28 Cdo 1521/2020Usnesení NS ze dne 10.06.2020

28 Cdo 1521/2020-1654

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce města Česká Lípa,

IČ 002 60 428, se sídlem v České Lípě, T. G. Masaryka 1/1, proti žalované VETT a.s., IČ 254 04 717, se sídlem v Zákupech, Borská 58, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o 31.540.985 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 13 C 203/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 22. listopadu 2019, č. j. 29 Co 73/2017-1547, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v České Lípě mezitímním rozsudkem ze dne 20. 4. 2009, č. j. 13 C 203/2007-288, rozhodl, že nárok žalobce na zaplacení částky 70.512.023,68 Kč s příslušenstvím je co do základu důvodný. Žalobou uplatněné právo odůvodňoval žalobce tvrzením, že se žalovaná na jeho úkor bezdůvodně obohatila ve výši žalované částky tím, že na základě neplatného právního úkonu – „Smlouvy o závazku veřejné služby k zajištění dopravní obslužnosti města Česká Lípa podle § 19c zákona č. 111/1994 Sb.“ ze dne 1. 3. 2002 od něho přijala finanční podporu za účelem rozvoje dopravní obslužnosti města. Uvedenému rozsudku předcházelo usnesení okresního soudu ze dne 18. 5. 2009, č. j. 13 C 203/2007-287, jímž soud připustil rozšíření žaloby a současně rozhodl, že námitka věcné nepříslušnosti není důvodná. Okresní soud uvedl, že jde-li o nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z neplatné smlouvy, je jeho pravomoc dána i přesto, že samotný závazek ze smlouvy platně uzavřené by měl charakter veřejnoprávního vztahu a byl by přezkoumatelný správním orgánem. V odůvodnění mezitímního rozsudku pak okresní soud dovodil, že účastníci chtěli uzavřít smlouvu o závazku veřejné služby dle § 19a zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, představující veřejnoprávní smlouvu spadající pod právní úpravu obsaženou v zákoně č. 500/2004 Sb., správním řádu, jelikož však součástí smlouvy nebyl dopravcem předložený předběžný odborný odhad prokazatelné ztráty vyžadovaný § 19b zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění účinném k datu uzavření smlouvy, je třeba smlouvu pro tento nedostatek zákonné náležitosti považovat za neplatnou. Plnění na základě neplatné smlouvy přitom má za následek vznik bezdůvodného obohacení, z čehož lze usoudit, že žaloba je co do základu důvodná.

K odvolání žalované přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, který je usnesením ze dne 11. 3. 2010, č. j. 29 Co 393/2009-346, zrušil a řízení zastavil (výrok I.), současně rozhodl, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Krajskému úřadu pro Liberecký kraj jako správnímu orgánu věcně a místně příslušnému (výrok II.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Odvolací soud dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že se jedná o spor z veřejnoprávní smlouvy, jejž je v souladu s ustanovením § 169 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, povolán projednat správní orgán, nemají dle § 7 odst. 1 o. s. ř. soudy pravomoc o věci rozhodovat v občanském soudním řízení. Nebyla tak splněna základní podmínka řízení, a odvolacímu soudu proto nezbylo než mezitímní rozsudek soudu prvního stupně zrušit, řízení zastavit a věc postoupit příslušnému orgánu, do jehož pravomoci náleží.

Na základě dovolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Nejvyšší soud, jenž je usnesením ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4410/2010, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud zdůraznil, že v daném případě je třeba přihlédnout k tomu, že projednávaná pře je dle žalobních tvrzení sporem o vydání bezdůvodného obohacení, tedy v podstatě sporem z občanskoprávního závazkového vztahu dle § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Není přitom důvodu odpírat civilním soudům pravomoc posoudit jako předběžnou otázku, zda byl dán titul pro poskytnutí plnění z oblasti veřejného práva, a zda se tak může jednat o bezdůvodné obohacení.

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci následně rozsudkem ze dne 4. 12. 2012, č. j. 29 Co 393/2009-527, rozsudek okresního soudu potvrdil. Odmítl námitku žalované, jíž bylo poukazováno na údajnou protiústavnost usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4410/2010 spočívající v nerespektování skutečnosti, že v době rozhodování Nejvyššího soudu již bylo v téže věci vydáno Krajským úřadem Libereckého kraje rozhodnutí ze dne 1. 11. 2010. Jelikož toto rozhodnutí vydal orgán absolutně věcně nepříslušný (což v uvedené věci konstatoval i Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 4. 4. 2012, č. j. 59 A 2/2011-113), jde o akt nicotný, jenž není způsobilý založit překážku věci rozhodnuté. Poukazuje-li žalovaná na to, že se v jiném sporu domáhá plnění z veřejnoprávní smlouvy a okresním soudem bylo rozhodnuto o postoupení věci krajskému úřadu, pak je třeba připomenout, že v uvedené kauze je žalobní požadavek vymezen jako plnění z veřejnoprávní smlouvy, a nikoliv jako bezdůvodné obohacení, o němž jsou příslušné rozhodovat obecné soudy. Odvolací soud dále uvedl, že s ohledem na to, že smlouva o závazku veřejné služby k zajištění ostatní dopravní obslužnosti byla uzavřena dne 1. 3. 2002, tedy před účinností zákona č. 500/2004 Sb., jenž nově upravil režim veřejnoprávních smluv, je v souladu s přechodným ustanovením obsaženým v § 182 odst. 2 tohoto zákona třeba posoudit vznik veřejnoprávních smluv, jakož i nároky z nich vzniklé před nabytím účinnosti odkazovaného předpisu, podle dosavadních právních předpisů. V daném případě je tak možno se zabývat neplatností předmětné smlouvy pro rozpor se zákonem ve smyslu § 39 obč. zák. Smlouva byla uzavírána dle zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, jelikož šlo o tzv. ostatní dopravní obslužnost ve smyslu § 19c citovaného zákona, přiměřeně se pak použijí ustanovení § 19, § 19a a § 19b zákona č. 111/1994 Sb., z nichž je stěžejní ustanovení § 19b odst. 2, v souladu s nímž je povinnou součástí smlouvy o závazku veřejné služby dopravcem předložený předběžný odborný odhad prokazatelné ztráty za celé období, na které se závazek veřejné služby uzavírá. Neobsahuje-li smlouva zmíněnou náležitost, je absolutně neplatná podle § 39 obč. zák. Odvolací soud dále k otázce vzniku závazku veřejné služby ve veřejné linkové dopravě uvedl, že z udělení licence nevyplývá povinnost za službu platit. Pro závazek úhrady za služby je podstatný obsah smlouvy, v níž je stanovena horní hranice prokazatelné ztráty, a to přesto, že způsob jejího výpočtu je stanoven prováděcím předpisem. Tyto úvahy vedly odvolací soud k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného.

Proti posledně zmíněnému rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 19. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 778/2013, zamítl. Dovolací soud vyzdvihl, že výklad relevantních zákonných ustanovení zvolený správním orgánem nemůže závazně determinovat řešení právní otázky soudem a že v řízení vedeném u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 6 C 57/2009 bylo sice pravomocně rozhodnuto o postoupení věci Krajskému úřadu Libereckého kraje s odkazem na veřejnoprávní charakter smlouvy, avšak již z tvrzení dovolatelky je zřejmý odlišný charakter zmiňovaného sporu, očividně vymezeného jako spor o plnění z řádně uzavřené veřejnoprávní smlouvy. Byl-li ve zmíněné při soud veden k procesnímu závěru, že věc náleží do pravomoci správních orgánů, nelze v tom spatřovat odchylné posuzování otázky platnosti smlouvy. Závěr, že pro posouzení pravomoci rozhodnout o tvrzeném nároku z veřejnoprávní smlouvy je stěžejní, jak je žalobními tvrzeními vymezen požadavek strany, jež se plnění domáhá, ostatně vyplývá i z rozhodnutí zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen „zákon č. 131/2002 Sb.“), v uvedené věci ze dne 8. 3. 2012, č. j. Konf 5/2012-11. V usnesení ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. Konf 22/2012, pak zvláštní senát ve sporu, jenž se taktéž týkal smluvně založeného závazku veřejné služby ve veřejné linkové dopravě, dovodil, že pravomoc správního orgánu obecně nadaného oprávněním řešit spory z veřejnoprávních smluv nebude dána, pokud se žalobce domáhá po žalovaném plnění z titulu náhrady škody, a spor tak bude jako spor civilní v souladu s § 7 odst. 1 o. s. ř. náležet do pravomoci obecných soudů. Z uvedeného Nejvyšší soud dovodil, že odvolací soud svými úvahami nevybočil z pojetí dané problematiky v rozhodovací praxi zvláštního senátu, přičemž předestřený náhled na rozebíranou otázku byl podpořen i závěry vyslovenými v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 9. 2012, č. j. 4 As 37/2012-39. Aprobace se ze strany dovolacího soudu dostalo též závěrům o neplatnosti předmětné smlouvy, jakož i úvahám, že udělení licence či schválení jízdního řádu samo o sobě není dle dikce zákona přímo spjato s povinností obce uhradit dopravci určitou částku za provozování dopravy podle těchto rozhodnutí, a že nedošlo-li k platnému uzavření smlouvy, na jejímž základě mělo být poskytováno finanční protiplnění, nemohlo žalované vzniknout právo na sjednaný prospěch, čímž není nijak popřeno její právo na kompenzaci za plnění poskytnuté žalobci.

Okresní soud v České Lípě nato rozsudkem ze dne 10. 7. 2015, č. j. 13 C 203/2007-1092, uložil žalované zaplatit žalobci 34.963.976,59 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I.), co do částky 35.548.045,28 Kč, respektive zbytku příslušenství žalobu (jejíž změnu připustil na jednání konaném dne 26. 6. 2015) zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech účastníků řízení i státu (výroky III. až V.). Soud prvního stupně se s ohledem na pravomocné rozhodnutí o základu nároku zaměřil na stanovení výše bezdůvodného obohacení žalované, kterou odvodil od rozdílu mezi poskytnutými zálohami určenými na krytí prokazatelné ztráty a obvyklou cenou realizovaných dopravních výkonů po odečtení tržeb z jízdného za současného zohlednění maximálního přiměřeného zisku dle nařízení vlády č. 493/2004 Sb., kterým se upravuje prokazatelná ztráta ve veřejné linkové dopravě a kterým se konkretizuje způsob výkonu státního odborného dozoru v silniční dopravě nad financováním dopravní obslužnosti.

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 26. 5. 2017, č. j. 29 Co 73/2017-1227, k odvolání obou účastníků rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 10. 7. 2015 (společně s usnesením soudu prvního stupně ze dne 9. 5. 2016, č. j. 13 C 203/2007-1167, jímž bylo zastaveno řízení o odvolání žalobce pro nezaplacení soudního poplatku) zrušil a řízení zastavil (výrok I.), věc postoupil Krajskému úřadu pro Liberecký kraj jako příslušnému správnímu orgánu (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.). Odvolací soud uvedl, že otázku pravomoci v řešené věci hodnotily Nejvyšší i Nejvyšší správní soud, přičemž shodně dospěly k závěru, že předmětná žaloba má být projednána v občanském soudním řízení. Dne 25. 2. 2016 ovšem zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb. vydal usnesení č. j. Konf 10/2015-11, v němž zaujal ve zcela obdobné věci stanovisko opačné. S ohledem na obecnou závaznost rozhodnutí zvláštního senátu je namístě pokládat právní názor, jejž vyslovil Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 28 Cdo 4410/2010, za překonaný, uzavřít, že pravomoc soudu k projednání posuzované pře v režimu občanského soudního řízení není dána, a postupovat dle § 104 odst. 1 o. s. ř. K návrhu žalované na zrušení mezitímního rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 20. 4. 2009, č. j. 13 C 203/2007-288, uvedl, že tak učinit nemůže, neboť toto rozhodnutí nebylo předmětem nynějšího odvolacího přezkumu, vzhledem k nedostatku pravomoci soudu jde nicméně o akt nicotný.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. 6. 2018, č. j. 28 Cdo 5101/2017-1276, k dovolání žalobce usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud uvedl, že pro stanovení časových účinků vývoje judikatury se v českém právním řádu coby východisko uplatňuje tzv. incidentní retrospektivita nových právních názorů, tedy jejich aplikace na všechna probíhající řízení, jakož i případy budoucí s tím, že výjimečné nepoužití později se prosadivších názorů v dříve zahájených kauzách může být odůvodněno pouze specifiky konkrétních situací, jež zakládají intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání a důvěry adresátů právních norem ve stabilitu právního řádu. Při řešení otázky bezprostřední aplikovatelnosti nových judikatorních názorů v dosud probíhajících řízeních, respektive problému, zdali by se posléze zaujaté náhledy v neskončené věci výjimečně uplatnit neměly, pak může mít význam též hledisko procesní ekonomie. Z judikatury správních soudů jsou přitom známy též případy, v nichž byl obecně platný princip incidentní retrospektivity moderován uplatněním zásady čisté prospektivity umožňující použití překonané judikatury na dosud neskončenou věc v zájmu ochrany práv účastníka, jenž před provedením judikatorního obratu jednal v důvěře v dřívější výklad právní úpravy.

V posuzované kauze se vlivem judikatorního vývoje stala nejistou sama otázka, zda mají civilní soudy pravomoc k jejímu projednání. Jakkoli není pochyb o tom, že úsudek zvláštního senátu vyjádřený v usnesení č. j. Konf 10/2015-11 musí být v souladu s § 5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb. a shora podaným výkladem principu incidentní retrospektivity judikatorních změn napříště zásadně respektován i ve sporech dosud pravomocně neskončených, nyní přezkoumávaný případ je značně specifický přinejmenším potud, že v něm byl vydán pravomocný mezitímní rozsudek, kterému se dostalo aprobace rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 778/2013, čímž byla velmi silně utvrzena (předchozím usnesením dovolacího soudu sp. zn. 28 Cdo 4410/2010 založená) důvěra žalobce ve správnost jeho postupu spočívajícího v uplatnění požadavku na úhradu sporné částky žalobou před civilními soudy. Zmíněný mezitímní rozsudek přitom nelze v žádném případě pokládat za nicotný. Aplikace pojmu nulity sice není vyloučena ani ve vztahu k soudním rozhodnutím, omezuje se však na případy zcela zjevného nedostatku pravomoci. O takovou situaci se v posuzovaném sporu zřetelně nejedná. V intencích popsaných myšlenek Nejvyšší soud uzavřel, že bez ohledu na to, kudy má být do budoucna vedena hranice mezi pravomocí soudů a správních orgánů, bylo by projevem nepřiměřeného lpění na technických pravidlech, jakož i naprostým popřením procesní ekonomie, pokud by v řešené věci byl po více než 10 letech od podání žaloby a poté, co byl vydán pravomocný mezitímní rozsudek o důvodnosti základu nároku, konstatován nedostatek soudní pravomoci a byly-li by veškeré výstupy dosavadního řízení anulovány s poukazem na vývoj v náhledu zvláštního senátu na výklad pojmu „spory z veřejnoprávní smlouvy“, k němuž došlo v průběhu řízení o odvolání proti konečnému rozhodnutí prvostupňového soudu.

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 22. 11. 2019, č. j. 29 Co 73/2017-1547, k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně ze dne 10. 7. 2015 ve výroku I. změnil potud, že žalobu zamítl co do dalších 3.422.991,59 Kč s příslušenstvím, v části ukládající žalované zaplatit jistinu 31.540.985 Kč naopak prvoinstanční rozhodnutí v daném výroku potvrdil a konečně je v témže výroku „změnil“ tak, že žalobci přiznal úrok z prodlení z částky 31.540.985 Kč ve výši 8 % ročně od 1. 8. 2015 do zaplacení, zatímco ohledně zbývajícího příslušenství žalobu zamítl; lhůtu k plnění stanovil na 1 měsíc od právní moci rozsudku (výrok I.) a současně rozhodl o náhradě nákladů účastníků řízení i státu (výroky II. až IV.). Odvolací soud doplnil dokazování k přiměřenému zisku z provozování dopravy a dále se zabýval otázkou obvyklé ceny výkonu veřejné dopravy žalovanou. Ta v odvolacím řízení předložila revizní znalecký posudek zpracovaný společností Equity Solutions Appraisals s.r.o., jímž byla zpochybněna správnost expertizy zpracované ČVUT v Praze, o niž se při zjišťování obvyklé ceny poskytnutých dopravních služeb opíral okresní soud. Odvolací soud nato pověřil znalecký ústav ČVUT doplněním svého posudku v reakci na oponentní závěry revizního znalce. V následně předloženém dodatku znalecký ústav ČVUT v zásadě setrval na svých závěrech (zejména pokud jde o užití oborových statistik) s tím, že připustil pouze určité korekce v otázce výše odpisů. Kapitolu 5.3 revizního posudku označil za přínosnou, kritizoval však způsob ověření obvyklosti ceny porovnáním dat s dvěma dopravními podniky odlišné velikosti a za jiná období. Revizní znalec také podle ČVUT zkresleně interpretoval míru souvislosti velikosti dopravního výkonu a výše nákladů na 1 km jízdy. Na toto doplnění posudku následně reagovala žalovaná předložením písemného vyjádření revizního znaleckého ústavu. Oba znalecké ústavy pak svá stanoviska upřesnily při jednání odvolacího soudu konaném dne 12. 11. 2019.

Krajský soud konstatoval, že v souladu s mezitímním rozsudkem vydaným v této věci je smlouva uzavřená mezi účastníky neplatná, a žalobci proto vzniklo právo na vydání bezdůvodného obohacení ve výši rozdílu mezi tím, co žalované zaplatil, a obvyklou cenou dopravních výkonů, které poskytla žalovaná žalobci. V řízení byly provedeny dva posudky zpracované znaleckými ústavy. Jelikož je ČVUT vědeckým pracovištěm pro zkoumání technických a ekonomických souvislostí dopravy, nebylo prakticky možné opatřit revizní posudek jiné kvalifikované instituce, jejíž závěry by bylo možné pokládat za nadřazené posudkům v tomto řízení předloženým. Odvolací soud proto přikročil k posouzení, který z posudků lépe vyhověl zadání, přičemž dospěl k závěru, že znalecký posudek ČVUT je koncepčně správný, na rozdíl od posudku předloženého žalovanou, jenž se příliš věnuje konkrétním podmínkám a nákladům vykázaným žalovanou, porovnávaje je s dopravními podniky hlavního města Prahy a statutárního města Brna, tj. podstatně většími organizacemi, provozujícími dopravu v podmínkách značně většího sídelního celku. Sama zástupkyně revizního znalce připustila, že s posudky v této oblasti nemají zkušenosti a soustředili se pouze na ekonomické hodnoty. Výše dopravních nákladů však nepochybně souvisí i s technickou stránkou dopravy a v tomto směru je Dopravní fakulta ČVUT nepochybně velmi kvalifikovaným znaleckým ústavem. Pokud jde o aplikovanou metodu, odvolací soud usoudil, že její volba byla ze strany znaleckého ústavu dostatečně přesvědčivě odůvodněna. Teoreticky by jistě bylo možné zvolit i metodu porovnávání údajů o nákladech žalované s obdobnými daty dopravců provozujících městskou hromadnou dopravu ve srovnatelně velkých městech, k tomu by však musel existovat dostatečný vzorek, který fakticky nelze opatřit. Vyčíslení obvyklých nákladů dopravních výkonů posudkem ČVUT po úpravách provedených v návaznosti na revizní znalecký posudek (navýšení odpisů o 1,5 Kč / 1 km a nákladů na pohonné hmoty o 207.606 Kč) shledal proto odvolací soud správným.

Co se týče přiměřeného zisku, pokládal odvolací soud za akceptovatelnou míru užitou okresním soudem (5 Kč / 1 km), měl však za nezbytné vynásobit ji počtem všech kilometrů, včetně režijních, pročež na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k částce přiměřeného zisku 8.225.400 Kč. V souhrnu pak vyčíslil rozdíl mezi zálohami vyplacenými žalobcem žalované a obvyklou náhradou ztráty, na niž by měla žalovaná právo a jíž odpovídá rozsah majetkového prospěchu žalobce, obnosem 31.540.985 Kč. V tomto rozsahu, jakož i pokud jde o příslušenství z dané částky běžící od 1. 8. 2015 do zaplacení, bylo namístě žalobě vyhovět, ve zbytku pak musela být zamítnuta.

Proti tomuto rozsudku (obsahově toliko proti části výroku I. směřující k uložení platební povinnosti) podala dovolání žalovaná, jež přípustnost tohoto opravného prostředku dovozuje z rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 746/2019 a sp. zn. 22 Cdo 2711/2018. Dovolatelka upozorňuje, že jí předložený znalecký posudek poukázal na zásadní metodologické nedostatky posudku ČVUT a na fakt, že nebyl naplněn soudem zadaný znalecký úkol. Rovněž podrobuje zevrubné kritice doplnění znaleckého posudku, jež si soud vyžádal v reakci na vznesené námitky, vyslovujíc mínění, že pochybnosti o správnosti dovozených závěrů nerozptýlil ani výslech zástupce znaleckého ústavu před odvolacím soudem. Ve světle zásadního zpochybnění prakticky všech aspektů znaleckého posudku ČVUT si žalovaná neuměla představit jiný výsledek věci než zamítnutí žaloby či zrušení prvoinstančního rozsudku. Rozsudek v převážné části potvrzující odvoláním napadené rozhodnutí tak pro ni byl překvapivým ve smyslu judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu (a „doslova“ jí vyrazil dech).

Nezadání revizního znaleckého posudku krajským soudem je ve zřetelném konfliktu s výkladem § 127 odst. 2 o. s. ř. podávaným ve shora citovaných judikátech dovolacího soudu, podle nichž je takový postup nezbytný, nepodaří-li se odstranit rozpory v závěrech znalců (není přitom zapotřebí, aby zpracování dalšího posudku navrhoval některý z účastníků). Neopatření revizní expertizy toliko s ohledem na odborné postavení znaleckého ústavu ČVUT ve světle judikatury Nejvyššího soudu neobstojí jako korektní. Nesprávně si odvolací soud počínal též při řešení otázky, který z předložených posudků lépe vyhověl zadanému úkolu. Žalovaná dále polemizuje s úvahou odvolacího soudu o větší obsahové přesvědčivosti posudku ČVUT a korekci pochybení přiznaných zpracovatelem posudku pokládá za čistou svévoli.

Dovolatelka vznáší námitku porušení svého práva na spravedlivý proces, jež zakládá „samostatný a relevantní dovolací důvod“. Porušení ústavně zaručených práv spatřuje opět v nevypracování revizního znaleckého posudku (zde poukazuje na vybrané nálezy Ústavního soudu), upřednostnění znaleckého posudku ČVUT před jí předloženým odborným podkladem, přehlédnutí, že znalecký ústav nenaplnil zadaný znalecký úkol, a v arbitrární korekci výpočtu obvyklé výše plnění.

Konečně dovolatelka znovu otevírá otázku pravomoci civilních soudů k rozhodování dané věci a navrhuje, aby ji dovolací soud vyhodnotil jinak než v usnesení sp. zn. 28 Cdo 5101/2017. Namítá, že se dovolací soud v citovaném rozhodnutí pasoval do role konečného arbitra v otázkách pravomoci civilních soudů a správních orgánů, což je nepřípustné, protože tato role přísluší jen zvláštnímu senátu zřízenému podle zákona č. 131/2002 Sb., jehož rozhodnutí mají obecně závazný, precedenční charakter. Postup Nejvyššího soudu nemůže být zdůvodněn poukazem na právní jistotu, neboť té odpovídá důsledné respektování závěrů zvláštního senátu. Ochranu důvěry žalobce v pravomoc civilních soudů nelze přeceňovat, pakliže proti žalované uplatnil svůj nárok též před správními orgány (v řízení, jež bylo skončeno rozhodnutím Krajského úřadu Libereckého kraje ze dne 1. 11. 2010, prohlášeným posléze správními soudy za nicotné). Skutečným výrazem procesní ekonomie, na niž dovolací soud odkázal, by bylo rychlé skončení řízení před civilními soudy jeho zastavením a projednání sporu před správními orgány. Žalované se v důsledku výkladu Nejvyššího soudu děje újma v podobě nutnosti vést řízení „na dvou frontách“ a porušení práva žalované na zákonného soudce. K prolomení principu incidentní retrospektivity by mělo být přistupováno zcela výjimečně – opačný postup, v rámci něhož by soud ve „zlomovém“ případě měl aplikovat původní, nesprávný právní názor, a tedy vědomě vydat nezákonné rozhodnutí, koliduje s principem nezávislosti soudce a jeho vázanosti zákonem (srovnej nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3221/11).

Ze všech shora předestřených důvodů žalovaná navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil, řízení zastavil a věc postoupil Krajskému úřadu Libereckého kraje, případně aby alespoň zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Projednávané dovolání přípustným shledat nelze.

Nejvyšší soud musí v první řadě zopakovat, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění hodnocení důkazů ani skutkových závěrů soudů nižších stupňů. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti způsobu, jakým byly hodnoceny v řízení provedené důkazy, pak rovněž nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5462/2016, ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 23 Cdo 4601/2018, a ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 25 Cdo 159/2019). Většina argumentace předestřené dovolatelkou přitom ulpívá právě v rovině polemiky s hodnocením důkazů znaleckými posudky odvolacím soudem. Jakkoli podrobná je kritika žalované namířená na úvahy, jež odvolací soud vyslovil při práci s předloženými odbornými podklady, nemůže nic změnit na tom, že dovolacímu soudu, který je instancí toliko přezkumnou, nikoli nalézací, nepřísluší, aby do procesu hodnocení důkazů vstupoval a úvahy soudů nižších stupňů revidoval.

Z judikatury dovolacího soudu zajisté vyplývají určitá základní východiska ohledně hodnocení důkazů znaleckými posudky, rozpor postupu odvolacího soudu v posuzované věci s těmito pravidly však Nejvyšší soud neshledal. Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že nezadal zpracování revizní expertizy (§ 127 odst. 2 o. s. ř.), je vhodné připomenout, že zákon nestanoví předpoklady, za kterých je vypracování revizního znaleckého posudku nutné, a ponechává v uvedeném směru otevřený prostor diskreci soudu. Vypracování revizního posudku je možné zejména tam, kde má soud pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku; vždy však závisí na konkrétní situaci a na úvaze soudu, zda pokládá pochybnosti (zpravidla po slyšení ustanoveného znalce) za odstraněné, či nikoliv (jde tu opět o hodnocení důkazu – znaleckého posudku). Podaří-li se pochybnosti soudu o správnosti posudku rozptýlit, není zapotřebí nařídit vypracování revizního posudku, a to navzdory skutečnosti, že o jeho přiléhavosti nadále pochybuje účastník; důkazy totiž hodnotí jen soud. Úvaha soudu nemůže být zcela libovolná, nicméně vždy záleží na konkrétním případu, zda a nakolik lze učinit závěr o zpochybnění posudku (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 525/2017, ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 920/2018, a ze dne 23. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3933/2019).

Odvolacímu soudu v přezkoumávané věci tudíž nelze přiléhavě vytýkat, že se nezadáním revizního znaleckého posudku zpronevěřil procesním pravidlům. Z odůvodnění napadeného rozsudku se totiž podává, že krajský soud považoval pochybnosti o správnosti závěrů posudku ČVUT (vyvstalé v důsledku předložení posudku vyhotoveného společností Equity Solutions Appraisals s.r.o.) za rozptýlené. Daný závěr přitom ve svém rozhodnutí náležitě zdůvodnil, a to nejen vysokou kvalifikací příslušného pracoviště ČVUT, jak namítá dovolatelka (upřednostnění zmíněného znaleckého posudku výhradně s poukazem na odborný kredit zpracovatele posudku by mohlo být v napětí s žalovanou citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2711/2018), nýbrž primárně poznatky získanými vyhodnocením argumentační přesvědčivosti obou v řízení předložených posudků (včetně dodatků), respektive výpovědí slyšených znalců. Nelze ani hovořit o rozporu postupu odvolacího soudu s výkladem podaným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 746/2019, poněvadž i v něm se zdůrazňuje, že nařízení přezkoumání závěrů znaleckého posudku jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo podobnou institucí je namístě, pouze nelze-li rozpory mezi nimi odstranit výslechem obou znalců, respektive případným vyžádáním doplnění řečených posudků a hodnocením takto opatřených podkladů (obdobně viz především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 29 Cdo 4153/2015, a dále kupř. rozsudek téhož soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1976/2017, nebo jeho usnesení ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 72/2018). Zda se rozpory podařilo odstranit (a to i dovozením, že závěry jednoho z kontradiktorních znaleckých posudků nejsou přesvědčivé, pročež je namístě upřednostnit posudek druhý), je pak opět otázkou hodnocení důkazů, jež dovolacímu přezkumu nepodléhá.

Co se týče námitky porušení práva dovolatelky na spravedlivý proces, je předně třeba podotknout, že poukaz na údajný zásah do ústavně zaručených práv může podle judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu zakládat přípustnost dovolání, pouze je-li provázán s formulací otázky ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť také při namítání porušení ústavně zaručených práv je povinností dovolatele řádně vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4861/2017, ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2054/2019, a ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2276/2019). K formulaci podobného problému přitom žalovaná v části svého dovolání řešící tvrzené porušení jejích ústavou zaručených práv (tj. v oddílu III.) nepřistoupila.

Sluší se snad ještě dodat, že žalovanou citovaná rozhodnutí Ústavního soudu nevykazují relevanci pro nyní posuzovanou při. V nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14, bylo porušení práva na spravedlivý proces založeno opomenutím opakovaného návrhu účastníka na provedení důkazu revizním znaleckým posudkem. Naproti tomu v nyní posuzované při podle žalovanou nezpochybněného konstatování odvolacího soudu účastníci řízení zpracování revizního posudku nenavrhovali. Odvolacímu soudu v této věci tudíž nelze přiléhavě vytýkat (jako to vůči obecným soudům Ústavní soud učinil v odkazovaném rozhodnutí), že odmítl akceptovat žalovanou navržené důkazy, aniž by ve svém rozhodnutí vyložil, z jakých důvodů takto postupoval. Nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 143/11, se zabývá právní otázkou kalkulace bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku užívání nebytových prostor k bytovým účelům a problematika znaleckého posuzování v něm stojí zcela na okraji. Podobně nález Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 415/14, se vyslovuje k otázce, jak správně kvantifikovat bezdůvodné obohacení vyvstalé užíváním pozemku umístěním budov, k nimž obohacená neměla přístup. Konečně nález Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 3253/13, se hodnocením důkazu znaleckým posudkem zabývá, avšak ve skutkově zcela specificky vymezeném kontextu a bez vyslovení závěrů způsobilých zobecnění, respektive přenosu do souvislostí nyní posuzované kauzy.

K námitce překvapivosti napadeného rozsudku lze připomenout, že podle judikatury je překvapivým takové rozhodnutí, které na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení nebylo možno předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popřípadě která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně. Překvapivými jsou tedy taková rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují projednávanou věc, a účastníka řízení tím zbavují možnosti skutkově a právně argumentovat (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2018, sp. zn. 25 Cdo 308/2018, ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 477/2018, a ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4588/2018, či usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 3339/15). To se však v přezkoumávané kauze nestalo, neboť odvolací soud založil své rozhodnutí na posouzení otázek, které byly v dosavadním řízení explicitně nastoleny a zevrubně rozebírány. V poslední fázi řízení, navazující na kasační usnesení zdejšího soudu č. j. 28 Cdo 5101/2017-1276, se totiž zkoumala především výše majetkového prospěchu žalobce odvíjející se od obvyklé hodnoty dopravních služeb poskytovaných žalovanou. Rozhodnutí odvolacího soudu, jež je vystavěno právě na řešení těchto sporných otázek, pak nemohlo být pro dovolatelku ve shora uvedeném smyslu překvapivé. Na uvedeném závěru ničeho nemění fakt, že odvolací soud pokládal její námitky vůči znaleckému posudku kvantifikujícímu prospěch žalobce za méně závažné, respektive přesvědčivé, než se domnívala, a proto též uvedený podklad hodnotil způsobem odlišným od jejích očekávání. Rozhodnutí odvolacího soudu zajisté mohlo být pro dovolatelku překvapivé subjektivně (v tomtéž smyslu je kupříkladu Nejvyšší soud překvapen zjištěním, že žalované rozhodnutí odvolacího soudu vyrazilo dech „doslova“, nikoli obrazně, neboť podobná fyziologická reakce na vyhlášení civilního rozhodnutí je vskutku neobvyklá, nota bene u právnické osoby), překvapivostí v procesněprávním, judikaturou precizovaném a výše připomenutém, významu tohoto slova arci zatíženo není.

