28 Cdo 1275/2019Usnesení NS ze dne 04.11.2019

28 Cdo 1275/2019-1786

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D. a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce J. H., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Markem Hlaváčem, advokátem se sídlem v Praze 10, Akademická 663/5, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby 013 12 774, zastoupené Mgr. Dušanem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, za účasti hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, identifikační číslo osoby 000 64 581, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, zastoupeného JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 10, Dykova 1158/17, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu pozemků, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 28 C 95/2016, o dovolání žalobce a dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. prosince 2018, č. j. 29 Co 318/2018-1611, ve znění opravného usnesení ze dne 7. ledna 2019, č. j. 29 Co 318/2018-1620, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Dovolání žalované se odmítá.

Odůvodnění (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.) :

Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 22. května 2018, č. j. 28 C 95/2016-1339, výrokem pod bodem I, uložil žalované (coby převodkyni) uzavřít s žalobcem (nabyvatelem) smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY jako náhradních podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“); v části, jíž byl žádán převod pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY v k. ú. XY a pozemků parc. č. XY, parc. č. XY v k. ú. XY byla žaloba zamítnuta (výrok II) a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok III).

K odvolání obou účastníků a vedlejšího účastníka Městský soud v Praze (dále jen jako „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. prosince 2018, č. j. 29 Co 318/2018-1611, ve znění opravného usnesení ze dne 7. ledna 2019, č. j. 29 Co 318/2018-1620, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I v části o vydání pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, zatímco ohledně pozemku parc. č. XY v k. ú. XY jej změnil tak, že se žaloba na převod tohoto pozemku zamítá (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Ve výroku pod bodem II (jímž byla žaloba na vydaní tam označených pozemků zamítnuta) byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v části týkající se pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY a ve zbylém rozsahu, tj. ohledně pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, byl napadený rozsudek zrušen, spolu s na něm závislým nákladovým výrokem pod bodem III, a v tomto rozsahu byla věc vrácena soud prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Žalovaná dovoláním napadla rozsudek odvolacího soudu ve výroku pod bodem I v rozsahu, v němž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (tj. v části o vydání pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY žalobci). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřovala v tom, že se odvolací soud při řešení otázek procesního a hmotného práva [dovolatelkou nastolené otázky týkající se posouzení aktivity oprávněné osoby při uspokojování restitučního nároku, potažmo liknavosti a diskriminace žalované, určení charakteru odňatých pozemků v době jejich přechodu na stát a na něj navazující ocenění těchto pozemků jako pozemků stavebních, mající vliv na určení výše restitučního nároku oprávněné osoby, jakož i otázka vhodnosti zde nárokovaných konkrétních pozemků] odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V důsledku toho dospěl pak odvolací soud podle mínění dovolatelky k nesprávnému závěru, že byly naplněny všechny předpoklady, za nichž může být nárok oprávněné osoby na převod jiného vhodného pozemku uspokojen i převodem pozemku mimo rámec veřejných nabídek podle § 11a zákona o půdě.

Dovoláním žalobce je rozsudek odvolacího soudu napaden v části, jíž bylo rozhodnuto (zčásti výrokem potvrzujícím, zčásti pak měnícím) o nevydání pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY a pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, resp. jejich ideálních podílů žalobci. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje žalobce v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to lze-li převést oprávněné osobě jako náhradní pozemek toliko spoluvlastnický podíl k vybranému pozemku, kdy žalobce současně kritizuje i ten závěr odvolacího soudu, že takovýto postup vedl k problémům při obhospodařování pozemku; přitom žalobce poukazuje i na ustanovení § 17 odst. 3 zákona o půdě a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 495/02, z nichž dovozuje, že bezúplatné převody (oprávněným osobám) mají přednost před převody úplatnými (spoluvlastníku pozemku). Konstatuje, že realizace předkupního práva spoluvlastníků u požadovaného (náhradního) pozemku, kdy jde o převod na základě rozhodnutí soudu, je vyloučena a že zde nelze použít ani obecnou úpravu předkupního práva obsaženou v občanském zákoníku, k čemuž přiměřeně odkazuje i na závěry vyslovené Ústavním soudem v jeho usnesení sp. zn. III. ÚS 167/99.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) podaná dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro daný dovolací přezkum (k tomu srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Po zjištění, že obě dovolání, směřující proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, byla podána oprávněnými osobami (žalobcem a žalovanou), zastoupenými advokáty (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahují povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval jejich přípustností.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. § 237 o. s. ř.).

Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání; je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.).

Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu – srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikované tamtéž pod č. 174/2007, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (jež je nástupkyní Pozemkového fondu České republiky a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a další judikaturu na něj navazující).

Soudní praxe je ustálena i v tom, že jako přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze kvalifikovat i takový postup žalované (jejího právního předchůdce), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným oceněním oprávněné osobě odňatých, pro zákonnou překážku nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016) a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015).

Uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu (srov. § 11a zákona o půdě), je třeba mít za výjimečné, podmíněné zjištěními vedoucími k závěru, že postup žalované (jejího předchůdce) lze kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační; uspokojení nároku převodem pozemku do veřejné nabídky nezahrnutého je namístě tehdy, kdy se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014).

Zjišťování a hodnocení rozhodných skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu státu (i při zohlednění postupu předchůdce žalované – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole

– nepřiměřené); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Sama skutková zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a jejich vady nemohou založit přípustnost dovolání (na přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.); k tomu přiměřeně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Hodnotící závěry odvolacího soudu o postupu žalované (i s přihlédnutím k počínání jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) při uspokojování žalobcova restitučního nároku nejsou učiněným skutkovým zjištěním nikterak nepřiměřené a na ně navazující závěry právní (právní posouzení věci) s ustálenou rozhodovací praxí nekolidují. Přijaté závěry oba soudy nižších stupňů založily na komplexním posouzení věci, při zvažování všech relevantních hledisek a okolností, jež vyšly v řízení najevo. Odvolací soud (jenž v tomto směru vzal za správná zjištění soudu prvního stupně), vycházel z toho, že do současné doby nedošlo k uspokojení podstatné části žalobcova restitučního nároku, navzdory jeho aktivitě, resp. aktivitě jeho právního předchůdce, jenž svůj restituční nárok uplatnil již v roce 1992, následně v roce 1993 požádal žalovanou o poskytnutí náhradních pozemků, a ještě v roce 2005 se účastnil nabídkových řízení (kdy ovšem v žádném z nich nebyl úspěšný). O uplatněném restitučním nároku bylo rozhodováno v období let 1999 až 2016 (a to ještě nikoli v plném rozsahu), přičemž žalovaná (její předchůdce) bez legitimního důvodu ztěžovala uspokojení nároku zásadně předpokládaným postupem, tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků (srov. § 11a zákona o půdě), a to i nesprávným oceněním restitučního nároku (cena odňatých pozemků prokázaná znaleckým posudkem doc. Ing. Jaromíra Rysky, CSc., v řízení před soudy nižších stupňů mnohanásobně převyšuje ocenění provedené žalovanou); k důsledkům lpění žalované na nesprávném ocenění restitučního nároku pak srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016. Soudy nižších stupňů přihlížely i k tomu, že poté, kdy žalobce v roce 2012 nabyl předmětný restituční nárok (jako dědictví po svém otci Z. H., na základě výsledků řízení o dědictví) nebyla nabídka náhradních pozemků ze strany žalované adekvátní a dostatečná (neměla potřebné kvalitativní a kvantitativní parametry k tomu, aby mohl být nárok žalobce uspokojen v přiměřené době zákonem předpokládaným způsobem).

Ve světle výše uvedeného nelze tudíž přitakat ani těm námitkám žalované, že úvahy soudů nižších stupňů v otázce aktivního přístupu žalobce (resp. jeho právního předchůdce) lze označit za nepřiměřené (zjištěným skutkovým okolnostem). S ohledem na zjištěný skutkový stav (jejž nelze podrobit dovolacímu přezkumu a z nějž zde dovolací soud proto vychází) neobstojí ani argumentace žalované, jež žalobcovu sporadickou účast ve veřejných nabídkách přičítá na vrub jeho subjektivním požadavkům získat konkrétní náhradní pozemky v jím preferované lokalitě, nikoliv nesprávné kvantifikaci daného restitučního nároku (jíž byl žalobce v případné účasti v nabídkových řízeních objektivně limitován) či nedostatečné nabídce náhradních pozemků. Řešení dané otázky odvolacím soudem proto není rozporné ani s dalšími dovolatelkou odkazovanými rozhodnutími dovolacího soudu, v nichž byly otázky liknavosti a svévole státu (a Pozemkového fondu ČR) při uspokojování restitučních nároků posuzovány prizmatem téže relevantní judikatury, vždy však se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem té které věci (kdy v některých jiných konkrétních případech nebyly liknavost či svévole v počínání žalované zjištěny).

Předestírá-li dále dovolatelka otázku týkající se posouzení charakteru odňatých pozemků (především pak pozemku XY v k. ú. XY) v době jejich přechodu na stát, potažmo na ni navazující otázku určení výše restitučního nároku žalobce, je nutné poukázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (jíž koresponduje i rozhodnutí odvolacího soudu), kterou byl formulován a odůvodněn závěr, že i v těch případech, kdy byly pozemky v době přechodu na stát evidovány jako zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby), lze i takové pozemky v zásadě ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, a ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1025/2015).

Závěr o stavebním charakteru odňatých pozemků učinily oba soudy nižších stupňů na základě konkrétních skutkových zjištění (jejichž zpochybněním nemůže být založena přípustnost podaného dovolání, jak vysvětleno výše), že v době přechodu odňatých pozemků na stát existovala pro dané území platná územně plánovací dokumentace, pozemky byly vykoupeny za účelem výstavby, ke které následně i došlo (pročež oprávněné osobě nebylo možno pro překážku uvedenou v zákoně o půdě tyto pozemky vydat – z důvodu zastavěnosti pozemků). Ohledně pozemku XY v k. ú. XY vzaly pak soudy za prokázané, že ten byl rozhodnutím ze dne 22. 1. 1969 vyvlastněn a to za účelem uskutečnění průmyslové výstavby a komunikace, přičemž již v roce 1968 bylo ve vztahu k tomuto pozemku vydáno územní rozhodnutí určující tento pozemek k zastavění, a dne 14. 5. 1968 bylo vydáno územní rozhodnutí o umístění stavby – servisu a opravny osobních automobilů, kdy k této výstavbě rovněž později došlo.

Na správnosti závěru o ocenění odňatých pozemků jako pozemků stavebních pak nic nemění ani závěry z dovolatelkou odkazovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1992/2015, jež spočívá na posouzení, že toliko existence směrného územního plánu objektivně není způsobilá pro svou obecnost aiz hlediska jeho účelu, směřujícího toliko k určení základní (hrubé) skladby určitého útvaru, definovat stavební určení toho kterého pozemku. Jak se však podává ze shora rekapitulovaných skutkových zjištění, v posuzované věci není rozhodnutí odvolacího soudu (v otázce určení charakteru odňatých pozemků jako pozemků stavebních) založeno toliko na existenci směrného územního plánu, nýbrž na jiných skutečnostech, jež jsou pro posouzení odňatých pozemků jako pozemků stavebních (dle shora citované judikatury) relevantní (odnětí za účelem výstavby, platná územní plánovací dokumentace, existence územního rozhodnutí o umístění stavby, realizace výstavby).

Obstojí-li (jako souladné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu) závěry soudů nižších stupňů o určení charakteru odňatých pozemků v době jejich přechodu na stát a na něj navazující ocenění těchto pozemků jako pozemků stavebních (dle výsledků provedeného dokazování, včetně důkazu znaleckým posudkem), není zde prostor pro efektivní zpochybnění výše restitučního nároku a k argumentaci, že převod náhradních pozemků žalobci „není krytý jeho restitučními nároky“. Nehledě na to, že v tomto kontextu již dovolatelka neklade žádnou kvalifikovanou otázku hmotného ani procesního práva, jejímž prostřednictvím by bylo lze usuzovat na přípustnost dovolání, nýbrž opětovně rozporuje skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů, jímž je však dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17).

Ani co do měřítek (žalovanou taktéž zpochybňované) vhodnosti pozemků jako náhradních k uspokojení restitučního nároku oprávněných osob podle zákona o půdě se odvolací soud napadeným rozsudkem nezpronevěřil ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, jež požaduje, aby oprávněnými osobami nárokovaný pozemek jako náhradní – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR, potažmo žalované jako jeho nástupkyně – byl potenciálně zařaditelný do veřejné nabídky ve smyslu § 11a odst. 2 zákona o půdě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2420/2010). Prvořadým kritériem je to, zda převodu pozemku nebrání zákonné výluky uvedené v ustanoveních § 11 odst. 1 zákona o půdě a § 6 zákona č. 503/2012 Sb., či zda nejde o pozemek zatížený (přednostními) právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ve vztahu k pozemkům v zastavěném území obce), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005).

Okolnosti, jež by představovaly překážku převoditelnosti pozemků a pro které byly by žalobcem nárokované pozemky, jež mu byly soudem přiřknuty (pozemky parc. č. XY, a parc. č. XY v k. ú. XY), k danému účelu nevhodné, v řízení zjištěny nebyly (přičemž i zde jde primárně o otázku skutkových zjištění, nikoliv právního posouzení). Od rozhodovací praxe dovolacího soudu se tedy odvolací soud neodchýlil při posouzení, zda pozemky parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY jsou pozemky vhodnými (způsobilým) k uspokojení žalobcova nároku, uzavřel-li, že oba pozemky mají charakter orné půdy, územně plánovací dokumentací jsou určeny jako plocha pro pěstování zeleniny, resp. louky a pastviny, přičemž jsou zemědělsky využívány a není na nich plánována veřejně prospěšná stavba. Jiné okolnosti, pro něž by bylo lze na tyto naposled citované pozemky pohlížet jako na nevhodné, jež nelze použít k uspokojení nároku oprávněné osoby podle zákona o půdě, v řízení žádným z účastníků, tedy ani žalovanou tvrzeny nebyly (a nelze tedy ani nyní – tím méně nad rámec vymezeného dovolacího důvodu – zabývat se tím, zdali převod předmětných pozemků nebyl snad vyloučen z jiných příčin; viz kritéria shora citovaná), přičemž v tomto směru relevantní skutečnosti ani jinak nevyšly v řízení najevo. Dovolatelkou předestřené okolnosti jako je tvar a velikost zmiňovaných pozemků, jež by dle jejího přesvědčení měly vylučovat jejich zemědělské využití, nejsou těmi skutečnostmi, jež by (i dle shora citované judikatury) představovaly některou z překážek bránících vydání oprávněnou osobou nárokovaných pozemků (bylo-li nadto v řízení před soudy nižších stupňů prokázáno, že oba zmíněné pozemky, navzdory žalovanou tvrzeným okolnostem, zemědělsky využívány jsou). Konečně ani žalovanou zmiňovaný nedostatek napojení pozemků na veřejnou cestu pak nebrání právním dispozicím s ním (pozemek lze prodat či pronajmout, eventuálně zjednat přístup k němu právním jednáním s vlastníky či uživateli okolních pozemků) a ani tato okolnost tedy nepředstavuje žádnou další zákonem předpokládanou či judikatorně odvozenou překážku vydání pozemku oprávněné osobě jako náhradního.

Z uvedeného vyplývá závěr o nepřípustnosti dovolání žalované ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť jejím dovoláním vymezené otázky odvolací soud napadeným rozsudkem vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž se Nejvyšší soud nemíní odchýlit.

Ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu se odvolací soud nezpronevěřil ani při řešení právní otázky vytčené dovoláním žalobce, jež se upíná k posouzení, že další žalobcem požadované pozemky (parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, resp. spoluvlastnické podíly k nim), jsou k danému účelu (tj. k poskytnutí oprávněné osobě jako pozemky náhradní) nevhodné.

Rozhodovací praxe dovolacího soudu kategoricky nevylučuje uspokojení restitučního nároku oprávněné osoby také poskytnutím spoluvlastnického podílu na náhradním pozemku, avšak i v takovémto případě, musí jeho vydání předcházet test vhodnosti. V naznačené situaci (vydání spoluvlastnického podílu) se pak nabízí zejména prověření hlediska bezobtížného výkonu práv nového (spolu)vlastníka (přiměřeně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 574/2015), jestliže je nežádoucí, aby vydání náhradního pozemku kupříkladu představovalo základ pro budoucí potenciální spory zainteresovaných subjektů. V této souvislosti sluší se pak poukázat i na usnesení Nejvyšší soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014, jímž byly aprobovány závěry soudů nižších stupňů, podle nichž pokud by měl být oprávněné osobě vydán toliko spoluvlastnický podíl na konkrétním náhradním pozemku, přičemž po vyhovění takovému žalobnímu návrhu by dalším spoluvlastníkem (resp. dalšími spoluvlastníky) zůstala osoba odlišná od oprávněné osoby (tj. náhradní pozemek by i nadále zůstal v podílovém spoluvlastnictví), vedlo by to k problémům při hospodaření s pozemkem, čímž je dána překážka pro převod takového spoluvlastnického podílu oprávněné osobě k uspokojení jejího restitučního nároku podle zákona o půdě.

Vyšel-li proto odvolací soud ze zjištění, že u všech tří naposled zmiňovaných pozemků je žalovaná vlastníkem toliko spoluvlastnického podílu o velikosti jedné ideální poloviny nárokovaného (náhradního) pozemku a zbylými spoluvlastníky pozemků jsou dvě fyzické osoby (každá z nich se spoluvlastnickým podílem o velikosti jedné ideální čtvrtiny, přičemž jde o osoby s bydlištěm ve státě XY), nelze jeho závěru, že vydání spoluvlastnických podílů na citovaných pozemcích oprávněné osobě vedlo by k problémům při hospodaření s těmito pozemky, potažmo že nejde o vhodné náhradní pozemky, jež by bylo lze převést oprávněné osobě jako náhradní, mnoho vytknout. Pro odvolacím soudem přijatý závěr svědčí i to, že v případě vyhovění žalobě ohledně naposled citovaných pozemků by se žalobce stal vlastníkem toliko podílu o velikosti jedné ideální poloviny, přičemž druhá polovina těchto pozemků by vlastnicky náležela členům rodiny P.; při rozhodování spoluvlastníků ve věcech správy společné věci by přitom bylo zapotřebí vždy dosáhnout (minimálně) většiny hlasů, což by v nyní projednávané věci, kdy žádný z podílových spoluvlastníků nemůže uplatnit princip majorizace a velikost jejich hlasů je stejná (dá-li se důvodně očekávat, že členové rodiny P. budou vystupovat ve shodě), mohlo bezesporu vést k problémům při hospodaření s uvedenými pozemky. Jako další argument na podporu odvolacím soudem vysloveného závěru může být konečně i to, že zbylí dva podíloví spoluvlastníci mají svá bydliště v XY.

