26 Cdo 907/2020Usnesení NS ze dne 13.10.2020

26 Cdo 907/2020-133

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce Bytového družstva XY, se sídlem XY, IČO XY, zastoupeného JUDr. Bc. Rudolfem Kožušníkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Šumavská 1085/12, proti žalovanému Společenství vlastníků jednotek XY a XY, se sídlem XY, IČO XY, zastoupenému JUDr. Jaroslavem Nejtkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Jeremenkova 763/88, o umožnění užívání sklepních kójí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 51 C 122/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2019, č. j. 11 Co 255/2019-91, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč k rukám JUDr. Jaroslava Nejtka, advokáta se sídlem v Praze 4, Jeremenkova 763/88, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. 5. 2019, č. j. 51 C 122/2018-61, rozhodl, že žalovaný je povinen umožnit žalobci užívání sklepních kójí označených v příloze 2/13, která je součástí výroku tohoto rozsudku, Prohlášení vlastníka ze dne 21. 7. 2010 pro budovy č. p. XY a č. p. XY k. ú. XY, zapsaného vkladem do katastru nemovitostí pod č. j. V-35852/2010-101, jako č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, umístěných v prvním nadzemním podlaží domu č. p. XY, k. ú. XY, obec XY(dále jen „předmětné sklepní kóje“) a předat žalobci 7 přístupových klíčů nezbytných pro užívání těchto sklepních kójí, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.)

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 20. 11. 2019, č. j. 11 Co 255/2019-91, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výrok II.).

Dospěl k závěru, že neexistuje žádný právní titul, který by opravňoval žalobce k užívání předmětných sklepních kójí, neboť předpokládaná smlouva o zřízení věcného břemena ani žádná jiná smlouva, umožňující žalobci kóje užívat, uzavřena nebyla, žalované právo pak nezakládá ani prohlášení vlastníka ze dne 21. 7. 2010 jako jednostranný právní úkon podle § 34 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“).

Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nejedná se o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů (§ 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).

Prohlášení vlastníka budovy dle § 4 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, představuje základní způsob vzniku vlastnictví jednotek a společných částí domu, kterým dochází k rozdělení existující budovy na jednotky. Jedná se o jednostranný právní úkon ve smyslu § 34 obč. zák. s obligatorní písemnou formou a s podrobně popsanými speciálními nezbytnými náležitostmi včetně příloh (srov. komentář Novotný, M., Fiala, J., Horák, T., Oehm, J., Holejšovský, J., Zákon o vlastnictví bytů. Komentář. 4., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2011, str. 45).

Podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu platí, že i jednostranné právní úkony podléhají pravidlům o výkladu projevů vůle zakotveným v § 35 odst. 2 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4820/2008, či ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2464/2014). Otázka výkladu smluv podle § 35 obč. zák., je v právní teorii (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. § 35. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 321 – 329) i soudní praxi (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněný pod č. 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 13. 8. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1720/2008, uveřejněný pod č. 75/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) ustálená. Podle § 35 obč. zák. může být neurčitost odstraněna výkladem. Výkladem však nelze doplňovat to, co právní úkon ve skutečnosti neobsahuje. Je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodné pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 33 Cdo 512/2000).

V projednávané věci se odvolací soud zabýval obsahem prohlášení vlastníka domu a dostatečně odůvodnil, proč závazek užívat předmětné sklepní kóje neexistoval, a tedy nemohl přejít na jednotlivé vlastníky jednotek. Namítá-li dovolatel, že odvolací soud nesprávně vyložil obsah prohlášení vlastníka, přehlíží, že neexistenci právního úkonu nelze samotným výkladem překlenout. Výtka nesprávného postupu při aplikaci zákonných výkladových pravidel ve vztahu k existenci závazku užívat předmětné sklepní kóje dle prohlášení vlastníka budovy je tak v tomto směru nedůvodná.

Poukazuje-li dovolatel na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž má být na právní úkon pohlíženo spíše jako na platný než na neplatný, přehlíží, že odvolací soud platnost právního úkonu (prohlášení vlastníka) neposuzoval.

K otázce, zda prohlášení vlastníka budovy je právním úkonem ve smyslu § 34 obč. zák., kterým je možné zakotvit právo ve prospěch třetí osoby ve smyslu § 50 obč. zák., jež pak zavazuje všechny budoucí vlastníky jednotek, Nejvyšší soud uvádí, že uvedenou otázku odvolací soud v napadeném rozhodnutí neřešil, a proto se jí nemohl zabývat ani dovolací soud. Pro úplnost lze však dodat, že prohlášení vlastníka budovy představuje jednostranný právní úkon a nejedná se tak o smlouvu, o níž výslovně hovoří § 50 obč. zák.

Protože není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak, Nejvyšší soud dovolání žalobce proti rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 věta první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

Bylo-li dovolací řízení zastaveno nebo bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. 10. 2020

JUDr. Jitka Dýšková

předsedkyně senátu