval (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 29/2019).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. 7. 2020

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu