26 Cdo 310/2016Usnesení NS ze dne 01.07.2016

26 Cdo 310/2016

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobců a/ J. P. a b/ L. P., zastoupených JUDr. Luďkem Trundou, advokátem se sídlem v Praze 4 – Podolí, Vápencová 569/13, proti žalovanému P. D., zastoupenému Mgr. Zdeňkem Stránským, advokátem se sídlem v Praze 7 – Holešovicích, Osadní 324/12a, o zaplacení částky 108.800,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 314/2010, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. května 2015, č. j. 17 Co 107/2015-201, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.403,- Kč k rukám JUDr. Luďka Trundy, advokáta se sídlem v Praze 4 – Podolí, Vápencová 569/13, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 5. května 2015, č. j. 17 Co 107/2015-201, potvrdil rozsudek ze dne 6. října 2014, č. j. 42 C 314/2010-183, v napadeném výroku III., jímž Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům (do tří dnů od právní moci rozsudku) na náhradě nákladů řízení částku 50.440,- Kč; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Dovolání žalovaného (dovolatele) proti citovanému usnesení odvolacího soudu (k němuž se žalobci prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřili) není přípustné podle § 237 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb./ – dále opět jen „o.s.ř.“), neboť odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu předloženou otázku zneužití práva účastníka dát se v řízení zastupovat advokátem.

V posuzovaném případě – vzhledem k uplatněným dovolacím námitkám – však především nelze ztratit ze zřetele, že podle ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z toho vyplývá, že důvody zmatečnosti, jiné vady řízení či pochybení ve zjištění skutkového stavu věci nelze pokládat za způsobilé dovolací důvody. Vedle způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o.s.ř. však dovolatel právě takový (nezpůsobilý) důvod rovněž uplatnil, a to výtkou (korespondující s jeho odvolací námitkou, že z rozsudku soudu prvního stupně není patrné, za jaké úkony právní pomoci byla žalobcům přiznána náhrada nákladů řízení), jejímž prostřednictvím namítl zřejmě vadu (odvolacího) řízení. V tomto směru totiž nenastolil žádnou otázku týkající se výkladu procesního předpisu, přičemž takovou otázku nelze dovodit ani z obsahu dovolání.

V usnesení ze dne 10. února 2015, sp. zn. 21 Cdo 756/2014 (tj. v rozhodnutí, na které dovolatel odkázal v dovolání), Nejvyšší soud vyložil, že odměna za zastupování advokátem a jeho hotové výdaje jsou samy o sobě vždy náklady potřebnými k účelnému uplatňování nebo bránění práva, nejde-li o zneužití práva účastníka dát se v řízení zastupovat advokátem na úkor jiného účastníka. O takové zneužití práva by přitom šlo tehdy, kdyby účastník udělil advokátu plnou moc k zastupování nikoliv z toho důvodu, aby mu v řízení před soudem poskytoval právní pomoc, nýbrž proto, aby v souvislosti s tímto zastoupením vznikly náklady, které mu bude s ohledem na jím předpokládaný výsledek řízení povinen nahradit jiný účastník. K uvedeným právním názorům se Nejvyšší soud přihlásil také v usneseních z 9. září 2015, sp. zn. 21 Cdo 1470/2014, z 25. listopadu 2015, sp. zn. 30 Cdo 2308/2015, a z 22. března 2016, sp. zn. 20 Cdo 2129/2015, a sdílí je i v projednávané věci.

V posuzovaném případě však nelze z obsahu spisu dovodit, že by žalobci využitím práva nechat se v řízení zastoupit advokátem sledovali (namísto poskytnutí právní pomoci od zvoleného advokáta) poškození dovolatele v souvislosti s následnou náhradou jím vzniklých nákladů řízení. Na závěr o zneužití uvedeného práva nelze usuzovat jen z toho, že zplnomocněný advokát JUDr. Luděk Trunda jim v řízení poskytl některé úkony právní služby prostřednictvím svého tehdejšího zaměstnance R. S. (jakožto řádně zmocněného substituta), jenž je posléze – po odvolání plné moci zmíněnému advokátovi – zastupoval jako jejich obecný zmocněnec. Předně uvedenou okolnost nelze pojímat tak, že „veškeré úkony, včetně účasti na ústních jednáních, činil Radim Sklenář jako obecný zmocněnec“. Ostatně jestliže by uvedené zpodobnění korespondovalo obsahu spisu, nebylo by namístě dovolávat se zneužití práva žalobců na advokátní zastoupení, jak to činí dovolatel v dovolání, nýbrž bylo by namístě namítat nesprávné posouzení příslušnosti jimi zvoleného advokáta k advokátnímu stavu. Kromě toho nelze ani opomenout, že pokud by žalobci skutečně využili práva nechat se v řízení zastupovat advokátem nikoli k účelnému uplatňování nebo bránění svých práv, ale kvůli snaze poškodit dovolatele následnou náhradou jim vzniklých nákladů řízení, neměli by žádný důvod k tomu, aby se v určitém úseku řízení nechali zastupovat obecným zmocněncem, jak to učinili. Odměna za zastupování totiž patří k nákladům řízení zásadně jen tehdy, je-li zástupcem advokát (srov. § 137 odst. 2 o.s.ř.). Je přitom zřejmé, že účastník řízení zneužívající svá procesní práva s úmyslem poškodit jiného účastníka bude mít snahu jeho újmu spíše navyšovat, než omezovat. Dovolatelova úvaha, že žalobci si pro zastupování v řízení zvolili zástupce z řad advokátů „pouze formálně“, tudíž v nastíněném kontextu postrádá rozumný smysl.

S přihlédnutím k řečenému lze uzavřít, že napadené rozhodnutí je výrazem standardní soudní praxe, jestliže – na základě skutečností seznatelných z obsahu spisu – považoval odvolací soud za náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva rovněž náklady, jež vznikly žalobcům v souvislosti s tím, že je v řízení po určitou dobu zastupoval advokát.

Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o.s.ř.) – pro nepřípustnost.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 1. července 2016

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu