27 Cdo 1703/2019Usnesení NS ze dne 16.12.2020

27 Cdo 1703/2019-143

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci navrhovatele A. N., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Liborem Petříčkem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Březenská 2466/4, PSČ 182 00, za účasti A. R., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného JUDr. Vladimírem Davidem, advokátem, se sídlem v Lounech, Mírové náměstí 48, PSČ 440 01, o neplatnost vyloučení člena spolku, in eventum o určení členství ve spolku, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 5 C 157/2017, o dovolání spolku A. R., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 1. 2019, č. j. 8 Co 283/2018-125, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 1. 2019,

č. j. 8 Co 283/2018-125, jakož i rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 16. 8. 2018, č. j. 5 C 157/2017-99, se ruší a věc se postupuje Krajskému soudu v Ústí nad Labem jako soudu věcně příslušnému.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

[1] Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 16. 8. 2018, č. j. 5 C 157/2017-99, určil, že vyloučení „žalobce A. N. ze žalovaného A. R., rozhodnutím mimořádné členské schůze žalovaného ze dne 26. 3. 2017, které bylo žalobci oznámeno dopisem ze dne 27. 3. 2017, je neplatné“ (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

[2] Soud prvního stupně vyšel z toho, že:

1/ Navrhovatel byl členem spolku A. R., (dále též jen „spolek“) od roku 1986. Od 12. 12. 2015 byl předsedou kontrolní komise spolku.

2/ Mimořádná členská schůze spolku rozhodla dne 26. 3. 2017 (mimo jiné) o odvolání navrhovatele z funkce člena kontrolní komise a o vyloučení navrhovatele ze spolku.

3/ Dne 27. 3. 2017 spolek vyhotovil rozhodnutí o vyloučení navrhovatele v písemné formě v tomto znění: „Na základě rozhodnutí mimořádné členské schůze A. R. konané dne 26. 3. 2017 jste byl vyloučen ze spolku A. R., protože jste se dopustil jednání, které je neslučitelné s členstvím ve spolku a opakovaně i přes písemné napomenutí ze strany orgánu spolku porušujete stanovy A. R., a dále porušujete ustanovení zákona“. Písemné rozhodnutí bylo navrhovateli doručeno 19. 4. 2017.

4/ Podle článku VIII. odst. 4 stanov spolku „vyloučený člen má právo do 15 dnů od doručení rozhodnutí členské schůze o jeho vyloučení podat členské schůzi návrh, aby rozhodnutí členské schůze zrušila, odporuje-li vyloučení zákonu nebo těmto stanovám. Odvolání se podává prostřednictvím rady, které musí být doručeno ve shora uvedené lhůtě. Rada je povinna odvolání předložit k projednání na nejbližší členské schůzi. Odvolání nemá odkladný účinek“.

5/ Navrhovatel podal proti tomuto rozhodnutí dne 20. 4. 2017 odvolání, na které spolek reagoval dne 11. 5. 2017 e-mailovou zprávou, v níž sdělil, že odvolání již nelze zařadit do programu (následující) členské schůze konané dne 13. 5. 2017 s tím, že tento bod bude zařazen až na program nejbližší členské schůze.

6/ Dne 18. 7. 2017 navrhovatel podal k Okresnímu soudu v Lounech návrh na zahájení řízení o vyslovení neplatnosti svého vyloučení ze spolku, in eventum o určení, že je i nadále členem spolku.

7/ Členská schůze spolku konaná v říjnu 2017 rozhodla o potvrzení vyloučení navrhovatele ze spolku.

[3] Soud prvního stupně se předně neztotožnil s námitkou spolku, podle níž byl návrh na zahájení řízení podán předčasně, ještě před vyčerpáním opravných prostředků upravených ve stanovách. Jakkoliv podle soudu prvního stupně obecně platí, že „žaloba“ může být podána až po vyčerpání všech opravných prostředků, které umožňují stanovy, v projednávané věci o vyloučení navrhovatele rozhodovala členská schůze jako nejvyšší orgán spolku. Ta také měla rozhodovat o odvolání navrhovatele; došlo-li „ke splynutí vrcholného orgánu, který rozhoduje o vyloučení člena ze spolku, s orgánem, který má přezkumný charakter, není třeba, aby“ navrhovatel „vyčkal rozhodnutí (…) o návrhu na přezkum“. Mohl proto podat návrh na zahájení soudního řízení „přímo“.

[4] V řízení nebylo podle soudu prvního stupně prokázáno, že by navrhovatel porušil své povinnosti člena spolku plynoucí ze stanov; toliko důsledně vykonával „činnost vyplývající z postavení kontrolní komise“. Navíc, spolek „v rámci dikce rozhodnutí o vyloučení žádné konkrétní tvrzení o porušování neuvedl, a neučinil tak ani v zápisu z mimořádné členské schůze; pouze se obecně odvolal na stanovy“.

[5] S ohledem na řečené shledal soud prvního stupně důvody pro vyslovení neplatnosti vyloučení navrhovatele ze spolku podle § 242 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“).

[6] Krajský soud v Ústí nad Labem k odvolání spolku rozsudkem ze dne 14. 1. 2019, č. j. 8 Co 283/2018-125, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

[7] Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že má-li o opravném prostředku proti rozhodnutí o vyloučení člena spolku rozhodovat tentýž orgán spolku, jenž rozhodl o vyloučení, není nezbytné čekat na rozhodnutí o odvolání a je možné podat návrh na zahájení soudního řízení podle § 242 o. z. ještě před ukončením interního přezkumu.

[8] Rozhodnutí orgánu spolku o vyloučení člena podle odvolacího soudu musí „precizně, tedy řádně, přesně a srozumitelně“ uvést, jakým konkrétním jednáním člen porušil své povinnosti. V projednávané věci je rozhodnutí členské schůze o vyloučení navrhovatele formulováno zcela obecně, nelze z něj vůbec dovodit, kterých konkrétních pochybení se měl navrhovatel dopustit a je „ve své podstatě nepřezkoumatelné“. Již tato okolnost činí vyloučení navrhovatele neplatným. Soud prvního stupně tudíž přezkoumával některá z tvrzených „závadových jednání“ navrhovatele nadbytečně.

[9] Vyloučení navrhovatele závažně zasáhlo do jeho právní sféry, neboť ztratil možnost účastnit se spolkového života, provozovat svůj koníček a užívat svůj majetek. Přitom „žádný zájem spolku hodný právní ochrany tuto skutečnost nepřeváží, ostatně žádný takový, který by bránil soudnímu přezkumu rozhodnutí o vyloučení, zde ani není. Žádná osoba nenabyla v důsledku tohoto rozhodnutí nějaké právo, do žádného tak rozhodnutím soudu nemůže být zasaženo“. Proto odvolací soud neshledal důvod k aplikaci § 260 o. z.

II. Dovolání

[10] Proti rozsudku odvolacího soudu podal spolek dovolání, maje je za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), k řešení (níže uvedených) otázek hmotného a procesního práva, při jejichž posouzení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

[11] Podle dovolatele odvolací soud nesprávně vyřešil otázky:

1/ zda před vyčerpáním všech možností přezkumu rozhodnutí uvnitř spolku je přípustná žaloba, kterou se člen spolku domáhá neplatnosti prvostupňového rozhodnutí o jeho vyloučení,

2/ zda v případě posuzování platnosti rozhodnutí spolku o vyloučení jeho člena podle § 242 o. z. je vyloučena aplikace korektivu obsaženého v § 260 o. z., a zda

3/ okolnost, že v dané věci nerozhodoval věcně příslušný soud, nezpůsobuje nedostatek pravomoci takového soudu k řešení konkrétních otázek hmotného práva.

[12] Dovolatel poukazuje na článek VIII. odst. 4 stanov a dovozuje, že navrhovatel podal návrh na zahájení řízení předčasně, dříve, než vyčerpal všechny opravné prostředky „použitelné pro případné zvrácení rozhodnutí členské schůze o vyloučení člena ze spolku“. Odvolací soud tuto otázku posoudil v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 29 Cdo 5859/2016.

[13] Jde-li o aplikaci § 260 o. z., odporuje napadené rozhodnutí rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4916/2015, uveřejněnému pod číslem 59/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 59/2018“), a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3307/2016, uveřejněnému pod číslem 87/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 87/2019“). Případné formální nedostatky rozhodnutí o vyloučení člena spolku nebyly s to převážit protiprávní jednání navrhovatele, který po značnou dobu jednal v rozporu se zájmy spolku a jeho členů.

[14] Dovolatel konečně odkazuje na R 87/2019 a dovozuje, že o věci rozhodoval věcně nepříslušný soud. Řízení o vyslovení neplatnosti orgánu spolku zahájená 1. 1. 2014 a později jsou svojí povahou řízeními nespornými, a to řízeními ve statusových věcech právnických osob; v prvním stupni proto měly rozhodovat soudy krajské.

III. Přípustnost dovolání

[15] Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou a splňující podmínku podle § 241 odst. 1 o. s. ř.; dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

[16] Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. k řešení otázky výkladu § 242 o. z. (v judikatuře Nejvyššího soudu dosud v souvislostech otevřených v dovolání neřešené) a dále k řešení otázky výkladu a aplikace § 260 o. z. v řízení o návrhu na vyslovení neplatnosti vyloučení člena spolku a otázky věcné příslušnosti soudu k řízení o tomto návrhu (jež odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu).

IV. Důvodnost dovolání

A) K výkladu § 242 o. z.

[17] Podle § 239 o. z. neurčí-li stanovy něco jiného, může spolek vyloučit člena, který závažně porušil povinnost vyplývající z členství a v přiměřené lhůtě nápravu nezjednal ani po výzvě spolku. Výzva se nevyžaduje, nelze-li porušení povinnosti odčinit nebo způsobilo-li spolku zvlášť závažnou újmu (odstavec první). Rozhodnutí o vyloučení se doručí vyloučenému členu (odstavec druhý).

Podle § 240 o. z. neurčí-li stanovy jiný orgán, rozhoduje o vyloučení člena statutární orgán (odstavec první). Neurčí-li stanovy jinak, může návrh na vyloučení podat v písemné formě kterýkoli člen; v návrhu se uvedou okolnosti osvědčující důvod pro vyloučení. Člen, proti kterému návrh směřuje, musí mít příležitost se s návrhem na vyloučení seznámit, žádat o jeho vysvětlení a uvést i doložit vše, co mu je k prospěchu (odstavec druhý).

Podle § 241 o. z. může člen do patnácti dnů od doručení rozhodnutí v písemné formě navrhnout, aby rozhodnutí o jeho vyloučení přezkoumala rozhodčí komise, ledaže stanovy určí jiný orgán (odstavec první). Příslušný orgán zruší rozhodnutí o vyloučení člena,

odporuje-li vyloučení zákonu nebo stanovám; rozhodnutí o vyloučení člena může zrušit i v jiných odůvodněných případech (odstavec druhý).

Podle § 242 o. z. může vyloučený člen do tří měsíců od doručení konečného rozhodnutí spolku o svém vyloučení navrhnout soudu, aby rozhodl o neplatnosti vyloučení; jinak toto právo zaniká. Nebylo-li mu rozhodnutí doručeno, může člen návrh podat do tří měsíců ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejdéle však do jednoho roku ode dne, kdy byl po vydání rozhodnutí zánik jeho členství vyloučením zapsán do seznamu členů; jinak toto právo zaniká.

[18] Řízení o vyslovení neplatnosti vyloučení podle § 242 o. z. je zvláštním případem posuzování platnosti rozhodnutí orgánu spolku soudem podle § 258 o. z. (srov. R 59/2018 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3476/2016).

[19] Ustanovení § 258 o. z. omezuje soudní přezkum platnosti rozhodnutí orgánů spolku pouze na ta rozhodnutí, jejichž platnost nelze podle stanov spolku napadnout u orgánu spolku. Zákon tak v souladu s principem spolkové autonomie (viz článek 20 Listiny základních práv a svobod) omezuje oprávnění soudu zasahovat do vnitřních poměrů spolku pouze na ta rozhodnutí, jejichž případnou nezákonnost (či rozpor se stanovami) nelze napravit uvnitř dotčeného spolku (prostřednictvím rozhodnutí některého z jeho orgánů) [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 29 Cdo 5859/2016].

[20] Uvedený princip se promítá i v úpravě přezkumu platnosti vyloučení člena spolku. Zákon dává přednost tomu, aby případný rozpor vyloučení člena spolku se zákonem či stanovami byl napraven samotným spolkem (viz § 241 o. z.). Teprve tehdy, nestane-li se tak, může se dotčený člen obrátit na soud; proto také § 242 o. z. váže počátek lhůty pro podání návrhu na zahájení soudního řízení na doručení konečného rozhodnutí, tj. rozhodnutí, které již nemůže být přezkoumáno u (jiného) orgánu spolku.

[21] Oproti režimu obecné úpravy soudního přezkumu platnosti rozhodnutí orgánu spolku podle § 258 o. z. má však usnesení, jímž soud vyhoví návrhu vyloučeného člena podle § 242 o. z., dopad nejen na konečné rozhodnutí orgánu spolku (vydané podle § 241 o. z.), ale také na „prvostupňové“ rozhodnutí o vyloučení podle § 240 o. z. Vyhoví-li soud návrhu podle § 242 o. z. a rozhodne-li, že vyloučení člena spolku je neplatné, pozbudou (v důsledku takového výroku rozhodnutí soudu) účinků všechna rozhodnutí orgánů spolku o vyloučení dotčeného člena ze spolku, a bude nastolen stav, jako by k rozhodnutí o vyloučení člena nedošlo [srov. obdobně v poměrech politických stran a hnutí rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 27 Cdo 2228/2017 (uveřejněný pod číslem 16/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále jen „R 16/2020“) a ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 27 Cdo 1159/2018]. Jinými slovy, v řízení podle § 242 o. z. se posuzuje (ne)platnost vyloučení jako takového, nikoliv pouze konečného rozhodnutí o vyloučení.

[22] Je věcí vylučovaného člena, zda – v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt (bdělým náležejí práva) – využije svých práv a bude se proti vyloučení ze spolku bránit (podáním návrhu podle § 241 o. z., popř. i podáním návrhu na zahájení soudního řízení o neplatnosti vyloučení podle § 242 o. z.).

[23] Soulad rozhodnutí statutárního (popř. stanovami určeného) orgánu o vyloučení člena ze spolku podle § 240 odst. 1 o. z. se zákonem a se stanovami může být přezkoumán pouze rozhodčí komisí, popř. (jiným) stanovami určeným orgánem na základě návrhu podaného ve lhůtě 15 dnů od doručení rozhodnutí o vyloučení v písemné formě (popř. v jiné lhůtě určené stanovami) [§ 241 o. z.]. Nevyhoví-li rozhodčí komise, resp. jiný – stanovami určený orgán – podanému návrhu, může přezkoumat soulad vyloučení se zákonem a se stanovami soud v řízení o návrhu podle § 242 o. z.

[24] Nevyužije-li člen spolku možnosti dané zákonem (§ 241 o. z.), popř. (v souladu se zákonem) stanovami, požádat o přezkum rozhodnutí o svém vyloučení příslušný orgán spolku, ztrácí možnost podat návrh na zahájení soudního řízení podle § 242 o. z., proces jeho vyloučení je završen a jeho členství ve spolku zaniká. Soulad vyloučení se zákonem či se stanovami již nemůže být posouzen.

[25] Obdobně, podá-li sice vylučovaný člen návrh podle § 241 o. z., ale následně se již proti rozhodnutí rozhodčí komise (či jiného stanovami určeného orgánu) nebrání postupem podle § 242 o. z., nemůže již být soulad jeho vyloučení se zákonem či se stanovami posuzován v jiném řízení (opačný výklad by právní úpravu přezkumu rozhodnutí o vyloučení činil obsoletní). Srov. obdobně v poměrech družstev rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 27 Cdo 3400/2019, či v poměrech politických stran a hnutí shora citované rozsudky R 16/2020 a sp. zn. 27 Cdo 1159/2018.

[26] Podá-li vylučovaný člen spolku návrh na zahájení řízení o neplatnosti vyloučení podle § 242 o. z., aniž by se pokusil (v souladu s § 241 o. z. a stanovami spolku) dosáhnout nápravy uvnitř spolku, soud jeho návrh (bez dalšího) zamítne, neboť nejsou naplněny předpoklady, za nichž soud může platnost vyloučení přezkoumat (srov. obdobně v poměrech politických stran a hnutí usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 27 Cdo 1495/2017, uveřejněné pod číslem 123/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, odst. 24).

[27] Výše popsané závěry se přitom uplatní i v případě, že jak o vyloučení člena spolku (§ 240 odst. 1 o. z.), tak i o návrhu na přezkoumání vyloučení (§ 241 o. z.) rozhoduje podle stanov spolku jeho členská schůze. Opačný závěr soudů nižších stupňů odporuje výslovnému znění § 240 až § 242 o. z. i principu spolkové autonomie. Dovolateli lze tudíž přisvědčit, že v projednávané věci podal navrhovatel návrh na zahájení soudního řízení podle § 242 o. z. předčasně (dříve, než členská schůze spolku rozhodla o jeho návrhu podle § 241 o. z.).

[28] Nicméně, pro rozhodnutí ve věci je rozhodující stav v době jeho vydání (§ 154 odst. 1, § 167 odst. 2 o. s. ř. a § 1 odst. 4 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních). Členská schůze spolku relativně krátce po zahájení řízení v projednávané věci (18. 7. 2017) rozhodla (v říjnu 2017) o návrhu navrhovatele podle § 241 o. z. tak, že původní rozhodnutí (o vyloučení navrhovatele) potvrdila.

[29] V řízení podle § 242 o. z. přitom soud rozhoduje o (ne)platnosti vyloučení, nikoliv (jako je tomu v řízení podle § 258 o. z.) o (ne)platnosti konkrétního (návrhem napadeného) rozhodnutí orgánu spolku. Není tudíž potřebné, aby navrhovatel (poté, kdy příslušný orgán spolku rozhodne podle § 241 o. z.) změnil svůj návrh na zahájení soudního řízení podle § 242 o. z. (předmět řízení zůstává týž, přezkum platnosti vyloučení). Toliko dochází k naplnění podmínky, bez níž soud (zásadně) nemůže návrhu podle § 242 o. z. vyhovět (výjimku by za určitých okolností mohla představovat situace, kdy příslušný orgán o návrhu vylučovaného člena podle § 241 o. z. bez zbytečného odkladu nerozhodne a spolek s vylučovaným členem jedná tak, jako by jeho členství zaniklo).

[30] Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že ačkoliv byl návrh na zahájení soudního řízení podán předčasně (dříve, než členská schůze dovolatele rozhodla o návrhu podle § 241 o. z.), ke dni vydání rozhodnutí soudu prvního stupně byla podmínka vyčerpání vnitrospolkového přezkumu splněna a soud tudíž mohl návrhu v případě jeho důvodnosti vyhovět.

B) K výkladu a aplikaci § 260 o. z. v řízení podle § 242 o. z.

[31] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu přijaté k výkladu § 260 o. z. se (mimo jiné) podává, že:

1/ Řízení o vyslovení neplatnosti vyloučení podle § 242 o. z. je zvláštním případem posuzování platnosti rozhodnutí orgánu spolku soudem podle § 258 o. z. Pravidla určující, kdy soud nevysloví neplatnost rozhodnutí orgánu spolku (§ 260 o. z.), se proto uplatní i v řízení podle § 242 o. z. (R 59/2018 či usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3476/2016).

2/ Soud v řízení o návrhu na vyslovení neplatnosti orgánu spolku musí nejprve posoudit soulad napadeného rozhodnutí orgánu spolku se zákonem a stanovami; teprve poté, kdy dospěje k závěru, že tímto rozhodnutím byl porušen zákon či stanovy, zvažuje, zda je na místě vyslovit jeho neplatnost, či zda je – s ohledem na konkrétní

okolnosti – naplněn některý z důvodů upravených v § 260 o. z., pro které nelze neplatnost rozhodnutí orgánu spolku vyslovit (R 87/2019).

3/ Současně platí, že je třeba rozlišovat mezi závažností zásahu do základních práv člena spolku (jež je podle § 261 odst. 1 o. z. jedním z předpokladů pro vznik práva člena spolku na přiměřené zadostiučinění) a závažností právních následků ve smyslu § 260 odst. 1 o. z. Ani závažný zásah do základních práv člena spolku totiž nemusí vždy mít závažné právní následky (R 87/2019).

4/ K tomu, aby soud nevyslovil neplatnost rozhodnutí orgánu spolku podle § 260 odst. 1 o. z., musí být kumulativně splněny obě zákonem stanovené podmínky, tj. a) porušení zákona nebo stanov nemělo závažné právní následky a b) nevyslovení neplatnosti usnesení valné hromady je v zájmu spolku hodném právní ochrany.

5/ V § 260 odst. 1 o. z. se promítá zájem na stabilitě vnitřních poměrů spolku a princip proporcionality. V řadě případů totiž porušení právních předpisů či stanov nemusí mít natolik závažné právní následky, aby odůvodňovaly tak výrazný zásah do poměrů spolku, jakým je vyslovení neplatnosti rozhodnutí jeho orgánu. Sankce v podobě vyslovení neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku musí být přiměřená závažnosti následků, jež porušení zákona či stanov vyvolalo, jakož i účelu právní úpravy neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku. Jinými slovy, převáží-li zájem na stabilitě vnitřních poměrů spolku nad zájmy chráněnými ustanovením § 258 o. z., soud neplatnost rozhodnutí orgánu spolku nevysloví.

6/ Zájmem spolku, jenž je hoden právní ochrany ve smyslu § 260 o. z., je již samotný zájem na stabilitě jeho vnitřních poměrů, chráněný (též) označeným ustanovením. Z řečeného se podává, že nejsou-li dány zvláštní okolnosti, jež by odůvodňovaly vyslovení neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku přesto, že porušení zákona či stanov nemělo závažné právní následky, bude vždy dán zájem spolku na tom, aby soud neplatnost rozhodnutí nevyslovil.

K posledním třem bodům viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 27 Cdo 787/2018.

[32] Pro posouzení, zda určité porušení zákona či stanov mělo závažné právní následky, není samo o sobě významné, že rozhodnutí o vyloučení znamená vždy (per se) významný zásah do základního práva vylučovaného člena spolku (srov. předchozí odstavec, bod 3/). Závažnost právních následků ve smyslu § 260 odst. 1 o. z. je totiž nutné poměřovat nejen významem přijatého rozhodnutí, ale (především) důsledky konkrétních porušení zákona či stanov, k nimž došlo při jeho přijímání.

[33] V projednávané věci soudy správně uzavřely, že z rozhodnutí orgánu spolku o vyloučení člena musí být zřejmé, pro jaké (jaká) konkrétní jednání, jímž (jimiž) měl závažně porušit povinnosti plynoucí z členství, je vylučován. Ve vztahu k tomuto jednání (těmto jednáním) pak zásadně musí být splněn i předpoklad výzvy ve smyslu § 239 odst. 1 věty první o. z. (srov. v podrobnostech usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 27 Cdo 4173/2018). Neobsahuje-li rozhodnutí o vyloučení takové skutkové vymezení, jde (zpravidla) o rozpor se zákonem, jenž může vést k vyslovení neplatnosti vyloučení v řízení podle § 242 o. z.

[34] Nicméně vždy je třeba posuzovat, zda takové porušení zákona mělo v konkrétním případě závažné právní následky (§ 260 odst. 1 o. z.). Tak tomu zásadně nebude v případě, kdy je jak z výzvy podle § 239 odst. 1 věty první o. z., tak i z jednání příslušného orgánu rozhodujícího o vyloučení, popř. z dalších okolností vylučovanému členovi bez jakýchkoliv pochybností zřejmé, proč (pro jaké jednání) je vylučován. V takovém případě je totiž smysl požadavku, aby rozhodnutí o vyloučení obsahovalo i vymezení „skutku“, pro který je člen vylučován, naplněn (dotčenému členovi i osobám rozhodujícím o jeho vyloučení je zřejmé, proč – pro jaké jednání – je či má být vyloučen).

[35] Neposuzoval-li odvolací soud možnou aplikaci § 260 odst. 1 o. z. z tohoto pohledu (jsa veden nesprávnou úvahou, podle níž závažnost rozhodnutí o vyloučení pro člena spolku automaticky vylučuje možnost, že by porušení zákona nemělo závažné právní následky ve smyslu § 260 odst. 1 o. z.), je jeho právní posouzení neúplné, a tudíž i nesprávné.

C) K věcné příslušnosti soudů k řízení o vyslovení neplatnosti vyloučení člena spolku.

[36] Z ustálené judikatury k věcné příslušnosti soudů se (mimo jiné) podává, že:

1/ Řízení o vyslovení neplatnosti vyloučení člena spolku podle § 242 o. z. je zvláštním případem posuzování platnosti rozhodnutí orgánu spolku soudem podle § 258 o. z. (R 59/2018, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3476/2016, sp. zn. 27 Cdo 4173/2018 anebo obdobně sp. zn. 27 Cdo 1159/2018).

2/ S účinností od 1. 1. 2014 je řízení o vyslovení neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku nesporným řízením, a to řízením ve statusových věcech právnických osob ve smyslu § 85 písm. a) zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen z. ř. s.), v němž jsou k projednání a rozhodnutí v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy [§ 3 odst. 2 písm. a) z. ř. s.]. Viz R 87/2019 či usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 4173/2018.

3/ Jestliže v prvním stupni rozhoduje věcně nepříslušný soud, odvolací soud jeho rozhodnutí podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. zruší a podle § 221 odst. 1 písm. b) o. s. ř. věc postoupí soudu věcně příslušnému. Neučiní-li tak, zatíží odvolací řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (např. R 87/2019).

[37] V projednávané věci odvolací soud – přestože v prvním stupni rozhodoval okresní soud – otázku věcné příslušnosti neposuzoval a její nedostatek nepromítl do svého rozhodnutí o odvolání spolku. Tím zatížil své rozhodnutí vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

[38] Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i je a věc postoupil Krajskému soudu v Ústí nad Labem jako soudu věcně příslušnému (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

[39] V řízeních ve statusových věcech právnických osob se rozhoduje usnesením. Skutečnost, že soud nižšího stupně rozhodl o věci samé rozsudkem (ačkoliv měl rozhodnout usnesením), nezbavuje soud vyššího stupně povinnosti rozhodnout o opravném prostředku proti takovému rozhodnutí (o odvolání nebo o dovolání) usnesením. To, že soud rozhodl jinou - kvalitativně vyšší, leč v rozporu s procesním předpisem zvolenou - formou rozhodnutí, je vadou řízení, která nemohla mít vliv na správnost rozhodnutí. Proto Nejvyšší soud i v této věci rozhodl o dovolání usnesením (§ 243f odst. 4 o. s. ř.).

[40] Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 o. s. ř.).

[41] V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. 12. 2020

JUDr. Petr Šuk

předseda senátu