26 Cdo 2894/2020Rozsudek NS ze dne 14.12.2020

26 Cdo 2894/2020-821

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně Grandi Stazioni Česká republika, s.r.o., se sídlem v Praze 2, Žitná 1578/52, IČO: 27088715, zastoupené JUDr. Danielem Weinholdem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti žalovaným 1/ Správě železnic, státní organizaci (dříve Správa železniční dopravní cesty, státní organizace), se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Dlážděná 1003/7, IČO: 70994234, zastoupené prof. Dr.h.c. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 678/9, a 2/ České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 776.503.099,99 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 188/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2019, č. j. 51 Co 344/2019-744, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2019, č. j. 51 Co 344/2019-744, ve větě za středníkem výroku II., pokud jí byl ve vztahu k žalovaným potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. dubna 2019, č. j. 17 C 188/2016-621, v zamítavém výroku I. ohledně požadavku na zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 565.684.353,46 Kč za období od 21. října 2016 do 25. listopadu 2016, a dále ve větě za středníkem výroku III., pokud jí byl potvrzen citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 v zamítavém výroku II. ohledně požadavku na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,5 % denně z částky 742.077.276,46 Kč za období od 24. října 2016 do 25. listopadu 2016 a z částky 176.392.923,- Kč za období od 26. listopadu 2016 do 18. ledna 2017, se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení; jinak se dovolání zamítá.

Odůvodnění:

Žalobkyně se – po částečných zpětvzetích žaloby a poté, co v rozsahu těchto zpětvzetí řízení zastavil Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) usneseními ze dne 5. dubna 2017, č. j. 17 C 188/2016-55, a ze dne 6. listopadu 2017, č. j. 17 C 188/2016-217 – domáhala, aby jí žalované a původně žalovaná 2/ České dráhy, a.s., se sídlem v Praze 1, Nábřeží L. Svobody 1222, IČO: 70994226 (dále jen „původně žalovaná“), zaplatily částku 210.818.746,53 Kč (z původně požadované částky 776.503.099,99 Kč) s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 776.503.099,99 Kč od 21. října 2016 do 25. listopadu 2016 a z částky 210.818.740,53 Kč od 26. listopadu 2016 do zaplacení a smluvní pokutu ve výši 0,5 % denně z částky 776.503.099,99 Kč od 21. října 2016 do 25. listopadu 2016 a z částky 210.818.740,53 Kč od 26. listopadu 2016 do zaplacení, to vše s tím, že v rozsahu, v jakém splní tuto povinnost jedna z nich, zaniká i pro ostatní. Současně se domáhala, aby jí původně žalovaná zaplatila také částku 565.684.353,46 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 21. října 2016 do zaplacení a smluvní pokutou ve výši 0,5 % denně ze stejné částky za totožné období. Podle vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě měly uplatněné pohledávky žalobkyni vzniknout v souvislosti s ukončením nájmu (uplynutím sjednané doby nájemního poměru, konkrétně pak dnem 16. října 2016) Fantovy budovy, nové odbavovací haly a části další nemovitosti v železniční stanici Praha hl. nádraží (dále jen „předmětné nemovitosti“, resp. „předmět nájmu“). Peněžitá pohledávka, jíž žalobkyně požadovala po první a druhé žalované, měla sestávat z částky 176.392.923,- Kč představující (dosud neuhrazené) „vynaložené náklady na technické zhodnocení (předmětu nájmu) ve výši daňové zůstatkové ceny technického zhodnocení…“ (dále jen „nárok A/“), částky 30.917.425,- Kč odpovídající „výši daňové zůstatkové ceny technického zhodnocení ve vztahu k poslední etapě revitalizace…“ (dále jen „nárok B/“) a částky 3.508.398,- Kč jakožto „variabilní složky nájemného (věcného nájemného) za “neodbydlené období” ve vztahu k poslední etapě revitalizace“ (dále jen „nárok C/“).

Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5. dubna 2019, č. j. 17 C 188/2016-621, zamítl žalobu, aby žalované a původně žalovaná zaplatily žalobkyni částku 210.818.746,53 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.) a smluvní pokutu (výrok II.). Současně zamítl žalobu ve zbývajícím rozsahu, pokud směřovala vůči původně žalované (výroky III. a IV.), zastavil řízení – opět v důsledku částečného zpětvzetí žaloby – vůči žalovaným ohledně smluvní pokuty ve výši 0,5 % denně z částky 565.684.353,46 Kč za období od 26. listopadu 2016 do zaplacení (výrok V.) a rozhodl o nákladech řízení účastnic (výroky VI. a VIII.) a původně žalované (výrok VII.).

K odvolání žalobkyně a původně žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. prosince 2019, č. j. 51 Co 344/2019-744, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I., pokud jím byla zamítnuta žaloba vůči původně žalované, a v zamítavých výrocích III. a IV. (výrok I.), a zrušil ve výroku I. ve vztahu k žalovaným ohledně částky 176.392.923,- Kč (tj. ohledně nároku A/) s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 21. října 2016 do zaplacení a v tomto rozsahu věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně; jinak ho v tomto výroku v poměru k žalovaným potvrdil (výrok II.). Poté ho zrušil v zamítavém výroku II. ohledně smluvní pokuty ve výši 0,5 % denně z částky 176.392.923,- Kč od 19. ledna 2017 do zaplacení a rovněž v tomto rozsahu věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně; jinak ho i v tomto výroku potvrdil (výrok III.). Konečně ho zrušil též v nákladových výrocích VI. a VIII. a v tomto rozsahu věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (výrok IV.), změnil ho tam uvedeným způsobem v nákladovém výroku VII. (výrok V.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení v poměru mezi žalobkyní a původně žalovanou (výrok VI.).

Z provedených důkazů učinil shodně se soudem prvního stupně zejména následující skutková zjištění. Dne 17. prosince 2003 uzavřela původně žalovaná jako pronajímatelka a společnost Grandi Stazioni S.p.A., se sídlem v Římě (RM), Via Giolitti 34, Itálie (dále jen „italská společnost“), jako nájemkyně nájemní smlouvu č. 0151/03 (ve znění pozdějších změn a dodatků) – dále jen „Nájemní smlouva“. Původně žalovaná se v ní zavázala umožnit italské společnosti užívání předmětných nemovitostí pro její podnikatelský záměr (tj. pro komerční využívání předmětu nájmu, jež mělo spočívat v přenechávání jeho částí do podnájmu třetím stranám – čl. 6.1 Nájemní smlouvy) a povolit jí provedení tam specifikované revitalizace předmětu nájmu (dále jen „Revitalizace“); italská společnost se pak zavázala zejména provést Revitalizaci ve lhůtě specifikované v čl. 5.1 Nájemní smlouvy a hradit za užívání předmětu nájmu dohodnuté nájemné. Čl. 5.1 Nájemní smlouvy obsahoval ujednání, podle něhož šlo o nájemní poměr na dobu určitou, počínající dnem podpisu této smlouvy a končící uplynutím deseti let ode dne nabytí právní moci stavebního povolení na první fázi Revitalizace (příslušné stavební povolení nabylo právní moci 16. října 2006). Jestliže by v průběhu uvedené doby byla vydána kolaudační rozhodnutí na všechny fáze Revitalizace (což se podle shodných tvrzení účastnic nestalo), měla být doba trvání nájmu automaticky změněna tak, že nájemní poměr skončí uplynutím třiceti let ode dne, kdy nabylo právní moci časově poslední kolaudační rozhodnutí. Podle čl. 8.2 Nájemní smlouvy mělo nájemné z předmětných nemovitostí sestávat jednak z tzv. finanční složky (finančního plnění) a jednak z tzv. variabilní složky (věcného plnění). Pravidla pro určení výše variabilní složky nájemného a způsob její úhrady obsahovaly zejména čl. 8.3.4 a 8.3.5 Nájemní smlouvy. Smluvní strany si v Nájemní smlouvě ujednaly také pravidla pro vypořádání nákladů vynaložených nájemkyní na tzv. technické zhodnocení předmětu nájmu (čl. 8.6.2 Nájemní smlouvy). Nájemní smlouva pak obsahovala rovněž ujednání, že ocitne-li se některá smluvní strana v prodlení s úhradou jakékoliv peněžité částky, je druhá strana oprávněna po ní požadovat vedle zákonného úroku z prodlení i smluvní pokutu ve výši 0,5 % z dlužné částky za každý den prodlení (čl. 17.7 Nájemní smlouvy), a že veškeré smluvní pokuty sjednané v této smlouvě jsou splatné do tří měsíců ode dne doručení písemného uplatnění smluvní pokuty (čl. 17.8 Nájemní smlouvy). Dopisem ze 17. prosince 2003 původně žalovaná stanovila italské společnosti podmínky, za nichž může převést práva a povinnosti z Nájemní smlouvy na jiný subjekt. Dohodou ze dne 3. června 2004 italská společnost v souladu s těmito podmínkami postoupila svá práva a závazky z Nájemní smlouvy žalobkyni. Dne 24. června 2016 uzavřela původně žalovaná jako prodávající a první žalovaná jako kupující smlouvu o koupi části závodu (dále jen „smlouva o koupi závodu“), jejíž účinnost nastala dne 1. července 2016. Součástí prodávané části závodu byly mimo jiných rovněž předmětné nemovitosti. Přechod práv a povinností, na něž se koupě vztahovala, oznámily účastnice uvedené smlouvy žalobkyni dne 14. července 2016. Dopisy ze 17. října 2016 žalobkyně vyzvala první žalovanou a původně žalovanou, aby jí do tří dnů od doručení výzvy (tyto výzvy byly oběma adresátkám doručeny dne 18. října 2016) uhradily pohledávku v celkové výši 776.503.099,99 Kč, jež jí měla vzniknout v souvislosti se zánikem nájemního poměru ke dni 16. října 2016 uplynutím sjednané doby nájmu. Přitom původně žalovanou takto vyzvala z důvodu možné neplatnosti smlouvy o koupi závodu. Dopisem z 24. října 2016 pak žalobkyně uplatnila – s odkazem na ustanovení § 19 odst. 2 zákona č. 77/2002 Sb., v rozhodném znění – tentýž požadavek vůči druhé žalované (státu) jakožto subjektu, jenž ze zákona ručí za závazky první žalované (dlužnice). V návaznosti na další komunikaci s žalobkyní uhradila první žalovaná na její účet dne 25. listopadu 2016 částku 565.684.353,46 Kč.

Na zjištěném skutkovém základě se odvolací soud především ztotožnil s názorem soudu prvního stupně o aktivní věcné legitimaci žalobkyně k vymáhání případných nároků z Nájemní smlouvy a za správný pokládal rovněž závěr, že původně žalovaná není v daném sporu pasivně věcně legitimována, a to ani z titulu ručení prodávajícího za splnění dluhu, který nabyl kupující (zde první žalovaná) koupí závodu (§ 2177 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“). Poté se zabýval správností názorů, jež zaujal soud prvního stupně ve vztahu k požadavku na zaplacení žalované částky v poměru mezi žalobkyní (věřitelkou) a žalovanými (resp. první žalovanou jako dlužnicí a druhou žalovanou jako ručitelkou). Zde – na rozdíl od soudu prvního stupně

– dovodil, že na základě čl. 8.6.2 Nájemní smlouvy svědčí žalobkyni právo na vypořádání nákladů vynaložených na technické zhodnocení předmětu nájmu, a to ve výši, v jaké je odepisovala se souhlasem pronajímatelky předmětných nemovitostí. Dodal, že soud prvního stupně se však touto výší – v důsledku nesprávného výkladu citovaného článku Nájemní smlouvy – nezabýval, přičemž v tomto směru bude třeba provést rozsáhlé dokazování, jež přesahuje rámec odvolacího řízení. Proto jeho zamítavé rozhodnutí zrušil ohledně nároku A/ v částce 176.392.923,- Kč, a to včetně příslušenství v podobě úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 21. října 2016 do zaplacení. Současně zrušil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně i ohledně souvisejícího požadavku na zaplacení smluvní pokuty z téže částky, avšak pouze za období od 19. ledna 2017 do zaplacení. Požadavek na zaplacení smluvní pokuty (a to nejen z uvedené částky, ale i z ostatních uplatněných pohledávek) za období od 21. října 2016 do 18. ledna 2017 považoval – stejně jako soud prvního stupně – za neopodstatněný s odůvodněním, že ve smyslu čl. 17.8 Nájemní smlouvy mohla nastat splatnost smluvní pokuty nejdříve uplynutím tří měsíců od doručení výzvy k zaplacení, kterou učinila žalobkyně vůči první žalované poprvé dopisem ze 17. října 2016, který jí doručila dne 18. října 2016; pokud tedy požaduje zaplacení smluvní pokuty i za období od 21. října 2016 do 18. ledna 2017, činí tak v rozporu s obsahem Nájemní smlouvy před splatností této smluvní pokuty. Vzhledem k tomu zamítavý rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedené smluvní pokuty potvrdil. Konečně přisvědčil – z důvodů rozvedených v odůvodnění napadeného rozsudku – také názoru soudu prvního stupně, že není důvodný požadavek na zaplacení (zbylých) částek 30.917.425,- Kč a 3.508.398,- Kč, tedy – řečeno jinak

– že uplatněné nároky B/ a C/ nejsou po právu (vůbec žalobkyni nevznikly). Proto ohledně uvedených nároků (a od nich odvozeného úroku z prodlení a smluvní pokuty) zamítavý rozsudek soudu prvního stupně rovněž potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dovolatelka) dovolání, jímž napadla výroky II. a III. tohoto rozsudku (viz posléze uvedený výklad). Přípustnost dovolání opřela o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. a ve znění od 30. září 2017 (dále jen „o. s. ř.“). Předně vyjádřila přesvědčení, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku vzniku, resp. splatnosti jejího nároku na zaplacení smluvní pokuty z částky 742.077.276,46 Kč (sestávající z částek 565.684.353,46 Kč a 176.392.923,- Kč) za období od 21. října 2016 do 25. listopadu 2016 a z částky 176.392.923,- Kč za období od 26. listopadu 2016 do 18. ledna 2017 (dále jen „smluvní pokuta“ a „rozhodné období“). Měla za to, že ve skutečnosti zaměnil okamžik vzniku nároku na smluvní pokutu za okamžik splatnosti daného nároku, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která oba uvedené okamžiky striktně odlišuje (v této souvislosti odkázala např. na rozsudky Nejvyššího soudu z „22. října 2002“ /správně 29. října 2002/, sp. zn. 29 Odo 847/2001, z 27. ledna 2011, sp. zn. 33 Cdo 2637/2008, či z 26. dubna 2011, sp. zn. 23 Cdo 4799/2010). Podle jejího mínění měl odvolací soud posoudit její nárok na smluvní pokutu správně tak, že marným uplynutím třídenní lhůty, kterou poskytla první žalované výzvou k plnění ze dne 17. října 2016, se dotčená účastnice ocitla dne 21. října 2016 v prodlení se zaplacením dlužné částky. V tento den jí tudíž poprvé vznikla – podle čl. 17.7 Nájemní smlouvy – povinnost k zaplacení smluvní pokuty, přičemž tato povinnost jí poté opětovně vznikala každý další den, po který její prodlení trvalo (ohledně částky 565.684.353,46 Kč trvalo prodlení první žalované do 25. listopadu 2016; ohledně zbývající částky 176.392.923,- Kč trvá toto prodlení až do současné doby, tj. bylo zde po celé rozhodné období). Splatnost smluvní pokuty za rozhodné období pak nastala – podle čl. 17.8 Nájemní smlouvy – uplynutím tří měsíců od výzvy k jejímu zaplacení, za kterou lze pokládat i žalobu, příp. též další podání učiněná v řízení a doručená žalovaným (zde se odvolávala na rozsudek Nejvyššího soudu z 28. listopadu 2011, sp. zn. 23 Cdo 3854/2011). Podle stavu, který zde byl v době rozhodování odvolacího soudu (§ 154 odst. 1 o. s. ř.), tudíž byla předmětná pohledávka na zaplacení smluvní pokuty také splatná (k tomu poukázala na usnesení Nejvyššího soudu z 28. dubna 2010, sp. zn. 25 Cdo 5283/2007). Z vyložených důvodů zastávala stanovisko, že potvrdil-li odvolací soud zamítavý rozsudek soudu prvního stupně s poukazem na „nedospělost“ smluvní pokuty, nemůže jeho rozhodnutí v tomto směru obstát. Podle jejího názoru však napadené rozhodnutí neobstojí, ani pokud jím byl potvrzen zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ohledně úroku z prodlení z částky 565.684.353,46 Kč za období od 21. října 2016 do 25. listopadu 2016 (dále jen „úrok z prodlení“). Zde odvolacímu soudu vytkla, že opomněl vyložit důvod, o nějž své potvrzující rozhodnutí v této části opřel. Uvedla, že z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá pouze to, že tímto důvodem nebyl závěr o neexistenci nároku na zaplacení uvedené částky. Zároveň podotkla, že na úrok z prodlení nedopadalo ujednání čl. 17.8 Nájemní smlouvy, jež odvolací soud použil k zamítnutí nároku na smluvní pokutu, a dodala, že navíc i pro úrok z prodlení platí, že vzniká již v okamžiku, kdy se dlužník ocitl v prodlení se zaplacením svého dluhu (v této souvislosti odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 2. července 2018, sp. zn. 28 Cdo 5099/2017, a z 9. října 2018, sp. zn. 28 Cdo 2889/2018). Podle ní nemohla být důvodem pro zamítnutí požadavku na úrok z prodlení ani procesní situace v daném řízení. Podle ustálené judikatury (zde zmínila usnesení Nejvyššího soudu ze 17. prosince 2013, sp. zn. 23 Cdo 2565/2012) totiž nemá vliv na splatnost dluhu a negativní následky prodlení dlužníka s jeho včasnou úhradou např. ani potřeba prokázat existenci dluhu znaleckým posudkem zpracovaným až v průběhu řízení o jeho zaplacení apod. Vzhledem k řečenému se tak domnívala, že odvolací soud neměl žádný důvod odepřít jí uplatněný nárok na zákonný úrok z prodlení, a současně zastávala stanovisko, že za situace, kdy takový důvod ani nepředestřel v odůvodnění svého rozhodnutí, je napadený rozsudek v dotčené části rovněž nepřezkoumatelný. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu v potvrzujících částech (větách za středníkem) výroků II. a III. ohledně smluvní pokuty a úroku z prodlení tak, že i v tomto rozsahu zruší rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátí k dalšímu řízení.

Žalované ve svých vyjádřeních k dovolání vyvracely správnost použitých dovolacích námitek (třetí žalovaná takto mimo jiné poznamenala, že napadené rozhodnutí obstojí už proto, že dovoláním nebyl zpochybněn právní názor odvolacího soudu, na němž – podle ní – dané rozhodnutí rovněž spočívá, že dovolatelčiny nároky na smluvní pokutu a úrok z prodlení jsou nemravné) a navrhly, aby dovolání bylo odmítnuto, příp. zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí (konkrétně proti potvrzujícím částem /větám za středníkem/ výroků II. a III. napadeného rozsudku, pokud se týkají smluvní pokuty a úroku z prodlení), jímž bylo odvolací řízení skončeno a které z posléze uvedených příčin odporuje ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Posléze uvedené vady uplatnila dovolatelka námitkou, že potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu je v části týkající se úroku z prodlení nepřezkoumatelné. Dovolací soud proto dotčené rozhodnutí přezkoumal nejprve z hlediska takto namítané vady řízení (jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebyly z obsahu spisu zjištěny).

Již v rozsudku ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 90/2014 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby v odvolání proti tomuto rozhodnutí mohli náležitě použít odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele.

V posuzovaném případě lze přisvědčit dovolací námitce, že odvolací soud (patrně) opomněl vyložit důvod, o nějž opřel své potvrzující rozhodnutí stran uplatněného nároku na zaplacení úroku z prodlení. Nelze přitom souhlasit s poznámkou třetí žalované, jíž vyslovila ve vyjádření k dovolání, že odvolací soud (snad) založil své rozhodnutí v tomto směru na závěru, že požadavek na zaplacení předmětného úrokového příslušenství je nemravný. Z odůvodnění napadeného rozsudku totiž takový důvod pro potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu explicitně nevyplývá a nelze z něj ani dovodit, že by se odvolací soud v tomto ohledu byť jen ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, který takto (tj. jako nemravný) požadovaný úrok z prodlení skutečně kvalifikoval. V uvedené souvislosti navíc nelze ani přehlédnout, že dovolatelka ve svém odvolání proti zamítavému rozsudku soudu prvního stupně uvedený právní názor rovněž zpochybnila (srov. její odvolání na č. l. 640 až 662 spisu; body 99 až 115). Za tohoto stavu bylo ovšem povinností odvolacího soudu se v odůvodnění napadeného rozsudku s otázkou „nemravnosti“ uplatněného úroku z prodlení výslovně vypořádat z pohledu uplatněných odvolacích námitek, neboť z tohoto úhlu pohledu šlo o (právní) otázku spornou (k tomu viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 11. května 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, z 16. května 2017, sp. zn. 22 Cdo 3397/2016, a z 12. prosince 2017, sp. zn. 26 Cdo 801/2017 /ústavní stížnost podanou proti posledně uvedenému rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 27. března 2018, sp. zn. II. ÚS 780/18/). K závěru o přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí ohledně úroku z prodlení by tedy v tomto konkrétním případě nepostačovalo, pokud by se odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně o nemravnosti požadovaného úroku z prodlení pouze ztotožnil. Přitom předestřený nedostatek odůvodnění napadeného rozsudku byl – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění dovolatelčiných práv, neboť i přesto, že se vyjádřila v dovolání k řadě důvodů, pro něž (teoreticky) mohl odvolací soud potvrdit zamítavý rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se úroku z prodlení, zjevně nevyčerpala všechny myslitelné příčiny pro takové potvrzující rozhodnutí (např. právě – soudem prvního stupně konstatovaný – rozpor výkonu práva s dobrými mravy, resp. zneužití práva), aby v dovolacím řízení vůbec mohla být – přes nedostatky odůvodnění rozsudku odvolacího soudu – přezkoumána správnost dotčené části napadeného rozhodnutí po stránce právní.

Z řečeného vyplývá, že odvolací řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu je v potvrzující části výroku II., pokud se týká úroku z prodlení, nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.

S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k vymezení uplatněného dovolacího důvodu (§ 241a odst. 3 o. s. ř.) půjde v dovolacím řízení o posouzení správnosti právního závěru o neopodstatněnosti nároku na zaplacení smluvní pokuty za období od 21. října 2016 do 18. ledna 2017 (proto, že ve smyslu čl. 17.8 Nájemní smlouvy mohla nastat splatnost smluvní pokuty nejdříve uplynutím tří měsíců od doručení výzvy k zaplacení částky 776.503.099,90 Kč, kterou učinila žalobkyně vůči první žalované poprvé dopisem ze 17. října 2016, který jí doručila dne 18. října 2016), neboť vznikl-li eventuální nárok na zaplacení smluvní pokuty až od 19. ledna 2017, je tento požadavek v rozporu s obsahem Nájemní smlouvy. Naopak předmětem dovolacího přezkumu nebude otázka vzniku uvedené pohledávky, neboť touto otázkou se odvolací soud – patrně v důsledku nesprávného právního posouzení splatnosti smluvní pokuty (viz výklad zdola) – prakticky vůbec nezabýval. Současně dovolací soud pro úplnost podotýká, že ani v uvedených souvislostech nelze souhlasit s poznámkou třetí žalované, že odvolací soud (snad) založil napadený rozsudek rovněž na závěru, že dovolatelčin požadavek na zaplacení smluvní pokuty je nemravný. Odvolací soud totiž v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně konstatoval, že pro potvrzení zamítavého rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně uvedeného požadavku byla „podstatná… ta okolnost, že… smluvní pokuta vůbec nebyla dle smlouvy splatná“. Z této perspektivy lze tedy jeho souhlasné stanovisko vztahující se k názoru soudu prvního stupně o nemravnosti požadované smluvní pokuty chápat pouze jako argument podpůrný (argument „navíc“), na němž napadené rozhodnutí ve skutečnosti nespočívá (nezávisí).

Již na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že Nájemní smlouva se podle ujednání smluvních stran řídila právním řádem České republiky, a to bez přihlédnutí k jejím ustanovením o střetu právních řádů (čl. 20.1 Nájemní smlouvy).

Podle § 3074 odst. 1 o. z. nájem se řídí tímto zákonem ode dne jeho účinnosti, i když ke vzniku nájmu došlo před tímto dnem; vznik nájmu, jakož i práva a povinnosti vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. To neplatí pro nájem movité věci ani pro pacht.

Aby se mohl dovolací soud vskutku zodpovědně vyjádřit k otázce správnosti právního posouzení věci, bude zapotřebí především vyřešit otázku hmotněprávní úpravy, podle níž lze uplatněný nárok posuzovat, tj. zda jej lze posoudit podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, jak to učinily oba soudy, resp. v daném případě snad podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, obou ve znění do 31. prosince 2013, nebo podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

V rozsudku ze dne 29. ledna 2020, sp. zn. 26 Cdo 3721/2019, uveřejněném pod č. 81/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud dovodil, že smlouva o nájmu uzavřená do 31. 12. 2013, která by byla podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, pachtovní smlouvou, se podle § 3074 odst. 1 o. z. řídí i po 1. 1. 2014 právní úpravou účinnou do 31. 12. 2013. Je-li za úplatu přenechána věc nejen k dočasnému užívání, ale i požívání, jde o pacht, je-li věc přenechána jen k užívání, jde o nájem; základním rozlišovacím kritériem je hospodářská funkce smlouvy. Smlouva o nájmu pozemku, která byla uzavřena do 31. 12. 2013 za účelem provozování veřejného parkoviště v rámci podnikatelské činnosti nájemce, se po 1. 1. 2014 posuzuje jako smlouva o nájmu prostoru sloužícího k podnikání (§ 2302 a násl. o. z.). K odůvodnění uvedených právních názorů Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že podle úpravy obsažené v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (§ 2202 a násl. a § 2332 a násl.) jsou nájem i pacht závazky, které zpravidla vznikají smlouvou, v obou případech jde o smlouvu konsenzuální. Zatímco podstatou nájmu je přenechání pronajaté věci pronajímatelem k dočasnému užívání nájemci, který se zavazuje za toto užívání platit nájemné, u pachtu přenechává propachtovatel pachtýři za pachtovné právo věc nejen užívat (ius utendi), ale také požívat (ius fruendi), tedy i právo na plody a užitky propachtované věci (které lze považovat podle pravidel řádného hospodaření za výnos propachtované věci); věc je propachtována k hospodářskému využití za účelem výnosu. V případě nájmu může být zpravidla věc užívána bez další úpravy, u pachtu je však vždy užívána vlastní pílí a úsilím. Pro rozlišení, zda jde o nájem či pacht, není významná samotná povaha věci, jež je předmětem smlouvy, ale účel smlouvy. Základním rozlišovacím kritériem mezi pachtem a nájmem je tak hospodářská funkce smlouvy; rozhodující pro posouzení, zda jde o nájem nebo o pacht, bude vždy obsah smlouvy. V praxi může být nezřídka obtížné rozlišit, zda jde o nájem či pacht, a to i u smluv uzavřených již za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. O to více by měl být soud zdrženlivý při posuzování smluv uzavřených před 1. 1. 2014, tedy za účinnosti předcházející právní úpravy, která pacht neznala. S ohledem na ustanovení § 3074 odst. 1 o. z. soud musí samozřejmě u smluv o nájmu, které byly uzavřeny do 31. 12. 2013, zvažovat, zda nejde o pacht, ale k uplatnění výjimky z nepravé retroaktivity stanovené v § 3074 odst. 1 o. z. by mělo docházet jen v případech, kdy podle obsahu smluv není pochyb, že kdyby byly uzavírány již za současné právní úpravy, šlo by o pacht – např. byl-li pozemek přenechán nájemci do užívání k zemědělské nebo lesnické činnosti, předmětem nájmu byl podnik (závod), lom apod., neboť právě takové vztahy byly pro svou specifickou povahu z účinků nepravé retroaktivity vyloučeny.

S přihlédnutím k obsahu Nájemní smlouvy (navíc uzavřené již v roce 2003) a v ní uvedeném účelu, pro který byla uzavřena, zastává dovolací soud názor, že Nájemní smlouva znaky pachtu nemá, jde o smlouvu nájemní, a proto je třeba podle § 3074 odst. 1 o. z. práva a povinnosti vzniklé od 1. 1edna 2014 posoudit podle současné právní úpravy obsažené v zákoně č. 89/2012 Sb.

Judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněný pod č. 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) se za dřívější právní úpravy ustálila v názoru, že se vznikem práva na plnění zásadně nenastává (současně) jeho splatnost, protože buď je určena dobou, ve které je dlužník povinen podle smlouvy, právního předpisu nebo rozhodnutí splnit svůj závazek, nebo, není-li takto určena, ji vyvolá věřitel tím, že dlužníka o plnění požádá (§ 563 obč. zák., § 340 odst. 2 obch. zák.). Okamžik splatnosti práva na plnění má rozhodující význam zejména pro posouzení, zda a kdy nastává actio nata pro počátek běhu obecné promlčecí doby (§ 101 obč. zák., § 391 odst. 1 obch. zák.) i promlčecí doby u práva na plnění závazku (§ 392 odst. 1 obch. zák.) nebo pro počátek prodlení dlužníka (§ 517 a násl. obč. zák., § 365 a násl. obch. zák). Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozsudek z 27. února 2003, sp. zn. 28 Cdo 1853/2002, uveřejněný pod č. C 1746 Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, a dále např. odůvodnění rozsudku z 30. června 2009, sp. zn. 23 Odo 1787/2006, uveřejněného pod č. 37/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) lze za kvalifikovanou upomínku (žádost věřitele o plnění) považovat i podání žaloby na zaplacení pohledávky. Z tohoto úhlu pohledu představuje žaloba hmotněprávní jednání účastníka řízení učiněné vůči soudu, které je účinné i vůči ostatním účastníkům, avšak teprve od okamžiku, kdy se o něm v řízení dozvěděli (§ 41 odst. 3 o. s. ř.). Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 26. dubna 2011, sp. zn. 23 Cdo 4799/2010, uveřejněný pod č. 127/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 129/2011 časopisu Soudní judikatura, tj. rozhodnutí, na něž odkázala i dovolatelka) přitom nezaznamenala odklon ani od názoru, že žalobce má nárok na zaplacení smluvní pokuty uplatněné žalobou v procentní výši ze zajištěné pohledávky za každý den prodlení od určitého dne do zaplacení ve výši splatné ke dni, kdy soud o žalobě rozhodne. Od takto nastavené judikatury se dovolací soud neodklání ani v poměrech nové právní úpravy.

V souzené věci bylo v Nájemní smlouvě mimo jiné dohodnuto, že ocitne-li se některá smluvní strana v prodlení s úhradou jakékoliv peněžité částky, je druhá strana oprávněna po ní požadovat vedle zákonného úroku z prodlení i smluvní pokutu ve výši 0,5 % z dlužné částky za každý den prodlení (čl. 17.7 Nájemní smlouvy), a že veškeré smluvní pokuty sjednané v této smlouvě jsou splatné do tří měsíců ode dne doručení písemného uplatnění smluvní pokuty (čl. 17.8 Nájemní smlouvy). Součástí zjištěného skutkového stavu bylo rovněž zjištění, že dopisy ze 17. října 2016 vyzvala dovolatelka první žalovanou a původně žalovanou, aby jí do tří dnů od doručení výzvy (tyto výzvy byly oběma adresátkám doručeny dne 18. října 2016) uhradily pohledávku v celkové výši 776.503.099,99 Kč. Přitom šlo o součet dílčích částek uplatněných dovolatelkou již v (původní) žalobě a o nichž ona sama prohlašovala, že jí měly vzniknout z titulu tam uváděných nároků souvisejících se zánikem nájemního poměru ke dni 16. října 2016 uplynutím sjednané doby nájmu. Součástí této částky tak – logicky vzato – v té době nebyla částka z titulu smluvní pokuty, neboť tehdy ještě tento nárok ani nevznikl, nemohla-li být v době výzvy ze 17. října 2016 první žalovaná v prodlení s úhradou jakékoliv peněžní částky. Od výzvy k zaplacení uvedené částky proto nelze odvíjet počátek běhu dohodnuté tříměsíční lhůty. V prodlení s placením této částky (resp. dílčích částek, z nichž sestává) se první žalovaná mohla ocitnout pouze při nedodržení třídenní lhůty, resp. v daném případě pětidenní lhůty k jejímu zaplacení (viz § 1958 odst. 2 ve spojení s ustanovením § 1959 písm. e/ o. z.), tedy již od 24. října 2016, avšak podle dohody obsažené v Nájemní smlouvě mohla splatnost smluvní pokuty z toho plynoucí nastat až do tří měsíců ode dne doručení písemného uplatnění smluvní pokuty (čl. 17.8 Nájemní smlouvy). Z těchto důvodů nelze právní posouzení věci pokládat v tomto směru za správné.

Z obsahu spisu však rovněž vyplývá, že žaloba, jíž se dovolatelka domáhala zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,5 % denně z částky 742.077.276,46 Kč za období od 21. října 2016 do 25. listopadu 2016 a z částky 176.392.923,- Kč za období od 26. listopadu 2016 do 18. ledna 2017 (dále opět jen „smluvní pokuta“ a „rozhodné období“), byla dne 3. května 2017 (tj. až po rozhodném období a tedy poté, co mělo dovolatelce vzniknout právo na smluvní pokutu podle ujednání obsaženého v čl. 17.7 Nájemní smlouvy) dodána do datové schránky právního zástupce první žalované, který se do ní téhož dne také přihlásil (viz potvrzení o dodání a doručení do datové schránky na č. l. 57 spisu). Okolnost, že se první žalovaná (prostřednictvím svého advokáta) seznámila s obsahem žaloby a potažmo i s tam obsaženou žádostí o plnění již dne 3. května 2017, je jasně patrná dále např. z jejího vyjádření k žalobě z 18. května 2017 (viz podání na č. l. 95 až 98 spisu). Vzhledem k řečenému není tudíž žádných pochyb o tom, že první žalovaná byla dne 3. května 2017 (řádně) vyzvána k zaplacení smluvní pokuty s účinky předvídanými v čl. 17.8 Nájemní smlouvy. Jinými slovy řečeno, již uvedeného dne vznikla první žalované povinnost uspokojit (případnou) pohledávku dovolatelky na zaplacení smluvní pokuty v tam ujednané tříměsíční lhůtě. Byl-li přitom napadený rozsudek vyhlášen (vydán) až dne 3. prosince 2019, tj. po více než dvou a půl letech poté, co dovolatelka upomenula první žalovanou o příslušné peněžité plnění, je evidentní, že podle stavu, který zde byl v době rozhodování odvolacího soudu (§ 154 odst. 1 o. s. ř.), již zmíněná tříměsíční lhůta, kterou měla na přípravu a realizaci splnění svého dluhu, dávno uplynula a že tedy pohledávka na zaplacení smluvní pokuty, jež měla vzniknout dovolatelce v důsledku prodlení první žalované v rozhodném období, byla v té době již splatná (dospělá). Opačný závěr (tj. závěr o „nedospělosti“ uplatněné pohledávky na zaplacení smluvní pokuty), jejž učinily soudy nižších stupňů, proto nelze pokládat za správný. Zbývá dodat, že neuspokojila-li – opět podle stavu v době rozhodování odvolacího soudu – uplatněnou pohledávku na zaplacení smluvní pokuty první žalovaná (dlužnice), ačkoli k tomu byla písemně vyzvána žalobou dovolatelky (věřitelky), byly splněny předpoklady nutné k tomu, aby uspokojení dotčené pohledávky mohla dovolatelka požadovat i po druhé žalované z titulu zákonného ručení ve smyslu § 19 odst. 2 zákona č. 77/2002 Sb., v rozhodném znění (srov. § 548 odst. 1 obč. zák.). S odkazem na závěr o „nedospělosti“ uplatněné pohledávky na zaplacení smluvní pokuty proto nebylo možné zamítnout žalobu v této části nejen ve vztahu k první žalované (jako dlužnici), ale ani ve vztahu k druhé žalované (jako ručitelce). Lze uzavřít, že dovolací důvod podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. použila dovolatelka opodstatněně.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný v rozsahu vymezeném ve výroku tohoto rozsudku v částech (větách za středníkem) výroků II. a III., pokud jimi byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích I. a II. v poměru k žalovaným ohledně požadavků na zaplacení úroku z prodlení a smluvní pokuty. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), napadený rozsudek v dotčených částech výroků II. a III. zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 243f odst. 4 o. s. ř.) a podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil věc v rozsahu vymezeném ve výroku tohoto rozsudku odvolacímu soudu k dalšímu řízení; jinak dovolání zamítl.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení

dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. 12. 2020

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu