28 Cdo 1143/2001Usnesení NS ze dne 29.08.2002

28 Cdo 1143/2001

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Milana Pokorného, CSc., o dovolání J. S., zast. advokátkou, podané proti rozsudku Městského soudu v Praze z 6. prosince 2000, sp. zn. 39 Co 266/2000 (v právní věci žalobce J. S., zast. advokátkou, proti žalovaným 1) J. Š. a 2) J. Š., zastoupeným advokátkou, o neplatnost části nájemní smlouvy, vedené pod sp. zn. 6 C 88/99 Obvodního soudu pro Prahu 5), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. prosince 2000 pod č.j. 39 Co 266/2000-58 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. prosince 1999 pod č.j. 6 C 88/99-34, jímž byla zamítnuta žaloba o určení absolutní neplatnosti bodu 10 nájemní smlouvy, uzavřené mezi V. H. a M. S. dne 13.11.1992, jejímž předmětem byl nájem bytu č. 4 o velikosti 2+1 s příslušenstvím v domě právních předchůdců žalovaných. Obvodní soud současně vyslovil, že žalobce je povinen nahradit žalovaným na nákladech řízení 8.750 Kč k rukám advokátky žalovaných. Městský soud, když nevyhověl odvolání žalobce současně uznal žalobce povinným, aby žalovaným nahradil i náklady odvolacího řízení, a to 3.350 Kč k rukám jejich advokátky. Návrh, aby proti rozhodnutí odvolacího soudu bylo připuštěno dovolání, Městský soud zamítl.

Proti tomuto rozsudku podal dovolání žalobce a domáhal se jeho zrušení. Opět uplatňoval to, co již bylo tvrzeno u soudu prvního stupně, že smlouva je pro rozpor s dobrými mravy dle ustanovení § 39 obč. z. neplatná. To vyvozuje z té skutečnosti, že smlouva byla uzavřena pouze s matkou žalobce jako jeho právní předchůdkyní, nikoliv však s ostatními nájemníky v domě. Matka žalobce byla v té době starý a nemocný člověk, která si neuvědomovala, že předmětnou smlouvou se její nájemní poměr k bytu mění na dobu určitou (na dobu jednoho roku) a to pouhé čtyři měsíce poté, co uzavřela s pronajímateli nájemní smlouvu k témuž bytu na dobu neurčitou.

Nejvyšší soud jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., (dále jen „o.s.ř.).

Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 o.s.ř.).

Bylo však potřebné položit si otázku přípustnosti dovolání, když dovolání směřovalo proti rozsudku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně (arg. a contrario ust. § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) a když nebyla dána ani výjimka podle § 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. Pokud odvolací soud návrh na připuštění dovolání zamítl, bylo třeba položit si otázku, zda se tak stalo důvodně.

Podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé přípustné, jestliže bylo dovolání připuštěno, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Dovolací soud má za to, že při výkladu toho, co se rozumí „rozhodnutím po právní stránce zásadního významu“ je třeba vycházet z usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 23.8.1995, sp. zn. III. ÚS 181/95, uveřejněném ve svazku 4 (ročník 1995 – II. díl) pod č. 19 (v části věnované usnesením) Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR: „Za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodnutí soudu v obdobných případech.“ Tento výklad ostatně později s drobnými obměnami převzal i zákonodárce v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. podle novely, k níž došlo zákonem č. 30/2000 Sb.; toto ustanovení, které dikci ještě doplnilo o případ, řeší-li soudy právní otázku v rozporu s hmotným právem se ovšem při posuzování předmětného dovolání neuplatní, protože, jak už bylo uvedeno, je třeba v souzené věci podle ustanovení přechodných novely, postupovat podle ustanovení dosavadních.

Odvolací soud přesvědčivě vyložil, když nepřipustil proti svému rozhodnutí dovolání, že posuzovaná právní otázka, na níž se zakládá určovací žaloba, byla soudem řešena v souladu s ustálenou judikaturou. Hodnocení důkazů, provedené soudy obou stupňů není v rozporu se zjištěními, které jsou obsahem spisu. Smlouva, kterou právní předchůdkyně dovolatele uzavřela, byla jistě závažnou změnou, která nastala v původním nájemním vztahu k bytu tím, že vázala trvání tohoto vztahu jen na dobu určitou. Za správné je třeba považovat i konstatování odvolacího soudu, že nejsou dány žádné skutečnosti, které by obsah ujednání o trvání nájemního vztahu stavělo do rozporu s dobrými mravy. Pokud vůbec by přicházela v úvahu nějaká vada v právním úkonu, potom – opět jak správně uvedl odvolací soud – jen na základě případného omylu, ale pro povahu této vady jako důvodu jen relativní neplatnosti právního úkonu nelze pominout důvodnou námitku promlčení (§ 49a, § 100 odst. 1, § 101 obč. zák.). Nedostatek reálné možnosti dovolávat se omylu nelze ovšem nahrazovat námitkou rozporu s dobrými mravy a tedy absolutní neplatnosti právního úkonu podle § 39 obč. zák., když pro takový závěr přes úplnost provedeného dokazování, jehož nedostatky ani dovolatel nevytýká, nejsou podklady. Výsledek hodnocení důkazů, které bylo provedeno v souladu s běžnými a pravidelnými postupy v souladu s ustanoveními procesního práva nemůže dovolací soud přezkoumávat.

Protože se v daném případě nejednalo o přípustné dovolání, dovolacímu soudu nezbylo, než toto dovolání odmítnout podle ustanovení § 243b odst. 1,4 a § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

O nákladech řízení o dovolání bylo rozhodnuto s použitím § 150 o.s.ř; skutkové okolnosti případu byly posouzeny jako důvody hodné zvláštního zřetele v tomto ustanovení uvedené (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 29. srpna 2002

JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v.r.

předseda senátu