27 Cdo 991/2018Usnesení NS ze dne 28.08.2019

27 Cdo 991/2018-421

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně M. K., narozené XY, bytem XY, zastoupené Alexandrem Petričko, advokátem, se sídlem v Liberci, Chrastavská 188/27, PSČ 460 01, proti žalovanému M. K., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Janem Zrnovským, advokátem, se sídlem v Liberci, nám. Dr. E. Beneše 4/12, PSČ 460 07, o vyklizení bytu, o žalobě pro zmatečnost podané žalovaným proti usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 15. 4. 2004, č. j. 20 C 367/2003-20, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 20 C 48/2007, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 24. 10. 2017, č. j. 36 Co 132/2017-388, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Dne 1. 3. 2007 podal žalovaný žalobu pro zmatečnost proti usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 15. 4. 2004, č. j. 20 C 367/2003-20, maje za to, že ve věci rozhodovala vyloučená soudkyně.

V řízení o žalobě pro zmatečnost byla vydána řada rozhodnutí. Usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 11. 2. 2009, č. j. 20 C 48/2007-59, a ze dne 2. 12. 2009, č. j. 20 C 48/2007-76 (ve znění usnesení ze dne 6. 4. 2010, č. j. 20 C 48/2007-89), Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (usneseními ze dne 30. 9. 2009, č. j. 36 Co 158/2009-73, a ze dne 31. 1. 2011, č. j. 36 Co 232/2010-113). Následující (třetí) usnesení soudu prvního stupně ze dne 15. 4. 2011, č. j. 20 C 48/2007-121, potvrdil odvolací soud usnesením ze dne 17. 1. 2012, č. j. 36 Co 263/2011-152. Dovolání žalovaného, směřující proti posledně označenému usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 11. 3. 2014, č. j. 21 Cdo 3115/2012-216. Ústavní soud nálezem ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. I. ÚS 1811/14, k ústavní stížnosti žalovaného toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil Nejvyššímu soudu k dalšímu řízení. Usnesením ze dne 15. 9. 2015, č. j. 21 Cdo 2497/2015-241, Nejvyšší soud vyhověl dovolání žalovaného, zrušil usnesení odvolacího soudu č. j. 36 Co 263/2011-152 a věc vrátil (odvolacímu soudu) k dalšímu řízení. Odvolací soud následně usnesením ze dne 11. 2. 2016, č. j. 36 Co 263/2011-256, zrušil usnesení soudu prvního stupně č. j. 20 C 48/2007-121 a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Okresní soud v Liberci usnesením ze dne 24. 2. 2017, č. j. 20 C 48/2007-359, žalobu pro zmatečnost zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 24. 10. 2017, č. j. 36 Co 132/2017-388, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. (první výrok), změnil je ve výroku II. (druhý výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).

Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci podal žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.

Dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož žalovaný podal žalobu pro zmatečnost z důvodu upraveného v § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. opožděně, po uplynutí subjektivní tříměsíční lhůty určené ustanovením § 234 odst. 3 o. s. ř., je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, z níž se podává, že:

1) Pro počátek běhu subjektivní tříměsíční lhůty určené ustanovením § 234 odst. 3 o. s. ř. je významné, kdy se účastník, jenž žalobu podává, dozvěděl (získal vědomost) o tom, že jsou zde takové skutkové okolnosti, které zakládají důvod pochybovat o nepodjatosti soudce nebo přísedícího, jenž vydal žalobou napadené rozhodnutí nebo se na jeho vydání podílel.

2) Skutečnost, zda a případně kdy bylo vydáno rozhodnutí soudu, kterým bylo vyhověno námitce podjatosti uplatněné na základě stejných skutkových okolností, resp. zda a případně kdy bylo takové rozhodnutí doručeno tomuto účastníku řízení nebo kdy jinak zjistil jeho obsah, je naopak bez právního významu.

Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5931/2016.

Jestliže se dovolatel v projednávané věci dozvěděl skutkové okolnosti, z nichž dovozuje, že soudkyně rozhodující ve věci samé byla podjatá, nejpozději dne 28. 3. 2006, kdy při jednání Okresního soudu v Liberci v řízení vedeném pod sp. zn. 31 E 3/2006 vznesl námitku podjatosti vůči téže soudkyni, odůvodněnou shodnými okolnostmi (viz č. l. 45 až 48 spisu), ale žalobu pro zmatečnost podal až dne 1. 3. 2007, není pochyb, že tak učinil po marném uplynutí tříměsíční lhůty určené ustanovením § 234 odst. 3 o. s. ř. Dovolatelem zdůrazňovaná skutečnost, že objektivní tříletá lhůta zůstala zachována, není významná (právo podat žalobu pro zmatečnost jakožto mimořádný opravný prostředek zaniklo marným uplynutím subjektivní lhůty bez ohledu na to, že objektivní lhůta dosud neuběhla).

Dovolateli nelze přisvědčit, že odvolací soud nerespektoval závazný právní názor Ústavního soudu vyjádřený v nálezu sp. zn. I. ÚS 1811/14, resp. závazný právní názor Nejvyššího soudu, vyjádřený v usnesení sp. zn. 21 Cdo 2497/2015. Ústavní ani Nejvyšší soud se včasností žaloby pro zmatečnost v označených rozhodnutích nezabývaly.

Ústavní soud v označeném nálezu dovodil, že samotná skutečnost, že účastník neuplatnil v řízení ve věci samé námitku podjatosti, ačkoliv mu byly známy okolnosti zpochybňující nepodjatost soudce, nebrání tomu, aby týmiž okolnostmi odůvodnil posléze podanou žalobu pro zmatečnost. Nezabýval se však tím, zda žaloba pro zmatečnost byla v projednávané věci podána včas. Odvolací soud přitom své rozhodnutí nezaložil na závěru, podle něhož neuplatnění námitky podjatosti brání (i při zachování lhůt určených ustanovením § 234 odst. 3 o. s. ř.) uplatnění žaloby pro zmatečnost z důvodu uvedeného v § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. (založené na týchž okolnostech), nýbrž na závěru o opožděnosti žaloby pro zmatečnost.

Zbývá dodat, že – jak se podává z ustálené judikatury – odvolací soud může názor, vyjádřený v dřívějším (kasačním) rozhodnutí, posléze změnit, dospěje-li k závěru o jeho nesprávnosti (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3342/2007, uveřejněný pod číslem 80/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4194/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2017, sp. zn. 29 Cdo 2788/2015).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 8. 2019

JUDr. Petr Šuk

předseda senátu