26 Cdo 2138/2004Usnesení NS ze dne 04.05.2005

NEJVYŠŚÍ SOUD

ČESKÁ REPUBLIKA

26 Cdo 2138/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně A. S., zastoupené, advokátem, proti žalovanému A. J., zastoupenému advokátkou, o nahrazení projevu vůle pronajímatele, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 30 C 109/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2004, č. j. 17 Co 579/2003-38, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. července 2003, č. j. 30 C 109/2002-22, vyhověl žalobě na nahrazení projevu vůle pronajímatele a udělil za žalovaného souhlas s výměnou bytů podle dohody uzavřené dne 4. září 2002 mezi žalobkyní na straně jedné aj. J. na straně druhé (dále jen „dohoda ze dne 4. září 2002“) s tím, že na základě zmíněné dohody se žalobkyně stane nájemkyní „bytu č. 4 v domě č. 4406/43 ul. S., O. 8. o velikosti 3+1 s příslušenstvím a výměře 81,19 m2, I. kategorie, ve 2. nadzemním podlaží“ (dále jen „ostravský byt“) aj. J. nájemkyní „bytu č. 4 v domě č. 24 v K. ulici, P. 7, o velikosti 2+1 s příslušenstvím a výměře 78,70 m2, II. kategorie, ve 2. nadzemním podlaží“ (dále jen „pražský byt“). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. ledna 2004, č. j. 17 Co 579/2003-38, změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení účastníků jen tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7.425,- Kč; jinak jej v tomto výroku i ve výroku o věci samé potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Odvolací soud – shodně se soudem prvního stupně – z provedených důkazů především zjistil, že žalobkyně jako nájemkyně pražského bytu na straně jedné aj. J. jako nájemkyně ostravského bytu na straně druhé uzavřely dne 4. září 2002 dohodu o výměně bytů (dále opět jen „dohoda ze dne 4. září 2002“), že žalobkyně dohodu ze dne 4. září 2002 uzavřela ve snaze bydlet blíže své ostravské rodině, že žalovaný jako pronajímatel pražského bytu odepřel souhlas s dohodou ze dne 4. září 2002 především proto, že pražský byt potřebuje pro svého dospělého syna, dále také proto, že ostravský byt je dražší a větší jak byt pražský, a nakonec také z obavy týkající se placení nájemného ze strany budoucí nájemkyně pražského bytu. Dále také zjistil, že J. J. nemá záznam v rejstříku trestů a že rozsudkem ze dne 2. října 2003, sp. zn. 26 C 289/2002, soud prvního stupně přivolil k výpovědi z nájmu pražského bytu žalobkyně podle § 711 odst. 1 písm. a/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.“), že žalobkyně se proti uvedenému rozsudku odvolala a že v době rozhodování odvolacího soudu nebylo rozhodnutí v této věci pravomocné. Na tomto skutkovém základě odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – především dovodil, že žalobkyně je dosud nájemkyní pražského bytu (není osobou, které by svědčilo pouhé právo na bydlení ve smyslu § 712a obč. zák. a která není oprávněna uzavřít dohodu o výměně bytů). Poté rovněž dovodil, že potřebuje-li žalovaný pražský byt pro svého dospělého syna, jde o výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. a/ obč. zák., který může uplatit ve vztahu ke každému nájemci pražského bytu (uvedený výpovědní důvod je „zcela nezávislým na osobě nájemce“, jak to vyjádřil); proto tato okolnost nemůže být podle odvolacího soudu závažným důvodem pro odepření souhlasu s výměnou bytů (§ 715 věta druhá obč. zák.). Ve vztahu k namítané obavě z neplacení nájemného ze strany budoucí nájemkyně pražského bytu dovodil, že nemá-li J. J. záznam v rejstříku trestů, nelze ani zde uvažovat o závažném důvodu pro odepření souhlasu s výměnou bytů, a pokračoval, že i v případě neplacení nájemného by navíc šlo o zcela samostatný výpovědní důvod. To, že ostravský byt je dražší a má větší podlahovou plochu než byt pražský, nemůže být podle odvolacího soudu závažným důvodem pro odepření souhlasu s výměnou bytů ze strany pronajímatele (§ 715 věta druhá obč. zák.), neboť jde o okolnosti na straně žalobkyně – nájemkyně bytu. Podle názoru odvolacího soudu proto šlo v daném případě o odepření souhlasu s výměnou bytů bez závažných důvodů.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení otázky judikaturou dosud neřešené, tj. otázky, je-li na straně pronajímatele závažný důvod pro odepření souhlasu s výměnou bytů, když mezi obsahem dohody a chováním nájemce je takový rozpor, že pronajímatel má důvodné obavy, že dohoda o výměně bytů „neodráží skutečnou vůli nájemce, ale toliko zastírá pravý cíl (prodej ostravského bytu či jeho dlouhodobý úplatný podnájem – žalobkyně každý rok dlouhodobě pobývá v O. v bytě svého ovdovělého bratra), kterým je využití cizího vlastnictví (tj. bytu jako části nemovitosti ve vlastnictví třetí osoby) k vlastnímu prospěchu“. Podle názoru dovolatele jde, jinak řečeno, o otázku platnosti dohody o výměně bytů „z hlediska jeho vážnosti či souladu s dobrými mravy“. V této souvislosti uvedl, že žalobkyně tvrdí, že bydlení v O. si může zajistit pouze výměnou bytů, avšak podle jeho názoru opomíjí, že v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu podle § 711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. jí nabídl šestnáct bytů, které odmítla. Dále uvedl, že žalobkyně tvrdila, že pražský byt je pro ni velký a drahý; přitom ostravský byt je podle něj ještě větší a dražší a navíc se nenachází v té části O., v níž žalobkyně požadovala – kvůli blízkosti bydliště svých příbuzných – náhradní byt. Nakonec také uvedl, že oba rozsudky jej „pro svou značnou strohost“ navíc vůbec nepřesvědčily; kromě toho soudy podle něj nepřihlédly ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, a kladly důraz jen na ty skutečnosti a důkazy, které svědčí v jeho neprospěch. Navrhl, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Už na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že vady podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (a ani vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř.) přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).

Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil (v napadeném výroku o věci samé) v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).

Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 v sešitě č. 10 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudků ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2187/99, a ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného pod č. 46 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, a usnesení ze dne 31. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 2196/2001, ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. 26 Cdo 1792/2002, ze dne 25. září 2003, sp. zn. 26 Cdo 1682/2003, ze dne 25. března 2004, sp. zn. 20 Cdo 261/2003, ze dne 27. května 2004, sp. zn. 20 Cdo 473/2003, a ze dne 7. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003). Otázka, kterou žalovaný pokládal v dovolání za otázku zásadního právního významu, tj. otázka, k čemu směřovala vůle žalobkyně obsažená v dohodě ze dne 4. září 2002, je proto otázkou skutkovou.

Zpochybňuje-li tedy dovolatel závěry odvolacího soudu týkající se posouzení otázky závažnosti důvodů pro odepření souhlasu s výměnou bytů poukazem na to, k čemu směřovala vůle žalobkyně obsažená v dohodě ze dne 4. září 2002, napadá tím správnost skutkových (nikoliv právních) závěrů odvolacího soudu.

Z toho pro projednávanou věc vyplývá, že výtka nesprávného právního posouzení věci je založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Ve skutečnosti tedy dovolatel brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly. Dovolatel však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Lze uzavřít, že pokud dovolatel poukazem na to, k čemu směřovala vůle žalobkyně obsažená v dohodě ze dne 4. září 2002, ve skutečnosti zpochybňuje správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, pro účely posouzení věci podle § 715 věty druhé obč. zák. navíc nabízí svůj vlastní (odlišný) skutkový stav věci a z takto v dovolání uváděných okolností dovozuje nesprávnost závěru, že šlo o odepření souhlasu s výměnou bytů bez závažných důvodů, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolateli právo.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. května 2005

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu