26 Cdo 2043/2006Usnesení NS ze dne 30.08.2007

26 Cdo 2043/2006

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce B. A S. O., zastoupeného advokátem , proti žalované M. Š., zastoupené, advokátem , o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 13 C 98/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 13. února 2006, č. j. 12 Co 1/2006-140, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal (proti žalované a jejímu manželovi) přivolení k výpovědi z nájmu bytu s odůvodněním, že žalovaná byla členem SBD O. a uživatelkou družstevního bytu o velikosti 3+1 ve 2. podlaží budovy . Žalovaná byt užívala, aniž by řádně a včas platila úhrady za jeho užívání, i když byla opakovaně upomínána o úhradu dlužného nájemného. Poté, co bylo manželství žalované rozvedeno a manžel žalované byl povinen předmětný byt vyklidit a vyklizený byt odevzdat žalované, vzal žalobce vůči manželovi žalované žalobu v celém rozsahu zpět.

Okresní soud v Olomouci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 28. 11. 2003, č.j. 13 C 98/2000-91, řízení vůči bývalému manželovi žalované zastavil (výrok I.), dále přivolil k výpovědi z nájmu bytu 6 sestávajícího ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství nacházejícího se ve 2. podlaží budovy na pozemku v k.ú. N. u. na ulici v O., určil, že nájemní poměr mezi žalobcem a žalovanou skončí uplynutím posledního dne třetího měsíce následujícího po právní moci rozsudku, přičemž tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalované uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do 15-ti dnů po zajištění přístřeší (výrok II.) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náklady soudního řízení (výrok III.).

Soud prvního stupně měl za prokázané, že žalobce vznikl vyčleněním podle § 29 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ze S. b. d. O. a podle tohoto zákona na něj přešlo i vlastnictví k budově, v níž se nachází předmětný byt. Žalovaná od počátku roku 1998 přestala platit nájemné a žalobce ji opakovaně informoval o jejím dluhu. Soud prvního stupně proto dovodil, že byl naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění před novelou č. 107/2006 Sb., dále jen „obč. zák.“ Závěrem zhodnotil, zda výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy, a to jak z pohledu námitek žalované, tak z pohledu toho zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práv dočasně odepřena, a dospěl k závěru, že výpověď z nájmu bytu nebyla dána v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák), neboť žalovaná neplatí řádně úhradu za užívání bytu a služby s tím spojené dlouhodobě a na vstřícné nabídky žalobce ohledně postupného splácení dluhu nereaguje. Soud prvního stupně také uzavřel, že v řízení nebyly prokázány žádné důvody hodné zvláštního zřetele, které by byly důvodem zajištění bytové náhrady v jiné formě než je přístřeší.

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (soud odvolací) rozsudkem ze dne 13. 2. 2006, č.j. 12 Co 1/2006-140, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v napadených výrocích II. a III. (výrok I.) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení (výrok II.).

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry i s právním posouzením, tak jak je učinil soud prvního stupně a v plném rozsahu odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně. Jako nepřípadnou zhodnotil odvolací námitku o nutnosti rozlišovat mezi nájmem bytu obecně a nájmem bytu družstevního, neboť z hlediska zákonné úpravy jde v obou případech o nájem bytu s totožným právním režimem institutu výpovědi z nájmu bytu.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, (podle jeho obsahu) jehož přípustnost opřela – s přihlédnutím k obsahu dovolání – o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o.s.ř.“, když napadené rozhodnutí má podle žalované po právní stránce zásadní význam, neboť jeho odůvodnění je nespravedlivé a právní posouzení věci je v rozporu s hmotným právem. Jako dovolací důvod uplatnila nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.), když odvolací soud nevzal na vědomí, že jde o nájem družstevního bytu nikoli o nájem bytu obecně. Ve svém dovolání rekapituluje genezi celého jejího případu (stala se nezaměstnanou, byla vedena na úřadu práce, rozvod jejího manželství, zhoršení zdravotního stavu, nemožnost hrazení nájemného) a namítá, že výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy. Navíc považuje rozhodnutí soudů obou stupňů za porušení čl. 4 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy České republiky a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a č. 7 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Uzavírá, že existují důvody hodné zvláštního zřetele, které mohou odstranit tvrdost zákona a naopak s přihlédnutím k jednání žalobce lze s odkazem na rozpor s dobrými mravy jejímu dovolání vyhovět. Závěrem navrhla zrušit rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 13. února 2006, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srovnej čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o. s. ř.”).

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., jelikož rozsudek soudu prvního stupně potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatelka.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).

Dovolatelka především namítá, že výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy. Nejvyšší soud opakovaně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, usnesení ze dne 18.11.2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným přesahem pro soudní praxi (rozhodování obdobných věcí).

Dovolací soud dále posuzoval, zda má napadené rozhodnutí zásadní právní význam z hlediska řešení dovoláním napadené otázky, zda ustanovení § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. lze použít i na byty družstevní, a dospěl k závěru, že tato otázka zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládá.

Občanský zákoník v žádném ze svých ustanovení upravujících zánik nájmu bytu (§ 710 a násl.) nevylučuje použití § 711 na družstevní byty, ani nestanoví žádnou výjimku v tomto smyslu. O tom, že právo nájmu družstevního bytu může zaniknout též výpovědí z nájmu danou pronajímatelem podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák., není pochyb v právní teorii (Jehlička-Švestka-Škárová a kol.: Občanský zákoník. Komentář. 8. vydání, Praha, C.H.Beck, 2003, s. 898; Fiala-Korecká-Kurka: Vlastnictví a nájem bytů, 3. vydání, Praha, Linde, 2005, s. 283, bod 8.1.2), ani v soudní praxi (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2000, sp. zn. 26 Cdo 521/99, ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1081/2002, či ze dne 18. 5. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2237/2003).

Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobci v této fázi řízení (dle obsahu spisu) žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. srpna 2007

JUDr. Miroslav Ferák,v. r.

předseda senátu