27 Cdo 368/2019Rozsudek NS ze dne 27.10.2020

27 Cdo 368/2019-452

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Petra Šuka a JUDr. Ivo Waldera v právní věci žalobkyně I. K., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Jaroslavem Němečkem, advokátem, se sídlem v Šumperku, Blahoslavova 1165/4, PSČ 787 01, proti žalované O. B., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Helenou Ličkovou, advokátkou, se sídlem ve Vyškově, Nádražní 4/3, PSČ 682 01, o zrušení účasti společnice ve společnosti s ručením omezeným, vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 30 Cm 121/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 10. 2018, č. j. 8 Cmo 348/2016-414, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 10. 2018, č. j. 8 Cmo 348/2016-414, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

[1] Žalobou podanou u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci dne 17. 8. 2015 se žalobkyně domáhá zrušení své účasti ve společnosti O. B. (dále též jen „společnost“).

[2] Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 7. 9. 2016, č. j. 30 Cm 121/2015-310, zrušil účast žalobkyně ve společnosti (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).

[3] Vyšel přitom mimo jiné z toho, že:

1) Žalobkyně je od roku 2007 společnicí společnosti s podílem o velikosti 33 %. Dalšími společníky společnosti jsou T. K. s podílem o velikosti 33 %aL. Ch. s podílem o velikosti 34 %.

2) V době od 28. 7. 2011 do 7. 12. 2012 byla žalobkyně jednatelkou společnosti. Z této funkce žalobkyně odstoupila.

3) Žalobkyně se od konce roku 2012 dlouhodobě a opakovaně domáhala po společnosti sdělení zejména ekonomických informací a zpřístupnění dokladů o činnosti společnosti, a to včetně úplného účetnictví společnosti a seznamu odběratelů a dodavatelů.

4) Společnost žalobkyni odmítá sdělit informace a poskytnout doklady týkající se jejích odběratelů a dodavatelů a zpřístupnit úplné účetnictví, sdělila jí pouze základní informace a zpřístupnila jí pouze některé doklady, jako např. účetní závěrky.

5) Po úmrtí J. K. fakticky (z hlediska výroby) i právně (jednání za společnost) společnost vedl L. K., manžel žalobkyně, který byl z funkce manažera odvolán jednateli společnosti T. K. a L. Ch. dopisem ze dne 7. 12. 2012.

6) Žalobkyně navrhovala ukončení své účasti ve společnosti jak převodem svého podílu na ostatní společníky, tak dohodou společníků, avšak tyto návrhy byly T. K. a L. Ch. odmítnuty.

7) V rámci mimosoudních jednání společnost nabízela žalobkyni naturální vypořádání spočívající v nabytí majetku společnosti, a to zásob materiálu v hodnotě 488.506 Kč, zásob hotových výrobků v hodnotně 1.849.807 Kč a nemovitostí – výrobního a skladového objektu „XY“, včetně funkčně souvisejících pozemků v hodnotě cca 1.000.000 Kč.

[4] Na takto ustaveném základě soud prvního stupně uzavřel, že dlouhodobé odmítání poskytování informací žalobkyni představuje znemožňování výkonu práv společnice, zejména práva na kontrolu, a je dostatečným důvodem, proč po žalobkyni nelze spravedlivě požadovat další setrvání ve společnosti ve smyslu § 205 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) [dále též jen „z. o. k.“]. Soud zároveň zohlednil, že obě účastnice shodně chtějí, aby žalobkyně nadále nebyla společnicí společnosti. Vzal v úvahu rovněž skutečnost, že žalobkyně dlouhodobě nehraje ve společnosti žádnou významnou roli, jejím odchodem tudíž společnost nic neztratí. Zrušení účasti žalobkyně ve společnosti, i s ohledem na zjevně antagonistické vztahy mezi společníky, naopak shledal v konečném důsledku za přínosné a pozitivní i pro společnost, včetně „všech jejích společníků“.

[5] Jako nedůvodnou shledal soud prvního stupně argumentaci společnosti, podle níž požadované informace žalobkyni neposkytuje z obavy jejich možného zneužití v neprospěch společnosti s ohledem na to, že manžel žalobkyně L. K. se angažuje v T., v níž je jediným společníkem a jednatelem jeho bratr J. K. a na niž již dříve převedl nejvýznamnější zakázky společnosti. Jednatelé společnosti podle soudu mohou omezit poskytnutí informací pouze z důvodů uvedených v § 156 odst. 1 z. o. k., ty však v daném případě naplněny nejsou. O tvrzených skutečnostech navíc společnost věděla již v roce 2012, avšak neučinila nic pro to, aby se ochránila před následky případného nekalosoutěžního jednání.

[6] Soud prvního stupně neshledal (společností tvrzený) důvod pro zachování účasti žalobkyně ve společnosti spočívající v údajné nemožnosti výplaty vypořádacího podílu ani z vlastních, ani z cizích zdrojů. Společnost sama potvrdila, že vlastní majetek, bez kterého je schopna se obejít bez ohrožení své existence, a který proto může zpeněžit za účelem výplaty vypořádacího podílu. Společnost ani neprokázala nemožnost výplaty vypořádacího podílu z cizích zdrojů. Vyjádření Komerční banky, a. s., která odmítla poskytnout společnosti úvěr na nákup podílu žalobkyně, považoval soud za nepodstatné, odkazuje na § 149 odst. 1 z. o. k., podle něhož je vyloučen převod podílu na samotnou společnost.

[7] Vrchní soud v Olomouci k odvolání společnosti rozsudkem ze dne 4. 1. 2017, č. j. 8 Cmo 348/2016-345, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).

[8] Nejvyšší soud k dovolání žalobkyně rozsudkem ze dne 6. 9. 2018, č. j. 27 Cdo 1950/2017-386, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že odvolací soud, veden nesprávným právním názorem o bezvýjimečné nutnosti vyčerpání ostatních prostředků ochrany, nepodrobil řádnému přezkumu závěr soudu prvního stupně, podle něhož dlouhodobé protiprávní odmítání poskytování informací žalobkyni představuje znemožňování výkonu práv společnice, zejména práva na kontrolu, a je dostatečným důvodem, proč po žalobkyni nelze spravedlivě požadovat další setrvání ve společnosti.

[9] V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Olomouci rozhodnutí soudu prvního stupně opětovně změnil tak, že žalobu zamítl (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a před odvolacím soudem (druhý a třetí výrok).

[10] Vycházeje ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, odvolací soud částečně zopakoval a doplnil dokazování a vyšel dále z toho, že:

1) V roce 2012 projevil manžel žalobkyně zájem o nabytí obchodního podílu ve společnosti od L. Ch., k převodu obchodního podílu však nedošlo.

2) Koncem roku 2012 svolala žalobkyně valnou hromadu společnosti, na níž mělo být projednáno její odstoupení z funkce jednatelky společnosti a převod jejího obchodního podílu ve společnosti na zbývající společníky. Ti však o její obchodní podíl neprojevili zájem.

3) Počátkem roku 2013 žalobkyně vyzvala zbývající společníky k uzavření smlouvy o převodu svého obchodního podílu s tím, že jinak se bude domáhat ukončení své účasti ve společnosti u soudu, protože na ní nelze spravedlivě požadovat, aby ve společnosti setrvala. Důvody „případné žaloby“ však blíže nespecifikovala.

4) V roce 2015 v rámci pokusu o mimosoudní vypořádání nedošlo k dohodě, protože žalobkyně nebyla ochotna převzít věci nabízené společností a společnost nebyla ochotna na žalobkyni převést věci, které po ní žalobkyně požadovala, neboť tyto věci potřebovala pro své podnikání.

5) Od roku 2012 společnost vykazuje každoročně ztrátu ze svého podnikání a tuto skutečnost přičítá nekalosoutěžnímu chování manžela žalobkyně a podnikání společnosti T., jejímž jediným společníkem a jednatelem je švagr žalobkyně.

6) Žalobkyně neustále proklamuje zájem o poskytování informací o podnikání a stavu společnosti, nezúčastnila se však valné hromady konané v roce 2017, která schvalovala účetní závěrku za předcházející účetní období a na níž mohla přinejmenším některé informace získat.

7) Společnost dlouhodobě neposkytuje žalobkyni informace, o které ji žalobkyně žádá, především informace o svých obchodních partnerech.

[11] Odvolací soud uvedl, že „žalobkyně se domáhá ukončení své účasti ve společnosti nejpozději od konce roku 2012, poté, co nedošlo k převodu obchodního podílu M. Ch. na jejího manžela, čímž by žalobkyně spolu se svým manželem dosáhli majority ve společnosti“. Podle názoru odvolacího soudu „jde žalobkyni přitom primárně o samotné ukončení účasti bez ohledu na to, zda k němu má zákonné důvody, tedy ‚zda na ní lze spravedlivě požadovat, aby ve společnosti setrvala‘, a ‚nespravedlnost‘ jejího setrvávání ve společnosti fakticky spočívá pouze v postupném snižování výše jejího vypořádacího podílu“. Odvolací soud sice „formálně“ připustil porušení práva žalobkyně uvedeného v § 155 z. o. k., avšak (s ohledem na to, že koncem roku 2012, kdy se žalobkyně rozhodla společnost opustit, měla jako jednatelka neomezený přístup k informacím) tuto skutečnost považoval „spíše, než za zásadní důvod, za vítanou záminku k ukončení její účasti ve společnosti“.

[12] Při posuzování „závažnosti porušování povinností žalované vůči žalobkyni“ podle odvolacího soudu „není bez významu fakt, že žalovaná odmítá poskytovat žalobkyni některé z jí požadovaných informací (konkrétně informace o svých obchodních partnerech) z obavy před jejich zneužitím ve prospěch konkurenční společnosti T., přičemž vznik této společnosti a převzetí nejvýznamnějších zákazníků a části zaměstnanců žalované lze s ohledem na příbuzenské vazby žalobkyně k J. K. stěží považovat za pouhou shodu náhod“.

[13] I když závěr soudu prvního stupně, podle něhož společnost s ručením omezeným nemůže odepírat svým společníkům informace tvořící obchodní tajemství, považoval odvolací soud za správný, „v kontextu této věci, kdy reálně hrozí obava ze zneužívání informací tvořících obchodní tajemství, nesdílí názor soudu prvního stupně, že uvedená skutečnost může být sama o sobě dostatečným důvodem pro ukončení účasti žalobkyně ve společnosti soudem, tedy že po žalobkyni nelze spravedlivě žádat, aby ve společnosti setrvala“.

[14] Případné vypořádání podílu žalobkyně by podle odvolacího soudu mohlo vést „k přímému ohrožení další existence žalované, a tedy i k ohrožení pracovních míst, která žalovaná vytváří v regionu postiženém vysokou nezaměstnaností. Žalovaná na vypořádání v penězích nemá dostatečné finanční prostředky, jak vyplývá z listinných důkazů, jimiž odvolací soud doplnil dokazování, když stav prostředků na účtu jednak vykazuje klesající tendenci, jednak lze předpokládat, že tyto prostředky potřebuje žalovaná k financování svého podnikání, a konečně nominální výše těchto prostředků ani nepostačuje k vyplacení vypořádacího podílu žalobkyně v jí nárokované výši“.

[15] Přitom je „zcela nepravděpodobné, že by potřebné prostředky mohla žalovaná získat z cizích zdrojů, protože za situace, kdy po dobu několika let vykazuje každoročně ztrátu ze svého podnikání a neustále se snižuje výše jejího vlastního kapitálu a výše nerozděleného zisku, na nějž se ztráta zaúčtovává, nelze očekávat, že by jí kterákoliv banka poskytla úvěr ve výši, která by mohla pokrýt vypořádací podíl žalobkyně, a zejména je vyloučeno, že by žalovaná v tomto stavu byla s to případně poskytnutý úvěr nebo půjčku splácet, takže sjednání případného závazku v tomto směru by mohlo být považováno za jednání jejích jednatelů v rozporu s péčí řádného hospodáře. Věcné vypořádání rovněž možné není, jak vyplývá z provedeného dokazování, protože žalovaná není ochotna se vzdát části svého strojního zařízení a výrobního areálu, které po ní žalobkyně požadovala, a stěží to lze po ní spravedlivě žádat“.

[16] Podle odvolacího soudu nelze bez povšimnutí nechat ani závěr dovolacího soudu, podle něhož ukončení účasti společníka ve společnosti rozhodnutím soudu, aniž se společník pokusil o zjednání svého práva na informace postupem podle § 156 z. o. k., by mělo být výjimečnou záležitostí. Bez významu pak není ani skutečnost, že žalobkyně v žalobě uvedla „především“ jiné důvody, pro které na ní nelze spravedlivě požadovat setrvání ve společnosti, aniž by je prokázala.

[17] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázek hmotného a procesního práva, když:

1) „nezjistil skutkové závěry v souladu se závazným pokynem dovolacího soudu k řádnému přezkumu závěru soudu prvního stupně (dlouhodobé protiprávní odmítání poskytování informací dovolatelce představuje závažné znemožňování výkonu práv společnice, zejména práva na kontrolu), aby provedl dokazování k tomu, zda ze strany společnosti jde skutečně o protiprávní jednání takové intenzity (dále i jen závažnost), že na dovolatelce nelze spravedlivě požadovat, aby v žalované setrvala“,

2) „důvod k ukončení účasti dovolatelky v žalované společnosti (dlouhodobé neposkytování veškerých informací žalovanou z důvodu možné konkurence) nepovažuje za skutečnost, která může být sama o sobě dostatečným důvodem pro ukončení její účasti ve společnosti, ale toliko za vítanou záminku k ukončení její účasti ve společnosti“,

3) „prováděl hodnocení proporcionality zájmu dovolatelky, žalované a jiných společníků žalované“ a

4) „nezjistil skutkové závěry v souladu se závazným pokynem dovolacího soudu a svá vadná skutková zjištění vzal jako podklad pro nesprávná právní posouzení“.

[18] Při řešení otázek 1) a 4) se odvolací soud měl odchýlit od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2084/2000, ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4065/2010, ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 396/2013, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3220/2013, a ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 232/2014, neboť učinil nesprávný závěr směřující k rozhodnutí ve věci, aniž dříve učinil k tomuto právnímu závěru potřebná skutková zjištění. Odvolací soud podle dovolatelky zopakoval pouze některé důkazy a jiné opomenul. Odvolacím soudem opětovně provedené důkazy přitom samy o sobě nemohou vést k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně.

[19] Dovolatelka je přesvědčena, že se odvolací soud neřídil pokynem dovolacího soudu a neprovedl řádný přezkum povahy a závažnosti důvodů, pro které se dovolatelka domáhá zrušení své účasti, a také důsledků, které by pro ni mělo nevyhovění žalobě.

[20] Při řešení otázky 2) se odvolací soud měl odchýlit od závěru přijatého v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1436/2014, podle něhož „samotná situace, kdy společník konkuruje své společnosti, není sama o sobě protiprávní“. Za použití argumentu „a maiori ad minus“ se dovolatelka domnívá, že nemůže být protiprávní ani situace, kdy „snad údajně konkuruje společnost švagra dovolatelky“.

[21] Dovolatelka namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu „je vnitřně rozporné, pokud v bodě 14. nepřipouští obranu neposkytováním informací a v bodě 15. je dle odvolacího soudu ochrana informací důvodem snižujícím intenzitu zásahu do práva žalobkyně“. Odvolací soud tak podle dovolatelky bagatelizuje závažnost porušení jejích práv.

[22] Dovolatelka tvrdí, že společnost neunesla břemeno důkazní ohledně skutečnosti, že „neposkytovala informace z důvodu obavy z porušení zákazu konkurence, a to zneužitím jejího obchodního tajemství, přestože důvody k odepření informací společníkovi nejsou zákonem o obchodních korporacích předvídány a jako oprávněné uzákoněny“.

[23] Co se týče otázky 3), dovolatelka má za to, že se odvolací soud měl odchýlit od závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2007, sp. zn. 29 Odo 1257/2006. „Hodnocení proporcionality“ odvolacím soudem bylo podle dovolatelky předčasné a současně nadbytečné, neboť by bylo na místě teprve tehdy, shledal-li by odvolací soud důvod pro ukončení účasti dovolatelky ve společnosti.

[24] Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že zruší účast dovolatelky ve společnosti.

[25] Společnost se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.

[26] Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky výkladu § 205 odst. 1 z. o. k., při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

[27] Podle § 205 odst. 1 z. o. k. společník může navrhnout, aby soud zrušil jeho účast ve společnosti, nelze-li na něm spravedlivě požadovat, aby ve společnosti setrval; to neplatí, jedná-li se o jediného společníka.

[28] Podle § 155 z. o. k. společník má právo na valné hromadě i mimo ni požadovat od jednatelů informace o společnosti, nahlížet do dokladů společnosti, kontrolovat údaje obsažené v předložených dokladech a další práva na informace určená společenskou smlouvou; to platí obdobně pro společníkova zástupce, bude-li zavázán alespoň ke stejné mlčenlivosti jako společník a společnosti tuto skutečnost doloží.

[29] Podle § 156 odst. 1 z. o. k. jednatelé mohou poskytnutí informace podle § 155 zcela nebo zčásti odmítnout jen tehdy, pokud

a) jde o utajovanou informaci podle jiného právního předpisu,

b) je požadovaná informace veřejně dostupná.

[30] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že:

1) Zrušení účasti společníka ve společnosti s ručením omezeným soudem je krajním řešením (ultima ratio), k němuž je zpravidla – s ohledem na důsledky, které má pro společnost a ostatní společníky – na místě přikročit až tehdy, není-li možné důvody, pro které se společník domáhá zrušení své účasti ve společnosti, překlenout jinak.

2) Má-li proto společník k dispozici jiné (méně „radikální“) nástroje k ochraně svých práv či zájmů, je nutné zásadně trvat na tom, aby tyto nástroje využil přednostně. To platí i ve vztahu k jeho oprávnění domáhat se u soudu poskytnutí konkrétní informace podle § 156 odst. 2 z. o. k.

3) Ve výjimečných případech však nelze společníkovi bránit v tom, aby se domáhal zrušení své účasti ve společnosti, aniž předtím vyčerpal ostatní prostředky k ochraně svých práv. Tak tomu může být například tehdy, znemožňuje-li společnost společníkovi dlouhodobě a opakovaně výkon jeho práv (např. práva na informace) a z dosavadního chování společnosti (jejích jednatelů) lze usuzovat, že jednotlivé nástroje ochrany těchto práv, které má společník k dispozici, nebudou dostatečně (trvale) účinné.

4) Zrušit účast společníka ve společnosti je možné pouze tehdy, lze-li takové opatření považovat za proporcionální povaze a závažnosti důvodů, pro které se společník domáhá zrušení své účasti, důsledkům, které by pro něj mělo nevyhovění žalobě, jakož i dopadům, jež bude mít zrušení jeho účasti na společnost a na ostatní společníky. Lze-li k ochraně práv společníka využít jiný nástroj, jehož dopady na společnost a ostatní společníky jsou méně závažné, nebude zpravidla možné žalobě podle § 205 odst. 1 z. o. k. vyhovět.

Srovnej závěry shora citovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 1950/2017 a judikatury v něm citované.

[31] Posuzováním práva na informace se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2708/2018, přijatém po vydání napadeného rozhodnutí. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud vysvětlil, že:

1) Právo požadovat od jednatelů informace o společnosti, nahlížet do dokladů společnosti a kontrolovat údaje obsažené v předložených dokladech (§ 155 z. o. k.) představuje jedno ze základních práv plynoucích z účasti ve společnosti s ručením omezeným (§ 31 z. o. k.). Jeho účelem je umožnit společníkovi podílet se na řízení společnosti (§ 167 odst. 1 z. o. k.), resp. realizovat další práva, jež zákon společníkovi dává (právo hlasovat o návrzích usnesení valné hromady, právo podat společnickou žalobu atd.).

2) S ohledem na smysl a účel právní úpravy práva na informace může společník požadovat výlučně takové informace (a nahlížet toliko do takových dokladů společnosti), které jsou potřebné k tomu, aby získal rozumný přehled o záležitostech společnosti (včetně osob jí ovládaných, jsou-li společnosti takové informace k dispozici) a mohl řádně vykonat svá práva. Mezi takové informace nepochybně patří zejména informace o rozsahu a struktuře jmění společnosti a o významnějších právních jednáních, která mohou mít na toto jmění vliv.

3) Žádost společníka o poskytnutí informací musí společnost (jednatelé) jako kterékoliv jiné právní jednání společníka posoudit podle jejího obsahu [§ 555 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“)] a okolností, za nichž byla uplatněna a ze kterých se podává zřejmá vůle společníka (§ 556 odst. 1 o. z.). Společnost by měla společníkovi poskytnout požadované informace a umožnit mu nahlédnout do dokladů způsobem, který umožní společníkovi co nejsnazší realizaci jeho práva a který současně co nejméně zatíží samu společnost (princip proporcionality).

4) Jednatelé společnosti s ručením omezeným nemohou odmítnout poskytnutí informace jen proto, že by její zpřístupnění společníkovi mohlo způsobit společnosti či jí ovládaným osobám újmu. Důvod pro odmítnutí požadované informace naplní ex lege toliko skutečnosti uvedené v § 156 odst. 1 z. o. k. Jelikož společnost s ručením omezeným nemůže odmítnout poskytnutí informace či nahlédnutí do dokladu jen proto, že by to mohlo jí či osobě jí ovládané přivodit újmu, nemůže být důvodem pro odmítnutí informace či umožnění nahlédnout do dokladů ani skutečnost, že požadovaná informace či údaje plynoucí z obsahu dokladu jsou chráněny jako obchodní tajemství (§ 504 o. z.).

5) Společník nesmí zpřístupnit třetím osobám žádné informace, jež se dozvěděl v souvislosti se svým postavením společníka (a výkonem práv plynoucích z účasti ve společnosti, zejm. práva na informace) a jejichž zpřístupnění třetím osobám by mohlo způsobit společnosti újmu (stejný závěr je třeba vztáhnout na případy, ve kterých by újma hrozila osobám ovládaným společností).

6) Společníci si mohou ve společenské smlouvě upravit právo na informace odlišně od zákona. Mohou je pro všechny či jen některé druhy podílů zúžit (např. tak, že někteří společníci nebudou mít právo na informace chráněné jako obchodní tajemství), mohou je naopak rozšířit (srov. výslovné znění § 155 z. o. k.), mohou stanovit přesnější pravidla pro poskytování informací apod. Vždy však musí respektovat základní smysl a účel tohoto práva; úprava ve společenské smlouvě by neměla společníkovi fakticky znemožnit podílet se na řízení společnosti, resp. realizovat další, zákonem přiznaná práva, která mu společenská smlouva nemůže odejmout (například právo podat společnickou žalobu, právo domáhat se přezkumu platnosti usnesení valné hromady apod.).

[32] V poměrech projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru, podle něhož dovolatelce jde „primárně o samotné ukončení účasti bez ohledu na to, zda k němu má zákonné důvody…, a ,nespravedlnostʼ jejího setrvávání ve společnosti fakticky spočívá pouze v postupném snižování výše jejího vypořádacího podílu“, aniž tento závěr opřel o konkrétní skutková zjištění. Nedostatečně se přitom vypořádal se zásadní skutečností spočívající v tom, že společnost (její jednatelé) dlouhodobě odmítá dovolatelce sdělovat informace a poskytnout jí doklady týkající se jejích odběratelů a dodavatelů a zpřístupnit úplné účetnictví. Právo požadovat od jednatelů informace o společnosti, nahlížet do dokladů společnosti a kontrolovat údaje obsažené v předložených dokladech totiž představuje jedno ze základních práv plynoucích z účasti ve společnosti s ručením omezeným a jeho dlouhodobé (opakované) porušování společností může představovat důvod, pro který na společníkovi nelze spravedlivě požadovat, aby ve společnosti setrval.

[33] Obavy společnosti ze zneužití informací ve prospěch konkurenční společnosti T. nezakládají (bez dalšího) právo společnosti poskytnutí informací či nahlédnutí do dokladů odmítnout ani nijak nesnižují „závažnost porušování povinností“ společnosti, jak se mylně domnívá odvolací soud.

[34] Odvolacímu soudu je nutné vytknout, že v rozporu se závazným právním názorem vysloveným ve shora citovaném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 1950/2017 se nezabýval tím, zda se v poměrech projednávané věci jedná o takový výjimečný případ, v němž dovolatelce nelze bránit v tom, aby se domáhala zrušení své účasti ve společnosti (aniž předtím vyčerpala ostatní prostředky k ochraně svých práv), tj. zejména zda z dosavadního chování společnosti (jejích jednatelů) lze usuzovat, že jednotlivé nástroje ochrany těchto práv, které má dovolatelka k dispozici, nebudou dostatečně (trvale) účinné.

[35] Jde-li o „test proporcionality“ provedený odvolacím soudem, nelze obecně vyloučit závěr, podle něhož případná újma společnosti (a jejích zbývajících společníků) spočívající v „přímém ohrožení další existence“ společnosti se může jevit jako závažnější, než újma vzniklá společníkovi tím, že soud nevyhoví žalobě o zrušení jeho účasti ve společnosti. V poměrech projednávané věci se však takový závěr už s ohledem na povahu a dlouhodobost protiprávního jednání společnosti jeví jako stěží pravděpodobný.

[36] Nadto odvolací soud své závěry, podle nichž by zrušením účasti dovolatelky ve společnosti došlo „k přímému ohrožení další existence žalované, a tedy i k ohrožení pracovních míst, která žalovaná vytváří v regionu postiženém vysokou nezaměstnaností“, že „žalovaná na vypořádání v penězích nemá dostatečné finanční prostředky“ a že je „zcela nepravděpodobné, že by potřebné prostředky mohla žalovaná získat z cizích zdrojů“, neopřel o konkrétní v řízení provedené důkazy (a z nich vyplývající skutková zjištění).

[37] Právní posouzení věci odvolacím soudem je z výše uvedených důvodů nesprávné. Jelikož dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

[38] Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., § 226 odst. 1 o. s. ř.).

[39] V novém rozhodnutí soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 10. 2020

JUDr. Marek Doležal

předseda senátu