28 Cdo 1618/2005Usnesení NS ze dne 31.01.2006

28 Cdo 1618/2005

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce Města K. V., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. R., posledně zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 8 C 2/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 2. 2005, č. j. 14 Co 461/2004-186, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni rozsudkem výše označeným potvrdil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 21. 6. 2004, č. j. 8 C 2/98-160, kterým bylo určeno vlastnictví žalobce ke stavbám – butikům čp. 32, 34, 36, 40 na pozemcích parc. č. 1216/6, 7, 9, v K. V., vše v k. ú., obci a okrese K. V. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou instancí.

Odvolací soud dovodil naléhavý právní zájem žalobce, neboť žalovaný nemovitosti dne 1. 6. 1991 vydražil. Závěr o vlastnictví žalující obce učinil na základě aplikace § 2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí; vyšel přitom ze skutkového zjištění, že předmětné stavby byly podle archivní dokumentace postaveny v roce 1906 a do 31. 12. 1949, kdy vlastnictví obcí ex lege zaniklo, se nestaly předmětem majetkových dispozic. Samotné stavby pak, jako objekty postavené na pozemcích ve vlastnictví obce, připadly do vlastnictví žalobce v intencích § 417 tehdy platného obecného zákoníku občanského. Nastoupilo tedy ze zákona vlastnictví obce dnem účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., tj. 24. 5. 1991.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Učinil tak ve lhůtě prostřednictvím právní zástupkyně a dovodil, že vlastnictví žalobce ke dni 31. 12. 1949 „nebylo prokázáno“. Stejně tak podle dovolatele žalobce neprokázal, že by stavba tržního krámku tvořila s pozemkem jeden funkční celek. Pokud se nižší instance opřely o práci ing. Macháčkové o karlovarské architektuře v minulosti, pak nejde o dostatečný důkaz. Dovolatel má „nesmírný zájem na objektivním zjištění důležitých právních otázek“, a dovozuje nedostatky při aplikaci § 2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 172/1991 Sb., i když „si je vědom toho, že hodnocení důkazů je věcí soudu“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou nižších instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl ve svém vyjádření, aby bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto.

Dovolání není přípustné.

Nejvyšší soud zkoumal z úřední moci podmínku přípustnosti dovolání, z hlediska alternativ uvedených v § 237 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“). Při shodě rozsudků obou nižších instancí (vyloučeno písm. a/) nebyl naplněn ani požadavek tzv. skryté diformity podle písm. b/ citovaného odstavce, neboť odvolací soud sice dvakrát (usneseními ze dnů 19. 11. 2001 a 15. 1. 2004) rozsudky soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, ale při žádné z těchto kasací nevyslovil odlišný právní názor, jímž by první instanci zavázal (šlo o instrukce doplnit dokazování tak, aby mohly být řádně posouzeny jak zákonné podmínky podle § 2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 172/1991 Sb., tak i naléhavý právní zájem na žalobě podle § 80 písm. c/ o. s. ř.).

Za tohoto procesního stavu přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., tedy pro případný zásadní právní význam napadeného meritorního rozhodnutí. Předpoklady této alternativy přípustnosti dovolání však nebyly splněny.

Přípustnost dovolání pro zásadní právní význam je instrumentem, za jehož pomoci má dovolací soud sjednocovat judikaturu nižších instancí, případně též odstraňovat kontradikce v judikatuře vlastní (srov. odst. 3 § 237 o. s. ř.). Za takovým účelem je však nezbytné, aby dovolatel vymezil ve svém dovolání, jehož obsahem je dovolací soud při přezkumu vázán, právní otázku, jež by mohla být posouzena (viz např. bod II. usnesení NS ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soudní judikatura č. 7/2004, nebo nález ÚS ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, Sbírka ÚS sv. 29, č. 23). K vymezení takové právní otázky však nedošlo, dovolatel vytýká nižším instancím výhradně a souhrnně vady dokazování a takové – případné – procesní vady tu ani nemohou být způsobilým obsahem dovolání (srov. bod I. výše citovaného rozhodnutí NS v souvislosti s dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).

Pokouší-li se dovolatel o skutkovou nápravu věci, pak ani z tohoto obecnějšího pohledu nemohlo být dovolání úspěšné. Nejvyšší soud není třetí řádnou instancí v soustavě obecných soudů; smyslem jeho činnosti je přezkum rozhodnutí odvolacího soudu na základě dovolání jako mimořádného opravného prostředku; dovolací soud zásadně není soudem nalézacím (§ 243a odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud je tedy vázán obsahem skutkových zjištění nižších instancí a pokud podle odst. 2 posledně zmíněného ustanovení může provádět výjimečně dokazování „k prokázání důvodů“ dovolání, pak se tím nemyslí zásahy do skutkového základu věci nebo do hodnocení důkazů (jak je v dovolání opakovaně žádáno).

Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. dovolání žalovaného odmítl.

Ani dovolací soud nepřiznal úspěšnému žalobci právo na nákladů řízení. Odkazuje tu na odůvodnění nákladového výroku odvolacím soudem; považuje tedy aplikaci § 150 o. s. ř. o důvodech hodných zvláštního zřetele, s ohledem na podíl státu na uskutečnění a důsledcích dražby (byť lze ve vztahu k vlastnictví nemovitostí hovořit o skutečném sporu), za přiléhavou.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 31. ledna 2006

JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.

předseda senátu