Stran otázky pravomoci civilních soudů v této věci je třeba říci, že Nejvyšší soud setrvává na řešení, které nastínil ve svém usnesení ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5101/2017, jakož i tam vyslovených důvodech, jež zvolený přístup k danému problému ospravedlňují. Úvahu dovolatelky, dle níž se Nejvyšší soud nepřípustně „pasoval do role konečného arbitra v otázkách pravomoci civilních soudů a správních orgánů“, lze sotva brát za vážně míněný argument. Dovolací soud nic takového očividně neučinil, neboť svůj vlastní úsudek argumentaci zvláštního senátu nikterak nenadřadil, naopak vyslovil respekt k jeho závěrům, konstatoval nezbytnost zmíněné úsudky pro futuro důsledně aplikovat a omezil se pouze na výklad účinků vývoje rozhodovací praxe zvláštního senátu na nyní přezkoumávanou – notně specifickou – kauzu (a to za situace, v níž se zvláštní senát k intertemporálním dopadům svého rozhodnutí nijak nevyjádřil). Argumentace dovolacího soudu ohledně aplikace usnesení zvláštního senátu č. j. Konf 10/2015-11 na předmětné řízení má oporu v doktríně i prejudikatuře a nepředstavuje v žádném případě pokus zpochybnit autoritu zvláštního senátu či závaznost jeho rozhodnutí (ostatně původně zastávaný názor civilních i správních soudů o nutnosti projednat předmětný případ v režimu občanského soudního řádu se opíral právě o dřívější judikáty zvláštního senátu), nýbrž je výrazem poctivě míněné snahy o ústavně konformní promítnutí vývoje právních názorů zvláštního senátu do poměrů přezkoumávané věci.

Uvádí-li dovolatelka, že důvěru žalobce v pravomoc soudů k projednání daného sporu nelze přeceňovat, jelikož svůj nárok uplatnil paralelně též cestou správního řízení, podotýká Nejvyšší soud, že jakkoli žalobce mohl mít na počátku řízení pochybnosti o tom, zda právo rozhodovat svědčí soudům či správním orgánům, jeho důvěra v pravomoc civilních soudů byla založena a utvrzena mimo jiné právě výsledkem projednávání jeho nároku před Krajským úřadem Libereckého kraje, totiž autoritativní deklarací nicotnosti rozhodnutí správních orgánů, jež byla v takto iniciovaném řízení vydána, správními soudy (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 9. 2012, č. j. 4 As 37/2012-39). Odlišně od názoru žalované tak vedení správního řízení žalobcem ve svém důsledku jeho dobrou víru v pravomoc civilních soudů naopak posílilo.

Pokud jde o argumentaci nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. III. ÚS 3221/11, je nepochybné, že tento judikát osvětluje teoretické pozadí principu incidentní retrospektivity, jímž se vskutku obecně řídí dopady judikatorních odklonů. Bylo by však mylné dovozovat, že je jím možnost čistě prospektivního působení nové judikatury vůbec popřena. Proto Ústavní soud kupříkladu ve svém nálezu ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 2634/18, bodě 57, mimo jiné s odkazem na posledně citovaný nález uvádí, že při změně judikatury sice zpravidla nový výklad dopadá na souzený případ bezprostředně s účinky ex tunc a obdobně i na všechny budoucí případy, jejichž skutkový základ spočívá v minulosti; nejde však o bezvýjimečný princip, jelikož je třeba zvážit, zda nad jeho uplatněním nepřeváží jiný zájem, kterým je i zákaz odepření spravedlnosti (podobně viz též nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3500/18, body 24–27). Podle názoru, na kterém Nejvyšší soud nadále setrvává, dostatečné důvody pro omezení účinků usnesení zvláštního senátu č. j. Konf 10/2015-11 na předmětný spor dány jsou, neboť se dokončení projednávání věci před civilními soudy jeví procesně efektivnější i šetrnější vůči objektivnímu (ačkoli dovolatelkou jako procesně neúspěšnou stranou pochopitelně příliš intenzivně nepociťovanému) zájmu účastníků řízení na věcném řešení pře, a to tím spíše nyní, kdy již bylo pravomocně rozhodnuto o meritu věci. Proklamace o „vědomém vydání nezákonného rozhodnutí“ zní velmi dramaticky, nicméně každé omezení účinků judikatorního odklonu na starší případy (což je v odůvodněných situacích postup přípustný, jak uznává i sama dovolatelka) implikuje nutnost použít při řešení některých starších kauz právní názor, který je novou rozhodovací praxí napříště považován za nesprávný (nezákonný).

Z výše uvedených důvodů bylo dovolání žalované v souladu s § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto jako nepřípustné.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, § 224 odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. 6. 2020

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu