28 Cdo 1191/2001Rozsudek NS ze dne 23.08.2001

28 Cdo 1191/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Julie Muránské a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání Ch., společnosti s ručením omezeným, zastoupené advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 17.1.2001, sp.zn. 13 Co 344/2000, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 13 C 111/97 (žalobce Ch., s.r.o., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1. Č. o. i. a 2. E., akciové společnosti, zastoupené advokátkou, o 3.826.000 Kč), takto.

I. Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze ze 17.1.2001, sp.zn. 13 Co 344/2000, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z 20.4.2000, čj. 13 C 111/97-98, ve výrocích označených II., III. a V.

II. Věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení v uvedeném rozsahu.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal žalobou, podanou u soudu 13.9.1996, aby žalovaným bylo uloženo zaplatit mu společně a nerozdílně 3.826.000,- Kč na zadostiučinění za neoprávněný zásah do dobré pověsti žalující společnosti s r.o. a na náhradu škody a ušlého zisku, a další částku 153.080,- Kč na úhradu soudního poplatku, jakož i nákladů řízení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. V žalobě se uvádělo, že dne 16.2.1996 byla v prodejně žalované společnosti s.r.o. zabezpečena inspektory Č. a. s. láhev piva (10 %) Ch.; láhev byla po čtyři dne transportována v mrazech (ve dne 16.2.-20.2.1996) do Prahy, kde byl v laboratoři údajně zjištěn v pivu „zákal se slabým sedimentem\". Aniž byla dána žalující společnosti možnost se k tomu vyjádřit, byly uvedené okolnosti uveřejněny v časopise „R. s.\" v článku pod názvy „Není pivo jako pivo\" a „Co prozradil test\" se zdůrazněním, že Ch. byl jediným pivem, které testu nevyhovělo. Článek převzaly a zveřejnily téměř všechny deníky v České republice a byly využity konkurencí žalobce na trhu s pivem; účinek článku se ihned po zveřejnění projevil rapidním poklesem zájmu o pivo Ch. a ztrátou odběratelů. Kromě takto zjištěného údajného nedostatku v jedné láhvi piva nebyla u žalující společnosti uplatněna žádná jiná reklamace. Podle názoru žalobce, opírajícího se i o znalecký posudek z 19.8.1996, nešlo u piva o zákal biologický, ani o zákal chemický, ale o zákal chladový, jehož příčinou byly nízké teploty ovlivňující vzorek při přepravě v chladu po dobu čtyř dnů. Žalobce dovozoval z neobjektivní a nevhodné prezentace zmíněných údajů v tisku, že tu došlo k neoprávněnému zásahu do dobré pověsti právnické osoby ve smyslu ustanovení § 19b odst. 3 občanského zákoníku, který měl za následek poškození žalující společnosti o mnoho milionů Kč; žalobce proto požadoval přiměřené zadostiučinění částkou 2 miliony Kč. Požadoval i náhradu za úbytek zisku 1.8226.000,- Kč, když v důsledku zmíněného článku došlo v období od 17.6.1996 do 31.8.1996 k poklesu prodeje piva Ch. o 8.981,78 hl; tato náhrada škody byla žalobcem požadována ve smyslu ustanovení § 420 a § 442 občanského zákoníku jako náhrada ušlého zisku. Žalobce ještě dodával, že vůči žalované E., a.s., opírá žalobu o ustanovení § 16 odst. 2 a 3 zákona č. 81/1996 Sb., o periodickém tisku. Vydavatel uvedené tiskoviny („R. s.\") odpovídá za škodu způsobenou uveřejněním sugestivního a zjevně poškozujícího článku.

Žalovaná Č. o. i. navrhla zamítnutí žaloby s tím, že publikovala výsledky kontroly výrobku z pivovaru Ch. na základě prokázaných, analytických rozborů, k čemuž je ze zákona oprávněna, a publikací uvedených údajů o výsledcích těchto rozborů nedošlo k porušení právních předpisů o obchodní inspekci a nebyla tedy žalobci způsobena škoda.

Také žalovaná akciová společnost E. navrhla zamítnutí žaloby s tím, že zveřejnění výsledků testu, prováděného a vyhodnoceného Č. o. i., jako nezávislé kontrolní instituce, není v rozporu s ustanoveními § 19 a § 20 zákona č. 81/1966 Sb., která zahrnují jen zveřejnění takových informací, které nejsou nepravdivé nebo pravdu zkreslující. Šéfredaktor časopisu „R. s.\" nebyl žalobcem vyzván podle ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 81/1966Sb. ke zveřejnění tiskové opravy, a to zároveň s navrženým zněním opravy. Žalované vydavatelství časopisu „R. s.\" tedy neporušilo své povinnosti podle zákona o periodickém tisku.

Soud prvního stupně vyslechl v řízení svědka F. L. a svědkyni Ing. J. H., CSc., vyžádal si zprávu od inspektorátu Č. o. i. v K. ohledně uskladnění vzorku piva Ch. v období od 16.2.1996 do 20.2.1996, provedl důkaz posudkem znalce z oboru pivovarnictví, vyžádal si zprávu Č. o. i. - sekce kontroly, vyžádal si výpis z obchodního rejstříku, vedeného Krajským obchodním soudem v Praze, a provedl také důkaz revizním posudkem V. ú. p. v P. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 20.4.2000, čj. 13 C 111/97-98, byl zamítnut žalobní návrh žalobce, aby žalované Č. o. i. bylo uloženo zaplatit žalobci 3.826.000,- Kč. Žalované akciové společnosti E. bylo uloženo, aby zaplatila žalobci 400.000,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku na „přiměřené zadostiučinění\". Bylo také rozhodnuto, že žalobce a žalovaná Č. o. i. nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení. Výrokem rozsudku soudu prvního stupně bylo vysloveno, že o nároku žalobce na náhradu škody ve výši 1.826.000,- Kč vůči žalované akciové společnosti E. a o nákladech řízení mezi žalobcem a touto žalovanou bude rozhodnuto konečným rozsudkem.

V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně uvedl, že z výsledků provedeného dokazování pokládá za zjištěno, že vzorky piva Ch. byly po odebrání inspektory Č. o. i. od 16.2. do 20.2.1996 uskladněny při teplotě od 2 do 8 stupňů Celsia. Podle názoru soudu prvního stupně toto uskladnění mohlo zapříčinit vznik chladového zákalu. Míra zákalu nebyla měřena podle příslušných norem ČSN, aby totiž toto měření bylo dvojí, jednak na počátku a jednak po skončení temperování. Bylo také shledáno, že autor článku v časopise „R. s.\" nazvaném „Není pivo jako pivo\" vycházel z výsledků testů, prováděných Č. o. i.; článek byl konzultován s touto inspekcí, aby nedošlo v článku k významovému posunu nebo ke zkreslení údajů. Časopis pravidelně uváděl testy různých druhů zboží a byla snaha vydavatelství, aby testování bylo podloženo objektivními informacemi; časopis „R. s.\" byl distribuován v nákladu 10.000 výtisků.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná Č. o. i. plnila svůj úkol, uložený jí zákonem č. 64/1986 Sb., který inspekci ukládá provádět příslušné zkoumání a uveřejňovat závěry ze své činnosti; v řízení nebylo také doloženo, že by žalovaná Č. o. i. porušila předpis svým provedeným zkoumáním vzorků piva. Soud prvního stupně byl také toho názoru, že sdělení obsažená v uvedeném článku v časopise „R. s.\" nemají charakter nepravdivých informací, nýbrž publikované sdělení bylo oficiálním postojem organizace, která je povolána ke zveřejňování takových závěrů.

Podle názoru soudu prvního stupně samotné odebrání vzorku piva žalovanou obchodní inspekcí a nesprávné zacházení s ním nevedlo k poškození dobrého jména žalující právnické osoby ve smyslu ustanovení § 19b odst. 2 a 3 občanského zákoníku; tento postup neměl přímý dopad na chování odběratelů a konzumentů piva; pokud došlo ke škodě včetně ušlého zisku, pak tu není, podle názoru soudu prvního stupně, příčinná souvislost mezi škodou žalobce a jednáním žalované inspekce.

Pokud šlo o žalovanou a.s. E., byl soud prvního stupně toho názoru, že byl-li v časopise „R. s.\", vydávaném touto žalovanou, uveřejněn údaj, že pivo žalobce bylo jediné ze zkoumaných piv, které nevyhovělo normě, pak uveřejnění této informace poškodilo pověst žalující právnické osoby; přitom pivo Ch. nebylo posuzováno podle příslušné normy ČSN o zkoušení piva a nebyly tedy podklady pro závěr, že pivo Ch. nevyhovovalo normě ČSN. Tato uveřejněná informace mohla ovlivnit značný počet osob údajem publikovaným v časopise, který vycházel v počtu 10.000 výtisků. Došlo tedy takto k neoprávněnému zásahu do dobré pověsti žalující právnické osoby, která se i vůči žalované a.s. E. domáhala přiznání přiměřeného zadostiučinění v penězích. Soud prvního stupně zároveň dodával, že tato žalovaná akciová společnost nemohla nést důsledky toho, že sdělený údaj o pivu Ch. vytiskly v nemalém počtu i jiné deníky a ostatní periodické tiskoviny. Proto této situaci odpovídalo, podle názoru soudu prvního stupně, aby žalovaná a.s. E. zaplatila žalující s.r.o. Ch. na přiměřené zadostiučinění jen 400.000,- Kč, zatím co žalobní návrh na zaplacení částky vyšší byl soudem prvního stupně zamítnut.

Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku posléze vysvětloval, že svůj rozsudek považuje za rozsudek částečný s tím, že „o návrhu žalobce na náhradu škody a ušlého zisku ve výši 1.826.000,- Kč a o nákladech řízení žalující s.r.o. Ch. a žalované a.s. E. bude rozhodnuto konečným rozsudkem\".

O nákladech řízení mezi žalobcem a žalovanou obchodní inspekcí bylo rozhodnuto s poukazem na ustanovení § 142 odst. 3 občanského soudního řádu; náhrada těchto nákladů řízení nebyla žalované obchodní inspekci přiznána.

O odvolání žalované E., a.s., proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze 17.1.2001, sp.zn. 13 Co 344/2000. Rozsudek soudu prvního stupně byl odvolacím soudem změněn ve výroku o povinnosti této žalované společnosti zaplatit žalobci 400.000,- Kč tak, že žaloba žalobce vůči této žalované byla zamítnuta.

Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku dospěl k závěru, že odvolání žalované akciové společnosti je důvodné.

Odvolací soud zdůrazňoval, že podle ustanovení § 1 odst. 1 a § 3 odst. 3 zákona č. 64/1986 Sb. je Č. o. i. orgánem státní správy, která zobecňuje poznatky z výkonu kontroly také zveřejňováním výsledků jí prováděných kontrol. V průběhu řízení bylo zjištěno, že Č. o. i. dala i v daném případě výsledky jí prováděného testu piva k dispozici časopisu „R. s.\", jehož vydavatelem je a.s. E., ale tento údaj zveřejnila také na tiskové konferenci. Odvolací soud byl toho názoru, že poskytl-li orgán státní správy na základě zákonného zmocnění informaci pro veřejnost ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 81/1966Sb. a tato informace byla v rámci zpravodajské činnosti žalované akciové společnosti zveřejněna, nemohla tato pravdivá informace o kontrolní činnosti státního orgánu být neoprávněným zásahem do práva na ochranu dobrého jména žalující společnosti s.r.o. Ch. podle ustanovení § 19b občanského zákoníku\". Informace o výsledku kontroly, provedené státní obchodní inspekcí, nebyla při zveřejnění v časopise vydávaném žalovanou akciovou společností nijak zkreslena a neobsahovala také nepřípustné hodnotící údaje o žalující společnosti. Proto odvolací soud dospěl k závěru, že v tomto případě nedošlo k neoprávněnému zásahu do práva na ochranu dobrého jména žalující právnické osoby podle ustanovení § 19b odst. 3 občanského zákoníku. Byl proto rozsudek soudu prvního stupně změněn odvolacím soudem podle ustanovení § 220 odst. 1 občanského soudního řádu, a to tak, že žalobní návrh žalobce Ch. o zaplacení přiměřeného zadostiučinění v penězích podle ustanovení § 19b odst. 2 a 3 občanského zákoníku byl proti žalované a.s. E. zamítnut. V ostatních odvoláním nenapadených výrocích zůstal rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 206 odst. 2 občanského soudního řádu nedotčen. Výrok o nákladech řízení byl odvolacím soudem odůvodněn ustanoveními § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 12.3.2001 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 10.4.2001, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

Dovolávající se společnost s ručním omezeným navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazoval dovolatel na to, že rozsudek soudu prvního stupně byl ve věci samé změněn rozsudkem odvolacího soudu. Dovolatel vyslovoval i názor, že v daném případě jsou dány důvody dovolání uvedené v ustanovení § 241 občanského soudního řádu.

Dovolatel zdůrazňoval, že článek v časopise „R. s.\" pod názvem „Není pivo jako pivo\" byl napsán velmi sugestivně a zdůrazňoval, že pivo vyrobené žalující společností Ch., s r.o., jako jediné z 37 posuzovaných piv nevyhovělo požadavkům příslušné technické normy. Článek obsahoval hodnotící úsudky a autor článku - redaktor časopisu „R. s.\" neměl informace a údaje zjištěné Č. o. i. interpretovat emociálně. Šlo tu, podle názoru dovolatele, o zneužití svobody projevu, slova a tisku. Takto podaný článek měl pro žalobce katastrofální důsledky s ohledem na zdůraznění výjimečnosti piva Ch., pokud šlo o zjištěné závady.

Podle názoru dovolatele je nesprávný právní názor odvolacího soudu, který uváděl, že v řízení nebylo údajně prokázáno, že by žalovaná akciová společnost, jako vydavatel časopisu „R. s.\", zkreslila v článku v tomto časopisu „Není pivo jako pivo\" obsah informace od Č. o. i. a že by do článku zařadila nepřípustné úsudky o žalobci. Naopak, podle názoru dovolatele, zdůrazňováním „jediného závadného piva\" byl v článku vyjádřen nevhodný a poškozující úsudek o žalující právnické osobě jako výrobci piva Ch. Takto zkreslená informace znamenala neoprávněný zásah do dobré pověsti žalující společnosti s ručením omezeným a při počtu výtisků 10.000 vydávaného měsíčníku „R. s.\" měl tento zásah do dobré pověsti žalující společnosti velmi citelné důsledky pro její obchodní činnost.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů (tj. podle ustanovení občanského soudního řádu - zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), pokud směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o povinnosti žalované E., a.s., zaplatit žalobci na zadostiučinění 400.000,- Kč, a to tak, že tento žalobní návrh byl zamítnut.

Pokud dovolávající se společnost s ručením omezeným podala dovolání, jak výslovně uvedla, proti rozsudku odvolacího soudu i rozsudku soudu prvního stupně „v celém rozsahu\" neodpovídal tento návrh dovolatele ustanovením § 236 a násl. občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

V dovolání bylo poukazováno na všechny dovolací důvody, které jsou uvedeny v ustanovení § 241 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

Dovolací soud neshledal, že by v řízení došlo k vadám uvedeným v ustanovení § 237 občanského soudního řádu (v již citovaném znění) a takové vady nebyly ani dovolatelem konkrétně uváděny a tvrzeny. Dovolací soud také neshledal, že by tu byl dán dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c/ občanského soudního řádu (v již citovaném znění), protože tu nebylo možno dovodit, že by odvolací soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, nebo že by nepokládal za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá (viz k tomu právní závěry z rozhodnutí uveřejněného pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).

V daném případě projednávaly soudy obou stupňů žalobu žalující právnické osoby, domáhající se uložení povinnosti žalovaných jednak poskytnout žalobci přiměřené zadostiučinění podle ustanovení § 19b odst. 2 a 3 občanského zákoníku a jednak zaplatit mu náhradu škody ve smyslu ustanovení § 420 a násl. občanského zákoníku. Soud prvního stupně vynesl, jak vysvětlil v odůvodnění svého rozsudku, částečný rozsudek s tím, že „o návrhu žalobce na náhradu škody a ušlého zisku ve výši 1.826.000,- Kč a o náhradě nákladů řízení žalobce a žalované E., a.s., bude rozhodnuto konečným rozsudkem\". Soud prvního stupně bez bližšího vysvětlení uvedl, že jen ve vztahu žalobce k žalované akciové společnosti E. jde o řešení opodstatněnosti návrhu žalobce na náhradu škody a ušlého zisku částečným rozsudkem. Bylo však nutno se zevrubněji zabývat tím, zda v případě neoprávněného zásahu do dobré pověsti právnické osoby se uplatňuje zásada právní úpravy obsažená v ustanovení § 16 občanského zákoníku, totiž, zda za škodu neoprávněným zásahem ve smyslu ustanovení § 19b odst. 3 občanského zákoníku se tu odpovídá podle ustanovení o odpovědnosti za škodu; bylo nutno se vypořádat také s tím, že žalobce již ve své žalobě z 10.9.1996 odůvodňoval svůj tvrzený nárok na náhradu škody tím, že škoda byla způsobena „provozní činností\".

Při výkladu pojmu neoprávněného zásahu do dobré pověsti právnické osoby ve smyslu ustanovení § 19 odst. 3 občanského zákoníku bylo nutno se zabývat nejen tím, zda žalovaná obchodní inspekce byla povolána k provádění kontrol, které má na zřeteli zákon č. 64/1986 Sb., ale také tím, co rovněž zdůrazňoval žalobce už ve své žalobě z 10.9.1996 (v části IV.), že tu údajně došlo k neodbornosti při nakládání se vzorky, takže nebylo posouzení vzorků „provedeno v úrovni\", a tedy zda postup při provádění kontroly mohl vést k odpovědnému závěru o tom, zda zkoumané pivo „vyhovuje normě\". Nebyl-li zvolen správný postup při kontrole, pak ke zveřejnění závěru o rozporu s normou nepostačovalo zdůvodnění, že došlo k právním předpisem umožněné kontrole vzorku a jaký byl výsledek kontroly. Jen správný postup při výkonu kontroly mohl být podkladem pro veřejné konstatování toho, že výsledek kontroly skutečně doložil rozpor zkoušeného vzorku s normou; to by pak umožňovalo zveřejnění údaje, jež by nemohl být označován jako neoprávněný zásah do dobré pověsti žalující právnické osoby pro případnou nepravdivost uvedeného údaje ze strany kontrolního orgánu; v opačném případě nebylo možné považovat zveřejnění údaje o tom, že zkoumaný vzorek piva nevyhovuje normě, za oprávněný zásah do dobré pověsti právnické osoby.

Soud prvního stupně se v daném případě zabýval v řízení před ním otázkou správnosti zacházení odebraným vzorkem (jak je to uvedeno v prvním odstavci na předposlední straně jeho rozsudku z 20.4.2000), ale k plnému objasnění otázky správnosti či nesprávnosti tohoto zacházení nedospěl, neboť byl toho názoru, že „samotné technické provádění odběru vzorku a jeho následné zpracování nevedlo k poškození dobrého jména žalobce ve smyslu ustanovení § 19b odst. 3 občanského zákoníku\". Nezabýval se již dále objasněním této otázky a nezabýval se otázkou, zda tu tedy na tiskové konferenci žalované obchodní inspekce byl zveřejněn pravdivý či nepravdivý údaj a zda v časopise „R. s.\" bylo možné bez dalšího ověřování tento údaj sdělit v periodickém tisku jako údaj pravdivý.

Odvolací soud se již dále nezabýval vůbec tím, zda tu ke správnosti či nesprávnosti provedeného odběru vzorku a jeho zpracování došlo nebo nedošlo, protože pokládal za důležité se zabývat v odvolacím řízení probíhajícím na základě odvolání žalované akciové společnosti E. proti rozsudku soudu prvního stupně úvahou o tom, zda „informace o výsledku kontroly byla touto žalovanou zkreslena nebo obsahovala nepřípustné hodnotící úvahy o žalobci\". O uvedené závažné otázce, která byla právně relevantní pro posouzení toho, zda tu byl kontrolním orgánem sdělen na tiskové konferenci pravdivý údaj, převzatý pak bez dalšího ověření měsíčníkem vydávaným žalovanou akciovou společností E., a zda tedy zásah proti žalující společnosti byl či nebyl oprávněný, odvolací soud opakované dokazování či doplnění dokazování neprováděl a v tomto smyslu se odchýlil od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně před ním provedených důkazů. Na nesprávnost takového postupu bylo poukázáno již v rozhodnutích uveřejněných pod č. 64/1966 a pod č. 92/1968 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů, vydávané dříve Nejvyšším soudem; závěry těchto uveřejněných rozhodnutí pokládá však dovolací soud nadále za správné a použitelné a odchýlení se od nich ze strany odvolacího soudu nepokládá za správný postup v odvolacím řízení.

Dospěl proto dovolací soud k závěru, že řízení před odvolacím soudem bylo postiženo vadou (jež zároveň nevedla k odstranění vady v řízení před soudem prvního stupně) a mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. b/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). V důsledku toho nebylo zatím možné posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu spočívá nebo nespočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu v již citovaném znění).

Nemohl tedy dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že je rozhodnutí odvolacího soudu správné, jak to mělo na zřeteli ustanovení § 243b odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí zčásti i na rozhodnutí soudu prvního stupně (pokud se tento soud zabýval posouzením důvodnosti žalobního návrhu žalobce proti žalované akciové společnosti E.), zrušil dovolací soud (v rozsahu možnosti přezkumu rozhodnutí napadených přípustným dovoláním ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 a § 238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) i rozhodnutí soudu prvního stupně v části zabývající se žalobním návrhem žalobce proti žalované a.s. E. a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, věta druhá, občanského soudního řádu v již citovaném znění). V tomto dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta první, občanského soudního řádu v již citovaném znění). Zaměří se zejména i v tomto dalším řízení o žalobním návrhu žalobce proti žalované a.s. E. na úplné objasnění otázky správnosti postupu Č. o. i. při odebrání vzorku a jeho zpracování a vlivem tohoto postupu na pravdivost údaje zveřejněného na tiskové konferenci tohoto orgánu, zda totiž šlo o údaj pravdivý či nepravdivý (zejména ohledně rozporu vzorku s normou ČSN), a zda proto tento údaj (převzatý a bez dalšího ověřování šířený žalovanou E., a.s., v její periodické tiskovině) lze hodnotit jako oprávněný či neoprávněný zásah do dobré pověsti žalující právnické osoby. Objasněna v tomto dalším řízení musí být i opodstatněnost nebo neopodstatněnost nároku žalobce na náhradu škody a právní důvod tohoto tvrzeného nároku.

V dalším řízení bude rozhodnuto i o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí, občanského soudního řádu před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 23. srpna 2001

JUDr. Milan Pokorný, CSc., v.r.

předseda senátu