26 Odo 1527/2006Usnesení NS ze dne 12.11.2008

26 Odo 1527/2006

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně F. S. s.r.o., zastoupené advokátem, proti žalované T.K.A. P., s.r.o., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp.zn. 4 C 320/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. března 2006, č.j. 31 Co 155, 156/2004-270, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala určení, že je vlastnicí v žalobě specifikovaných pozemků s odůvodněním, že kupní smlouva ze dne 31. 7. 2001, kterou byly uvedené pozemky převedeny na žalovanou, je neplatná.

Okresní soud Praha – východ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. 11. 2002, č.j. 4 C 320/2001-97, ve spojení s usnesením ze dne 17. 2. 2004, č.j. 4 C 320/2001-177, žalobě vyhověl a určil, že žalobkyně je vlastníkem pozemkových parcel č. 235/2, č. 235/9, č. 235/11, č. 235/12, č. 235/13, č. 235/14, č. 235/15, č. 235/16, č. 235/17, č. 235/18, č. 235/19, č. 235/20, č. 235/21 a č. 235/22, vše orná půda, zapsaných u Katastrálního úřadu P. – v. na LV č. 550 pro obec a k.ú. B. (dále „předmětné pozemky“, resp. „pozemky“); současně rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalované Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 21. 3. 2006, č.j. 31 Co 155, 156/2004-270, rozsudek soudu prvního stupně (ve znění doplňujícího usnesení) potvrdil; dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, poté, co doplnil dokazování listinnými důkazy, jejichž provedení navrhla žalovaná, vzal za prokázáno, že žalující společnost byla založena společenskou smlouvou ze dne 5. 12. 2000, kterou jakožto zakladatelé uzavřeli V. M. s vkladem 80.000,- Kč a L. L. s vkladem 20.000,- Kč, jež se současně stala jedinou jednatelkou této společnosti (dále též „jednatelka žalobkyně“). K založení žalující společnosti došlo z iniciativy S. M., která se v zastoupení svého tehdejšího manžela V. M. obrátila na manžele A. K. a T. S. se žádostí o zprostředkování uzavření společenské smlouvy, čemuž A. K. vyhověl, připravil její znění a doporučil jim jako společníka L. L.; posléze jmenovaná se svým společníkem V. M. nikdy osobně nejednala. Dne 8. 2. 2001 byla mezi žalobkyní, zastoupenou její jednatelkou a společností T. T. s.r.o., jejímiž společníky byli manželé M., a za niž jednala S. M., uzavřena kupní smlouva, kterou bylo na žalobkyni převedeno vlastnické právo k předmětným pozemkům za kupní cenu 4.900.000,- Kč. Při uzavření této kupní smlouvy postupovala jednatelka žalobkyně dle pokynů S. M., aniž se zajímala o názor jejího tehdejšího manžela, který byl většinovým spoluvlastníkem prodávající společnosti, a ve společenské smlouvě si vymínil zákaz dispozice s pozemky bez svého souhlasu. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně vzal dále za prokázáno, že v dubnu či v květnu 2001 došlo v kanceláři žalované společnosti k incidentu mezi S. a V. M. na straně jedné a A. K. a T. S. (společníky a jednateli žalované) na straně druhé, kdy V. M. vyjádřil nespokojenost s L. L. a snažil se na ni získat kontakt, aby ji mohl jako většinový společník žalobkyně odvolat z funkce jednatelky a nahradit ji svoji dcerou I. M. Vzhledem k tomu, že se mu ji nepodařilo zastihnout, pověřil svoji právní zástupkyni JUDr. P., aby její odvolání zařídila. Jmenovaná zaslala jednatelce žalobkyně opakovaně žádost o svolání valné hromady žalující společnosti; zásilky se vrátily jako nevyzvednuté, nicméně jsou pokládány za doručené uložením (jak vyplývá z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2004, č.j. S 93952/2004/C 80663-68, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2004, č.j. 7 Cmo 560/2004-120).

K odvolání L. L. z funkce jednatelky žalobkyně došlo na valné hromadě dne

27. 7. 2001, a téhož dne se stala jednatelkou I. M.; uvedené skutečnosti byly zapsány do obchodního rejstříku dne 8. 12. 2001. Dne 31. 7. 2001 byla uzavřena mezi žalobkyní, zastoupenou její jednatelkou a žalovanou, za niž jednali její jednatelé a společníci A. K. a T. S., kupní smlouva (dále též „předmětná smlouva“, resp. „kupní smlouva ze dne 31. 7. 2001“), kterou převedla žalobkyně předmětné pozemky na žalovanou; na základě této smlouvy byl proveden vklad vlastnického práva ve prospěch žalované v Katastru nemovitostí. Odvolací soud přisvědčil skutkovému závěru soudu prvního stupně, že osobám jednajícím za žalobkyni a za žalovanou bylo při uzavírání předmětné smlouvy známo, že podle společenské smlouvy žalobkyně není její jednatelka oprávněna převést pozemky bez souhlasu jejího většinového společníka V. M., s nímž vůbec o převodu nejednali; rovněž jim byl znám úmysl jmenovaného odvolat jednatelku žalobkyně z funkce. Přisvědčil rovněž jeho skutkovému závěru, že důvodem uzavření předmětné smlouvy byla snaha jednatelky žalobkyně a jednatelů žalované využít skutečnosti, že L. L. je dosud zapsána v obchodním rejstříku jako jednatelka žalobkyně. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) o.s.ř., daný tím, že soudní rozhodnutí v dané věci o určení vlastnického práva je podkladem pro zápis v katastru nemovitostí, v němž je dosud jako vlastník pozemků zapsána žalovaná. Dále se zabýval jako otázkou předběžnou platností kupní smlouvy ze dne 31. 7. 2001. Vycházeje ze shora citovaného usnesení Městského soudu v Praze ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze (§ 135 odst. 1 a 2 o.s.ř.) dovodil, že L. L. nebyla od 27. 7. 2001 jednatelkou žalobkyně a proto za ni nemohla předmětnou smlouvu platně uzavřít. Tato skutečnost má za následek její absolutní neplatnost pro rozpor se zákonem (§ 39 obč.zák.). Na rozdíl od soudu prvního stupně však neshledal důvod její neplatnosti v překročení jednatelského oprávnění jmenované, vyplývajícího ze společenské smlouvy, neboť podle § 133 odst. 2 obchodního zákoníku v tehdy platném znění (tj. ve znění do 31. 12. 2001 – dále jen „obch.zák.“) je takovéto omezení vůči třetím osobám neúčinné, a to bez ohledu na to, zda o něm ví. Ve shodě se soudem prvního stupně však dovodil, že je-li smlouva absolutně neplatná pro rozpor se zákonem (za žalobkyni jednala osoba, která nebyla její jednatelkou), nemůže se žalovaná, zastoupena svými jednateli, dovolávat podle § 27 odst. 2 obch.zák. důvěry v zápis v obchodním rejstříku, neboť její jednatelé věděli, že jmenovaná bude z funkce jednatelky žalobkyně odvolána a že jedná bez souhlasu jejího většinového společníka.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uvedla v něm, že na zásadní význam napadeného rozhodnutí usuzuje z toho, že „rozhodnutí dovolacího soudu bude mít zásadní dopad na otázku posuzování dobré víry a jednání v důvěře v zápis v obchodním rejstříku“. Uvádí rovněž, že napadený rozsudek se „dostal do rozporu s hmotným právem, protože závěr o nemožnosti dovolávat se důvěry v zápis do obchodního rejstříku musí být podložen důkazem, jímž bude vyvrácena prezumovaná dobrá víra osoby, která se důvěry v zápis do obchodního rejstříku dovolává“; jde-li o posuzování dobré víry jednatele obchodní společnosti, je nutno v řízení prokázat, že věděl o uskutečněném odvolání jednatele společnosti, nikoliv jen o úmyslu ho odvolat. Dovolatelka výslovně neoznačuje uplatněné dovolací důvody odkazem na příslušné zákonné ustanovení, namítá však, že odvolací soud (soud prvního stupně) dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V této souvislosti odvolacímu soudu vytýká, že se dopustil pochybení při posouzení nemožnosti žalované dovolat se důvěry v zápis do obchodního rejstříku (§ 27 odst. 2 obch. zák.), zpochybňuje jeho skutkové závěry, z nichž vycházel, a obsáhle – s poukazem na provedené důkazy – dovozuje, že její jednatelé nevěděli o odvolání jednatelky žalobkyně. Poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 29 Odo 430/2002, z něhož vyplývá, že z principu dobré víry v zápis do obchodního rejstříku vyplývá, že důkazní břemeno o tom, že třetí osoba není v dobré víře, nese osoba, jejíž statutární orgán jednatelské oprávnění založil; v této souvislosti se dovolává i názorů vyjádřených v odborné literatuře, na niž odkazuje. Dovolatelka vyjadřuje přesvědčení, že v dané věci žalovaná svoje důkazní břemeno neunesla, neboť neprokázala, že by jednatelé žalované ke dni 31. 7. 2001 věděli o tom, že jednatelka žalobkyně byla ze své funkce odvolána. Podrobně líčí okolnosti týkající se založení žalující společnosti, vztahů mezi jejími společníky navzájem a k její jednatelce, nabytí předmětných pozemků od společnosti T. T., s.r.o., a jejich následného prodeje žalované. Prostřednictvím dalších uváděných skutečností zpochybňuje věrohodnost společníků žalující společnosti, proti nimž je vedeno trestní stíhání a namítá, že odvolací soud pochybil jak při hodnocení jejich svědeckých výpovědí a jimi předložených listinných důkazů, tak i v tom, že neprovedl důkazy navrhované žalovanou; dovolatelka má za to, že napadený rozsudek „se proviňuje proti zásadě volného hodnocení důkazů“, a že odvolací soud vyvodil ze zjištěného stavu nesprávné skutkové závěry. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení; současně učinila návrh na odklad jejich vykonatelnosti. V podání doručeném osobně Nejvyššímu soudu dne 26. 11. 2007, označeném jako „doplnění listinných důkazů“, dovolatelka uvádí, že listiny, které předkládá a nově získané informace, jež uvádí, svědčí o tom, že: „soudy obou stupňů nesprávně zjistily a posoudily skutkový stav, z toho vyplývá, že řízení bylo postiženou vadou, která mohla, resp. za následek nesprávné právní rozhodnutí ve věci“.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.

Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatelka.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.

I když dovolateka v dovolání namítá nesprávné právní posouzení věci (čímž uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), z obsahu dovolání, tj. z její argumentace i z dovozovaného zásadního právního významu napadeného rozhodnutí vyplývá, že brojí proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud vycházel při právním posouzení věci a na jejichž základě – stejně jako soud prvního stupně – dospěl k závěru, že předmětná smlouva je neplatná. Podstatou dovolacích námitek jsou výtky, týkající se hodnocení důkazů a nedostatečně, resp. nesprávně zjištěného skutkového stavu; pokud je argumentováno nesprávným právním posouzením, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech a vzal v úvahu dovolatelkou namítané skutečnosti, musel by dospět k odlišnému závěru o vědomosti jednatelů žalované společnosti o odvolání jednatelky žalobkyně z funkce před uzavřením předmětné smlouvy; ve skutečnosti tedy dovolatelka obsahově uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř.

Dovolatelka tu však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. – přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Pokud pak dovolatelka spatřuje v postupu soudu při provádění dokazování vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), je třeba uvést, že k těmto vadám, stejně tak jako ke zmatečnostním vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., nezakládají.

Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl, aniž mohl přihlédnout k doplnění dovolání podanému po uplynutí dovolací lhůty (§ 242 odst. 4 o.s.ř.); ostatně v dovolání nelze uplatňovat nové skutečnosti

a důkazy ve věci samé (§ 241a odst. 4 o.s.ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly (dle obsahu spisu) v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by měla vůči žalované právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. listopadu 2008

Doc.JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu