26 Cdo 979/2020Usnesení NS ze dne 01.07.2020

26 Cdo 979/2020-187

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobců a) P. S., narozeného XY, a b) I. S., narozené XY, oběma bytem XY, zastoupených Mgr. Ing. Filipem Hladišem, advokátem se sídlem v Ostravě, 28. října 438/219, proti žalované M. Č., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Janem Fišerem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Škroupova 561, o vyklizení bytu a o zaplacení 1 294,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 7 C 51/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 6. listopadu 2019, č. j. 27 Co 200/2019-167, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 422 Kč, k rukám Mgr. Ing. Filipa Hladiše, advokáta se sídlem v Ostravě, 28. října 438/219, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Pardubicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. 12. 2018, č. j. 7 C 51/2017-124, rozhodl o povinnosti žalované „a všech, kdo s ní bydlí“, vyklidit byt č. 6 nacházející se v druhém nadzemním podlaží, tj. prostřední byt naproti schodišti, stavby – budovy č. p. XY stojící na pozemku p. č. XY v katastrálním území a obci XY (dále jen „byt“, nebo „předmětný byt“), a vyklizený jej předat žalobcům do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), o povinnosti žalované zaplatit žalobcům částku 1 294,40 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II.) a o nákladech řízení účastníků (výrok III.).

K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (odvolací soud) rozsudkem ze dne 6. 11. 2019, č. j. 27 Co 200/2019-167, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil (výrok I.), ve výroku III. jej změnil tak, že žalovaná je povinna nahradit žalobcům náklady řízení ve výši 47 970,90 Kč k rukám Mgr. Ing. Filipa Hladiše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.).

Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) dospěl k závěru, že žaloba na vyklizení je důvodná, neboť žalovaná předmětný byt užívá bez právního důvodu od 20. 1. 2017 poté, co nájemní poměr skončil na základě výpovědi z nájmu ze dne 19. 12. 2016, která se dostala do sféry jejího vlivu dne 20. 12. 2016.

Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017, dále jen „o. s. ř.“, neboť předložená právní otázka (zda a kdy se doručovaná výpověď z nájmu dostala do sféry dispozice dovolatelky) již byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena a od řešení této otázky se dovolací soud neodklání ani v posuzované věci; přitom rozhodnutí odvolacího soudu je s ním v souladu.

Především nelze přehlédnout, že vedle způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 a 3 o. s. ř.) dovolatelka uplatnila rovněž nezpůsobilý dovolací důvod, jehož prostřednictvím se pokusila zpochybnit správnost zjištěného skutkového stavu (skutková zjištění rozhodná pro posouzení objektivní možnosti adresáta seznámit se s doručovanou výpovědí).

Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí vyložil, že účinnost adresných jednostranných hmotněprávních úkonů (jakým je i výpověď z nájmu bytu) v režimu občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 – dále „obč. zák.“) předpokládá, že projev vůle dojde, resp. je doručen adresátovi, tj. že se dostane do sféry jeho dispozice (§ 45 odst. 1 obč. zák.). Slovní spojení „dostane do sféry jeho dispozice“ nelze vykládat ve smyslu procesněprávních předpisů. Je jím třeba rozumět konkrétní možnost nepřítomné osoby seznámit se s jí adresovaným právním úkonem. Právní teorie i soudní praxe takovou možností chápe nejen samotné převzetí písemného hmotněprávního úkonu adresátem, ale i ty případy, kdy doručením dopisu či telegramu, obsahujícího projev vůle, do bytu adresáta či do jeho poštovní schránky, popřípadě i vhozením oznámení do poštovní schránky o uložení takové zásilky, nabyl adresát hmotněprávního úkonu objektivní příležitost seznámit se s obsahem zásilky. Přitom není nezbytné, aby se adresát skutečně seznámil s obsahem hmotněprávního úkonu, dostačuje, že měl objektivně příležitost tak učinit (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 442/2003, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 72/2004, a ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 26 Cdo 864/2004). K uvedenému právnímu názoru se Nejvyšší soud přihlásil také v rozhodnutích ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 26 Cdo 238/2008, ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 26 Cdo 4074/2009, a ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 26 Cdo 268/2011, v nichž rovněž dovodil, že občanský zákoník nestanoví pro výpověď z nájmu bytu co do jejích hmotněprávních účinků jiný právní režim než pro ostatní jednostranné adresné hmotněprávní úkony. Není proto důvod bránit se tomu, aby se výklad uvedený shora vztahoval i na ni.

S předestřenými právními názory se Nejvyšší soud ztotožňuje i v poměrech právní úpravy obsažené od 1. 1. 2014 v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Povaha výpovědi z nájmu bytu jakožto adresného jednostranného hmotněprávního jednání totiž zůstala nedotčena a i nadále platí, že právní jednání působí vůči nepřítomné osobě v okamžiku, kdy jí projev vůle dojde (§ 570 odst. 1 o. z.) - srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 26 Cdo 198/2017, ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3716/2018, či ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 26 Cdo 384/2018.

Jestliže v projednávané věci na základě zjištěného skutkového stavu odvolací soud usoudil, že výpověď z nájmu byla dovolatelce (účinně) doručena na adresu jejího bydliště, a dostala se do její dispoziční sféry (proto, že na základě výzvy k vyzvednutí zásilky a poučení pošty ze dne 20. 12. 2016 objektivně nabyla možnost vyzvednout si zásilku obsahující dotčenou výpověď na poště a seznámit se tak s jejím obsahem dříve, než se nevyzvednutá zásilka vrátila zpět) a zároveň dovolatelka neuvedla žádný relevantní důvod, který by bránil tomu, aby si doručovanou písemnost vyzvedla, je jeho rozhodnutí výrazem standardní soudní praxe.

Vytýká-li dovolatelka dále odvolacímu soudu zásah do jejího legitimního očekávání, porušení práva na spravedlivý proces či nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, uplatnila ve skutečnosti vady řízení. Vady řízení však nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají.

Dovolací soud nepřehlédl ani sdělení dovolatelky, že dovoláním napadá rozsudek v celém jeho rozsahu. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.)

– názor, že proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k uvedeným výrokům postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Ostatně by nebylo ve smyslu § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. v této části ani přípustné.

Je-li rozsudek odvolacího soudu napadán v té části výroku I., jíž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o povinnosti žalované zaplatit žalobcům částku 1 294,40 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení a jíž tak odvolací soud rozhodl o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, není dovolání v této části přípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalované proti rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 věta první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu žalované na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku [§ 243 písm. a) o. s. ř.] - srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, nebo ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017.

Bylo-li dovolací řízení zastaveno nebo bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, můžou oprávnění podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 1. 7. 2020

JUDr. Jitka Dýšková

předsedkyně senátu