26 Cdo 837/2019Rozsudek NS ze dne 19.02.2020

26 Cdo 837/2019-236

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně BATEP, s.r.o., se sídlem ve Zlobicích 45, IČO 63492661, zastoupené JUDr. Ivo Bubrjakem, advokátem se sídlem v Kroměříži, Soudní 1293/14, proti žalované K. P., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Ladislavou Palatinovou, advokátkou se sídlem v Kroměříži, Tovačovského 2784/24, o zaplacení částky 170.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 11 C 64/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 18. října 2018, č. j. 75 Co 49/2018-188, ve znění usnesení ze dne 19. listopadu 2018, č. j. 75 Co 49/2018-193, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 18. října 2018, č. j. 75 Co 49/2018-188, ve znění usnesení ze dne 19. listopadu 2018, č. j. 75 Co 49/2018-193, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobou změněnou se souhlasem soudu (usnesením ze dne 20. 5. 2015. č. j. 11 C 64/2015-25) se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 170.000 Kč s příslušenstvím v podobě úroku z prodlení. Svůj změněný nárok odůvodnila zejména tím, že na základě smlouvy o nájmu ze dne 30. 9. 1997, ve znění dodatku č. 4 ze dne 2. 1. 2008, uzavřené s P. B. jako pronajímatelem a vlastníkem domu č. p. XY v XY, se stala nájemkyní všech bytových a nebytových prostor v tomto domě, že dne 5. 9. 2011 uzavřela se žalovanou smlouvu o podnájmu nebytových prostor v prvním patře tohoto domu, a to na dobu určitou od 1. 10. 2011 do 30. 9. 2012, že v podnájemní smlouvě se žalovaná zavázala k úhradě sjednaného nájemného ve výši 30.000 Kč za kalendářní čtvrtletí spolu se zálohou úhrady vodného a stočného a úhradou za úklid společných prostorů, že po skončení podnájmu dne 30. 9. 2012 najaté prostory nevyklidila a žalobkyni nepředala a že naposledy uhradila dne 4. 9. 2012 podnájemné do 31. 12. 2012. Protože žalovaná žalobkyni nebytový prostor po skončení podnájmu nepředala a ta jej nemohla využívat a nakládat s ním, došlo na straně žalované ke vzniku bezdůvodného obohacení užíváním nebytového prostoru bez právního důvodu v období od 1. 1. 2013 do 12. 6. 2014 (kdy žalobkyně protokolárně nebytové prostory sama otevřela) v rozsahu částky 170.000 Kč.

Okresní soud v Přerově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. 7. 2017, č. j. 11 C 64/2015-144, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 170.000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 26. 6. 2015 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení státu a účastníků (výrok II., III. a IV.). Soud po provedeném dokazování vyšel z toho, že žalobkyně se žalovanou jako podnikatelky uzavřely písemně platnou smlouvu o podnájmu nebytových prostor dle zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“), smluvní vztah mezi nimi trval do 30. 9. 2012, ale po jeho skončení žalovaná nebytové prostory žalobkyni nepředala. Následně uzavřel, že jelikož žalobkyně začala disponovat s nebytovým prostorem až po 12. 6. 2014, kdy jej svémocně zpřístupnila, došlo na straně žalované v době od 1. 1. 2013 do 12. 6. 2014 ke vzniku bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“ (pro poměry do 31. 12. 2013), a § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“ (pro poměry vzniklé od 1. 1. 2014), jehož rozsah byl prokázán znaleckým posudkem Ing. Vojtěcha Slavíka.

K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. 10. 2018, č. j. 75 Co 49/2018-188, ve znění usnesení ze dne 19. 11. 2018, č. j. 75 Co 49/2018-193, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 170.000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 26. 6. 2015 do zaplacení zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II. a III.) a státu (výroky IV. a V.). Odvolací soud dospěl k závěru, že nájemní smlouva uzavřená mezi žalobkyní jako nájemkyní a P. B. jako pronajímatelem, ve znění dodatku č. 4 ze dne 2. 1. 2008, je smlouvou o nájmu nebytových prostor ve smyslu § 3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném ke dni 30. 9. 1997 (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“), a je jako celek podle § 3 odst. 4 tohoto zákona neplatná, neboť neobsahuje náležitosti stanovené

v § 3 odst. 3 zákona. Nájemní smlouvou pronajímatel pronajal všechny prostory, které jsou umístěny ve třech podlažích, a to obchodní prostory o velikosti 1.080 m² s tím, že smlouva byla sjednána na dobu určitou od 1. 1. 1998 do 31. 12. 2030. V rámci článku VI. uvedené smlouvy byla sjednána úplata za užívání pronajatých prostor, tedy nájemné, které mělo být hrazeno zpětně za rok, a to do 31. 12. daného roku, a v rámci článku VII. bylo ujednáno, že v úhradě za užívání obchodních prostor nájemcem je zahrnuta úhrada za vytápění, spotřebovaný plyn, elektřinu, vodné a stočné, odvoz odpadu, případně výtah a klimatizaci, komunální poplatky a náklady zahrnující část spotřeby elektřiny ve společných prostorách a úklid společných prostor, a to bez rozlišení, co ze sjednané celkové úhrady připadá na tyto „služby“, což činí nájemní smlouvu absolutně neplatnou. V otázce bezdůvodného obohacení pak odvolací soud dospěl k závěru, že to nebyla žalobkyně, na jejíž úkor se žalovaná užíváním nebytového prostoru obohacovala, ale samotný vlastník nebytového prostoru (pronajímatel), neboť od října 2012 minimálně do dubna 2013 tento prostor žalovaná užívala bez jakéhokoli právního důvodu, tedy bez existence platné či neplatné podnájemní smlouvy, a to za situace, kdy žalobkyně jako nájemkyně sama neměla platnou nájemní smlouvu a nebyla oprávněna nebytový prostor užívat.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 o. s. ř., a uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nájemní smlouva ze dne 30. 9. 1997, ve znění dodatku č. 4 ze dne 2. 1. 2008, uzavřená mezi ní a P. B. je absolutně neplatná, a považuje jej za rozporný s ustálenou (v dovolání specifikovanou) judikaturou dovolacího soudu Podle jejího názoru měl odvolací soud posoudit nájemní smlouvu podle § 663 obč. zák., který upravuje nájem budovy jako celku, nikoli dle zákona č. 116/1990 Sb. Dále namítala, že újma byla způsobena jí, neboť k obohacení žalované došlo v důsledku užívání prostor bez řádné smlouvy po skončení podnájmu. Dovolatelka pak označuje rozhodnutí odvolacího soudu za nepředvídatelné a překvapivé, když tento soud žalobkyni při jednání nesdělil, že nájemní smlouvu považuje za neplatnou a z jakých důvodů, a žalobkyni tak bylo postupem odvolacího soudu odňato právo uvést k tomuto další tvrzení a případné důkazy. K tomu dovolatelka dodává, že odvolacím soudem byla porušena poučovací povinnost (§ 118 odst. 2 a § 119a o. s. ř.) a zásada dvojinstančnosti řízení. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil příslušenému soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu o neplatnosti uzavřené nájemní smlouvy a nedostatku věcné legitimace žalobkyně. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“. Přitom shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení otázky, zda se nájemní smlouva uzavřená mezi pronajímatelem a žalobkyní řídí právním režimem občanského zákoníku, konkrétně ustanovením § 663 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013, či režimem zákona č. 116/1990 Sb., a otázky věcné legitimace k vydání bezdůvodného obohacení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Posléze uvedenou vadu dovolatelka v dovolání uplatnila. Dovolací soud se však nejprve zabýval otázkou naplněnosti uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), neboť povaha vytýkané vady řízení tomu nebrání.

Danou věc dovolací soud posuzoval pro poměry vzniklé do 31. 12. 2013 podle dosavadních právních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále opět jen „obč. zák.“, a pro poměry vzniklé od 1. 1. 2014 podle právní úpravy dané zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále opět jen „o. z.“ (srov. § 3028 odst. 1 a 3 a § 3074 odst. 1 věta první za středníkem o. z.).

Soudní praxe se již v minulosti ustálila v názoru, že zákon č. 116/1990 Sb. se nevztahoval na nájem nemovitosti (budovy), i když se v ní nacházely nebytové prostory [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1175/96, uveřejněný na str. 333 v sešitě č. 6/1998 časopisu Právní rozhledy (citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. 5 v příloze č. I/2000 časopisu Soudní judikatura)]. Byla-li tedy nemovitost pronajata jako celek (i když obsahovala pouze nebytové prostory), režim nájemního vztahu byl podřízen § 663 a násl. obč. zák. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. 20 Cdo 255/99, a ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný pod číslem 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 73/2000“, a dále rozsudky ze dne 20. 12. 2000, sp. zn. 26 Cdo 24/2000, ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 26 Cdo 306/2000, či ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. 26 Cdo 6014/2017). Naproti tomu nebyla-li pronajata celá nemovitost, šlo o nájem nebytových prostor, upravený podle § 720 obč. zák. zvláštním zákonem, jímž byl zákon č. 116/1990 Sb. Ustálená judikatura též říká, že předmětem nájmu může být i soubor věcí v právním smyslu, např. byt, nebytové prostory, pozemek, které se pronajímají ke specifickému účelu jako ucelený soubor, jako věc hromadná (universitas rerum), kdy nejde o nájem jednotlivých nemovitostí, nýbrž o nájem věci podle § 663 a násl. obč. zák. [srov. již citovaný R 73/2000 a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. 32 Odo 1263/2006, ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3051/2014 (proti tomuto rozhodnutí podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. IV. ÚS 3264/16), a ze dne 11. 10. 2018, sp. zn. 26 Cdo 527/2017].

V projednávané věci vyplývá z obsahu smlouvy o pronájmu nebytových prostor ze dne 30. 9. 1997, ve znění dodatku č. 4 ze dne 2. 1. 2008, uzavřené mezi žalobkyní jako nájemkyní a P. B. jako pronajímatelem, že byla uzavřena za účelem využití všech bytových a nebytových prostor v domě v XY, k dalšímu pronájmu, vlastnímu využití a spravování provozovanému nájemkyní. Jejím předmětem byl tak objekt jako celek (celá budova). Vzhledem k tomu bylo zapotřebí posoudit platnost nájemní smlouvy (její obsahové a formální náležitosti) podle ustanovení § 663 a násl. obč. zák., a nikoli podle ustanovení § 3 zákona č. 116/1990 Sb., jak to nesprávně učinil odvolací soud. Náležitosti vyplývající z § 663 obč. zák. nájemní smlouva ze dne 30. 9. 1997 splňuje.

Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že není-li správný právní názor, že nájem předmětné nemovitosti (celé budovy) se řídí zákonem č. 116/1990 Sb., neobstojí ani na něj navazující právní závěr, že nájemní smlouva je od počátku (tj. absolutně) neplatná podle § 3 odst. 4 ve spojení s § 3 odst. 3 uvedeného zákona.

Nicméně otázka platnosti nájemní smlouvy není zásadní pro řešení otázky aktivní věcné legitimace žalobkyně k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení za bezesmluvní užívání nebytových prostor v době po skončení podnájmu, tedy o bezdůvodné obohacení získané plněním bez právního důvodu. K této otázce lze předeslat, že podle konstantní judikatury (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3545/2009) dovolací soud vychází ze závěru, že předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení, které se musí vydat, je objektivně vzniklý stav obohacení, tj. přesun majetkových hodnot, který nastal způsobem, jež právní řád neuznává. Se vztažením na novou právní úpravu je plněním bez právního důvodu i užívání cizí věci bez platné smlouvy (např. smlouvy o nájmu) či jiného titulu opravňujícího věc užívat, čímž vzniká uživateli majetkový prospěch, bezdůvodné obohacení, které je povinen vydat (§ 2991 o. z.). Bezdůvodným obohacením – jde-li o demonstrativní výčet skutkových podstat bezdůvodného obohacení v poměrech nové soukromoprávní úpravy – je výslovně i majetkový prospěch získaný protiprávním užitím cizí hodnoty (§ 2991 odst. 2 o. z.) - k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3310/2018.

Nejvyšší soud dále ve svém rozhodnutí ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 33 Odo 728/2006, vyslovil, že aktivně legitimovaným subjektem k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení (§ 456 o. z.) je ten, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno, tzn. subjekt, v jehož majetkové sféře došlo ke zmenšení majetkových hodnot. Užíval-li někdo bez právního důvodu věc, k níž svědčí právo nájmu jinému, získal jejím užíváním majetkový prospěch, a to na úkor nájemce věci, místo něhož věc užíval, a nikoliv na úkor vlastníka věci, který dal nájemci věc do nájmu a nebyl osobou oprávněnou věcí disponovat, tedy ani věc užívat (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 4501/2007, nebo ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 264/2004, uveřejněný pod číslem 31/2005 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). V souzené věci je tedy aktivně legitimovaným subjektem žalobkyně, na jejíž úkor se v době od 1. 1. 2013 bezdůvodně obohatila žalovaná.

Pro úplnost lze dodat, že aktivní legitimace by žalobkyni svědčila i v případě, že by uzavřela s pronajímatelem neplatnou smlouvu o nájmu nebytových prostor. Důsledkem plnění z neplatné smlouvy je povinnost účastníků smlouvy vzájemně si vrátit vše, čeho plněním ze smlouvy nabyli, jak výslovně stanoví ustanovení § 457 obč. zák.; z něj současně vyplývá, že spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění na základě neplatné smlouvy, jsou ve vzájemném vztahu pouze její účastníci. To platí bez ohledu na to, zda se v souvislosti s plněním z neplatné smlouvy obohatil i někdo jiný nebo zda v souvislosti s plněním z této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení i na úkor někoho jiného (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. 33 Odo 1136/2006, a ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 694/2019, uveřejněný pod číslem 22/2020 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo jeho usnesení ze dne 6. 12. 2010,

sp. zn. 28 Cdo 2749/2010, či ze dne 6. 11. 2012 sp. zn. 28 Cdo 1264/2012). Uvedené judikatorní závěry sice odvolací soud ve svém rozhodnutí zmínil (odst. 12), ale při řešení věci je nerespektoval. Závěr o aktivní legitimaci pronajímatele presentovaný odvolacím soudem by totiž znamenal, že pronajímatel je aktivně legitimován k vydání bezdůvodného obohacení za užívání jeho nemovitosti za stejné časové období dvakrát – jednak vůči nájemci (z titulu neplatné nájemní smlouvy) a jednak vůči podnájemci.

Z vyložených důvodů vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska vymezených dovolacích důvodů správný. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, napadený rozsudek bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 243f odst. 4 věty před středníkem o. s. ř.), aniž se – pro nadbytečnost – zabýval vytčenou vadou řízení (překvapivostí napadeného rozhodnutí). Podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. pak věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. 2. 2020

JUDr. Jitka Dýšková

předsedkyně senátu