K žalobcem předestřené argumentaci sluší se připomenout, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu (v žalobcem zpochybňovaném rozsahu) není založeno na kategorickém závěru, že oprávněné osobě a priori nelze převést spoluvlastnický podíl na konkrétním (náhradním) pozemku, ale toliko se uzavírá, že s ohledem na individuální skutkové okolnosti posuzované věci vydání spoluvlastnických podílů na žalobcem nárokovaných (náhradních) pozemcích brání již judikaturou dovozovaná překážka, akcentující i neproblémové budoucí hospodaření s nárokovaným pozemkem.

Spíše již pouze na okraj a nad rámec relevantních závěrů, jež jsou v souladu s ustálenou soudní praxí, sluší se současně poukázat i na aktuální rozhodovací praxi dovolacího soudu, dle níž může být překážkou (výlukou) bránící vydání spoluvlastnických podílů na pozemcích i to, že jde o podíly zatížené (přednostními) právy třetích osob (k tomu srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4423/2018, vydaný ve skutkově a právně podobné věci týchž účastníků, v němž dovolací soud přijal a odůvodnil závěr, že i na bezúplatné převody spoluvlastnického podílu, nejde-li o převod mezi blízkými osobami, dosahují účinky zákonného předkupního práva spoluvlastníků (§ 1124 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění novely provedené zákonem č. 460/2016 Sb.), které mohou limitovat nejenom případné smluvní převody spoluvlastnického podílu, ale i případně i jiné změny (spolu)vlastnického práva, jak je tomu v případě rozhodnutí soudu nahrazujícího dohodu o vydání náhradních pozemků. Ze skutkových zjištění odvolacího sluší se pak znovu připomenout, že předmětné pozemky jsou v podílovém spoluvlastnictví žalované a dalších dvou fyzických osob, které tak mají zákonné předkupní právo ke spoluvlastnickému podílu jiného spoluvlastníka (zde žalované), jehož existence také může být překážkou převoditelnosti podílu oprávněné osobě.

Jelikož dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího není založeno na posouzení, zda má být státem upřednostněn úplatný či bezúplatný převod pozemků, je nepřípadný i odkaz žalobce na nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02; se závěry v něm uvedenými napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu není, jestliže žaloba, jíž se žalobce domáhal vydání konkrétních (náhradních) pozemků, byla zamítnuta nikoliv proto, že se žalobce (jako osoba oprávněná) nemůže domáhat svého restitučního nároku podáním žaloby na vydání konkrétního (náhradního) pozemku, ale proto, že (v dovoláním napadeném rozsahu) převodu sporných pozemků, resp. spoluvlastnických podílů na těchto pozemcích brání okolnosti, pro které nejsou některé z žalobcem nárokovaných pozemků (spoluvlastnické podíly k nim) k převodu vhodné (a v projednávané věci tudíž nejde o situaci, že byl by upřednostňován postup dle zákona č. 95/1999 Sb., před uspokojováním závazků státu podle zákona o půdě, resp. že by ze strany žalované šlo o jednání mařící uspokojení nároku oprávněné osoby). Ve skutkových poměrech posuzované věci (jež spočívá na posouzení, že žalobcem nárokovaný spoluvlastnický podíl k pozemku je k náhradní naturální restituci nevhodný, není rozhodnutí odvolacího soudu v kolizi ani se závěry vyslovenými Ústavním soudem v nálezu ze dne 10. 1. 2002, sp. zn. III. ÚS 167/99, na nějž odkazuje žalobce. Ovšem ani odkaz na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2006, sp. zn. IV. ÚS 157/05 (v němž jde o otázku interpretace ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., jež umožňuje tzv. opomenutým oprávněným osobám uplatňovat své nároky vůči těm oprávněným osobám, jimž byla věc podle posledně citovaného zákona vydána) pro svou skutkovou a právní odlišnost relevantní není.

Z uvedeného vyplývá, že atributy přípustnosti (ve smyslu § 237 o. s. ř.) nesplňuje ani žalobcovo dovolání (napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).

Proto Nejvyšší soud bez jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.) obě nepřípustná dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (rozhodnutí odvolacího soudu je dílem kasační), a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srov. § 243c odst. 3 větu první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. 11. 2019

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu