26 Cdo 410/2000Rozsudek NS ze dne 27.09.2001

26 Cdo 410/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Karla Podolky, v právní věci žalobce Ing. arch. J. S., CSc., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1/ Ing. arch. J. S., 2/ Ing. arch. Z. H. a 3/ Ing. arch. M. L., všem zastoupeným advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 17 C 96/91, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. listopadu 1999 č.j. 17 Co 645/97- 148, takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. listopadu 1999 č.j. 17 Co 645/97-148 se ve výrocích \"II., III. a IV.\" zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu uvedenému soudu k dalšímu řízení.

II. Dovolání žalovaných ve vztahu k výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. listopadu 1999 č.j. 17 Co 645/97-148 označenému \"I.\" se odmítá s tím, že v této souvislosti nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. června 1997 č.j. 17 C 96/91- 94 zamítl žalobu, aby žalovaní ústně na zasedání akademického senátu fakulty architektury v B. odvolali výroky týkající se žalobce na listině \"Vyjádření nedůvěry studentů za dosavadní činnost na půdě fakulty architektury\", a písemně se omluvili dopisem zaslaným žalobci za výroky uvedené ve vztahu k jeho osobě v listině \"Vyjádření nedůvěry studentů za dosavadní činnost na půdě fakulty architektury\". Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne ze dne 29. listopadu 1999 č.j. 17 Co 645/97- 148 především výrokem \"I.\" připustil změnu žaloby tak, že žalovaní jsou povinni písemně se omluvit žalobci za výroky uvedené ve vztahu k jeho osobě v listině \"Vyjádření nedůvěry studentů za dosavadní činnost na půdě fakulty architektury\" datované 11. ledna 1990, jako nepravdivé, doporučeným dopisem adresovaným žalobci a podaným k poštovní přepravě do 15 dnů od právní moci rozsudku, když stejnopis tohoto dopisu by byli žalovaní povinni v téže lhůtě zaslat doporučeně adresátu \"Fakulta architektury Českého vysokého učení technického v B. do rukou děkana a akademického senátu fakulty\". Dalším výrokem (označeným jako \"II.\") odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaní jsou povinní písemně se omluvit žalobci za výroky uvedené ve vztahu k jeho osobě v listině \"Vyjádření nedůvěry studentů za dosavadní činnost na půdě fakulty architektury\" datované 11. ledna 1990, jako za nepravdivé, a to doporučeným dopisem adresovaným žalobci a podaným k poštovní přepravě do 15 dnů od právní moci rozsudku, když stejnopis tohoto dopisu by byli žalovaní povinni v téže lhůtě zaslat doporučeně adresátu \"Fakulta architektury Českého vysokého učení technického v B. do rukou děkana a akademického senátu fakulty\". Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud - jak vyplývá z napadeného rozhodnutí - především vycházel z obsahu uvedené písemnosti, resp. výroků v ní obsažených, pokud se týkaly žalobce a zvažoval, zda se tyto výroky mohly dotknout občanské cti žalobce. Věc posuzoval s odkazem na ustanovení § 11 a § 13 občanského zákoníku (dále jen \"o.z.\"). Odvolací soud pak shrnul, že žalovaní svá tvrzení uvedená v citované písemnosti neprokázali, takže žalobci vzniklo právo na morální zadostiučinění podle § 13 o.z. spočívající v omluvě.

Rozsudek Krajského soudu v Brně nabyl právní moci dne 30. prosince 1999.

Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Brně podali žalovaní dne 12. ledna 2000 včasné dovolání. Odvolacímu soudu v něm vytýkají, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c) občanského soudního řádu - dále jen \"o.s.ř.\"), a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.). Dovolatelé mimo jiné poukazují na to, že se odvolací soud důsledně nevypořádal s jejich tvrzením, že písemnost ze dne 11.ledna 1990 je zachycením projevu vůle studentské obce, takže již z povahy tohoto projevu nelze dospět k závěru, že jde o akt žalovaných. Šlo přitom o první svobodný projev studentů na obranu akademických svobod, do té doby potlačovaných mocenským aparátem. Kromě toho vyslovení nedůvěry není ničím jiným, než výkonem politického práva zaručovaného čl. 17 a čl. 23 Listiny základních práv a svobod. Závěrem zdůrazňují, že potřeba studentské obce restaurovat na akademické půdě akademické svobody dosud předlistopadovým politickým režimem upírané, bylo jejich přirozeným právem. Dovolatelé proto navrhli zrušení tohoto rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobce na podané dovolání reagoval podáními ze dne 28. března 2000 a ze dne 25. října 2000, v nichž vznesl a poté i dále precizoval námitku podjatosti vůči soudcům Nejvyššího soudu České republiky. O této námitce bylo podle ustanovení § 14 o.s.ř. ve spojení s § 16 téhož zákona rozhodnuto usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. srpna 2001 sp.zn. 11 Nd 134/2001 tak, že členové senátu, jichž se takto vznesená námitka ve skutečnosti týká, nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování této věci.

S přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým byl novelizován mimo jiné též občanský soudní řád, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací poté věc projednal a rozhodl podle znění občanského soudního řádu účinného do 31. prosince 2000.

Dovolací soud za popsaného stavu uvážil, že dovolání žalovaných v označené věci, pokud se týká výroku ve věci samé, bylo podáno oprávněnými osobami - účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241 odst. 2 o.s.ř., opírá se o možný případ přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a vychází z dovolacích důvodů podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. Dovolací soud pak přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Brně v uvedené části v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za správné (§ 243b odst. 1 o.s.ř.).

Ze znění ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Podle třetího odstavce zmíněného ustanovení však dovolací soud přihlédne též k (případným) vadám uvedeným v ustanovení § 237 o.s.ř., resp. v případech, kdy je jinak dovolání proti napadenému rozhodnutí přípustné, též k vadám řízení které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, pokud tyto vady nebyly uplatněny v dovolání. Dovolatel ve svém dovolání žádný z případů, na něž dopadá ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. neuvádí a ani z obsahu spisu se žádné takové pochybení nepodává. Poněkud jiná je situace ve vztahu k možnému výskytu případné jiné vady, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. I když ani v tomto případě dovolání žádnou takovou výtku neobsahuje, přesto je zřejmé, že napadené rozhodnutí je takovouto jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, zatíženo.

Jak již bylo uvedeno, Krajský soud v Brně rozhodoval v rámci změněného návrhu o požadavku žalobce na přisouzení morální satisfakce, jejíž těžiště má spočívat v omluvě žalovaných zaslané žalobci doporučeným dopisem, jehož stejnopis by též měl být zaslán do rukou děkana a akademickému senátu Fakulty architektury Českého vysokého učení technického v B. Odvolací soud zde ovšem přehlédl, že z ustanovení § 155 o.s.ř. vyplývá požadavek na přesnost a určitost vlastního výroku rozhodnutí tak, aby nemohly vzniknout o obsahu výroku žádné pochybnosti, zejména z hlediska možného výkonu rozhodnutí.

Pokud tedy ustanovení § 13 odst. 1 o.z. umožňuje postižené fyzické osobě žádat v případě neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti i přiměřené zadostiučinění, je nezbytné, aby výrok rozhodnutí především odpovídajícím způsobem reagoval na utrpěnou újmu na osobnostních právech takové fyzické osoby a současně musí být natolik přesný a určitý, aby zajišťoval možnost případného nuceného výkonu takového rozhodnutí. Tomu však výrok napadeného rozsudku odvolacího soudu ve věci samé neodpovídá svojí obecností a nekonkrétností, pokud se týká vymezení přisouzeného morálního zadostiučinění ve formě omluvy. Především totiž zcela zřetelně a určitě nevymezuje, kterých konkrétních výroků se má omluva týkat a zejména pak není vůbec určeno znění přisouzené omluvy, což v zásadě vylučuje možnost vykonání tohoto rozsudku. Jde tedy v tomto případě o vadu ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.

Z vyložených důvodů je proto patrné, že dovoláním napadené rozhodnutí ve věci samé Krajského soudu v Brně nelze pokládat za správné. (§ 243b odst. 1 o.s.ř.). Proto Nejvyšší soud České republiky z uvedeného důvodu napadené rozhodnutí ve zmíněném výroku a ve výrocích o nákladech řízení zrušil a vrátil věc uvedenému soudu v tomto rozsahu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta první o.s.ř.), aniž bylo třeba se za tohoto stavu zabývat důvody dovolání, které jinak výslovně uplatnili žalovaní. K projednání věci nebylo nařízeno jednání (243a odst. 1 o.s.ř.).

Dovolatelé ve svém dovolání nerozlišují mezi jednotlivými výroky napadeného rozhodnutí. Nebyl tak, pominut výrok uvedeného rozsudku označený \"I.\", a to přesto, že přípustnost dovolání proti němu není založena ani ustanovením § 238a o.s.ř., ani ustanovením § 237 téhož zákona. Dovolací soud proto v této části dovolání žalovaných pro nepřípustnost odmítl podle ustanovení § 243b odst. 4 o.s.ř.ve spojení s § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. K tomu se vztahující výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 4 o.s.ř.ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 téhož zákona, když žalovaní neměli v této části se svým dovoláním úspěch, zatímco žalobci zde žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. září 2001

JUDr. Pavel Pavlík, v.r.

předseda senátu