28 Cdo 1730/2010Rozsudek NS ze dne 01.06.2010

28 Cdo 1730/2010

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce Odborového svazu pracovníků zemědělství a výživy – Asociace svobodných odborů ČR, IČ: 00006033, se sídlem v Praze 2, Tyršova 6, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Pavlasem, Ph.D., advokátem se sídlem ve Velkém Meziříčí, Náměstí 18, proti žalované Odborové organizaci EQUI Bořeň – Svinčice, IČ: 26676397, se sídlem v Mostě, Žatecká 211, zastoupené Mgr. Markétou Zázvorkovou Malou, advokátkou se sídlem v Mostě, J. Průchy 1915, o vydání účetních dokladů, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 9 C 98/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 11. 2009, č. j. 10 Co 613/2008-147, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 11. 2009, č. j. 10 Co 613/2008-147, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Odvolací soud potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně uložil žalované povinnost vydat žalobci doklady zaniklé organizační jednotky: Základní Odborová Organizace EQUI Bořeň – Svinčice, IČ: 65660307, se sídlem v Lužicích, Svinčice, Žatecká 211, blíže identifikované ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Okresní soud nepochybil, jestliže neprovedl všechny důkazy navrhované žalovanou a jestliže návrhy na provádění těchto důkazů zamítl. Provádění důkazů výslechem svědků a dalšími listinami by bylo nadbytečné. Nejsou dány ani důvody pro zkoumání pravosti podpisu žalobce na žalobě. Žaloba je opatřena razítkem a je podepsána.

Odborová organizace, Základní Odborová Organizace EQUI Bořeň – Svinčice, IČ: 65660307, byla součástí odborového svazu žalobce, přičemž zanikla dne 29. 9. 2004. Účetní doklady, jichž se žalobce v tomto řízení domáhá, pochází z doby, kdy zaniklá základní organizace byla součástí organizační struktury žalobce. Požadované doklady mají zůstat z tohoto důvodu u žalobce, jenž by je mohl potřebovat k následným kontrolám a jenž má povinnost určité doklady archivovat. Žalovaná je nově vzniklým subjektem s vlastním majetkem a je základní organizací nástupnickou, je organizační jednotkou jiného odborového svazu než žalobce, a proto nemá důvod, aby od tohoto jiného odborového svazu přenášela účetní doklady týkající se zaniklé základní organizace. Žalobce je z uvedených důvodů vlastníkem předmětných účetních dokladů, a to bez ohledu na to, zda zaniklá odborová organizace zanikla transformací bez nástupnictví či jiným způsobem. Mezi účastníky je nesporné, že žalovaná předmětné účetní doklady má ve své dispozici, a nic nebrání tomu, aby je žalobci vydala.Tvrzení o porušování předpisů o účetnictví je tvrzením účelovým.

Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání ze dne 29. 1. 2010, přičemž nebyla kvalifikovaně zastoupena ve smyslu § 241 odst. 1 a odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Toto dovolání bylo k výzvě soudu prvního stupně nahrazeno dovoláním sepsaným advokátkou, jakožto právní zástupkyní žalované, ze dne 30. 3. 2010. Přípustnost dovolání odvozuje žalovaná z jí tvrzeného zásadního právního významu napadeného rozhodnutí. Důvodnost dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního posouzení věci, a navíc je řízení před oběma soudy zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Soud jednak nevzal v úvahu důkazy předložené žalovanou, a jednak vůbec nepřihlédl k námitce žalované, že není zřejmé, jaké konkrétní doklady mají být vydány. V daném případě nemají tyto doklady pro žalobce žádný význam, ani neexistuje žádné opodstatnění pro jejich držbu žalobcem. Účetní evidence právního předchůdce žalované nebyla nikdy součástí daňového přiznání žalobce. Soudy při právním hodnocení případu vůbec nepřihlédly k tomu, že povinnosti právnické osoby jsou kromě stanov upraveny i zákony, a dále že vlastnické právo lze nabývat a pozbývat pouze v souladu se zákonem, „nikoliv na základě účelově upravovaných stanov“. Soud navíc neakceptoval právní subjektivitu žalované jako subjektu podnikajícího na základě řádné registrace, její vlastnické právo k nemovitostem a s tím spojenou povinnost vést účetnictví a archivovat doklady spojené s činností právního předchůdce žalované. Soudy též nesprávně uzavřely, že žalobce je vlastníkem předmětných dokladů, ačkoliv žalobce nedoložil jejich nabytí, nepředložil žádné důkazy o tom, že se jedná o jeho movitý majetek. Účetní doklady se týkají majetku, jehož je žalovaná vlastníkem, týkají se činnosti jejího právního předchůdce, a proto není důvod, aby je držel žalobce. Právní předchůdce žalované nezanikl bez právního nástupce, ale s právním nástupcem, jímž je právě žalovaná. Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí soudu odvolacího zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že není pravdou, že by soud prvního stupně neprovedl nějaké rozhodující důkazy, které by žalovaná v průběhu řízení navrhovala, resp. že by je nevzal v úvahu. I soud odvolací pak tuto věc náležitě posoudil a správně rozhodl. Žalovaná si vykládá své právo vlastnit předmětné účetní doklady zcela po svém a vůbec neakceptuje skutečnost, že žalobci byl zcela protiprávně zcizen jeho majetek, když bylo postupováno zejména v rozporu se stanovami žalobce, které zcela jasně upravují způsob nakládání s tímto majetkem. Soudně byla právní subjektivita přiznána Základní odborové organizaci EQUI Bořeň Svinčice, IČ: 65660307, Odborového svazu zemědělství a výživy, nikoliv Odborové organizaci EQUI Bořeň Svinčice, IČ: 26676397, která se samostatně registrovala na Ministerstvu vnitra po odchodu z Odborového svazu zemědělství a výživy. Jedná se o dva rozdílné subjekty. Žádné právní nástupnictví jedné organizace Odborového svazu nelze přiznat jiné odborové organizaci jiného odborového vazu, jak to konstatoval Ústavní soud. Žalobce navrhuje „potvrzení“ rozsudku odvolacího soudu.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Dovolací soud vzal v úvahu, že v daném řízení bylo původní rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé ze dne 6. 9. 2007, č. j. 9 C 98/2006-43, odvolacím soudem zrušeno, a to z důvodů že některé závěry soudu prvního stupně nebyly přezkoumatelné a že některé důkazy nebyly provedeny v souladu s procesními předpisy. Rozsudek soudu prvního stupně tedy nebyl zrušen pro odlišnosti v právním posouzení věci, ani soud prvního stupně ve svém dalším (v pořadí druhém) rozhodnutí nerozhodl jinak, než jak tomu bylo ve výše uvedeném a zrušeném rozsudku. Přípustnost dovolání proto nebyla zvažována podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.

Dovolání by mohlo být shledáno přípustným jen za předpokladu, že by dovolací soud dospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a § 237 odst. 3 o. s. ř. O takovou situaci by se jednalo tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že v rozhodnutí odvolacího soudu je řešena právní otázka, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přitom se k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. nepřihlíží.

Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na nejasných právních úvahách, jež vedou k pochybnostem o souladnosti rozhodnutí s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu.

Dovolací soud z úřední povinnosti nejprve zkoumal, zda řízení před oběma soudy nebylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud takovou vadu řízení neshledal. Namítá-li dovolatelka, že soudy nevzaly v úvahu důkazy jí předložené, neuvádí již, které konkrétní důkazy byly soudy opomenuty, či ke kterým konkrétním důkazům soudy nepřihlédly. Má-li dovolatelka namysli, že rozhodnutí soudů v daném případě vychází ze skutkových zjištění, jež nemají oporu v provedeném dokazování, je nutno poukázat na § 241a odst. 3 o. s. ř. a skutečnost z něj vyplývající, že k takovému důvodu může dovolací soud přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) či b) o. s. ř. či podle obdobného užití těchto ustanovení. Dovolací soud naopak v souzeném sporu žádné vady řízení nespatřoval, a proto se nadále zabýval právním posouzením věci samé.

Ve svém usnesení ze dne 20. 2. 2008, jímž byl zrušen původní rozsudek soudu prvního stupně, odvolací soud poznamenal, že „žalovaný se brání žalobě s tvrzením, že zaniklá odborová organizace EQUI Bořeň – Svinčice zanikla v důsledku transformace s právním nástupnictvím, právním nástupcem je žalovaný a o transformaci bylo rozhodnuto na konferenci odborové organizace konané 29. 9. 2004“. K právnímu posouzení dotčené problematiky – tedy právního nástupnictví odborové organizace – se však nikterak nevyjádřil.

Soud prvního stupně následně – po doplnění dokazování – dospěl k závěru, že žalovaná není právním nástupcem zaniklé organizační jednotky žalobce (Základní odborové organizace EQUI Bořeň – Svinčice, IČ: 65660307), a žalobcem požadované účetní doklady tak zadržuje neoprávněně.

Byť v následném odvolání proti tomuto závěru žalovaná výslovně brojila, odvolací soud se k tomu nijak nevyjádřil a jeho právní posouzení nelze dovodit ani z jeho předchozího zrušujícího usnesení. Odvolací soud toliko vyslovil: „Je nepochybné, že žalovaná je nově vzniklým subjektem s vlastním majetkem a je základní organizací nástupnickou[…]“.

Dále pak odvolací soud dovodil, že „žalobce je vlastníkem předmětných účetních dokladů, a to bez ohledu na to, zda odborová organizace zanikla transformací bez nástupnictví, či jiným způsobem.“

Takové právní posouzení však dovolací soud považuje za částečně neúplné a částečně nesprávné, přičemž závěry z něj dovozené jsou pro hodnocení daného případu klíčové.

Zaprvé, není zřejmé, zda se odvolací soud chtěl odchýlit od právního názoru soudu prvního stupně týkajícího se nástupnictví žalované po Základní odborové organizaci EQUI Bořeň – Svinčice (IČ: 65660307), když uvedl, že žalovaná je základní organizací nástupnickou. Zastával-li odvolací soud tento jiný názor, je jeho právní posouzení neúplné.

Zadruhé, není zřejmé, z čeho odvolací soud dovozuje, že pro posouzení důvodnosti žalobního požadavku není rozhodné, zda-li je žalovaná právním nástupcem zaniklé odborové organizace, či nikoliv. Dovolací soud je naopak toho názoru, že pro posouzení toho, kdo má vlastnické právo k předmětným účetním dokladům, závisí právě na tom, kdo je ve vztahu k majetku, jehož se tyto účetní doklady týkají, právním nástupcem zaniklé odborové organizace. Je-li jím žalobce či žalovaná. Jestliže totiž zaniklá základní organizace měla v rámci členství u žalobce právní subjektivitu, a byla tedy nositelem vlastnického práva k dotčeným dokladům, a je-li žalovaná právním nástupcem téže zaniklé základní organizace, pak je třeba zvažovat důvodnost žalobcovy žalobní žádosti ve smyslu § 126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů.

Pro vytvoření si závěru ohledně právního nástupnictví by pak ale bylo též nebytné, aby odvolací soud zohlednil i judikaturu Nejvyššího soudu týkající se výkladu stanov žalobce. Například ve svém rozsudku ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 5099/2007 (dostupném na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stanovy žalobce ve svém čl. 33 bod 2 přiznávají základním organizacím limitovanou právní subjektivitu. Podle tohoto ustanovení stanov žalobce základní organizace mohou vlastním jménem nabývat práv a zavazovat se, a to jen v rozsahu daném ústředním výborem odborového svazu. Jestliže tedy uvedená základní odborová organizace mohla nabývat práva (tedy i práva vlastnická), může být žalovaná vlastníkem dotčených účetních dokladů, pakliže by soud dospěl k závěru o jejím právním nástupnictví po této zaniklé základní organizaci.

V této souvislosti je nutno upozornit i na to, že v rozhodnutí uvedeném shora Nejvyšší soud dospěl k závěru, že „právo svobodně vystoupit z občanského sdružení (§ 3 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb.) je nutné přiznat i základní organizaci s právní subjektivitou, sdružené do odborového svazu. Stanovy svazu nemohou bránit tomuto právu tím, že předpokládají pouze "zánik" základní organizace. Vystoupení základní organizace musí být spojeno s vypořádáním se svazem.“ Nicméně již na tomto místě je třeba uvést, že Nejvyšší soud vzápětí konstatoval, že „závěry zde vyslovené jsou závazné pouze pro účastníky sporu a nelze je zobecnit. Jsou odvislé od znění stanov konkrétního svazu, právních úkonů účastníků a ostatních skutkových okolností. Nelze vést paralelu mezi těmito závěry a vztahy ZO jiných odborových svazů k těmto svazům.“ Vzhledem k tomu, že v souzeném případě se jedná o výklad stanov téhož odborového svazu, měl odvolací soud minimálně k tomuto rozhodnutí přihlédnout.

Vzhledem k výše uvedenému dovolací soud dospěl k závěru, že ve svém rozhodnutí se odvolací soud nedostatečně a nadto nejasně vypořádal s otázkou právního nástupnictví zaniklé základní odborové organizace EQUI Bořeň – Svinčice (IČ: 65660307); to i přesto, že dovolatelka učinila tuto otázku předmětem odvolacího řízení. Naopak, tam kde se odvolací soud tohoto tématu jen velmi stručně dotkl, působí jeho úvahy spíše nejasně. V žádném případě však z důvodu výše uvedeného nelze souhlasit s tím, že „žalobce je vlastníkem předmětných účetních dokladů, a to bez ohledu na to, zda zaniklá odborová organizace zanikla transformací bez nástupnictví, či jiným způsobem.“

Dovolací soud zde nepředjímá, zda v daném případě došlo k zániku jmenované odborové organizace s likvidací či bez likvidace, zda se mohlo v dané věci jednat o případ skutkově obdobný tomu, jemuž se Nejvyšší soud věnoval ve výše uvedeném rozhodnutí, či zda je žalovaná právní nástupkyní této odborové organizace či nikoliv.

Ze shora podaných důvodů nicméně dovolací soud považoval rozhodnutí soudu odvolacího za nesprávné, a proto postupoval podle 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu podle § 234b odst. 3, věta první, o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení.

Odvolací soud je pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými. Odvolací soud se bude dále hlouběji zabývat posouzením právního nástupnictví po zaniklé Základní odborové organizaci EQUI Bořeň – Svinčice (IČ: 65660307), přičemž zohlední relevantní judikaturu Nejvyššího soudu.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 1. června 2010

JUDr. František Ištvánek, v. r.

předseda senátu